Pražské quadriennale 2007

Demografie Irska se za posledních deset let výrazně změnila vsouvislosti se vznikem nových komunit a prudkým rozvojem malých měst a předměstí. Jedním z dopadů této populační proměny je rozvoj kulturních aktivit a budování nových míst pro jejich konání, často tam, kde dříve žádné objekty pro umění a divadlo neexistovaly. Irská účast v sekci architektury PQ 07 se zaměří na dvě menší divadelní budovy postavené v posledních čtyřech letech (obě jsou součástí multifunkčních zařízení) a unikátní prostor vytvořený pro jednoho diváka. Kulturní centrum a knihovna The Source ve městě Thurles má sál s kapacitou 240 sedadel. Kromě knihovny jsou zde ještě výstavní prostory a kavárna. V kulturním centrum Solstice vNavanu je divadlo pro 320 diváků, dále tři galerie, multifunkční studio a kavárna. Třetím exponátem je unikátní prostor vytvořený pro projekt souboru Pan Pan One – healing with theatre (Jeden – léčení sdivadlem) s „hledištěm” skládajícím se ze 100 pokojů, každý pro jednoho herce a jednoho diváka. Tato radikální reorganizace jevištního vztahu odmítá konvenční představy divadla jako společného zážitku ve společném prostoru.

MEXICO CITY... Jedno z největších měst na světě … I divadelní návrhy vycházejí ze složitosti takového města. Najít nejjednodušší řešení pro obrovskou rozmanitost uměleckých potřeb zároveň snejnižšími náklady vzhledem k hospodářské realitě. Složitost ijednoduchost najednou.

Vprůběhu 20. století se zeměpis litevského divadla příliš neměnil

– divadla se nestavěla ani nerekonstruovala, spíš naopak – jedna budova v centru Vilniusu byla dokonce zbourána. V posledních letech došlo v oblasti divadelní architektury k výrazným změnám. V roce 2005 našlo domov Malé divadlo Vilnius fungující již od roku 1990. Velkou rekonstrukci zahájilo ve stejné době také Činoherní divadlo Kaunas. Přestavba těchto dvou divadel je prezentována v litevské expozici architektonické sekce PQ 07. Nové prostory pro Malé divadlo ve Vilniusu, architektonický i kulturní monument přelomu 19. a 20. století, byly postaveny podle návrhu architekta Konstantina Korojedova. Nejdůležitějším prvkem, který přežil rekonstrukci, je unikátní válcovitý oblouk skládající se ze skleněných kvádrů v hlavní hale, typická charakteristika estetického řešení stavební konstrukce začátku 20. století. V roce 1991 byla budova darována Malému divadlu. Rekonstrukce podle návrhů architektky Nijole Sciogoleviene začala v roce 1993 a trvala 12 let. Divadlo bylo otevřeno 11. listopadu 2005. Státní činoherní divadlo Kaunas má domovskou scénu v bývalém Městském kině, postaveném podle návrhů architekta Vladimirase Dubeneckise a otevřeném 4. prosince 1928. Divadelní soubor převzal tyto prostory 29. dubna 1959. Rekonstrukce divadla podle návrhu architekta Algimantase Kancase začala 1. června 2005. Na projektu spolupracovali Guste Kancaite, Kestutis Kajokas, Vidmantas Zdanavicius.

 

Třídenní divadelní festival BACKSTAGE se konal od 1. května 2007 v jižním Tel Avivu, ve čtvrti nazvané Neve Sha’anan. Cílem festivalu bylo odhalit návštěvníkům „jevištní pomocníky“ běžného života, tedy ty, kteří zůstávají schovaní v anonymitě a starají se o to, abychom si my ostatní mohli „představení“ hezky užít. Festival otevírá okna v místech, která zůstávají běžně skryta za městskou „výpravou“, neviditelnou hranicí, kterou většina lidí nechce překročit a která izoluje zadní čtvrtě – „Země zahraničních dělníků“. Jedním z festivalových cílů je znovuoživit tuto oblast tím, že zde rozšíří kulturní centra dočasnými akcemi a změnami v době konání festivalu, ale také zde zřídí stálé kulturní instituce. Oblast, ve které nyní sídlí jen pár alternativních kulturních center, bude přeměněna na atraktivní pulzující a aktivní centrum. Obyvatelé této oblasti budou moci prezentovat místní kulturní aktivity, které se v současnosti odehrávají většinou za zavřenými dveřmi a jen před několik málo diváky. Během přípravy projektu se studenti museli vypořádat s celou řadou problémů: co kdyby změny zavedené v zanedbané čtvrti vytlačily místní obyvatelstvo místo, aby jim zlepšily kvalitu života? A pokud ano, je to cílem festivalu? Jaký je ten správný způsob řešení veřejného prostoru? Není festival jen divadelní maskou, která se snaží zakrýt realitu? A nebo je to poprvé, kdy může být tato čtvrť a její obyvatelé centrem pozornosti, na jevišti, ve světle reflektorů? Studenti připravili festival s vírou, že „zákulisí“ města nabídne podněcující prostředí pro divadelní umělce, že čtvrť sama bude mít obrovský prospěch z příchozích diváků, a pro diváky bude přínosné seznámit se s touto tváří města a jejími obyvateli. Projekt připravili studenti čtvrtého ročníku Fakulty umění Univerzity v Tel Avivu, Architektonické školy Davida Azrieliho vedené architektem Hillelmem Schockenem. Urbanistické dílny Město jako jeviště se zúčastnilo 24 studentů, lektory byli architekti Prof. Elinoar Barzacchi a Ayala Ronel, poradcem byl Prof. Ben Tzion Munitz z Katedry divadelních umění. Na rozdíl od jiných vzdělávacích dílen naše skupina pracovala vjednom plánovacím týmu, a tak napodobila „reálný“ plánovací proces. Tento přístup není na univerzitách příliš častý a je proto považován za experimentální a novátorský. Vystavená prezentace byla také předvedena zástupcům Tel Avivského magistrátu v naději, že by se myšlenkami projektu dále zabývali.

Tento výběr prezentuje Bělehrad jako „město-jeviště“ a „město-scénu“. Bělehradské festivaly a jiné události, zvláště pak „Bitef a Belef“, které vytrvale prozkoumávají jevištní potenciál města tím, že rozšiřují již tak pozoruhodný seznam stálých, dočasných a příležitostných scén, které město nabízí, budou postaveny na stejnou úroveň jako architektonické a technologické projekty, které výrazně v posledních několika letech zvýšily scénickou kvalitu bělehradských domů, objektů a atmosféry (nasvícení bělehradské pevnosti, ústředních objektů, mostů a městských prostor; rekonstrukce obchodního centra Ušće, a dalších.).

