Pražské Quadriennale 2023

Válka vede k míru… ale mír je vždy velmi bolestivý, plný lidských ztrát. A nezáleží na tom, zda vyhrajete nebo prohrajete. Obojí je vzájemně propojeno: mír po válce, válka před mírem… Srovnáním těchto dvou protikladných skutečností zdůrazňujeme důležitost míru… co vidíme a co nevidíme… Válkám se má předcházet civilizovanou konverzací, úhledným oděvem a upraveným zevnějškem. Ale pravdu vidí až ti lidé, kteří se ocitli ve válce...

Žít na modré planetě, kde téměř nic není modré. Narodit se jako pampeliška a snášet neustálé bouře. „Když se podíváte na oblohu, budete si myslet, že se jedná o nějakou narozeninovou oslavu, protože ohňostroj osvětluje oblohu jasem, který se vyrovná dennímu světlu.” V noc narozenin režiséra Artuše Mikaeljana vypukla válka… „Tohle je oslava narozenin: dort je země a svíčky jsou kouřící nábojnice, které z ní trčí. Nemůžu sfouknout všechny svíčky, dort je příliš velký.”

27. září 2020 – Arméni se probudili se zprávou, že ázerbájdžánské ozbrojené síly zahájily ofenzivu po celé délce linie dotyku s Arcachem. 16. října 2020 – Sbírka potravin a léků pro frontovou linii pokračuje. 30. října 2020 – z iniciativy Národního akademického divadla opery a baletu A. Spendiaryanova se již třetí den, v této pro náš lid klíčové chvíli, připravují na jevišti maskovací sítě na ochranu vojáků na frontě. 8. listopadu 2020 – Jedna ze zkušeben se proměnila v krejčovskou dílnu. Šijí tu všichni: od herců až po techniky.
Vidíme, jak divadlo pod přímým či nepřímým vlivem války flexibilně proměňuje prostor a akci. A v důsledku toho – vidíme – nevidíme.

Kurátor/ka: Nelly Barseghyan
Kreativní tým: Básník, skladatel: Narek Cosmos
Režisér: Gor Margarian
Organizace: ScenoLab Art Laboratory
Web: http://www.scenolab.am/

Od Jacoba Nashe: Veškerá moje práce vychází z místa, ze země. Svět, ve kterém žiji, je pro mě jako příslušníka prvních národů a designéra naprosto propojený – země, její obyvatelé a příběhy jsou jedno a navzájem se potřebují ke své existenci. Tato instalace vypovídá o tom, jak jako designér prvních národů interpretuji zemi a vytvářím krajinu pro živé performance. Dvanáct let jsem pracoval jako šéf výpravy v Tanečním divadle Bangarra a navrhoval jsem všechny kulisy pro jejich inscenace. Tento prostor vypovídá o prastarých příbězích, které se uchovávají v kultuře prvních národů v Austrálii, a o tom, jak existují v současné podobě, když nejsou na venkově.

Práce, kterou jsem vystavoval na PQ23, pochází z inscenace divadla Bangarra Bennelong. Při navrhování Bennelongu mi choreograf Stephen Page položil tuto otázku: „Jaká byla země předtím, než tu byli lidé?” To mě přimělo přemýšlet o tom, jak země souvisí s identitou – definuje vás, drží vás a živí vás. Návrh je mou odpovědí na tuto otázku.

Konverzace a práce, kterou jsem chtěl přinést na PQ23, se týkala země a identity. Chtěl jsem se podělit o dílo, které by zohledňovalo zemi, z níž pocházím, které by ke mně promlouvalo jako k příslušníkovi prvních národů a zároveň by bylo výzvou pro lidi na celém světě, aby se zamysleli nad svou zemí, svým vztahem k ní a nad tím, kdo jsou její první lidé.
Země nás definuje, formuje a spojuje.

– Jacob Nash, kurátor

Kurátor/ka: Jacob Nash
Kreativní tým: Kreativní vedoucí a spolukurátor: Jacob Nash
Spolukurátor: Jo Briscoe
Skladatel: Steve Francis
Vokální performer: Matthew Doyle
Tvůrce rekvizit: Alex Stuart
Kreativní konzultanti: Stephen Page a Jennifer Irwin
Producenti: Xavier O'Shannessy, Bureau of Works a Richard Roberts, VCA
Vedoucí produkce: Sally Withnell a Abe Watson
Návrh světelné instalace: John Ford
Původní světelný design pro Bennelong: Nick Schlieper

Děkujeme Anně Tregloan a Erin Milne za přípravu a podporu výstavy. Děkujeme také Nel Minchinové a Ivanu O'Mahoneymu ze společnosti In Films za použití klipu The Art of Bangarra, který režírovali Nel Minchinová a Wayne Blair.
Děkujeme celé rodině Bangarra.
Bereme na vědomí, že toto dílo bylo vyvinuto na nezcizených pozemcích národa Gadigalů z kmene Eora, tradičních vlastníků a správců půdy, vod a oblohy, a vzdáváme úctu jejich starším v minulosti, současnosti i budoucnosti.
Vždycky to byla, vždycky to bude domorodá půda.
Organizace: Bureau of Works and Victorian College of the Arts, University of Melbourne
Web: http://pqau.com.au

Traffic Island bylo nezávislé území.
Traffic Island byla utopie.
Traffic Island bylo území, které bylo třeba vymezit.
Traffic Island byla oblast, kterou jsme odmítli definovat.
Jakmile byl Traffic Island definován, musel zmizet, uniknout kontrole impéria, zanechat za sebou oblak kouře, aby byl rozmístěn jinde, opět neviditelný a mimo organizaci spektáklu a jeho společnosti.

Při studiu dějin utopií si rychle uvědomíme, že čas a prostor nesouvisí zcela s metrickým systémem nebo časovými pásmy. Je třeba o nich uvažovat z hlediska sedimentace smyslů a emocí na sinusoidální ose, která bere v úvahu čas a vzdálenost.

Obrazem, který nejlépe ilustruje tento náhodný aspekt volné říše Traffic Island, je chyba v softwaru VLC (videolance). Obraz filmu je narušen, čímž vzniká pixelový filtr, který zůstává na krátkou dobu v dalším filmu. Tento prostor svobody vytvořený superpozicí dvou obrazů představuje princip, který spojuje všechny ostrovy naší sítě. Ve slepých uličkách ekonomického liberalismu a globalizace tkají potlačování, kteří obývají libertariánskou říši Traffic Island, svou síť, aby vytvořili zóny, kde se představivost stává nepodmíněnou.

Traffic Island byl územní vektor, který spojoval svobodná území.

Kurátor/ka: Christian Halkin
Kreativní tým: Scénografové: Stephane Arcas, Boris Dambly
Vytvoření vlajky: Celine Lellouche
Performer: Gaspard Halkin
Kameraman: Mathieu Haessler
Administrátorka: Sophie Bernoville
Komunikace: Pauline Vanden Neste
Účinkující v Tattoo Noise Act: Jean Francois Decaestecker, David Coste, Quentin Manfroy, Philippe Delaby, Jean Francois Palumbo, Leny Andrieux a Anna Calsina Forrellad
Účinkující v Moonshine: Nathanaëlle Vandersmissen
Účinkující v Pirate Radio: Emilienne Tempels a Brice Agnès
Účinkující ve Fanzine: Noemie Warion
Organizace:
Web: https://www.facebook.com/people/Traffic-Island/100083732345086/

Věříme, že vytváříme prostory, které umožňují oslavovat životy, věříme v existenci vzácného místa, kde spolu žijí různé „Brazílie”, okouzlující světy, a to navzdory všem rozdílům a nepřízni osudu. Vyzýváme těla, aby naslouchala našim scénám, reagovala na dušení tím, že budou tančit na vše, co pulzuje, a aby chránila naše zákoutí.

Křižovatky jsou magnetizující a hlučné prostory, které vznikají sbližováním různých přání a perspektiv. Koncentrace uličních koutů, místo setkávání rozdílů, možností a ne nutně konsensu. Věříme v životy, které jsou v těchto místech začarované, a uvědomujeme si, že jsou vzácné okamžiky, kdy se od kapitalistické logiky budování budoucnosti přesouváme k prožívání vytváření světů v přítomnosti. Oslavme tedy setkání různých „Brazílií” a jejich umělecké vzpoury proti dušení a smrti. Na základě hledání a mapování scénických děl v rámci země v posledních čtyřech letech jsme se rozhodli naslouchat rozmanitosti hlasů, akcentů a postupů, které tvoří pluralitní území, jež nelze reprezentovat v jednotném čísle.

Na tomto „kompasu” kurátoři vyzdvihli práci profesionálů v každé z 27 federálních jednotek země, zohlednili jejich poetický vztah ke zvukům scén a vyzvali je, aby kolektivně obsadili výstavní prostor v průběhu tvorby zvukových „nabídek” (hmotných básní v kompozici rezonančních objektů).

Chceme umožnit protiúder v metronomu úzkostné společnosti a vybudovat prostor obývaný prostředky, které vybízejí těla k objevování nových tanců. Imerzivní prostředí, které se otevírá směrem ven a projevuje se jako „party-intervence-boj”. Časoprostor „koloběhu”, vzývání, výměny, učení, konfrontace a transmutace s našimi předky. Vzácná úcta k uličním koutům, bez nichž by se naše nebe už dávno propadlo.



Kurátor/ka: Arianne Vitale, Elaine Nascimento, Gregory Slivar, Heloisa Lyra Bulcão, Karina Machado, Marieta Spada, Rafael Bicudo, Renato Bolelli Rebouças a Sergio Lessa
Kreativní tým: Přizvaní umělci: Anderson Leite (Pernambuco), Anne Louise Sanfoneira (Roraima), Álvaro
RosaCosta (Rio Grande do Sul), Augusto Krebs (Mato Grosso), Ayrton Pessoa Bob
(Ceará), Barulhista (Minas Gerais), Bianca Turner (São Paulo), Diego Vattos
(Pará), Diogo Vanelli (Distrito Federal), Dori Sant’Ana (Espírito Santo), Écio
Rogério da Cunha (Acre), Eliberto Barroncas (Amazonas), Érico Ferry (Piauí),
Eugênio Lima (São Paulo), Hedra Rockerbach (Santa Catarina), Heitor Oliveira
(Tocantins), Jo Mistinguett (Paraná), Jones Barsou (Amapá), Kaline Barroso
(Roraima), Kevin Melo (Paraíba), Luciano Salvador Bahia (Bahia), Marcelo
Marques (Goiás), Márcio Marciano (Paraíba), Miran Abs (Alagoas), Panamby
(Maranhão), Reginaldo Borges (Mato Grosso do Sul), Rinaldo Santos (Rondônia),
Toni Gregório (Rio Grande do Norte), Zahy Tentehar (Rio de Janeiro), Zuzu
(Sergipe)
Organizace: Brazilian Professional Association of the Performance Spatialities, Visualities and Sounds – Grafias da Cena Brasil
Web: https://pqbrasil.org/

Bulharský pavilon na PQ23 byl skladištěm kulis, rekvizit, kostýmů a nástrojů, kde byl oslavován posmrtný život divadelních rekvizit. Scénografie je efemérní umělecká forma zakořeněná v přítomném okamžiku, existující pouze po dobu trvání divadelní hry, které má sloužit. Po skončení představení však tyto předměty získávají nový život.

Nálezy pozdní antroposcény byly performance-instalací, která spekulovala o možném současném či budoucím životě scénografických předmětů a kostýmů, jejichž divadelní život skončil. Některé z těchto objektů, možná ty šťastnější, mají příběhy svého života převyprávěné, z úst do úst, pro ty, kteří chtějí naslouchat. Jiné stráví desítky let zavřené v kartonové krabici, zatímco svět zapomene na jejich existenci. A tak jsme si znovu představili jejich účel a význam.

Nálezy pozdní antroposcény byly aukcí, kde si diváci mohli zakoupit originální scénografický předmět, ať už s původním významem a účelem, nebo bez něj, a případně dát těmto předmětům nový život. Přestože se objekty v projektu Nálezy pozdní antroposcény mohly oddělit od svého divadelního života, budou i nadále sloužit naší přirozené lidské potřebě vyprávět příběhy a hrát si.