Třetím aspektem tohoto jevu je zřetelná snaha města rekonstruovat, přizpůsobit a technologicky revitalizovat divadla a jiné divadelní objekty v Bělehradu, za což Gorica Mojović a bělehradská radnice získali Speciální ocenění 5. Scénografického bienále v roce 2004.

Příklad Nového divadla v Postupimi

Divadelní historie Postupimi a historie nové budovy odráží jednak měnící se význam divadla v německém kulturním životě, ale také turbulence znovusjednocování Německa. Nové divadlo vPostupimi a jeho historický kontext jsou zde prezentovány jako příklad nových vývojových trendů v německé divadelní kultuře. Nabízí architektura v době, kdy divadla musí mít vlastní příjem, nějaká řešení? Divadlo v Postupimi vypadá jako tradiční divadlo, ve skutečnosti je ale multifunkčním prostorem. Expozice vysvětluje tento koncept a předkládá důkazy jeho všestrannosti.

Historie

Městské divadlo bylo zničeno během posledních dnů 2. světové války. Domovský soubor následně dostal do užívání starobylý taneční sál, ačkoliv potřeba výstavby nového divadla nebyla nikdy zpochybněna. V posledních letech existence NDR byla započata výstavba ve starém historickém centru Postupimi, jenže po sjednocení Německa došlo ke změně plánů a celé historické jádro města bylo určeno k rekonstrukci. Po zbourání poslední budovy byla vyhlášena soutěž na nové divadlo, včetně výběru pozemku. Než mohlo být nové divadlo v září 2006 otevřeno, uplynulo 15 let.

Nová budova

Mezinárodní soutěž vyhrál architekt Gottfried Böhm. Navrhl divadlo, které se otvírá na nábřeží řeky Havel a v zadní části je začleněno do historické skupiny dříve průmyslových a vojenských staveb. Bývalé jízdárny dnes slouží jako zkušebny a divadlo pro děti. Na nábřeží směřuje prosklené průčelí budovy se zakřivenou betonovou střechou, podle které se budově říká „růže“, „orchidej“ nebo dokonce „Malé Sydney“. Na pozemku je také venkovní scéna, v létě přístupná přímo z lodě. Při pohledu zvenčí působí stavba přístupně a lákavě.

Funkce

Hlavní vchod do divadla je z „pevniny“, kde je umístěna administrativa a nejrůznější dílny. Horní foyer nabízí na jedné straně impozantní panoramatický výhled na postupimskou kulturní krajinu, při pohledu zpět lze dohlédnout až k hledišti. Stěna foyer nad nábřežím je pro divadlo zcela netypicky vyrobena ze skla. Hlediště s kapacitou asi 485 sedadel může být zatemněno černými clonami. Postupimské divadlo uvádí především činoherní inscenace, ačkoliv je místem stejně vhodným pro operu a tanec. Expozice odhaluje technologie a ukazuje odlišné způsoby využití tohoto flexibilního prostoru.

Název expozice Improvizovaná setkání naznačuje neplánovaná představení nebo setkání – unikátní nápad, který byl pro náš koncept od začátku klíčový. Většinou mají divadelní komplexy jasně oddělené prostory vnitřního sálu a foyeru. V případě PAC (Performing Arts Centre) sál hlediště obsahuje okna, kterými jsou vidět vnější veřejné prostory. Toto jedinečné řešení vytváří zajímavé a nečekané situace. Diváci vsále sledují představení na jevišti, zatímco diváci vně sálu sledují představení i návštěvníky uvnitř. Kdalším improvizovaným setkáním dochází v nejbližším okolí budovy, kde se účinkující a veřejnost mísí a kde se architektura akrajina stávají scénou. Důmyslné řešení PAC využívá myšlenky, že „život je jeviště“.

PAC se rozkládá na ploše 6,6 hektaru a zahrnuje centrum a kulturní park. Jedná se o unikátní řešení, které kombinuje funkce divadelní, vzdělávací a oddychové. Původní koncept byl navržen Lin Chuaj-minem, uměleckým šéfem Tanečního divadla Cloud Gate a Čchen Ťin-chuangem, ředitelem Nadace Sin Kang pro kulturu a vzdělávání. Architektonický styl nazývaný Jižní Fu-ťien je dílem Chang Jung-Chunga, profesionální jeviště a experimentální divadlo navrhl Lin Kche-chua.

Nejdůležitějším projektem divadelní architektury na Slovensku v poslední době je bezesporu nová budova Slovenského národního divadla. Tým architektů Martina Kusého, Petera Bauera a Pavla Paňáka nabídl řešení úkolu v podobě komplexu dvou reprezentativních sálů – pro operu a balet (kapacita 901 míst) avelkou činohru (kapacita 644 míst) a studia (kapacita 180–215 míst). Projekt vyhrál architektonickou soutěž v roce 1980, komplex byl vybudován v letech 1986 až 2007. Nabízí perfektní podmínky azákulisí pro všechny divadelní žánry. Nová budova je umístěna ve významné čtvrti Bratislavy, na břehu Dunaje, kde dnes vzniká nové rozsáhlé městské centrum.

Další projekty

Stručná prezentace renovace Městského divadla v Žilině.

Připravovaný projekt Národního domu v Banské Bystrici, nyní sídlo Státní opery v Banské Bystrici.

Projekt železniční stanice v Žilině a její transformace na

multikulturní centrum pro alternativní umění.

Proměna objektu cementárny na scénu Divadla z pasáže v Banské Bystrici.

 

Španělská sekce divadelní architektury prezentuje divadlo Circo Apolo z Vilanovy, La Geltrú. Vyhořelé divadlo bylo vybráno jako příklad křehkosti některých divadelních prostor.