Kurátor/ka: Petya Boyukova
Kreativní tým: Režisér performance: Mariy Rosen
Texty: Ivanka Mogilska
Herec: Alexander Mitrev
Scénografka: Nevena Georgieva
Web design a video: Albena Baeva
Design loga a ilustrace: Aleksandra Georgieva
Hudba pro performance: Konstantin Timoshenko
Grafický design: Raya Bouyukova
Překlady: Petya Koleva, Asparuh Donchev, Svetlana Komogorova-Komata
PR a sociální média: Albena Tagareva
Koordinace: Petar Mitev, Hannah Schwartz
Výpomoc s výstavou: Momchil Alexiev
Zapojení scénografové: Anna Yanakieva, Anna Shopova, Antonia Popova, Albena
Baeva, Vanina Geleva, Vesela Statkova and Ivan Karev, Daniela Nikolchova, Ivaylo
Nikolov and Iva Gikova, Iliyana Kancheva, Marieta Golomehova, Marina Raytchinova,
Mihaela Mihaylova, Momchil Alexiev, Martina Mahmudieva, Mira Kalanova, Nikolina
Kostova-Bogdanova, Nevena Georgieva, Petya Boyukova, Petar Mitev, Rozina
Makaveeva, Sapromat, Tatyana Dimova, Hannah Schwartz, Tsveta Dimova, Tsveta
Bogdanova, Tsetska Ivaylova, Youlian Tabakov
Organizace: Union of Bulgarian Artists (UBA) s finanční podporou programu „Kultura" v roce 2023 Ministerstva kultury Bulharska a města Sofia.
Web: http://findings.bg/

Koncept instalace měl předpovědět nový umělecký život – a pomalý úpadek tradičního koloniálního divadla – v Kanadě. Naším prostorem byl designérský ateliér umístěný v troskách brutalistické krychle, odkud měl dočasně vzejít nový život v podobě časově podmíněných uměleckých mikrointervencí.

Kanada má ve své krajině vepsanou složitou koloniální historii. Ačkoli se často prohlašuje za „mozaiku” kultur a zkušeností, dominantní kultura zděděná po imperiální Británii formovala většinu současných způsobů vyjadřování v zemi. Umělci usilující o rovnoprávnost jen zřídka nacházejí odbyt pro svou tvorbu nezatíženou očekáváními většinové kultury. Probíhající mezinárodní aktivistická hnutí a uzavření divadel po celé zemi během globální pandemie povzbuzují kanadské umělce, aby v tomto jedinečném historickém okamžiku hledali nová odbytiště pro svou tvorbu. S obnovenou energií se umělci touží vyjádřit a dát prostor jak tradičním způsobům poznání, tak moudrosti nově příchozích, aby rozšířili národní diskurz.

Využitím této dynamiky plavidlo přeneslo tyto zážitky přes mezinárodní hranice a vytvořilo tak příležitost pro setkání umělců, diváků, jedinečných myšlenek a rozmanitých zážitků. Toto plavidlo vytvořilo příležitost pro vystupující umělce zasahovat a přispívat participativními složkami v prostoru, světlem, zvukem, projekcí a dalšími formami uměleckého vyjádření. Toto porézní, mezioborové umělecké dílo odhalilo skrytá gesta.

Návštěvníci se mohli seznámit s vyjádřením každého umělce ke své práci a tvůrčímu procesu, mohli odhalit aktivační bod a iniciovat scénografickou událost, která se rozšířila a zaplnila celý prostor. Tato bohatá, ale chvilková setkání zdůraznila pomíjivou a nejistou povahu díla vytvořeného mimo podporu dominantní kultury a pomohla návštěvníkům pochopit riziko i odměnu, které musí návrháři usilující o spravedlnost při tvorbě díla v Kanadě vyvažovat Tito umělci prošli viditelnými i neviditelnými bariérami tradičního koloniálního divadelního systému. Projekt vyzdvihl jejich práci, jejich vášeň a umělecké hledání.

Kurátor/ka: Carmen Alatorre a Wladimiro Antonio Woyno Rodriguez
Kreativní tým: Zapojení umělci: Samira Banihashemi, Samay Arcentales Cajas, Jay Havens, Whittyn Jason, Nancy Tam
Technický ředitel: Craig Alfredson
Vedoucí rekvizit a malby: Carolyn Choo
Grafický designér: Kristen Fernandes
Producentka: T. Erin Gruber
Prezident Sdružených návrhářů Kanady: Ken Mackenzie
Organizace: Associated Designers of Canada
Web: https://pq2023.designers.ca/

Žijeme ve světě, který tíhne k virtuálnosti, ale ve skutečnosti nás pohlcuje odpad. Ohromné množství odpadu, které produkujeme, zanechává matoucí stopy po nás a našich příbězích. Kdybychom mohli pozorovat tento odpad z blízké budoucnosti, dokázali bychom si představit budoucnosti jiné?

SKLIZEŇ nás konfrontovala s archeologickými pozůstatky Teatre Nacional de Catalunya v roce 2053. To, co návštěvník viděl, byly nahromaděné oděvy a kostýmy představují zmar životů a fikcí, jež prošly prostory divadla. Instalace byla spekulativním cvičením založeným na absenci těl a přítomnosti oděvů proměněných časem, používaných a především kolonizovaných jinými živými organismy, až uprostřed textilních zbytků instalace začala vzkvétat rostlinná krajina. Návštěvník byl vyzván, aby vstoupil do tohoto prostoru paměti, fikce a reflexe pomocí zvukových skladeb, které bylo možné poslouchat ve sluchátkách.

Současná archeologie, z níž tato instalace vyšla, studuje samotné společnosti prostřednictvím analytické vize trosek, ale zároveň navrhuje tvůrčí zásah do materiality současnosti. Z uměleckého hlediska si pohráváme s kombinací materiálnosti nedávné minulosti – od roku 1996, kdy bylo divadlo založeno – s dobou, která ještě nenastala – do roku 2053, kdy život tohoto prostoru zažil přerušení nebo silnou proměnu – a vybídli jsme diváka, aby si představil archeologii jiných možných budoucností.

Vzhledem k současnému kontextu zmatku a nejistoty, kdy klimatické změny a nedávná pandemie Covid-19 jsou důkazem sebedestrukce našeho způsobu života a ohrožení našeho vlastního přežití, musíme i nadále pochybovat o mnoha aspektech fungování západních společností a antropocentrickém pohledu, který je formuje. Zvolené umístění instalace nám umožnilo zpochybnit místo vyjádření a reprezentace katalánské – a evropské – kultury, myšlenky, které jsou jejím základem, a objevit ji jako schránku skutečností, rozporů a zkušeností.

Kurátor/ka: Marta Rafa a Pau Masaló Llorà
Kreativní tým: Koncept a design: Raquel Cors Munt, Albert Pascual Nogué & Carlota Ricart Amenós
Výzkum textilu: Sara de Ubieta
Zvukový design: Rodrigo Rammsy
Překlad: Pere Bramon (ENG) & Tamara Precek (CZ)
Dabing: Anna Pérez Moya (CAT / ENG) & Tamara Precek (CZ)
Hlavní technik: Mercè Lucchetti
Organizace: Institut del Teatre & Institut Ramon Llull
Web: https://pq.institutdelteatre.cat/

Před dvěma lety během pandemie nečekaně zemřel jeden z našich nejoblíbenějších a nejdůležitějších mentorů. Tento pavilon byl mizanscénou, kde jsme jako kati vybrali a zabili dvacet našich mistrů a vystavili jejich animitas, čímž jsme vytvořili márnici. V tomto pavilonu sdíleli jeden prostor kostyméři, transvestité, malíři, osvětlovači, návrháři účesů, profesoři, scénografové a loutkáři.

Animitas jsou v Chile malé tradiční stavby, v nichž sídlí duch zesnulé osoby na místě její tragické smrti. Neustále je navštěvují věřící, kteří zapalují svíčky a žádají duchy o laskavost. Pokud jsou jim tyto laskavosti uděleny, musí se jim odvděčit obětním darem jako výrazem vděčnosti. Animitas jako lidový a kolektivní projev nabízí vzácný zážitek. Objevují se na ulicích a mostech, na náměstích a pouštích, v různých tvarech a barvách, vyprávějí příběh nepřítomnosti a vyvolávají přítomnost: ducha. Stejného ducha, kterého vyvoláváme, když zabíjíme své mistry.

Jsme unaveni udržováním dědictví, které nám nepatří, takže zabít dvacet našich mentorů bylo nejzdravější řešení, které jsme našli. Tento márniční pavilon udržovali při životě jeho návštěvníci, kteří měli možnost navštívit animitas a podílet se na performanci tím, že trochu zemřeli, právě tolik, abychom mohli zachytit část jejich ducha a vystavit ho jako svědectví o jejich spoluvině na této špatnosti.

Zabili jsme mistry a jejich duchy uchovali v těchto animitas, které paradoxně překypovaly životem, neboť je fakt, že divadelní tvůrci neodpočívají v pokoji. Zabili jsme své učitele a nelitujeme toho. Tento pavilon nebyl poctou. Další pocty už nepotřebujeme.

Kurátor/ka: Kurátorský tým: Complejo Conejo a kolektiv performerů: Pedro Gramegna, John Alvarez, Josefina Cerda, Raúl Riquelme and Daniela Leiva
Kreativní tým: Produkce: Daniela Leiva
Design: Pedro Gramegna a John Alvarez
Zvukový design: Josefina Cerda
Scénárista: Raúl Riquelme
Poradce pro koncepci : Alejandra Morales
Technický vedoucí: Carlos Mangas
Výroba scény: Diego Rojas
Finalizování a malba scény: Francisco Sandoval
Vlysová malba: Isabel Rodríguez
Tvůrci animitas: Carla Calzadillas, Marcela Gueny, Andrea Soto a Completada Bailable, kolektiv ve složení Isidora Paez a Kristian Orellana
Animitas – technická výpomoc: Sebastián Chandi
Návrh kostýmů: Macarena Ahumada
Grafika: Cristina Tapia
Ilustrátorka: Nikolo
Audiovizuální záznam: Andrés Valenzuela
Překlad: Camila Le-Bert
PR a sociální média: Karla Carrasco
Performeři: Pedro Gramegna, John Alvarez, Josefina Cerda, Raúl Riquelme, Eduardo Vasquez a Valentina Vio
Asistence při performance: Daniela Leiva
Organizace: Ministerio de las Culturas, las Artes y el Patrimonio | Ministerio de Relaciones Exteriores – DIRAC
Web: https://complejoconejo.com/

„Když se podíváš na jeho proměnlivou stránku, vesmír pomine v mžiku oka, ale když se podíváš na jeho neměnnou stránku, všechna stvoření včetně nás jsou nepomíjivá.” – Čínský literát a básník Su Shi (1037-1101 n. l.)

Pokusili jsme se vysledovat proměnlivou a neměnnou povahu věcí poskytnutím souboru originálních, jednoduchých a technicky nenáročných řezaných obrazových instalací ve světě, kde jsou dynamické obrazy všudypřítomné, geografická poloha lidí se rychle mění a okolní životní prostředí je pomíjivé Neurčitost času a prostoru byla tematizována pro design instalací o těchto podmínkách, odchylce záměru a výsledku a mnohonásobných možnostech námětu a interpretace (a dokonce i špatného čtení).

Forma výstavy se skládala ze tří částí: dokumentů na místě zaznamenávajících případy designu představení a videa představení propojená QR kódy; provozuschopných instalací pohyblivých obrazů odpovídajících jednotlivým případům a chování přítomných diváků. Ti si mohli prohlížet album návrhů performance a pomocí mobilního telefonu propojit video performance online, aby pochopili podobu každého návrhu a performance, a zároveň ovládat odpovídající zařízení pro stříhání pohyblivých obrázků.

Dynamické obrazy o 24 snímcích v každém pohyblivém obrazovém zařízení a reorganizaci obrazové sekvence lze také chápat jako experiment s vizuální gramatikou, jehož tématem je konkrétní design představení. Ať už byl efekt lineární nebo chaotický, tento proces neustálé změny nebo pokusu a omylu obsahoval příležitosti pro vznik kreativity. Mohlo se jednat o rozšíření nebo variantu konkrétního tématu designu představení, což generovalo širší význam; mohlo být soudem o designu a technikách představení, což představovalo postoj odlišný od samotného představení; mohlo být doplňkem a kontrastem k formě designu, což znamená, že představení není koncem tvorby; mohlo být připomínkou pozadí designu odhalující informace, které jsou na povrchu daného díla neviditelné… Účast publika byla tím, co nakonec určilo hloubku a zcizení vztahu k exponátům.

Kurátor/ka: Liu Xinglin
Kreativní tým: Výstavní designér: Tan Zeen
Grafický designér: Ni Fang
Vystavující: Tan Zeen, Ji Qiao, Zhang Wu, Gao Guangjian, Yi Tianfu, Liu Xinglin, Liu Kedong, Sang Qi, Hu Yaohui, Qin Wenbao, Yang Donglin, Zhou Zhengping
Organizace: China Institute of Stage Design
Web:

Pozvánka na cestu do Pragaty, fiktivního města, které si sami spravují kolumbijští umělci a které vzniklo střetem karnevalové zvukové krajiny v kolumbijské Bogotě a fyzických cest v české Praze. Diváci mohli navštívit zastaralou cestovní kancelář a zaregistrovat se na audio procházku po Pragatě.

Pragatá je fiktivní město samostatně spravované Radou Pragatá (The Council of Pragatá) jako koláž různých uměleckých oborů (grafický design, zvuk a hudba, výtvarné umění, ilustrace, film, rekvizity, kulturní management), které se spojily v PQ23, aby reprezentovaly proces scénografické praxe v zemi, která není specializovaná, ale je spíše kolektivním dílem jiných než divadelních postupů.