Vroce 1988 jsme byli s Jean Guy Lecatem byli svědky postupujícího chátrání tohoto divadla, přestože nás od prvního okamžiku uchvátila jeho originalita a kvalita. Věřili jsme, že existují dobré důvody pro jeho záchranu. V roce 2004 nás radnice města Vilanova požádala, abychom jim předložili zprávu o možnostech znovuotevření divadla. Ve studii jsme ocenili hodnotu místa, kde minulost zanechala stopy stejně jako na tvářích starých lidí. Na rozdíl od nových architektonických stylů, které jsou často chladné, bez formy a duše, si stará divadla zachovávají svůj šarm a vyzařují život, který mnoho umělců hledá. Na takových místech se divadelní prostor a výzdoba setkají, aby vytvořili jednotný, unikátní celek. Radnici jsme se svými názory seznámili v prosinci. Oměsíc později bylo divadlo v plamenech a „nehoda“ s konečnou platností ukončila jeho existenci. Případ Apola dokazuje, jak růst města v důsledku tlaku trhu ohrožuje určité prostory. Někdy není příčinou jejich zranitelnosti nic jiného než veřejná či soukromá lenost. Tak či tak, mnoho budov si zaslouží záchranu, aby mohly být i nadále využívány veřejností. Případ Apola i mnoha dalších divadel dokládají potřebu zřízení „Observatoře divadel v nebezpečí“ – sběrného místa pro informace o ohrožených divadelních budovách.

Antoni Ramon

Divadlo Krétakör (Divadlo Křídový kruh), Budapešť

Výběr z deseti hracích prostorů pro divadelní společnost s desetiletou tradicí. Tento soubor se svým rozmanitým – a velmi úspěšným – repertoárem, pravidelně vystupuje na netypických, nekonvenčních místech, jednou dokonce v cirkusové manéži. Většina jejich inscenací pro klasická jeviště ani navržena nebyla. Na PQ 07 byl připraven retrospektivní výběr scén Divadla Krétakör. Ukazuje, že současné divadlo nemusí být omezeno hraním vdivadelních budovách, tím spíše, že podmínky některých nedivadelních prostor mohou být chápány jako výzva.

VNizozemsku má skoro každé malé město vlastní divadlo, kde jsou uváděna zájezdová představení. V menších městech se jednotlivé produkce odehrají jednou nebo dvakrát a pak se zase přesunou dále. To znamená, že hlediště i jeviště musí být velmi flexibilní a dobře vybavené, aby uspokojilo i velmi rozdílné nároky inscenací. Především z finančních důvodů bývají tyto budovy schopny hostit také jiné akce - konference, trhy nebo oslavy. Díky tomu jsou tyto nizozemské stavby unikátní i ve světovém měřítku. V posledních 10 až 15 letech vyžaduje inscenování komplexnější technické vybavení, takže starší divadla musela být přizpůsobena novým nárokům. Vnizozemské divadelní architektuře se v posledních letech událo mnohé: byla postavena nová multifunkční divadla; starší divadla prošla rozšířením a renovací, aby se zdárně vypořádala se změněnou situací.

Nizozemská expozice v rámci sekce architektury prezentuje řadu divadelních projektů uskutečněných v posledních 4 letech. Jsou to např.:

• De Meerpaal v Drontenu, budova navržená a postavená v 60. letech minulého století. Původní divadlo bylo renovováno apřeměněno na kinosál, k němu byla přistavěna nová budova, oba sály jsou propojeny jakýmsi „náměstím“, čilým místem setkávání s barem, restaurací a dostatkem místa pro realizaci nejrůznějších aktivit.

• De Toneelschuur („Divadelní bouda“) v Haarlemu je významným divadlem, které se stalo domovem avantgardy nizozemského světa divadla, tance a filmu. Základní návrh divadla je dílem známého kreslíře komiksových příběhů Joosta Swarteho. Architekt Henk Döll vytvořil nejen divadlo, ale přímo multifunkční budovu.

• Parkschouwburg v Eindhovenu je z roku 1960. V letech 2006 a 2007 byla budova rekonstruována. V přistavěném novém křídle je umístěn nový foyer a multifunkční sál. Původní prostor dnes může hostit jak divadlo, tak i koncerty.

• Divadlo Royal Carré v Amsterdamu bylo postaveno v roce 1887 jako cirkusové divadlo s malým jevištním vybavením. Dnes je z něj perfektně vybavené divadlo vhodné pro všechny typy produkcí, včetně původního cirkusu. Bylo přistavěno nové foyer v kopuli na střeše, které může být využíváno například pro setkání aoslavy.

• De Spiegel ve Zwolle je divadlo postavené v letech 2005/2006, má kapacitu 850 sedadel. Zdvižením stropu a rozšířením portálu může být akustický výkon až ztrojnásoben a divadelní sál tak přeměněn na koncertní s kapacitou 1000 sedadel.

Brazílie představuje projekty nejvýznamnějšího brazilského architekta Oscara Niemeyera, jehož práce jsou k vidění v mnoha zemích. Jednou z jeho nejznámějších staveb je budova Národního divadla v Brasilii, hlavním městě Brazílie. V posledních několika letech Niemeyer navrhl řadu dalších divadel, z nichž některá už byla postavena a jiná jsou ve výstavbě nebo ve fázi projektu. Čtyři z nich prezentujeme na PQ 07. Tyto projekty mají několik společných rysů: jsou postaveny v italském stylu, za prvním portálem otevřeným do hlediště mají ještě druhý portál. K divadlu je vždy připojeno náměstí nebo veřejný park, což umožňuje zpřístupnit produkce širšímu okruhu diváků. Je to projev sociálního cítění architekta, jehož cílem je, aby i řadový občan měl přístup k těm typům zábavy, které většinou navštěvují jen společenské elity. Nehledě na jeho významné příspěvky k chápání scénického prostoru, je nutné podtrhnout i Niemeyerovu více než 70-letou nepřerušenou tvůrčí aktivitu v rámci brazilské i zahraniční architektury.

Oscar Niemeyer

Oscar Ribeiro de Almeida Niemeyer Soares Filho, jehož 100. výročí narození si letos připomínáme (15. prosince 1907), je brazilský architekt považovaný za jednu z nejvýznamnějších osobností mezinárodní moderní architektury, pionýr výzkumu konstruktivních možností vyztuženého betonu. Ačkoliv byl obráncem utilitarizmu, jeho tvorba se nevyznačovala hranatou studeností často kritizovanou postmoderními kritiky; jím navržené stavby mají tak dynamické tvary a tak smyslné křivky, že mnoho jeho obdivovatelů říká, že není jen architektem, ale také sochařem budov. Někteří kritici ovšem tento rys považují za nedostatek. Oscar Niemeyer a jeho přínos budování města Brasília byl zobrazen a do jisté míry parodován ve francouzském filmu z roku 1964 L’homme de Rio (Muž z Ria), v hlavní roli s Jean-Paul Belmondem.