Vznikla možnost objevovat vzdálená místa prostřednictvím digitálních platforem, což inspirovalo divadlo k posunu směrem ke kočovnějším formátům. Při reflexi těchto technologií s cílem přiblížit cestování jako stav fyzického a časového přemístění, a také k hromaděnm vzpomínek a kulturní „otevřeností", byla použita kombinace fyzických (téměř zaniklých) a digitálních médií k vytvoření imaginárního města z kontrastů a potenciálních podobností mezi dvěma vzdálenými místy.

Jak můžeme vytvořit efemérní město prostřednictvím divadla? Jak vytvořit kolektivní zážitek z návštěvy města, které neexistuje? Jaké je napětí mezi individuálním a kolektivním, mezi domácím a cizím, známým a cizím?

Prostřednictvím čtyř zvukových procházek po Praze a vymyšlené cestovní kanceláře inscenujeme mobilitu cestovatele, který navštěvuje (zastaralou) kancelář, aby prozkoumal vyprávění o městě, které nikdy nebylo navštíveno: Pragatá. V tomto fiktivním městě se propojily urbanistické a emocionální kvality charakteristické pro dvě města: Pragata a Bogota, aby vzniklo místo mnohonásobných setkání – chaotické, rozmanité a komplexní.

Kurátor/ka: Laura Cuervo Restrepo, Susana Botero Santos a Philippe Legler
Kreativní tým: Produkční a kreativní ředitelé: Vecinas Chicoteras (Laura Cuervo, Susana Botero a Manuela Valdiri)
Grafický designér: Nicolás Galeano (Norte)
Vizuální identita: Tangrama
Audiovizuální produkce: Juan Cuervo, Gabriel Leaño (Monte)
Ilustrátoři: Fidel Yordan Castro, Red White Monkey, Daniela Ilustra a Ed Camacho
Nahrávání zvukové krajiny: Adriana García, Laura Valentina Mora, Maria José de los Angeles Rodriguez, Alejandra Guerra
Zvuková postprodukce: Andrés Silva (La Tina)
Fotodokumentace: Santiago Iregui
Merch: Kupa
Výroba kostýmů: Marcela Sanchez (Doctor Spin)
Tesař: Juan Carlos Otálora
Tisk: Acierto Colombia
Koláže: Barvy Bogoty – Profesor Claudia Gómez Mejía
Partneři: PopUp Art, FaCrea, PQ2023, ASOCOL
Místní podpora: Antonia Arias, Magnolia Fajardo, Juliana Castaño, Jeries Abujaber, Daniela Pineda, Clara Maria Gonzalez, Mónica Bastos (Red ARDE)
Technické poradenství: Julián Daza García Mayorca, Rafael Vega
Koupě: Diego Pirabán
Zvláštní poděkování: občané Pragaty (finanční příspěvky), Melanie May, Mabel V. Rodriguez (konzulka ad_honorem Praha) a Lovable Humans z.c.
Organizace: Vecinas Chicoteras
Web: https://www.instagram.com/pragatafest/

INSECTA je ne-místo, kde veřejnost provádí sebe-fiktivní akce. Je to zkušenost s jinakostí; s hmyzem, který proměňuje a vyvažuje svět. Pandemie jako biologická událost změnila naši realitu.

„INSECTA jsou bytosti s jedinečnými vlastnostmi, které vnímají jinak, chrání svět a udržují ho v harmonii. Jsme INSECTA, snažíme se o sebe postarat, přežít, žít svou, jinou realitu. INSECTA se vyvíjí v kokonu, v němž jednáme, obýváme ho a díváme se na něj zvenčí."

Od pradávna se masky používaly k vytváření postav a zároveň jako prvek, který umožňoval lépe promítnout hlas, obraz, emoce; po celou dobu dějin si zachovaly své pojetí jako jinakost. Maska ze scénické akce byla nástrojem podporujícím dramaturgickou tvorbu.

Pracovali jsme s maskou na druhé straně scény, která se také může stát hracím prostorem, aniž jsme věděli, zda jsme účinkující a diváci nebo diváci-herci.

Členovci jako doména zvířecího světa se stávají každodenní součástí života v Kostarice, neoddělitelnou součástí naší reality. Jsou to nejspecializovanější tvorové na planetě a závisí na nich všechny ekosystémy Země. Jednoznačně přežívají i v těch nejnepříznivějších situacích. Identifikují mechanismy ochrany a přežití větší než ostatní živé bytosti.

Kurátor/ka: Carlos Schmidt, Felipe Da Silva, Jennifer Cob and Michelle Canales
Kreativní tým: Designéři: Michelle Canales, Carlos Schmidt, Fito Guevara
Producent: Gabriel Mejías
Designéři masek: Alejandro Méndez Zúñiga, Alejandra Méndez Ramírez, Josué Morera Molina, Sonia Suárez Gómez, Gabrio Zappelli, Enar Daniela Mora Ch., Gustavo Abarca Chacón
Organizace: La MAE (Memoria de Las Artes Escenicas)
Web:

Dva bratři zapletení do umění, Matija a Mauricio Ferlinovi, ve svém opus magnum, hře Smutný Sam Matthaus, konfrontovali svou osobní a rodinnou historii s Kristovými pašijemi, přičemž jako referenční bod použili Matthäus-Passion (Matoušovy pašije) od Johanna Sebastiana Bacha. Chorvatská výstava v PQ23 převedla tuto komplexní performanci do instalace zátiší.

Matija a Mauricio Ferlin – první z nich je mezinárodně uznávaným současným tanečníkem a choreografem, druhý designérem se širokým záběrem – pracují nerozlučně již téměř dvě desetiletí. Díky sdílení společné vize a vzájemné interpretaci je každý jejich nový projekt krokem vpřed. Matijova sólová performance Smutný Sam Matthaeus, které měla premiéru v roce 2021, zahrnuje prvky dramatického a postdramatického divadla, současného tance a performativního umění, přičemž se v ní prolínají, překrývají a konfrontují Bachovy Matthäus-Passion, BWV 244, s vlastní a rodinnou historií a mytologií umělců, vycházející jak z drsného geopolitického kontextu, tak z bukolického, ale přírodního prostředí plného výzev.

Základní premisou prostorové koncepce chorvatské výstavy na PQ23 byla antagonizace, ale také prostupování vnitřního a vnějšího, sociálního a individuálního, intimního a veřejného, polychromního a monochromního, scénického a procesuálního. Dispozice jako taková představovalo scénografickou praxi, která byla obnažena a zároveň si zdánlivě paradoxně zachovala mnohovrstevnatost původní performance. Vypracované artefakty, nalezené a přírodní předměty byly ve své původní podobě umístěny do výstavního kontextu, kde dosáhly další strukturální úrovně vztahů v rámci jejich historického, sociálního a kulturního odkazu.

Toto přenesení kontextu, z performance na výstavu, je nezbavilo vitality a autenticity či „vzácnosti”, kterou mají na jevišti právě proto, že jejich funkce není performancí vyčerpána. Naopak, zvyšuje jejich kvalitu a specifickou váhu. Jednou takto osvobozené předměty neuniknou svému původnímu kontextu – nýbrž jej znovu skládají, rekonstruují živost performance a jejích autorů.

Název Ale já jsem naživu tak nebyl pouhým konstatováním, ale svým způsobem výzvou.

Kurátor/ka: Ivan Marušić Klif a Igor Ružić
Kreativní tým: Výkonná produkce: Marko Golub a Maša Milovac
Design výstavy: Mauricio Ferlin
Editor katalogu: Marko Golub
Rekvizity: Mauricio Ferlin, Matija Ferlin, Desanka Janković
Design vizuální komunikace: Tina Ivezić
Střih videa a multimédia: Ivan Marušić Klif
Administrativa a logistika: Mirjana Jakušić
Technický personál: Branislav Štivić
Tesařské práce: Orih [Romano Berković]
Organizace: Asociace chorvatských designérů, Ministerstvo kultury a Média Chorvatské republiky
Web:

Jak můžeme porozumět místům konfliktů a traumat prostřednictvím jejich materiality jako nositelů vzpomínek? Jak se s nimi můžeme spojit skrze scénografické metodiky a nakonec si představit jejich možnou budoucnost? Město duchů Famagusta, které se nachází na východním pobřeží ostrova, se stalo inspirací pro kurátorský koncept národní účasti Kypru.

V důsledku turecké vojenské invaze na Kypr v roce 1974 je Famagusta již čtyřicet šest let zcela uzavřená, zbavená lidské přítomnosti, opuštěná, nepřístupná. V říjnu 2020 bylo možné navzdory rezolucím OSN vstoupit do města po prohlídkové trase, zažít město jako časovou schránku, bolestně se vydat po stopách jeho minulosti nebo si prostě jen pořídit selfie (jako na mnoha jiných místech světa, kde ruiny lákají turisty)…

Obrátíme-li pozornost k samotnému prostoru města duchů, budeme se jím zabývat prostřednictvím pojmů paměti, sounáležitosti a vytěsnění a pokusíme se pochopit, jak se zjizvená a opuštěná městská krajina stává „autorem” i „dramaturgií”.

Abychom porozuměli často rozporuplným a složitým geopolitickým narativům a zároveň respektovali lidská traumata a překročili estetickou fascinaci ruinami, navrhli jsme proces reverzní scénografie. Jak můžeme prožívat skutečná místa jako dramatizované prostory a jak se můžeme učit a vytvářet alternativní narativy k těm stávajícím?

Kyperský kurátorský tým navrhl využití scénografických metod jako myšlenkového procesu, politického aktu, vyjednávání reálných prostorů konfliktu a uměleckých postupů. Fragmenty z Famagusty, videoarchivy ze současnosti i z doby před rokem 1974, experimentální sochařské makety inspirované urbanistickou strukturou města a performativní postupy expandující mezi Famagustou a Prahou sloužily k propojení tohoto vzácného města s návštěvníky PQ23.

Cílem nebylo poskytovat odpovědi, řešit konflikty nebo dávat rozřešení. S výhledem do budoucna prosazujeme alternativní způsoby, jak si představit takové prostory konfliktu prostřednictvím uměleckých a performativních praktik. Diváci ve městě duchů se pokoušeli prostřednictvím empatie zprostředkovat poetiku scénografického umění v utopické vizi budoucnosti.

Výstava se snažila narušit ustálenost rolí jako je umělec a divák, protože se zabývala otázkami přivlastnění, podívané, voyeurismu a role samotného umění tváří v tvář lidskému traumatu, které přesahuje Famagustu a je ozvěnou dalších prostorů duchů po celém světě.

Kurátor/ka: Marina Maleni
Kreativní tým: Umělecká výzkumná pracovnice a designérka instalací: Melita Couta
Spolupracující technický poradce: Harris Kafkarides
Umělecký a technický spolupracovník pro audiovizuální podporu/podporu nových médií: Giorgos Lazoglou
Umělci zabývající se videoperformancemi: Pascal Caron a Melita Couta
Vedoucí dílny THOC Set Construction: Yiannis Christodoulou
Famagusta dříve: Audiovizuální archivní materiály poskytnuté archivem RIK (Rozhlasová nadace Kypru) a projektem Digital Herodotus.
Organizace: Cyprus Theatre Organisation
Web: http://cypruspq23.com

Limbo Hardware představuje znepokojivou reflexi atomizovaného světa, skládajícího se z nepřeberného množství paralelních pravd a alternativních realit. Relativizuje nejen omezené spektrum našeho racionálního uvažování, ale třeba i vnímání prostoru a fyzické vzdálenosti.

Precizní zpracování s akcentem na detail. Důraz na přímou, smyslovou zkušenost a až fyzické působení na diváka. Unikátní a kontinuálně rozvíjený rukopis, inspirovaný spíše osobní fascinací než zájmem o aktuální trendy současného umění. Spektakulárním způsobem sdílené pochybnosti o zřetelnosti hranic mezi skutečností a iluzí, mezi strojovými algoritmy virtuálního prostředí a fluidní realitou, kterou jsme obklopeni mimo dosah monitorů a displejů svých chytrých zařízení.

To jsou stěžejní atributy tvorby Davida Možného (*1963), umělce, který se etabloval především jako autor digitálně animovaných videí a videoinstalací. V posledních letech se však těžiště jeho tvorby posouvá blíže ke klasickému pojetí uměleckého díla, přestože prostředky, které Možný nyní využívá, mnohdy spadají spíše do sféry scénografie. Příznačný a téměř všudypřítomný filmový narativ se postupně stává pouhou indicií či fragmentem vyzývajícím k divákově aktivní participaci. Jako by to byl právě on, kdo se stává hlavním hrdinou sledovaného díla a jediným, kdo může rozplést všechny jeho metafyzicky tajuplné zápletky protkané pocitem tísně, prázdnoty a bezúčelnosti.