Divadlo Haologaland bylo založeno v roce 1971 jako první norské regionální divadlo v severní části země. Po letech cestování a dočasných prostorů získalo divadlo stálou scénu – výsledek otevřené mezinárodní architektonické soutěže vyhlášené v roce 1998. Budova stojí na místě bývalé přístavní skládky v blízkosti centra Tromso aje klíčovým projektem revitalizace a transformace přístavní čtvrti. Jednoduché schéma a funkční kompozice tvoří charakteristický tvar budovy, jejíž funkce jsou z exteriéru zřejmé. Navíc cílem tohoto tvaru bylo harmonizovat drsný charakter divadla s okolní přístavní architekturou. Zasklené stěny spojují interiér s okolní krajinou a velké plochy bez otvorů vyjadřují uzavřenou funkci divadla. Hlavní konstrukcí je monolitický beton s ocelovými nosníky nad jevištěm a hledištěm. Fasáda je tvořena pouze jedním materiálem, tmavou engobovou holandskou cihlou. Poloodrazná fasáda se výrazně mění podle polární záře a půlnočního slunce v Tromso. Hlavním materiálem foyer je světlý beton kontrastující s tmavou cihlou, na podlaze je položena břidlice. Dalšími použitými materiály jsou jasanové dřevo a štuk. Nábytek a další interiérové vybavení je vyrobeno z dubového dřeva. Stěny a stropy hlediště pokrývají převážně černé akustické prvky, dřevěné podlahy jsou natřeny černým lakem. Hrací sály jsou navrženy tak, aby uchovaly intimitu a kontakt mezi herci a diváky. Hlavní sál má kapacitu 330 míst, hlediště je flexibilní. Herecké šatny, které jsou propojeny se zákulisím, nabízejí díky velkým oknům výhled na moře. Divadelní administrativa je situována nad foyer a nabízí vizuální kontakt jak s foyer, tak i s prostorem před divadlem. Vnitřní i vnější integrované umělecké objekty doplňují strohý tvar budovy.

Švédsko dotuje divadla ze státních nebo místních rozpočtů, takže většina měst zřizuje divadla se stálými zaměstnanci. V posledních letech dochází k omezenému financování, jehož důsledkem je také fakt, že nová divadla jsou budována jen velmi zřídka. Renovují se existující divadla, aby vyhovovala novým standardům abezpečnostním předpisům. Ipřesto ale některé divadelní školy rozšířily své aktivity a vytvořily tak poptávku po moderních prostorách k divadelní výuce. Téměř všechny školy dnes mají pro profesní výuku nová nebo zmodernizovaná zařízení. Architektonická expozice pro PQ 07 představí čtyři z těchto budov postavených ve Švédsku. Dva sály jsou nové, dva jsou vrekonstruovaných budovách. Společnou charakteristikou těchto zařízení je, že musí být variabilní pro účely rozmanitých produkcí s nároky na různé uspořádání sedadel a jevištních prostor. Dalším společným rysem je nízké provaziště a omezené skladovací prostory. Ačkoliv většina škol řeší stejné problémy, je zajímavé sledovat často velmi odlišná řešení. Ta pak vydávají svědectví o lidech zapojených do procesu tvorby: zaměstnancích školy i najatých konzultantech. Dalším určujícím faktorem je výše finančních prostředků vynaložených na tyto projekty, protože i to rozhoduje o kvalitě a kvantitě technického vybavení. Většina škol si může dovolit jen minimální jevištní, světelné a zvukové vybavení. Ostatní řeší formou pronájmu, což je další podmínka, která ovlivňuje konstrukční řešení. Všem projektům shodná je i skutečnost, že nemají dílny a výprava se vyrábí přímo na jevišti. Expozice prezentuje tyto divadelní prostory v plánech a nákresech podobných měřítek tak, aby je bylo možno porovnávat. Fotografie ukazují rozdíly v charakteru a výrazu jeviště a souvisejících prostorách.

Staré podzemí kino na soluňské ulici Egnatia bylo přeměněno na jednoduchou učebnu, která pokrývá potřeby kurzů herectví, režie, pohybu a scénografie. Základním záměrem architektonického řešení byla variabilita divadelního prostoru s ohledem na různé typy plánovaných akcí. Výsledkem je sál – studio vybavené sklápěcími sedadly sproměnlivým uspořádáním a odpovídajícím technickým vybavením. Vystavené plány, fotografie a modely ukazují jak reálné využití prostoru v praxi, tak jeho ztvárnění studenty scénografie.

Britská expozice v sekci architektury navazuje na téma Spolupracovníci apředstaví práce z národní výstavy konané vNottinghamu v lednu 2007. Ambiciózní nové budovy, jako např. Sage v Gatesheadu, mají být významnou inspirací při náročných rekonstrukcích. Jejich cílem je zaměřit pozornost na panoráma města a pomoci různým komunitám znovu najít vztah k vlastní kultuře a prostředí. Podobně mohou site-specific performance zapojit veřejnost do znovubudování ulic, parků, pustin, starověkých budov, které možná zanechaly stopy: dědictví možností. Příkladem takovýchto projektů jsou návrhy Roma Patela pro Kupce benátského virském Corku nebo Průvod harmonie Steva Dentona v opuštěné ulici v Liverpoolu. Přestavba existujících prostor je stejně tak činnost architektonická jako scénografická. Do expozice jsou zahrnuty přestavby průmyslových budov, jako např. kultovního domu Roundhouse vLondýně, nebo oživení významných divadelních typů v divadle Courtyard (Královská shakespearovská společnost) aTrafalgarském studiu ve starém divadle Whitehall v Londýně. Týmy sestavené k transformaci nebo formulaci těchto prostor jsou samozřejmě klíčem k jejich charakteristickým rysům. To platí jak pro návrh inscenačního projektu, tak i pro výstavbu a vybavení nového nebo již existujícího prostoru. V Královské shakespearovské společnosti spolupracoval stálý výtvarník Tom Piper s týmem, jehož členem byla i Divadelně konzultantská firma Charcoal Blue a ateliér Ian Ritchie Architects. Výsledkem je řešení integrovaného hlediště, jeviště a scény pro dvouletý cyklus historických her. Moderní divadelní prostory musí být nekonečně přehodnocovány jejich potencionálními uživateli. Mít adaptabilní, technicky proměnlivé, specializované prostory je nutnost, ale celá budova, a dokonce i její okolí, by měla nabízet další místa, kde by se divadelní akce mohla odehrávat. V Northern Stage v Newcastlu spolupracoval vedoucí scénograf a zástupce ředitele Neil Murray suměleckým týmem na realizaci impozantního prostoru umožňujícího pro potřeby výstav a představení využít kombinace obou divadelních scén a univerzálního foyeru. Podobně Sage vGatesheadu nabízí řadu formálních i neformálních prostor, ve kterých se mohou odehrávat čtení, hudební zkoušky, hudební představení, promenády, taneční chvilky…, aby si lidé mohli takovýto prostor užít.