Skrze své promyšlené a pečlivě zpracované zásahy do vnímané reality či její modifikované vizualizace vyvádí Možný diváka z iluzorních jistot a rovnováhy a odhaluje zneklidňující křehkost našich ustálených koncepcí o světě, který se stálosti vzpírá. Kulisy však autorovi neslouží jen jako pozadí pro zápletku, ale stávají se hlavním nosičem informace, jejíž obsah osciluje mezi důvěrným zpodobněním mentálního a emocionálního rozpoložení a vizionářskou výpovědí o stavu naší civilizace.

Zmíněné tendence pak kulminují právě v instalaci Limbo Hardware, jejíž název odkazuje k předpeklí, či v širším smyslu k jakémusi stavu vydělení z konvenčních struktur, a která představuje znepokojivou reflexi atomizovaného světa, skládajícího se z nepřeberného množství paralelních pravd a realit. Prostor před našima očima se tak rozbíhá do několika alternativních světů a kdesi v mezerách mezi nimi se pak vznáší i otázka po soudržnosti kulis, ve kterých se odehrávají naše životy.


Kurátor/ka: Pavel Švec
Kreativní tým: Artist: David Možný
Production: Šárka Možná
Performer: Max Lysáček
Organizace: Heat Wave, s.r.o.
Web: https://davidmozny.cz/

Představte si budoucnost, kdy se divadelní umění již nebude odehrávat na veřejných místech, ale v pohodlí vašeho domova. Home Box Theatre byl vizionářský koncept budoucnosti scénického umění, který za využití předmětů denní potřeby spojoval komunitu s jedinečným divadelním zážitkem.

Když byla během pandemie uzavřena divadla, klesla jejich návštěvnost v Dánsku o 54 % a návštěvnost koncertů o 70 %. Múzická umění se dostala do soukromé sféry. Došlo k tvůrčímu rozmachu nových divadelních formátů využívajících technologie XR. Tyto hybridní formáty zpochybnily klíčové koncepty divadelního zážitku, jako je živost a komunita. Navzdory pokroku však technologie stále mohou zasahovat a vytvářet odstup mezi zážitkem a představivostí.

Home Box Theatre byl vizí. Pouhým otevřením zásuvky jste se mohli ponořit do vesmíru šesti Shakespearových her. Sami si zvolit pořadí a tempo. Být středem zážitku. Vzniká takto divadelní umění budoucnosti? V zákoutích vašeho každodenního života, daleko od jeviště, s vámi v centru?



Kurátor/ka: Julie Forchhammer a Mette Lindberg
Kreativní tým: Video and světelný designér: Jeppe Lawaetz
Zvukový designér: Magnus Hansen
Dramaturgie: Anna Lawaetz
Organizace: Danske Scenografer
Web: https://www.lawaetzaesthetics.dk/

Estonská výstava vycházela z inscenace Serafima+Bogdan, kterou pod širým nebem uvedlo Nové divadlo Tartu. Protagonistou tohoto prostoru je věčné křoví, které nikdy není pro ani proti nikomu, ale roste stejně na záhonu jako na krvavém bojišti.

Performance byla inscenována na zarostlých cibulových záhonech opuštěné zahrady ruské vesnice starověrců. Diváci seděli ve dvou skupinách na opačných stranách křoví. Na jedné straně sledovali Serafimin život, který prožila převážně na vesnici. Na druhé straně měli diváci možnost nahlédnout do Bogdanova života, který většinu času strávil ukrýváním se v bažině. Během přestávky si diváci vyměnili strany a zhlédli stejný příběh z pohledu druhé hlavní postavy. Přestože scény z obou stran byly „uzavřenou scénou", každá sekce měla svůj vlastní zvuk, který bylo možné poslouchat přes sluchátka. Herci vycházeli z centrálního křoví a střídali scény přechodem z jedné strany na druhou – obě scény se tedy odehrávaly současně, spolu s „kulisami", kde herci čekali, až na ně přijde řada, a měnili si kostýmy.

Návštěvníci expozice měli možnost poznat inscenovaný svět z různých úhlů pohledu. V přední části výstavy zobrazovalo video natočené dronem kulisy v centru vesnice, další pohledy na scénu byly k dispozici v každé divácké sekci skrze kukátka a zvukový design přes sluchátka. Uvnitř pak VR brýle ukazovaly probíhající představení v křoví mezi oběma diváckými sekcemi a odhalovaly herce balancující na jevišti a momenty mimo jeviště. Panoramatické video na LED stěnách zobrazovalo rozpad kulis v křoví po skončení představení.

Expozice byla pojmenovaná Věčnost. Byl to pomník pomíjivosti. Lidé přicházejí a odcházejí, domy se staví a rozpadají, zahradní záhony se zakládají a zapomínají, všude roste křoví. Postavy a jejich utrpení se stávají pouhými přízraky. A kulisy, postavené z velké části z odpadků, se opět stávají odpadky. Křoví se vynořuje a je mu to jedno. A vesnice žije dál svým životem.

Kurátor/ka: Ivar Põllu (Tartu Uus Teater / Tartu New Theatre)
Kreativní tým: Scénografka: Kristiina Põllu (Tartu Uus Teater)
Kurátor-Designér: Ivar Põllu (Tartu Uus Teater)
Inženýr-Designér: Rene Liivamägi (Tartu Uus Teater)
Produkce: Maarja Mänd (Tartu Uus Teater)
Organizace: Kreativní organizace: Tartu Uus Teater / Tartu New Theatre
PQ partner v Estonsku: Eesti Lavastuskunstnike Liit / Association of Estonian Scenographers
Web: https://www.uusteater.ee/en

Zdravíme vás z parku Tullisaari! Práce Bee Company si klade ekoscénografickou otázku: Co se může multidisciplinární kolektiv naučit od způsobů života, práce a kreativity nelidských bytostí?

Díla Bee Company žijí vlastním životem, dokonce i minulými životy a alternativními budoucnostmi, což činí naše umění grandiózním a dramatickým. Jakmile se spojíme s duchem místa, přeruší nás vyšší moc. Stane se, že králík za letní noci sežere všechny cínie, které jsou pro kompozici nezbytné, nebo že se v zimě ve včelím úlu zabydlí myš a nakonec zmaří naše pokusy stát se významnými umělci.

Dlouho před začátkem PQ23 naše zahrada ještě spala pod sněhem. Několik odvážných včel, nalákaných sluncem, se odvážilo vykouknout ze dvířek úlu. Situace však byla nebezpečná, protože na nic netušící včely si dělaly zálusk velké sýkorky. Už jsme se nemohli dočkat, až sníh roztaje a v zahradě Sanctuary vyraší tulipány, které jsme loni v létě zachránili z odpadků v parku.

Život v umění a zahradničení je vášnivý, pulzující, opakující se: plný zklamání a dechberoucí krásy. Potěšení, které přináší, pramení z pomalosti, ruční práce a prstů v půdě. Hřejivost je vlastní naší práci, která spojuje řemeslnou zručnost, zahradničení a umělecký výkon. Sdílejí stejnou vášeň: pomalost a praktický přístup k životu hřeje tvůrce a v nejlepším případě se toto teplo přenáší i na diváka.

Díla vystavená na PQ vznikala mezi prací, studiem a rodinným životem, stejně jako na cestě do Prahy a na samotném PQ. Naše výstava se pomalu formovala a měnila před vašima očima. Setkávání a společná práce, obzvlášť na zahradě nebo ve stanu, když prší, je hřejivá. „Možná je skutečně nejdůležitější pracovat a být spolu. Nebo co si myslíte vy?"


Kurátor/ka: Janne Auvinen, Eeva Ijäs, Kimmo Karjunen, Raisa Kilpeläinen, Veera-Maija Murtola a Ulla-Maija Peltola
Kreativní tým: Zapojení umělci: Aino Aksinja, Ingvill Fossheim, Catharina Kajander a Ina Niemelä
Organizace: The Finnish OISTAT Centre
Web: https://mehilaistenseura.org

Site-specific instalace vytvořená z písku se zabývala tématem masivní urbanizace a útrobami naší půdy. V rámci PQ23 projekt formuloval radikální model výroby založený na zkratkovitém vypůjčování materiálů v napětí mezi maximalistickým vizuálním a minimalistickým ekologickým dopadem.

Pod stropem z LED diod a na způsob vivária katastrofy nabídla instalace GUT CITY PUNCH podívanou na město vykuchané urbanizací a architektonicky vysídlené. Na místě, které vypadalo jako sesuv půdy nebo staveniště celé z písku, se objevily různé pískové roury jako postindustriální střeva obývající břicho země. Veřejnost se náhle ocitla pod povrchem země a byla konfrontována s těmito obřími vnitřnostmi, které činí náš každodenní život vysoce efektivním, propojeným a na jedno použití. V jádru zařízení nebyla volba písku neutrální: je enormě využívaný v globálním realitním a stavebním průmyslu, jeho plasticita se dotýká oka i kůže a mysli.

Přerušením životního cyklu tohoto materiálu na několik týdnů se instalace GUT CITY PUNCH stala svědkem paradoxního a dočasného stavu hmoty. Současně se spolupodílela a rušila systém, nořila se do fenoménu destrukce, aby jej znovu vybudovala, a do fenoménu konstrukce, aby jej dekonstruovala. Instalaci bylo možné vnímat jako přelud nemocného modelu, stejně jako chválu trosek, s jejichž pomocí lze znovu složit radikálnější formy života, města, divadla, scény, představení a vyprávění. Toto komplexní prostředí, které bylo zároveň chaotické i erotické, děsivé i vznešené, umělé i organické, se snažilo nasadit dramaturgické formy z písku, z pozice, kdy krajina a její hlubiny dostávají hlas a přístup na jeviště.

Kurátor/ka: Théo Mercier a Céline Peychet
Kreativní tým: Sochaři pracující s pískem: Jeroen Advocaat, Enguerrand David a Jiří Kašpar
Zvukový design: Joseph Schiano di Lombo
Projektový asistent: Marius Belmeguenaï
Technik elektřiny a světel: Pavel Hrstka
Technik zvuku: Zdeněk Altynski

Zvláštní poděkování: Gwenola David, Stéphane Segreto-Aguilar, Sarah Doignon a Barbora Bukovinská
Organizace: ARTCENA
Web: https://www.quadriennaledeprague2023.fr/

Gruzínská výstava byla věnovaná památce významného gruzínského scénografa Mirona Shvelidzeho (1947—2022). Představila virtuální cestu po inscenacích gruzínského divadelního klasika Roberta Sturua, vytvořených ve spolupráci s Mironem Shvelidzem, jako vhled do spásného světa umění v době pandemie a války.

Vzácné vzpomínky na budoucnost se staly osamělým diváckým prostorem plným předtuch, v němž se spojily vzpomínky na minulost s prorockou předtuchou budoucnosti a dramatickou realitou… Myšlenka pohroužení se do divadelní virtuální reality vychází z touhy společnosti konzumovat kulturu jako protilátku, neboť umění je nejlepším způsobem, jak překonat traumatický syndrom způsobený pandemií a válkou.

Inspirací pro tuto myšlenku byla inscenace Národního divadla Shota Rustaveliho Konec hry Samuela Becketta (režie Robert Sturua, výprava Miron Shvelidze), která měla premiéru v únoru 2020, jen několik dní před vypuknutím pandemie Covid-19 v Gruzii.

Minimalistický design výstavy soustředil pozornost návštěvníka na obsah virtuální reality a vytvořil atmosféru uzavřeného prostoru, kde uplynuly dva roky izolace, během nichž byla digitální komunikace jediným způsobem kontaktu se světem. Tento pavilon byl virtuálním územím – historickou cestou od raných inscenací až k současný premiérám, která přiblížila divadelní metafory politického divadla Roberta Sturua novému mezinárodnímu publiku.


Kurátor/ka: Nino Gunia-Kuznetsova
Kreativní tým: Umělecký ředitel: Robert Sturua
Design výstavy: Manana Gunia
Vrchní technologický poradce a 3D umělec: Vladimer Vardidze
Projektový manažer: Meri Matsaberidze
Organizace: Valerian Gunia Union of Young Theatre Artists (YTA Union) – OISTAT National Centre of Georgia
Web:

Představovali jste si někdy inscenaci svého mýtu v Řecku? Přemýšleli jste někdy o tom, zda v Řecku ještě existuje divadlo? Přemýšleli jste někdy o řecké scénografii? Návštěvníka výstavy PQ23 možná napadlo: „ Co dělá v hale 13 maketa starořeckého chrámu?"

Účast Řecka na PQ23 byla výsledkem transparentního, kolektivního a inkluzivního procesu: žádný vedoucí a žádné úzké „téma”. Designéři byli vyzváni, aby odpověděli na řadu otázek, které jim položil šestičlenný kurátorský tým: Jak prostřednictvím našeho umění budujeme budoucnost v době postupných výzev a redefinicí? Jak reflektujeme minulost prostřednictvím zkušenosti s pandemií, která náhle pozastavila (živé) scénické umění v čase a prostoru? Jaké nové perspektivy, proměny a scénografické postupy se dnes objevují?