Objekt, který ve svých útrobách skrývá tajemství příběhu železné, 350-ti tunové plovoucí vany na přepravu písku, uhlí a kamení, proměněné na Divadelní loď Tajemství s inscenací Nachové plachty.

Tato sekce obsahuje výběr z nových trendů, forem, materiálů a technik, které se dnes zkoumají a používají v Egyptě.

 

 

Divadlo Odeon, postavené kolem roku 1910, se nachází v centru Bukurešti. Jeho hlavní sál je jedním z nejelegantnějších hledišť ve městě, má kapacitu 300 sedadel, disponuje kukátkovým jevištěm a posuvným stropem. Oproti tomu studiový sál je nevyhovující. Projekt na revitalizaci Studiového sálu a jeho foyeru získal vnárodní architektonické soutěži v roce 2006 první místo. Realizace přestavby začne letos, soustředí se především na technologické zlepšení – akustiku, světlo, zvukové zařízení. Kombinace cihlových a přiznaných betonových zdí doplněných graffiti přispívá k nekonvenční atmosféře sálu. Prostor je flexibilní, umožňující různé uspořádání jeviště / hlediště. Foyer, který je vybavený speciálním závěsným systémem, nabízí prostor pro instalace výstav od podlahy až po strop.

Kulturní centrum v Botticinu

Projekt byl odstartován, když byla v roce 1987 vyhlášena městem Botticino Soutěž Národních myšlenek na kulturní centrum, které by se skládalo z divadla, knihovny, prostor pro společenská setkání a sportovního zařízení pro fotbal, bowling a jiné sporty.

Konečný vítež soutěže byl vybrán podle základního zjištění: v oblasti s malou hustotou residenčního bydlení mohou vzniknout veřejné shromažďovací prostory pouze pokud budou zpracovány jako otevřený prostor.

Rozsáhlý stavební pozemek vyčleněný pro toto centrum se tak stal příležitostí k interpretaci programu ne jako obrovské víceúčelové budovy, ale jako parku s řadou autonomních, menších budov umístěných v kruhu v rámci zatravněné osázené plochy, které budou sloužit nejrůznějším funkcím. Tyto budovy pak společně vytvoří nové komunitní občanské centrum. Zelený prostor, oáza křížená cestičkami pro pěší a cyklisty bude hlavním rysem, který bude spojovat a sjednocovat tato veřejná zařízení. Tímto způsobem i cesty vedoucí k různým budovám poskytnou příležitost ke společenské interakci. Prostorný otevřený prostor je na východě ohraničen školním komplexem (odděleným řadou stromů vysázených v kruhu kolem dvou již existujících budov), na západě pěší cestou sesedící s parkovištěm lemovaným stromy a na severu řadou stromů a kulturních budov umístěných kolem náměstí, které vede k historickému centru města.

Víceúčelové divadlo v Botticinu

Toto víceúčelové divadlo bylo navrženo tak, aby mohlo veřejnosti nabídnout prostory pro uspořádání rozdílných uměleckých a společenských událostí. Čtvercová budoa s kompaktním hranolovitým exteriérem svým typem připomíná městskou věž, symbol obce a odkaz na veřejný život svých obyvatel. Rozsáhlý prostor uvnitř tvoří centrální plochu. Ta je ze tří stran obklopena galeriemi na třech podlažích, na čtvrté straně je divadlo. Funkce budovy jsou rozloženy na třech podlažích. Hlavní sál s kapacitou 300 sedadel má rovnou podlahu a je vybaven vysunovací elevací, která vytvoří divadelní hlediště, pokud to typ představení vyžaduje. Je-li elevace zasunuta, podlahová plocha hlediště může být využita pro nejrůznější typy akcí a výstav. V suterénních prostorách a na střeše jsou také menší divadelní prostory.

Víceúčelový charakter budovy je založen na široké škále možných využití divadelních prostor a na přizpůsobivosti hlavního sálu, snadno dovolujícímu rozmanité konfigurace. Stěna budovy směřující do parku může být za jevištěm otevřena a přeměnit tak sál na jeviště pro venkovní představení. Pro exteriér budovy byl jako materiál použit Botticinský mramor, dřevo a sklo. Uvnitř budovy jsou betonové, zděné a omítnuté povrchy natřeny šedě. Povrchy v hlavním sále jsou výlučně dřevěné. Lišty a plaňky jsou uspořádány a vyřezány ve vertikálních i horizontálních obrazcích, což má za důsledek akustickou „konfiguraci“ a zároveň to určuje architektonický charakter prostoru.

V sekci divadelní architektury prezentuje Turecko tři projekty. Dva z nich se týkají divadelních budov, z nichž je jedna nedávno dokončená a otevřená a druhá stále ve fázi stavby. Třetím projektem je výstava dvojrozměrných rekonstrukcí historických istanbulských divadel, která velkou měrou mizí. Výtvarnice projektu vystudovala scénografii a posledních několik let své kariéry věnovala výzkumu historických budov v Istanbulu.

Hongkongska scenografie – Uměni se komercionalizuje „Ekonomicke + krasne + rychle = užasne?!“ je nejen kontroverzni rovnice, ale take hodnoceni veřejneho vyznamu a jednoduche pravidlo, jak v Hongkongu uspět. Žijeme v době, ktere dominuji finančni a ekonomicke ukazatele, jsme zmateni obecnym lpěnim na majetku a bohatstvi, jsme zaplaveni politikou favorizujici zisk a efektivitu. Tato podvodna logika komercializovane společnosti vytvarniky mate. Pro nas, divadelni vytvarniky, je zakladnim cilem tvorby kvalita, ktera překonava zažite limity. V dnešnim předpojatem světě je scenografie oazou.

Kreativním přístupem výtvarníků se hongkongská expozice, založená na jednoduché formě znaku, rozvíjí do neomezené složitosti.

Expozice, ktera je řešena přehuštěnim architektonickych prvků - jevu dobře znameho z Hongkongu, obsahuje pět vybranych scenickych navrhů. Prostor je zaplněn směsi komercializovanych předmětů denni spotřeby a připominkami společenskych jevů typickych pro běžny hongkongsky život, ktere však stale připominaji něco z prezentovanych inscenaci. Tento kontrast jen podtrhuje hodnotu vystavenych děl.