Všechny obdržené odpovědi byly zahrnuty do této prezentace současného řeckého performance designu – 60 řeckých umělců a 57 designérských projektů, což je největší zastoupení země na PQ23, s pracemi od široké škály performerů a designérů z různých prostředí, generací a žánrů. Vskutku vzácné setkání...

Výstava přijala performativní přístup s cílem upřednostnit analogové modality. Tým chtěl vytvořit fyzickou výstavu, které by se návštěvníci mohli dotknout a dokonce si ji odnést. Po pandemii byla potřeba nezprostředkované interakce důležitější než kdy jindy. Řecká výstava proto přehrávala a podvracela stereotypní představy o řecké kultuře vytvořením makety starověkého řeckého chrámu, který sloužil jako obchod se suvenýry a pošta. Scénografická praxe měla podobu pohlednice propojující představení s pamětí a cestováním. Výstava byla prostorem, kde mohla současná kultura koexistovat s reprezentací antiky ve vzácném okamžiku humoru a sebemrskačství, reflektujícím minulost a současnost země.


Kurátor/ka: Maria Konomi, Eva Nathena, Sofia Pantouvaki, Andreas Skourtis, Adonis Volanakis a Constantinos Zamanis
Kreativní tým: Zúčastnění umělci: Daphne Aidoni, Eliza Alexandropoulou, Zoi Arvaniti, Magdalini Avgerinou, Clio Boboti, Clare Bracewell, Olga Brouma, Maria Chaniotaki, Martha Foka, Marilena Georgantzi, Edouard Georgiou, Nikos Georgopoulos, Vana Giannoula, Dido Gkogkou, Assi Dimitrolopoulou, Virginia Diakaki, Ilenia Douladiri, Nikolaos-Ioannis Kanavaris, Maria Konomi, Dimitris Konstantaras, Eleni Konstantatou, Christina Kouloumpi, Myrto Lamprou, Mikaela Liakata, Dimitra Liakoura, Elizabeth Leau, Eva Manidaki, Sotiris Melanos, Thalia Melissa, Angelos Mentis, Paris Mexis, Kiki Miliou, Loukia Minetou, Zoi Molyvda-Fameli, Eva Nathena, Eleni Palogou, Maria Panourgia, Sofia Pantouvaki, Elli Papageorgakopoulou, Alegia Papageorgiou, Vassilis Papatsarouchas, Dimitris Polychroniadis, Niki Psychogiou, Nikos Saridakis, Andreas Skourtis, Εliza Soroga, George Souglides, Mayra Stergiou, Eleni Stroulia, Vasiliki Syrma, Pavlos Thanopoulos, Yannis Thavoris, Mayou Trikerioti, Thodoris Tsirkas, Tina Tzoka, Deny Vachlioti, Maira Vazeou, Emmanuela Vogiatzaki-Krukowski, Adonis Volanakis, Constantinos Zamanis
Organizace: Athens – Epidaurus Festival
Web: http://greeceatpq.gr

Kurátorský tým hongkongského pavilonu, který byl v posledních letech svědkem obrovských změn a vzácných jevů ve městě i ve světě, se spojil s 11 skupinami profesionálních divadelních umělců, aby „znovu slyšeli” a oživili svá předchozí díla s alternativním pohledem a přístupem.

V úctě k nebývalé změně způsobů provedení performancí, které nastaly v důsledku pandemie, byly klíčovými slovy v celkové koncepci pavilonu všestrannost a flexibilita. Pohyblivá stěna z 16 rotujících bloků vytvořila multifunkční prostor, kde mohla díla nově zaznít. Protože se jednalo o déle trvající výstavu, každý den se představila jiná skupina umělců, přičemž každý den ve 11:35 pražského času byla uvedena performance I/O Scene Change, která exponáty obměňovala po celou dobu 11 dnů.

Kurátor/ka: Lawrence Lee Ho Yin, Sunfool Lau Ming Hang, Miu Law, Bernice Chan Kwok Wai and Allan Tsui Shek Pang
Kreativní tým: Produkční: Joey Tsang Yee Tak
Manažer výstavy: Lee Tsan Yung
Koordinátoři výstavy: Joanna Lee Pui Yan, Heibe Law Wing Hei, Ronly Lam Long Fung a Sunny Chu Ka Ming
Fotograf/video archiv: Max Lee Kin Wai
Produkční crew: Eric Chan Wai Tak, Chan Ping Kei a Chui Kin Hung
Organizace: The Hong Kong Association of Theatre Technicians & Scenographers (HKATTS)
Web: https://www.hkatts.com.hk/

winterreise.box je instalace převzatá z inscenace na motivy písňového cyklu Winterreise (Zimní cesta) skladatele Franze Schuberta s básněmi Wilhelma Müllera, které měla v režii Jakaba Tarnócziho a s výpravou Botonda Devicha premiéru v budapešťském divadle Örkény. Diváci mohli sledovat jednotlivé etapy osamělé cesty hlavního hrdiny prostřednictvím dvanáctidílné videoinstalace. Čas od času se v lóži objevila performerka Máté Borsi-Balogh a zazpívala Schubertovy písně.

V živém provedení Winterreise zpíval Máté Borsi-Balogh celý Schubertův písňový cyklus za klavírního doprovodu Árpáda Kákonyiho. Inscenace vyprávěla nelineární příběh osamělého mladého muže uvězněného v pokoji bez dveří. Jeho opakující se existence byla protkána hudebními částmi a tematickým materiálem písňového cyklu. Na výstavě bylo možné spatřit krabicovitý životní prostor hlavního hrdiny, v podstatě prázdný, bez jakékoliv lidské přítomnosti. Na vnějších stěnách instalace bylo umístěno 12 obrazovek, 4 na každé straně, na nichž se přehrávala krátká videa připravená pro výstavu. Tyto 5—6 minutové sekvence byly filmovými adaptacemi jednotlivých fází našeho příběhu, přičemž v každém videu zazněla jedna nebo dvě Schubertovy písně. V určitých hodinách výstavy byl v místnosti přítomen také interpret, takže ho diváci mohli pozorovat a zároveň poslouchat písně z cyklu.

Kurátor/ka: Botond Devich and Jakab Tarnóczi
Kreativní tým: Performer: Máté Borsi-Balogh
Natáčení a postprodukce: Non Lieu Film Productions
Konstrukce: BOOKELIT Kft.
Organizace: Hungarian Theatre Museum and Institute (OSZMI), Budapešť
Web: https://oszmi.hu/hu/hirek/magyar-reszvetel-2023-pragai-quadriennalen

„Zpustošená krajina je stále krajinou. V troskách je krása.”
– Susan Sontag, S bolestí druhých před očima (2023)

Scénografka Brynja Björnsdóttir představila performativní instalaci inspirovanou hrou Gratulace k bytí člověkem, která byla uvedena v Islandském národním divadle na jaře 2023. Pomocí své instalace pro PQ23 vytvořila Brynja paralelu mezi lidským tělem během léčby rakoviny a tím, co se stalo s přírodou po téměř 200 letech industrializace.

Když je vnitřní krajina lidského těla otrávena a jeho systémy zničeny ve snaze zbavit je rakovinných buněk, zůstává přesto člověkem. Lidská existence na této planetě je rakovinným bujením a lékem na nemoc zároveň - otráví a naruší přirozené systémy svého hostitele, čímž eliminuje sama sebe a ponechá planetu, aby se uzdravila.
Nemůžeme existovat mimo svá těla, stejně jako nemůžeme existovat bez přírody. Ať už jsou naše těla jakkoli zničená nebo umělá, zůstávají jediným místem, kde můžeme hledat útočiště.

Tato instalace vznikla současně s jevištní performanci založenou na básních, které napsala tanečnice a choreografka Sigríður Soffía Níelsdóttir během léčby rakoviny. Umělkyně se při nich zabývaly uvědoměním, že život může skončit v jediném okamžiku a ptaly se samy sebe i diváků: Co se děje s lidskou duší, když čelí své vlastní smrtelnosti? Co se stane, když si uvědomíte, že život je jen řetězec náhodných událostí, které se mohou v jediném okamžiku rozplynout? Jak z ničeho vytvořit smysl a jak se udržet s vědomím, že nakonec může být všechno zbytečné? Je síla v tom, že se vzdáte, nebo v tom, že se necháte odejít? Kde leží zdroj, z něhož můžeme čerpat energii? Jak najít osvobození od absurdní představy, že všechno musí „dávat smysl"?

Gratulace k bytí člověkem byla o pomíjivosti sebe sama, o síle odevzdání se a o kráse velkého paradoxu, kterým je lidský duch a příroda; křehká i nezlomná zároveň.

Kurátor/ka: Rebekka Ingimundardóttir
Kreativní tým: Kurátorský tým: Eva Signý Berger, Gabriela Juhasova, Rastislav Juhas
Designérka výstavy: Brynja Björnsdóttir
Účinkující umělkyně: Sigríður Soffía Níelsdóttir
Skladatel: Jónas Kweiting Sen

Partneři: The Icelandic Ministry of Culture and Commerce, Performing Arts Centre Iceland, The Icelandic Visual Art Copyright Association, Business Iceland
Stavba scény: IRMA
Organizace: FLB (Icelandic Guild of Set and Costume Designers) and FÍL (Icelandic Actors and Stage and Costume Designers Union)
Web: http://brynjabjorns.com/congratulations

Kdyby mohli performance designéři nabídnout nové možnosti pro irské divadlo po pandemii, jaké tvary a zvuky, prostory a akustiku, materiály a formáty, struktury a hierarchie by mohli navrhnout? Jaké nové tvůrčí a kolaborativní postupy by mohly vzniknout? Jaké nové společenské a umělecké funkce by divadlo mohlo mít?

Projekt Následující čtyři roky byla spekulativní retrospektiva irského scénografického designu a scénografie v letech 2023—2027, která oslovila současné designéry, aby si představili divadlo zítřka. Osm předních irských designérů bylo požádáno, aby reagovali na téma PQ 2023 RARE – které se ptalo, „jak by mohl vypadat svět a divadlo v postpandemické budoucnosti”, a vyzvalo designéry, aby si „představili, vizualizovali a dokonce vytvořili vzácné vize budoucnosti”.

Projekt zahrnoval film, publikaci a každodenní rozhovory, které se zabývaly myšlenkami, výzvami a příležitostmi pro budoucnost. Film a publikace byly založeny na rozsáhlém rozhovoru mezi zúčastněnými designéry a také na spekulativních vizuálních a zvukových náhledech na nejrůznějších výkonné designérské postupy. Zúčastnění designéři byli na PQ přítomni, čímž rozšířili rámec rozhovoru do výstavního prostoru.

Projekt Následující čtyři roky byl navržen jako laboratoř a katalyzátor nových směrů irského performance designu. Jak může výstava usilovat o to, aby byla užitečná, a ne pouze reprezentativní? Tento přístup vycházel spíše z myšlenek přístupu „kurátorského” než „kurátorství” samotného, jak jej nastínila Maria Lind:

„…způsob propojení objektů, obrazů, procesů, lidí, míst, historie a diskurzů ve fyzickém prostoru… aktivní katalyzátor generující zvraty, obraty a napětí… virální přítomnost, která se snaží vytvářet třenice a prosazovat nové myšlenky… nejen reprezentovat, ale i prezentovat a testovat; provádí něco tady a teď, místo aby pouze mapovala něco odtamtud a tam. Vážně se zabývá otázkou: Co chceme světu přidat a proč?” (Artforum, říjen 2009).

Projekt Následující čtyři roky byl věnován památce Monicy Frawley (1954—2020) a jejímu odkazu vizionářské irské performerky, zastánkyně pozice designéra jako hlavního umělce a jejímu odhodlání vychovávat designéry budoucnosti.

Kurátor/ka: Tom Creed
Kreativní tým: Participující designéři: Ciaran Bagnall, Lian Bell, Katie Davenport, Mel Mercier, Rob Moloney, Eimer Murphy, Jack Phelan a Sinéad Wallace

Natáčení a postprodukce: Michael-David McKernan
Fotograf: Ros Kavanagh
Grafika a design publikace: Niall Sweeney, Pony Ltd.