Činohra; loutkové divadlo; původní čínský muzikál; Kantonská opera; moderní tanec – pět uměleckych forem ilustruje jedinečnou divadelni estetiku hongkongske scenografie. Všichni vytvarnici museli využit sve bezmezne kreativity, aby v prostředi komercializovane hongkongske společenske kultury dosahli takto kvalitnich vysledků.

Výběr projektů odráží současnou oblibu v křížení stylů a experimentování, v koncepcích přizpůsobivosti a schopnosti proměny i v interdisciplinárním přístupu. Architektura na jevišti má za cíl ukázat a zasadit do širšího kontextu takové scénografické tendence, které vycházejí zrituálního a symbolického jevištního zpracování a které zkoumají fyzické a materiální vlastnosti prostoru jako autonomního jevu vjeho skutečných tvárných hodnotách. Scénografie je chápána jako experimentování s procesy a pojmy architektury, zvláště tam, kde modelování prostorů vychází zprincipů jakými jsou měřítko, kompozice, stavební rysy, nebo kde se dotýká použití geometrických modulů. Náš výběr scénografických projektů také ovlivňuje lidský, empirický aspekt prostoru . Toto hledisko je přeneseno do úzkého vztahu mezi scénickými objekty, jejichž design vychází z chováním interpretů: jsou pro ně speciálně navrženy a berou v úvahu jejich gesta a pohyby na scéně. Obyvatelnost scénických prostorů se projevuje skrze kontakt s interprety, čímž jsou i tyto prostory přetvářeny na rozpoznatelné objekty, na komunikativní znaky. Důležitými faktory výběru byly také transformace a flexibilita, neboť jsou spojeny s výzkumem prostorové přeměnitelnosti amanipulovatelnosti scénických prvků za účelem zobrazení různých podob reality nebo hypotetických empirických situací. Přemísťování estetických a konceptuálních principů architektury do světa scénografických návrhů zdůrazňuje interdisciplinární tendence projektu.

De Chile, de Dulce y de Manteca doslova znamená něco jako „(vyrobeno) z papriky, z cukroví a z tuku” neboli „pálivé, sladké atučné”. Toto oblíbené mexické úsloví se používá pro označení pestrosti. Rčení původně popisovalo rozmanitost chutí, barev a struktur v nejklasičtějším z mexických pokrmů, v tamale (nebo také „tamal“ z aztéckého slova tamalli). Tamal jsou balíčky z kukuřičného těsta naplněné nejrůznějšími nádivkami a poté zabaleny a svázány v kukuřičných nebo banánových listech. Balíčky se vaří ve velkých cínových bubnech, které se používají jako tlakové hrnce. Tamal vznikl na území Mexika ještě před příchodem Španělů. Aztékové podávali tamal Španělům při jejich první návštěvě Mexika a brzo na to do receptů pronikly evropské ingredience. Dnes, tak jako v případě většiny mexických pokrmů, jsou možnosti obměny nekonečné a každý region Mexika má své vlastní speciality. Kukuřice může být smíchána s čerstvým vepřovým sádlem, máslem nebo rostliným tukem. Náplní může být cokoliv od fazolí až po ryby, kuře, hovězí, vepřové, vejce nebo dokonce holubí prsa, krokodýlí ocas či leguána. Chuťově může být tamal sladký, vyrobený z ovoce, skořice, rumu a rozinek, ale také ostrý, s paprikovou omáčkou Mole připravenou z nejrůznějších chilli papriček a někdy i čokolády. Tradice spojuje tamal s náboženskými svátky a jsou mu připisovány afrodiziakální až terapeutické vlastnosti. Mexické divadlo a zvláště mexický divadelní design je de chile, de dulce y de manteca. Rozmanitý a eklektický. Každý tamal chutná jinak a každé dílo chutná jinak. Vždy má unikátní chuť, barvu, tvar a velikost. Jeho ingrediencemi je jistá míra prostoru, světla, tvarů, zvuků a pohybů. V tlakovém hrnci spolupráce vzniká záhadný, alchymický proces a jeho unikátní komponenty se pojí do nedělitelného celku.

V posledních letech připomíná litevské divadlo a scénografie rozmanitou a stále se měnící krajinu, která se otvírá cestovatelům

21. století. Po krátkém období klidu v reakci na impozantní společenské a politické změny posledního desetiletí 20. století, začalo litevské umění a divadlo pulzovat bohatstvím nových možností a názorů na scénografii, a to nejen ze strany profesionálních scénografů, ale také dalších umělců: sochařů, malířů, architektů a režisérů. Rozmanitost scénografických návrhů je podmíněna jednak rozdílnými přístupy umělců k hudebnímu či dramaturgickému materiálu, ale také nestejnoměrným financováním divadelních organizací. To může být někdy podnětem k explozi tvůrčí energie, často ale nutí umělce k promítání složitějších plánů jen do modelů a výtvarných nástinů, protože na realizaci už v rozpočtu nejsou prostředky. Scénografický jazyk je zjevně ovlivněn užíváním nových technologií – projekcí, počítačových animací a podobně, což umělcům umožňuje vytvářet vícerozměrný a mnohovrstevnatý arzenál obrazů. Na PQ 07 je odhalena různorodá a proměnlivá krajina litevského divadelního umění, vytvořená scénografickým oddělením Svazu litevských umělců. Součástí expozice jsou modely a projekty, návrhy kostýmů a fotografie z realizovaných inscenací. Expozice prezentuje nejen návrhy pro operu, činohru, balet, ale i nezávislé multimediální projekty, které překypují novou energií typickou pro současnou litevskou scénografii

V posledních několika letech se v Polsku, stejně jako ve zbytku střední a východní Evropy, mnohé změnilo: politický systém, sociální struktura, úroveň života a příležitost rozvoje, ale i naše společná paměť a pohled na tradice. Jiná je také společenská funkce umění a s ní i divadlo. Bývalo plné poetické metafory a neomezené tvořivosti, léta tvořilo základ polské kultury, ale to už je minulost. Romantická forma, která přes 150 let ovlivňovala polské umění, byla odvržena. V době rychlých politických, kulturních a společenských změn si divadlo novým okolnostem nevyhýbá, naopak: Vyjadřuje se k polské realitě a pokouší se znovu vyložit národní mytologii a symboly, snaží se uchopit společenská a politická témata, divadelní hry zasazuje do prostředí reálného života – tím vším se divadlo snaží přiblížit realitě, ukázat ji, popsat a soudit. Tyto snahy jsou motivovány jednak touhou navázat kontakt s diváky, ale také hlubokou potřebou vytvořit společenský mechanismus reakce na realitu, nebo dokonce tvořit realitu prostřednictvím umění. Právě touha obnovit to, co bylo zničeno a hledat nové principy reality je ta největší vášeň, která v posledních letech ovládla polské divadlo. Právě díky nikdy nekončící snaze navázat vztah s realitou, cíleně vyhledávat nové obrazy a držet krok se změnami, které realita přináší, můžeme říct, že polské divadlo a tedy i scénografie adivadelní architektura má v současnosti své místo.