Výkonné producentky: Maura O'Keeffe a Orla Flanagan
Produkční: Grace Morgan
Asistent produkce: Morgan Steele
Technický ředitel: Ronan O'Shea
Produkční: Andrew Crowley
Marketing: Lisa Nally
PR: Jenny Sharif PR

Performeři: Luan Bruggeman, Caitríona Finnegan, Bryan Quinn a studenti Hartstown Community School

Nahrávání zvuku: Danilo Zambrano a Eóin Murphy
Technici: Gráinne Earley, Jess Fitzsimons Kane, Emily Long a Pedro Pacheco

Výbor ISPD: Catherine Fay (předsedkyně), Katie Davenport (místopředsedkyně), Laura Fajardo (tajemnice), Jack Scullion (pokladník), Niall Rea (referent pro vzdělávání), Ciaran Bagnall, Valentina Gambardella, John Gunning, Lisa Krugel, Patrick Molloy, Molly O'Cathain, Conleth White.
Podvýbor ISPD PQ 2023: Deirdre Dwyer (předsedkyně), Sarah Jane Shiels (tajemnice), Owen Boss, Liam Doona, Sinéad O'Donnell-Carey, Pai Rathaya a Kata Rozvadska Spoluproducentka a manažerka pro komunikaci za ISPD: Noelia Ruiz
Umělecká konzultantka za ISPD: Tríona Ní Dhuibhir

Speciální poděkování: Aedín Cosgrove
Organizace: The Irish Society of Performance Designers (ISPD) ve spolupráci s Once Off Productions. Financováno The Arts Council of Ireland / An Chomhairle Ealaíon a Culture Ireland
Web: https://ispd.ie/

Inspirovány diskurzem o právech žen a jejich místě ve společnosti, který je v posledních letech v centru pozornosti, jsme se rozhodly pro výstavu o ženách vytvořenou ženami.
Zaměřujeme se na výjimečné umělkyně, které se nebojí vystoupit na scénu s upřímností, citlivostí a humorem. Izrael je domovem prosperující, inovativní a podmanivé okrajové a nezávislé divadelní scény. Současné divoké a odvážné umělkyně se zaměřují na palčivá, důležitá a bolestivá témata, na kterých skutečně záleží.

Například hra Rotem Nachmany Scrambled se zabývá cestou k mateřství a náročnou léčbou neplodnosti. Pokřivené postoje společnosti k mateřství, těhotenství a porodu zkoumá Ori Lenkinski ve svém Birth Preparations Course. Yael Finkelstein Shamay se ve své knize Little Home – Who Knows? zabývá ponižováním, vykořisťováním a zneužíváním mezi manželi. Naomi Yoeli v knize My Ex-Stepmother-in-Law zkoumá svůj vztah s maďarskou ženou, která přežila holocaust. V makabrózním kabaretu kombinujícím malbu a divadlo vypráví Michal Svironi ve hře Carte Blanche příběh nekomunikující rodiny. Daniel Cohen-Levi se ve hře I’m a Woman Warrior zaměřuje na genderové otázky a minulé životy. Performance Nataly Zuckerman The Other Body pomáhá umělkyni i divákům vyrovnat se s postiženou ženou. Performance Hany Vazany Grunwald Consensual Homicide se zabývá nešťastným a děsivým jevem, kdy jsou ženy zavražděny svými manžely.

Zastoupené performativní umělkyně si svá díla samy napsaly, režírovaly a navrhly. Osm instalací zobrazovalo obrazy včetně rekvizit, kulis a prvků, které vystihují podstatu každého díla. Návštěvníci mohli také na boční obrazovce zhlédnout krátké video o každé performanci. Cílem instalace bylo oslavit talent, kreativitu a jedinečný vizuální jazyk žen. Je to pocta jejich kulturnímu a společenskému přínosu – jako skutečných superžen, kterými jsou.

Kurátor/ka: Anat Mesner
Kreativní tým: Koncept, kreativní vedení & design expozice: Anat Mesner
Performeři a umělci prezentovaní v rámci expozice: Michal Svironi, Ori Lenkinski, Nataly Zuckerman, Rotem Nachmany, Naomi Yoeli, Hanna Vazana-Grunwald, Yael Finkelstein-Shamay, Gabriel Neuhaus a Danielle Cohen-Levy
Střihač: Amir Abramovitz
Produkční: Haim Vider
Producentka: Sigal Weisbein
Produkční na místě: Aleš Macháček
Organizace: Tzavta Theatre Tel-Aviv
Web: HTTPS://WWW.TZAVTA.CO.IL/DOWNLOAD/FILES/WRW_CATALOGUE_04.PDF

Kam směřujeme a jakou roli může hrát umění v postpandemickém chaosu? Japonsko, ostrovní stát ve východní Asii, představuje novou vizi příštího světa, která prolomí tento historicky vzácný stav izolace a znovu nás spojí.

Výstava měla tři části. První z nich, nazvaná MARE&CONNECT, přinesla významná díla scénických a kostýmních výtvarníků, kteří patří ke špičce současného japonského divadla a představila je prostřednictvím živých rozhovorů, propojujících přímé přenosy z Prahy a různých míst Japonska, včetně Tokia.

Druhou částí byla výstava Modely pro zrakově postižené, iniciativa Japonské asociace divadelních designérů a techniků (JATDT) podporující sociální inkluzi prostřednictvím divadla. Byly zde propagovány nové obrazy, které sbližují a spojují lidi. Ve třetí části budou vystaveny archivní materiály JATDT. Návštěvníci zde mohli objevit cenné archivní záběry významných scénických a kostýmních výtvarníků, které umožnily lepší pochopení kontextu výstavy.


Kurátor/ka: SUGIYAMA Itaru
Kreativní tým: Designer of Exhibition: MATSUO Hiroko
Assistant Curator – Scenographer: SAZANAMI Masako
General Manager – Costume Designer: SEINO Kanae
Coordinator – Scenic Designer: TOKI Kenichi
Administrator – Scenic Designer: HONGO Tomomi
Collaborator – Scenic Designer: TAKEUCHI Ryosuke
Collaborator – Costume Designer: MIYAOKA Masue
Technical Adviser: SUZUKI Tatsuya
Organizace: Japan Association of Theatre Designers & Technicians (JATDT)
Web: http://jatdt.or.jp

Hledání performativního prostoru, v němž se scénografie projevuje jako živá a neuchopitelná praxe, se před diváky PQ odehrála na cestě uměleckého kolektivu Grāfienes z Rigy do Prahy. Projekt vytvořil cestovní deník složený z performativních a prostorových intervencí v krajině a situací, které cestou potkaly.

V den zahájení PQ opustil umělecký kolektiv Grāfienes svůj ateliér v Rize a vydal se na cestu do Prahy, kam dorazil v den ukončení PQ. Během jejich cesty vznikla každý den nová intervence, která reagovala na krajinu, počasí, komunity, lidi i nelidské bytosti, které cestou umělci potkali. Co znamená spoluvytvářet performativní prostor se skupinou a pro skupinu dětí z vesnice u silnice, s pracovníkem noční směny na čerpací stanici, s řidičem kamionu na odpočívadle, s farmářem, který osévá své pole, se stádem jelenů na okraji lesa, s řekou, s větrem? Pražské publikum mohlo sledovat jejich postup prostřednictvím živého přenosu v lotyšském výstavním prostoru a nakonec se s umělci setkat poslední den konání PQ.

Projekt Na naší cestě zpochybnil statičnost scénografie a vyzval diváky, aby o divadelním prostoru uvažovali jako o nepřetržitém procesu, který neustále hledal prostorové podmínky relevantní pro neuchopitelnost performance a mnohost dějů, které ji vytvářejí. Zároveň se jednalo o skutečně hluboce osobní a naléhavou cesta čtyř mladých umělců, kteří zkoumali principy svého divadelního prostoru a jejich uplatnění ve své tvorbě.

Grāfienes je kolektiv mladých divadelníků, v lotyšské scénografii vzácný jev, který k PQ přistupuje jako k živé laboratoři, kde lze vytvářet, testovat a zpochybňovat principy divadelního prostoru. Scénografie pro ně nikdy není oddělená od akce a prostor performance je vždy spojen s někým nebo něčím, co jej aktivuje, ať už je to herec, divák nebo paprsek světla.

Kurátor/ka: Gundega Laiviņa
Kreativní tým: Umělci (koncept, design a performance): Grāfienes (Dace Ignatova, Justīne Jasjukeviča, Ildze Jurkovska, Marianna Lapiņa)
Text: Kirils Ēcis
Kamera: Dāvids Smiltiņš
Asistence při přímém vysílání: Ieva Vīksna, Mārtiņš Aldiņš
Technická produkce: Dekorāciju Darbnīca
Propagace: Klinta Harju
Produkce: Sandra LapkovskaUmělci (koncept, design a performance): Grāfienes (Dace Ignatova, Justīne Jasjukeviča, Ildze Jurkovska, Marianna Lapiņa)
Text: Kirils Ēcis
Kamera: Dāvids Smiltiņš
Video a asistence při živém vysílání: Ieva Vīksna
Asistence při přímém přenosu: Mārtiņš Aldiņš
Technická produkce: Dekorāciju Darbnīca
Propagace: Klinta Harju
Produkce: Sandra Lapkovska
Organizace: New Theatre Institute of Latvia
Web: http://www.theatre.lv

Projekt Nádech do díry dokumentuje čin scénografa Charbela Samuela Aouna. Film se odehrává na prázdném parkovišti v oblasti Mar Mikhael, která je nejvíce poškozenou oblastí po výbuchu v Bejrútu ze 4. srpna 2020. Snímek Nádech do díry zpochybňuje destrukci jako cestu k nové existenci; být prostorem namísto bytí v prostoru. Čin, několik nástrojů a touha prokopat prostor sounáležitosti skrze asfalt a vrstvy civilizace.

Cesta k této výstavě byla namáhavá a dílo prošlo řadou změn. Přes veškerou snahu o získání finančních prostředků se ukázalo, že nelze shromáždit potřebné prostředky na realizaci na Výstavě zemí a regionů. V reakci na to se Charbel rozhodl pro premiéru inscenace Nádech do díry s nulovými náklady, což uvedlo libanonskou ekonomickou krizi do vztahu s jasnou uměleckou formou. PQ23 na oplátku podpořilo náš závazek vystavovat a odpustili nám účastnické poplatky.

Kurátor/ka: Hadi Damien
Kreativní tým: Designér: Charbel Samuel Aoun
Organizace:
Web: https://www.pq-lb.org/

Litevský národní pavilon odráží, jak se divadlo během pandemie proměnilo. Znovu se zamýšlí nad změnou, kdy se představení přesunula ven, kde otevřené prostory umožňovaly lidem udržet si bezpečný odstup nebo si vybrat místo pozorování. Tato situace vedla k tomu, že se hlavní osou expozice staly přírodní motivy a mytologické výjevy.

Ve světle současných problémů, jako je přežití národa – či spíše lidského druhu, jsme se obrátili k motivu hry LAIKAS NĖ(E)RIMUI / TIME TO DIVE / WORRY nalezené na poloostrově Kurská kosa – archaickému baltskému symbolu s širokým spektrem významů, symbolické podobě stromu světa spojujícího části vesmíru – „krikštas” (starověký litevský pohřební monument). „Krikštas” je náhrobní kámen a zároveň svátost pro smytí hříchů a přijetí nové víry. Široký význam symbolu umožňuje propojit na výstavě aspekty času a prostoru, sakralizovat tvůrčí proces, odhalit úctu k minulosti, význam paměti pro budoucnost a hrozivou vizi budoucnosti jako mrtvého světa.

S pomocí významných umělců, architektů a inženýrů byla vytvořena homogenní scénografie, která označuje reakci umělců na hrozivé události současnosti. Litevská expozice představila „divadlo budoucnosti' jako prostor otevřený různým kulturám, myšlenkám a tvůrčím formám, který spojuje různé světy a pomáhá zachovat tvořivost a lidskost. Sochařskou kompozici doplňuje videodokumentace sedmi divadelních inscenací. Ze záznamu mohli diváci sledovat přizpůsobení různých divadel novým podmínkám existence, které následně začaly formovat jejich inscenační postupy.

Kurátor/ka: Raimonda Bitinaitė-Širvinskienė
Kreativní tým: Architektka: Sigita Šimkūnaitė
Umělkyně (scénografky): Sigita Šimkūnaitė, Julija Skuratova, Neringa Keršulytė, Birutė Ukrinaitė, Barbora Šulniūtė, Laura Luišaitytė.
Projektová manažerka: Evelina Januškaitė
Koordinátorka: Monika Valatkaitė
Organizace: Gallery "Arka"
Web: http://www.arkagalerija.lt/

Klec vybavená monitory měla divákům připomenout dny lockdownu během pandemie. Projekt Domácí dovolená se snažil prozkoumat způsob, jakým lidé vnímali svět, který se od tělesných zážitků posunul k virtuálním, nabídl prostor pro izolaci a představivost s touhou reflektovat realitu.

Domácí dovolená byla dílem scénografů Kaby Chan Ka In a Tcalu Teng Ka Man. Naše vnímání světa se v posledních třech letech přeorientovalo z tělesné zkušenosti na různé standardizované monitory a lze předvídat trend vnímat virtualitu jako realitu. S technologickým pokrokem se lidské poznávání a představy o světě virtualizují. Virtualita již není dočasnou náhražkou reality, ale realitou samotnou. Místo toho se realita stává vzdálenou, konceptuální existencí. Virtuální svět se stal hlavním způsobem reprezentace současné lidské kultury a hlavní životní zkušeností.