Vždy jdete stejnou cestou. Vždy stojíte na začátku této cesty s prázdnýma rukama. Vždy vás napadne myšlenka, ani nevíte, odkud přišla, a abyste ji uchovali při životě, zachytíte ji jako abstraktní kresbu v kapesním zápisníčku, a tento malý čin je pak prvním krokem na vaší cestě. Na konci cesty je představení. Akdyž je vypuštěn fantom černé skříňky, jste opět na začátku asnažíte se ujít stejnou cestu. To je stroj. Jeho jednoduchý mechanismus pracuje stejně už stovky let. Pomalu, ale jistě. Stroj je trochu neobratný, někdy sténá, někdy bručí, někdy píská, někdy zpívá. Znát tajemství, jak ho rozhýbat, to je know-how přenášené z jedné generace scénografů na druhou. Opatrně namazaný vínem, houževnatostí a vášní, stroj stále funguje. Bez ohledu na Čas, Módu nebo Revoluce. Pracuje se stejnými koly a řemeny. Nadechuje se na začátku a vydechne, až když opona klesá. Stroj – ve svých střevech skrývá představení. Veškeré tajemství divadla uzavřené ve staré dřevěné truhle.

Naši planetu neustále křižují různé signály přenášející informace. Je jedno, zda to jsou příjemné nebo nepříjemné zprávy, dostanou se k nám okamžitě. Pod touto kolébkou nepřetržitých přenosů ale můžeme rozeznat ještě jemnější signály: signály kulturní kontinuity. Oproti hluku globálních ekonomicko-vědeckotechnologických explozí, tyto starší signály pomáhají lidstvu ve vývoji. Pro národní expozici jsme vybrali tvorbu Borise Kudličky z posledních čtyř let. Jeho dílo lze charakterizovat jako velkolepé obrazy fragmentovaných situací zasazených do divadelního prostoru, zlomky reality podobné kinematografickému vyjádření. Tyto obrazy nejsou přísně svázané s textem, což umožňuje ještě další tvůrčí vklad. Charakteristický výraz děl, tvořený výběrem materiálů, rekvizit, prostoru, času, pohybu a světla je zvýrazněn použitím moderních vizuálních a zvukových médií, což pak zesiluje a podtrhuje metafyzický výraz celku - v poetické jednoduchosti je dosaženo syntézy všech složek. Užitím různých významů, kterých může umělecký projev nabývat, zformoval Kudlička v oblasti scénického designu zcela nové výrazové možnosti. Jeho odvážná výtvarná řešení jsou sama jasným signálem nové energie, která prochází současnou slovenskou scénografií.

Písmeno řecké abecedy používané pro číslici devět. První písmeno například těchto slov:

Bůh Thespis pohled divadlo thymeli podívaná zázrak téma Thalie

Devět výtvarníků zastupujících novou generaci kyperských scénografů předvede svou práci a zapůsobí na nás svým pohledem na divadlo, svou interpretací

témat

a tak vytvoří

zázrak

scénografie

Čtvrtá stěna – je překážkou nebo zrcadlem? Přes zrcadlo vstupujeme do světa fantazie; používáme opony, stěny, kulisy – naše scénické obrazy – k vytvoření svých obrazových témat? Odrážejí naše vlastní představy? Jsou naše divadelní vize a scénografie zrcadlem nebo bezpečnostní oponou? Jaké vztahy vznikají mezi jevištními obrazy a skutečnými životy? Co je naše realita? Plníme správně svoji roli umělce při posouvání arozšiřování hranic umění? Můžeme posunout tyto hranice k novým formám? Může divadlo překonat stěny a bariéry aumožnit lepší komunikaci mezi lidmi?

Tématem ruské národní expozice na PQ 87, tedy před dvaceti lety, byl Náš Čechov. Expozice tenkrát získala Zlatou medaili. Když organizátoři PQ 07 navrhli, aby si zúčastněné země samy vybraly téma expozic, rozhodli jsme se vrátit k Čechovovi. V období let 2003–2007 samozřejmě vznikala řada zajímavých scénografických řešení děl od klasických i současných autorů, ale Čechov i nadále zaujímá na ruském jevišti výsadní místo, srovnatelné s pozicí Shakespeara na jevištích britských. Současné inscenace Čechovových her se výrazně liší od těch před dvaceti lety, stejně tak jako se zcela změnil i čas a situace, ve kterých divadla existují. Třináct ruských scénografů představuje své makety k inscenacím. Jsou mezi nimi S. Barchin, S. Benediktov, D. Borovskij, S. Zograbian, M. Kitaev, A. Kondratjev, Z. Margolin, A. Orlov,

M. Platonov, O. Rezničenko, O. Šeintzis, V. Martinova, M. Tregubova. Expozici připravil Dmitrij Krymov, lektor scénografie na Ruské akademii divadelních umění, za asistence studentů 4. ročníku. Při plánování Krymov napsal: „V Rusku je vždycky zima nebo prší a nebo taky sněží. Nebo prosakuje strop a něco na vás kape. Nebo padá. Nějaký prach, například. Ale spíš to budou kusy omítky. Nejraději byste si oblékli něco nepromokavého, nazuli holinky a vzali deštník. Pamatuji si, že když do Ruska přivezli Leonardovu Monu Lisu, lidé čekali ve frontě až osm hodin, aby ji uviděli, často v dešti. Když jsem se mohl konečně podívat na známou tvář, pomyslel jsem si, že je tak žlutohnědě nebo blátivě zabarvená, že by to mohla být jakákoliv jiná ruská zmoklá žena. Chudák, bylo jí zima. Osud uměleckých děl je v Rusku někdy nejistý. Často jsou vytvářena v nelidských podmínkách a pak utopena nebo spálena, nebo se rozbijí nebo spadnou na zem a jsou zavlečena do bahna. Apak vzniknou znova. Nejsme v Itálii, kde je spousta slunce a kamenů. Tady je tma, těžké mraky nad spadlými kusy rozmáčené omítky. Jedním slovem je to čechovovské – svět rozechvělé tesklivosti.” Expozice Náš Čechov: dvacet let poté je věnována památce Davida Borovského, mimořádného umělce, který plánoval navštívit letošní PQ spolu s kolegy scénografy. Bohužel, zemřel náhle 6. dubna 2006 v Bogotě v Kolumbii, kde v té době vystavoval některá svá díla.