Zesnulý humánní geograf Yi-Fu Tuan předpokládal, že lidé jsou z různých důvodů vždy nespokojeni se svým okolím, a proto často migrují a hledají uspokojivější místo. Pokud by migrace nebyla možná, lidé by kvůli seberealizaci přetvářeli stávající životní prostředí.

Tváří v tvář neznámé pandemii se člověk může pouze pokusit změnit současnost, aby unikl neuspokojivému stavu. Pro Yi-Fu Tuana nebyl únik od skutečnosti zcela negativní, protže pomáhal budovat civilizaci a přinášet novou tvorbu. V této situaci lidé vytvářejí přechodové krajiny, jako jsou parky a zahrady, aby unikli ze světa, který se vymkl kontrole. S rozvojem technologií může být ložnice člověka vstupem do virtuální reality a cestování po vlastním pokoji.

Náš každodenní život se vlastně již dávno stal neoddělitelným od virtuální reality. Od soustředění se na různé monitory až po různé imerzivní zážitky se naše fyzická existence stává nejednoznačnější a nestabilnější, zatímco toto „místo mezi” se stává realističtější.

Projekt vznikl na základně otázek typu: Není divadlo také jakousi střední krajinou? Není otázka reality a virtuálna často nastolena právě v divadle?

Kurátor/ka: Mirabella Lao Chi Wai
Kreativní tým: Tvůrci: Kaby Chan Ka In, Tcalu Teng Ka Man, Mirabella Lao Chi Wai
Technický ředitel: Patrick Lei Weng Kit
Technik: Ketamine Tou Kuok Hong
Asistent výstavy: Mok Kuan Hin
Vedoucí produkce: Sam Man Kei
Organizace: Stage Management and Technology Association
Web:

Vystoupení zapatistů se opírá o sílu negativního. Aby se objevili, zmizí. Aby byl slyšet řev jejich požadavků, mlčí. Často si pohrávají s divadelními prvky: maskami, fiktivními postavami, transfigurací, rekvizitami zbraní, kulisami, v nichž se odehrávají jejich masová představení, básněmi a hlasitou poezií.

„Na svém neobvyklém tkalcovském stavu“, říká Juan Villoro, „zapatisté kreslí něco, co ještě neexistuje, zítřek, který se stane logickým, jakmile se vymezí osnova zhotovená z nití, které pocházejí z velké dálky, z tradice, která nezapomíná na budoucnost (…) Díky tomuto zvláštnímu využití času mají nejvzácnější z utopií, tu, která je možná.“

Zapatistické divadlo bylo pokusem ukázat se a být slyšet před národem, který je vykázal ze scény – do obscénnosti, a který jim upřel slovo a hlas a proměnil je v čirý hluk. Divadlo, které se snaží naslouchat rezonancím hroutícího se světa.

Kurátorským východiskem mexické účasti na PQ23 byla Cesta pro život od EZLN (Zapatova armáda národního osvobození), nejnovější zapatistická inscenace. Dobře však víme, že toto představení nelze oddělit od performativního procesu, který se vyvíjel více než třicet let a který je úzce spjat s místními způsoby udržování života, reprezentací sebe sama mezi sebou (zapatisty), před mexickým státem, před mexickou společností a před světem. Jde o estetický projekt, který je na rozdíl od moderního západního pojetí umění, jež předpokládá autonomii umělecké sféry, provázán se zemědělstvím, školstvím, medicínou, ekonomikou, politikou, magií a válkou. Je nejlepším příkladem toho, co někteří nazývají „rozšířenou teatralitou” v sociální oblasti; divadlem, které poukazuje na kritiku základů světového systému, jenž způsobil kolaps a civilizační krizi, kterou prožíváme, a zároveň otevírá sílu představovat si a dále vytvářet jiné světy.

“Poslouchali jste?
Je to zvuk vašeho světa, který se hroutí.
Je to zvuk našeho světa, který se znovu probouzí.
Den, který byl dnem, se stal nocí.
A noc bude dnem, který bude dnem.” (Komuniké EZLN, 21. 12. 2012)

Kurátor/ka: Karla Rodríguez & Héctor Bourges (Teatro Ojo), Alicia Laguna (Teatro Línea de Sombra), Aristeo Mora de Anda (La Compañía Opcional) a Edén Bastida Kullik
Kreativní tým: Zvuk: Juan Ernesto Díaz
Skicování: Abraham Guarneros a Juan Pablo Gámez
Think Tank: Jesús Hernández, Jerildy Bosch, Auda Caraza, Luis Conde, Cuahtémoc Lara, Gloria Carrasco, Manuel Valdivia, Mario Yahir Rodríguez, Tania Hernández a Yoatzin Balbuena
Technická podpora: Alejandro Carrasco
Organizace:
Web:

Design projektu Horizont – Úroveň pohledu, tradičního kočovného divadla pod širým nebem, ukázal prostřednictvím VR změny náhledu v závislosti na prostředí jako je step, písečné duny, hory atd. Kromě toho se postava, scénář, kompozice a scénografie této hry neustále vyvíjely, což divákům během představení přineslo různé pocity.

Kompozici Horizontu – Úrovně pohledu tvořilo kruhové pole, jehož výška odpovídala úrovni pohledu ve výšce 0,8 metru sedící osoby a které se otáčivým pohybem neustále posouvalo nahoru a dolů. Uvnitř pole se nacházel pětidílný hydraulický mechanismus, který tlačil a táhl kruhovou konstrukci a vytvářel tak pocit pohybu na úrovni pohledu. Uprostřed pole si mohli návštěvníci prostřednictvím VR headsetu promítnout představení o přírodním divadle pod širým nebem. Tuto performanci bylo možné přehrát kdekoli po výstavišti a v okolí.

Kurátor/ka: Ariunbold Sundui
Kreativní tým: Manažer: Bilguun
Organizace: Khatan Shonkhor Association
Web:

Tarbouch – tradiční pokrývka hlavy – se stal symbolem marocké kultury a je často spojován s elegancí a noblesou. Jako vzácný prvek marockého řemesla se stal výchozím bodem pro instalaci, která oslavovala rozmanité umělecké formy a kulturní zakotvení Maroka.

V této instalaci se k vzácnému přistupovalo z perspektivy lidové kultury. V mnoha kulturách se lidové umění a řemeslné tradice vyvíjely po staletí, často ve venkovských nebo izolovaných komunitách, kde se místní materiály, techniky a estetické prvky staly základem pro vytváření jedinečných a osobitých předmětů.

Tento pluralismus odráží sdílené a diverzifikované kulturní dědictví určitého regionu. Například kulturní dědictví Maroka je kumulací několika vrstev a etnických zakotvení: Amazighové, Afričané, Židé, Nomádi a Arabové. Z tohoto důvodu mělo použití transparentnosti na této výstavě symbolizovat různé vizuální přístupy charakteristické pro tyto vrstvy a umožnit divákům „vidět“ body harmonie mezi nimi.

V halqa, jedné z prvních forem divadla v Maroku, se účinkující věnují různým uměleckým formám, včetně vyprávění příběhů, recitace poezie, hudby a tance. Tato interdisciplinarita vytváří dynamické a mnohotvárné představení, které zapojuje diváky na mnoha úrovních. Podobně i v současném umění je interdisciplinarita stále více přijímána jako způsob, jak posouvat hranice tradičních uměleckých forem a vytvářet nová a inovativní díla, která překračují hranice oborů.

A nakonec je tu ústní tradice, která je plnohodnotným ztvárněním vzácného, jež vyžaduje udržování a vytrvalost po celé generace. Pro reprezentaci ústní tradice byla výstava zahájena zvukovou instalací orientovanou více na smyslové než racionální vnímání.

Kurátor/ka: Amin Boudrika a Yousra Badaoui
Kreativní tým: Scénografové: Tarik Ribh, Badria Hassani
Manažer komunikace: Yousra Badaoui
Osvětlení: Yassine ELhour
Video: Mahdi Boudrika
Umělecký ředitel: Amin Boudrika
Zvuková instalace: Yahya Badaoui
Organizace: Cie corp'scène
Web:

Naší vizí bylo zkvalitnit a rozšířit scénografickou praxi prostřednictvím komunity nadějných začínajících tvůrců. Sdružili jsme nizozemské umělce z různých oborů, kteří projevili nadšení představit svou práci na PQ. Naše výstava se zabývala tématem RARE a zdůrazňovala, že vzácné vize vznikají díky sdílené perspektivě a aktivovanému zapojení.

Projekt zahrnoval objekty a návody obsažené v jednotlivých krabicích. Diváci byli vybízeni k prozkoumání těchto krabic, z nichž každá sloužila jako nástroj, který nabídl jedinečnou zkušenost s konceptem prostoru z pohledu tvůrců. Tyto nástroje zahrnovaly různorodou škálu smyslových perspektiv a zdůrazňovaly myšlenku imerzivního zkoumání. Jejich hlavní význam však spočíval ve vyjádření uměleckých postupů umělců, jejichž performance a návrhy byly inspirovány vlivem prostoru.

Samotné nástroje si našly cestu na festival bez fyzické přítomnosti umělců, kteří je vytvořili. V důsledku této nepřítomnosti zůstal nizozemský pavilon neobsazený. Nicméně spojení navázané s diváky i v nepřítomnosti umělců je důkazem potenciálu scénografie rozšiřovat perspektivy, zprostředkovávat sdílené zážitky a podporovat smysluplné vazby.

Vyzvali jsme umělce, aby se aktivně podíleli na sdílení svých perspektiv pomocí nástrojů a instrukcí. Prostřednictvím společných workshopů jim byla poskytnuta příležitost pečlivě začlenit své objekty do sbírky krabic, které sloužila jako půda pro naše scénografy. Design seskupených krabic měl za cíl podpořit hravé zkoumání a výměnu názorů. Když se jednotlivci setkali s věcmi někoho jiného, vznikl jedinečný způsob pozorování, který nenápadně upozorňoval na přehlížené aspekty a performativní povahu prostoru. Tyto nástroje pro sdílení perspektiv neměly zdůrazňovat jedinečnost různých úhlů pohledu, ale spíše jejich množství. Podněcovaly k uvědomění, že prostor je fascinující a všude je hojnost pozoruhodných prvků; stačí si jen pohrát s naší perspektivou.

Kurátor/ka: Podium Atmospheres / Aina Roca, Cecilia Berghäll, Eleni Palogou, Silvana Hurtado Dianderas. Pod vedením Platform-Scenography.
Kreativní tým:
Organizace:
Web:

Projekt Ka emiemi vyzýval diváky, aby prožili pomalé chvíle pozorného naslouchání nebo aby svou přítomností přerušili probíhající procesy. Stejně jako proces vzniku, i dílo hromadí pozorování a interakce a případy prodlévání těch, kteří se s ním setkávají.

Toto dílo fungovalo napříč třemi protínajícími se liniemi – kolaborativními, geologickými a performativními procesy. Stále znovu se vytvářelo a odbourávalo a po dobu trvání PQ23 se dále vyvíjelo a degradovalo. Ka emiemi vzniklo na základě hodin rozhovorů, online spolupráce, osobní wānanga (vzdělávací program v maorském kulturním kontextu) a workshopů – pomalu se rozvíjejícího procesu, kroužení zpět, posouvání vpřed, objevování způsobů vztahování se jednoho umělce k druhému v průběhu této desetiměsíční spolupráce. Při společném pohybu v čase se naše metody tvorby prolínaly a vytvářely materiální výsledky, které zhmotnily momenty prokluzu mezi jednotlivými praktikami. Každá složka prošla procesy, které odhalily jejich materiální podmínky – rezonanci, odraz, váhu a světlo.

Tento kolektiv navázal nové pracovní vztahy prostřednictvím sdílení praxe a společného času, aby vytvořil program, který vychází z mnoha různých přístupů k performance designu. Tyto rozdíly a touhy pronikly do instalace prostřednictvím možností mechanického a lidského narušení. Dílo je podobně jako geologické procesy rozsáhlé, pomalé, intimní a eruptivní najednou. Materiální procesy se mohly rozvíjet prostřednictvím série mechanických aktivací – shromažďování, rezonování, zametání, explodování. Jako samostatné chaotické funkce se tyto procesy k sobě přibližovaly časem, vyjednanými hranicemi; asambláží akcí a materiálních stop.

Výstava Aotearoy Nového Zélandu byla společným dílem osmi umělců z nejrůznějších oborů praxe, kteří reflektují krajinu performance v Aotearoa. Ka emiemi, název tohoto díla, darovala organizace Te Matahīapo projektu ještě předtím, než umělci začali společně tvořit. Je v něm obsažen kurátorský záměr pro PQ23, který popisuje setkání umělců, aby se společně sešli, aby tvořili.