 

Po celé minulé desetiletí bojoval Tchaj-wan s politickým tlakem a kolísavou ekonomikou, následkem čehož je jeho kulturní identita plná nejistoty. Každý umělecký projekt se roste neustálým kladením otázek. Co bychom si měli z minulosti udržet? Co by se mělo změnit? Potřeba najít odpovědi je pro tchaj-wanské umělce vždy velkou výzvou. Umělecké prostředí na Tchaj-wanu je náročné, při nedostatku sociálních zdrojů není proces divadelní tvorby jednoduchý. Aby přežili a mohli dále tvořit, musí tchaj-wanští umělci využít vynalézavé přizpůsobivosti. Jakýkoliv společenský, kulturní nebo ekonomický problém, kterému musí čelit, může být živnou půdou jejich kreativity. Takováto kulturní atmosféra vnáší do procesu tvorby nečekanou energii. Expozice nazvaná V pohybu představuje tuto energii, stejně jako stres z každodenních problémů, který tchaj-wanští divadelníci zažívají. Expozice je postavena na čtyřech hlavních aspektech: neoklasicismu, vlivu technologií, zeměpisné poloze a dějinách. Jednotlivé exponáty vznikaly tak, aby obsáhly podstatu současného tchaj-wanského jevištního umění. Je tu zřejmé splynutí současnosti a našeho kulturního dědictví. Věříme, že nová doba nemusí být nutně studeně moderní a že kulturní dědictví nemusí být nutně spoutané tradicí. To nás odlišuje od klasické čínské estetiky a více zdůrazňuje naši vlastní filosofii modernosti.

Prohlášení kurátorek Tracey Collins a Sue Gallagher:

BLOW / ÚDER je interaktivní instalace novozélandského divadelního umění a designu, která zdůrazňuje interdisciplinární přístup k jevištním prostředkům: světlu, zvuku, projekci, výpravě, předmětům, kostýmům, smyslům, povrchům, tělu a prostoru. Přibližuje proces zkoumání a uvažování, sleduje vývoj scénografických postupů u progresivních novozélandských divadelních profesionálů, prezentuje jejich nápady, strategie adivadelní práci. BLOW / ÚDER se stane divadelní událostí, místem transformace, tvorby a kulturní paměti, dá prostor mýtům, tajuplnu, světlu areflexi kolektivní kreativity. Světy, které byly vytvořeny, se stále mění, jednotlivý okamžik se nikdy nezopakuje. BLOW / ÚDER bude fungovat jako instalace i divadlo, kde umělci a výtvarníci vnímají design jako živou a čilou událost; bude uměleckým a výtvarným zážitkem pro všechny smysly. BLOW / ÚDER bude hrajícím tělesem, které má překročit posouvající se hranici mezi výtvarným uměním, jevištním uměním, architekturou a designem, aby tak nakonec rozšířilo naše chápání divadla. Výtvarníky pracující na Novém Zélandu ovlivňuje řada faktorů, včetně jedinečné polohy a fyzické izolace. Umělci často pracují vrozdílných výtvarných odvětvích a na každém novém projektu na sebe berou řadu rozličných rolí a úkolů. Mnoho novozélandských scénografů si tak vytvořilo unikátní interdisciplinární přístup k tvorbě, který překračuje hranice a omezení, což podporuje vznik rozmanitých tvůrčích kooperací a následně také dynamický rozvoj divadelního průmyslu. Jako kurátorky jsme vytvořily výtvarný rámec, strukturu a formu expozice, abychom tak podnítily dialog mezi výtvarníky, vyprovokovaly konfrontaci jejich postupů a strategií tvorby. Spolupracovaly jsme s nimi na realizaci dynamických možností převodu jejich divadelních návrhů do řeči interaktivní instalace. Jedním z klíčových cílů naší práce bylo vytvoření nového publika, nových diskusí, ale také povzbuzení a přísun životní energie pro novozélandské výtvarníky a divadelníky

Divadelní výtvarník je jako provazochodec na tenkém drátě rozpočtových omezení nad vodopádem paralelních událostí. Dojít na konec lana je náročné, někteří by řekli i nemožné, ale mnozí scénografové nejen že umí přejít svůj drát efektivně, ale ještě přitom převedou pár estetických a pecizních piruet.Dosáhnout konce musí provazichodec stejně jako scénograf tak, aby cestou nepřišel o harmonickou povahu svého čísla. Scénograf má tu výhodu, že může jít do nového úkolu pokaždé s obnovenou představivostí. Koncept „představivosti“ je tak žádaný, a přesto tak těžko definovatelný, že někteří ho formálně nazývají „kreativitou“ a mnozí další, možná jich je příliš mnoho, to povrchně nazývají „fantazií“. Každopádně, kdybychom se měli zeptat sami sebe, co „představivost“ je, řekli bychom, že to je schopnost vytvořit kombinace obrazů, konceptů a pocitů, aniž bychom se uchylovali k tematickým odkazům.Nemůžeme ale zapomenout na výše zmíněný tenký drát, který musí scénograf přejít a přitom zachovat harmonický balanc. Záměrem této expozice je zkoumat spletitou činnost, která leží mezi realitou skutečně omezujícího rozpočtu a scénografovou představivostí. Pokud jde o umělecký přínos, je to matematická rovnice: inscenace je vytvořena vydělením vkladu představivosti investovanými financemi. Umělecký „zisk“ by byl ztracen, pokud by bylo investováno příliš mnoho peněz do nedostatku představivosti. Nejlepší variantou by byl výrazná investice představivosti za málo peněz, protože v tom případě by byla umělecká kvalita inscenace nekonečná.A pokud by se k tomu přidalo pár pozoruhodných piruet, o to lepší.

Dánsko prezentuje své pojetí designu sérií návrhů v životní velikosti spolu s vizuálním časovým přehledem 14-hodinového operního maratónu. Prostřednictvím rozsáhlého eposu i intimního rodinného příběhu je odhalen koncept zobrazení 20. století ve svědectví průběhu vzniku „Prstenu“. Expozice také nabízí ukázky zinscenace na DVD.