Kurátor/ka: Meg Rollandi
Kreativní tým: Umělci: Ripeka Crawford, Charley Draper, Micheal McCabe, Hannah Smith, Paula van Beek, Nick Zwart
Zadavatel: Stuart Foster
Producent: Martyn Wood
Vedoucí produkce NZ: Elliott Harris
Vedoucí produkce CZ: Natalie Krausová
Technický specialista: Robbie Pattinson
Technický ředitel - Praha: Vojtěch Kočí
Technická produkce - Praha: Extended Production

Brand a grafický designér: Ian Hammond
Studentští stážisté v oblasti designu: Hilary Armstrong, Josef Belton, Shyla Chhika, Samuel Dunstall, Rhiannon Higgs, Sabina Lacson, Elise Mcintosh, Libby Tonkin

Partneři: Te Matahiapo
NZPQ23 Ka emiemi získalo finanční podporu od Creative New Zealand, Massey University, Ministry for Culture and Heritage, Wellington City Council.
Organizace: NZPQ
Web: https://nzpq.info/

ANI NEBUDEME VĚDĚT, ŽE JSME SE SETKALI. PŘESTO SE SETKÁME, ROZDĚLÍME SE A ZNOVU SE SETKÁME. KDE SE SETKÁVAJÍ MRTVÍ, NA RTECH ŽIVÝCH LIDÍ byl kostýmní projekt inspirovaný fenoménem Totentanz, tancem ke smrti/se smrtí, který spojuje základní myšlenky nevyhnutelnosti a nestrannosti smrti. Jednalo se o výstavu kostýmů a „bzučící hymny mrtvým”, zhroucení a znovuvytvoření lidské kultury.

Norská divadelní tradice „spel” (nebo také spiele či hra) se odehrává v exteriéru a vyznačuje se (interakcí s) přírodou a dějem, v němž se proplétají historické události, mýty, folklór a nadpřirozeno. Dalo by se popsat jako polévka, kterou vaří místní divadelní skupiny, která je ochucená některými profesionály (dle vlastního výběru) a je podávána v období od června do srpna. Tato tradice vytvořila půdu, z níž tento kolektiv vychází při tvorbě a přemýšlení o divadle, hybridní formě s eklektickou estetikou.

Performance využívala kostým jako médium a technologii v tradici Marshalla McLuhana: „Kolo je prodloužením nohy. Kniha je prodloužením oka, oděv prodloužením kůže a elektrických obvodů a prodloužením centrální nervové soustavy”. Pokud je dalekohled jako prodloužení oka, nejde jen o to, jak ovlivňujeme a vytváříme nástroje, ale také o to, jak nás nástroje ovlivňují a stávají se naším prodloužením. Kostýmy zkoumají, čím a jak může být tělo ve světě – tělo je přímo ovlivňováno tím, co máme na sobě.

Karneval je nejčistší formou kostýmu. Michail Bachtin například napsal, že karneval má dlouhý a bohatý historický základ v žánru antické menippské satiry ve starém Řecku. Tam, kde se pozemské rozdíly rozpouštějí v podsvětí, císaři ztrácejí koruny a setkávají se s žebráky jako se sobě rovnými.

Performanci rámovala věž. Věž je jednou z nejsilnějších a nejzáhadnějších karet ve většině tarotových balíčků v italském stylu a ztělesňuje témata převratu, proměny a síly destrukce. Věž představuje síly změn, které mohou udeřit náhle a bez varování, narušit náš život a zanechat nás v jejich vleku. Tato instalace/performance/zkouška/kostýmní hra byla hmotným vyjádřením tohoto neustálého napětí mezi stabilitou a nestabilitou.

Kurátor/ka: Anette Werenskiold, Anna Granberg, Christine Lohre a Ingeborg Olerud
Kreativní tým: Výtvarník kostýmů: Fredrik Floen
Účinkující: Alma Bø, Daniel Frikstad, Alexandra Tveit, Mariama Slåttøy, Guoste Tamulynaite, Simon Asencio, Sigrid Lerche
Vystupující básník: Runa Borch Skolseg
Stavitel/konstruktér: Alf Ollet
Asistenti: Piotr Chrzanowski, Tuva Aanensen
Dramaturg: Sodja Lotker
Organizace: Norske Scenografer
Web: https://www.friedrichfloen.com/

Formát polského pavilonu se odrážel v termínu křižovatka. Byl místem setkání různých cest výzkumu a umělecké praxe, které vedly k vytvoření instalace a doprovodných zvukových procházek, a sloužil jako výchozí bod pro účastníky k prozkoumání prostoru mimo výstavní haly.

Look Around – Rozhlédni se – byla fráze, jež odstartovala proces poznávání místa i vztahů, byla inspirací a motorem kolektivní spolupráce. V místech bývalých jatek jsme se nejenom dívali, ale také poslouchali a vnímali pestrost vůní, struktury zdí budov. Tyto způsoby prožívání doplnila praxe historická, archivní, dokumentární a filozofická. Fyzické, senzuální zkušenosti a abstraktní myšlení a hledání se věnují vztahům mezi zvířaty a lidmi, vlastní i zvířecí subjektivitě, produkci potravin, multisenzorické, ztělesněné a pozorné přítomnosti v prostoru a v neposlední řadě kůži, místu kontaktu, povrchu pocitů a komunikace.

Pavilon byl vytvořen jako instalace a rozšířen o zvukové procházky po cestách vytyčených v rámci uměleckého výzkumu. Pavilon byl ale zároveň procesem, proměnlivým rozcestníkem, který začleňoval stopy zanechané návštěvníky i naším uměleckým vývojem, který nelze zastavit s odevzdáním práce. Pavilon byl pak výsledkem i dílem procesuální práce. Dalším důležitým aspektem letošní výstavy bylo to, že vznikla v rámci kolektivního procesu, na němž se podílejí umělci, výzkumníci, architekti, aktivisté a kurátoři. Rozhodnutí o podobě všech jejích prvků – instalace v pavilonu, zvukových procházek a knihy – byla přijímána kolektivně a podoba různých výzkumných a uměleckých aktivit prováděných v rámci projektu vznikla během procesu interakce mezi různou mírou vnímavosti, kompetencí a perspektiv.

Kurátor/ka: Zuzanna Berendt, Ludomir Franczak, Magdalena Franczak, Michał Fronk, Anna Majewska, Sára Märc, Ida Ślęzak
Kreativní tým: Kolektiv autorů: Zuzanna Berendt, Ludomir Franczak, Magdalena Franczak, Michał Fronk, Anna Majewska, Sára Märc a Ida Ślęzak
Spolupráce na živém programu polského pavilonu: Petr Dlouhý, Katharina Joy Book, Michał Sałwiński, Zuzana Šklíbová
Hudba: Marcin Dymiter, Ola Rzepka, Pavla Bastlová
Voiceover: Małgorzata Biela, Anna Majewska, Sára Märc
Performance v rámci živého programu polského pavilonu: Agata Siniarska
Přednáška v polském pavilonu během PQ 2023: Marco Stella, Nikdy jsme nebyli lidmi, oni nikdy nebyli zvířaty: Několik myšlenek o domestikaci zvířat a koevoluci (v anglickém jazyce)
Grafický návrh pavilonu: kilku.com (Idalia Smyczyńska, Robert Zając), Michał Fronk
Produkce projektu: Ania Rudek-Śmiechowska, Krystyna Mogilnicka a Karolina Dziełak-Żakowska
Organizace: Instytut Teatralny im. Zbigniewa Raszewskiego
Web: http://praskiequadriennale.pl/en/

Projekt Polovina minut se snažil upřednostnit návštěvníka jako aktivního účastníka. Vizí bylo to, že prostorová a časová Přítomnost je představena pohlcujícím způsobem. Jádrem výstavy byla taktilita. Textury absorbovaly prvky kolem sebe a získávaly vlastní organičnost v reakci na pohyb návštěvníků. Aby tomu napomohl, byl výstavní prostor porézní, prostupný pro různá čtení, která upřednostňovala návštěvníka jako rozhodujícího účastníka

Budovat prostor znamená budovat sebe sama. Vize Budoucnosti závisí na obnově Přítomnosti. V rychlém víru každodenního života vnímáme čas jako něco nepatřičného. Pro jeho znovuzískání je nezbytné oslavit hmatový smysl, který byl soustavně znehodnocován a redukován na pouhý aktivátor obrazovek a digitálních platforem. Hmatové znovupropojení se děje prostřednictvím textur, jako gesto, které vidí. V projektu Polovina minut vyjadřují tyto hutné a silné textury realitu vizuálních excesů, které znovu oživují naši hmatovou vnímavost v dialogu hmoty a těla a mysli.

Prostředí kanceláře, odkazující na pracovní prostor scénografa, bylo možné „objevit" procházením reflexních předmětů Přítomnost, která tvoří základ vize Budoucnosti. Předměty byly potaženy pichlavou slupkou, podmanivou i odpudivou zároveň. Vše bylo umocněno zvukovým designem, který zachycoval, manipuloval a zpětně přenášel zvuky, které tyto textury vydávaly. Návštěvníci pak postupovali vpřed malými spletitými tunely pokrytými optickými vlákny. Ty se propojily s organičností kancelářského prostředí a vytvářily dialog mezi hmotou a tělem návštěvníka. Byly zde dva východy, každý navržený konkrétním výtvarným umělcem ve snaze rozšířit možné pohledy na Budoucnost. Tyto východy přenesly návštěvníka do jiných výstavních prostor.


Kurátor/ka: Ângela Rocha
Kreativní tým: Umělečtí spolupracovníci: Diogo Costa, Telma Pais de Faria
Hostující umělkyně - Fragmenty II: Rita Lopes Alves
Asistentka umělecké ředitelky: Leonor Carpinteiro
Technické zajištění: António Amorim
Dramaturgie: Guilherme Gomes
Zvukový designér: Miguel Raposo Lima
Koordinátor produkce: Manuel Poças
Grafický designér: Sílvia Prudêncio
Fotograf: Bruno Simão
Realizace a montáž: Ângela Rocha, Catarina Sousa, Joana Martins, Leonor Carpinteiro, Rita Cabrita, Rui Mecha
Konstruktér scény: Josué Maia
Tisk: Showbuzz
Produkce: Teatro da Cidade

Podpora: Artistas Unidos, Biblioteca Municipal do Funchal, Biblioteca Nacional de Portugal, Biblioteca Pública e Arquivo Regional de Ponta Delgada, Direção-Geral do Livro, dos Arquivos e das Bibliotecas, Oficina do Cego - Associação de Artes Gráficas, O Rumo do Fumo

Poděkování: Amanda Zhang, Ângelo Rocha, Hélder Braz, Joana Ricardo, João Fonte, José Carlos Barros, Lucie Špačková, Luís Belo, Manuela Santos, Pedro Carraca, Quinta da Comenda, Rita Rosa Pico, Sílvio Vieira

Generální ředitel pro umění: Américo Rodrigues
Náměstek generálního ředitele (Generální ředitelství pro umění): Pedro Barbosa
Ředitel podpůrných služeb pro umění (Generální ředitelství pro umění): Barbosa Barbosa: Dulce Brito
Pracovní skupina PQ23 (Generální ředitelství pro umění): Rui Teigão (koordinace), António Pinto, Cristina Guerra, Maria Messias
Organizace: Commission and financial support: Directorate-General for the Arts
Web: https://teatrodacidade.pt/pq23/

"Quebec představuje Společnost pro přežití a podporu hnutí živých umění (SVMMAV), která zdůrazňuje svou náklonnost ke kultuře, stojí jako poslední záchrana křehkého ekosystému živého umění a jeho umělců před tím, než se z nedostatkových stanou vzácnými. Je vaše profese ohrožena? Sponzorujte umělce ještě dnes a ukažte jim, že na nich záleží!"

Quebecké designéry v současné době nelze považovat za vzácné. Masivní odchod profesionálů z kulturního sektoru, stále se snižující počet studentů designu a zdánlivý nezájem vlády o živé umění však vedou k nejistotě ohledně budoucnosti jejich praxe. Vzhledem k tomu, že pandemie zhoršuje stávající potíže, jsme nyní svědky rostoucí křehkosti v oblasti scénických umění. Tito umělci, kteří jsou nuceni se přizpůsobit a vystačit si s menším množstvím prostředků, nadále tvoří skvěle, odvážně a s radostí.

Ve světle těchto obav se kurátor Patrice Charbonneau-Brunelle chtěl tématu RARE věnovat vytvořením fiktivní nadace, která se věnuje pomoci designérům: SVMMAV Tento návrh na pomezí parodie a editorialu zkoumal napětí, které existuje mezi umělci a nejistotou jejich profese, a připomínal, že umělecký ekosystém závisí především na těchto tvůrcích a že jejich přežití je pro kulturní průmysl životně důležité.

V centru výstavy stálo osm umělců zastupujících různé oblasti designu, kteří se zapojili do rozhovorů s organizátory. Podělili se o své cesty, postupy a představy o tom, co tvorba je a co znamená. SVMMAV – „ zapadnete mezi ně!"

Kurátor/ka: Patrice Charbonneau-Brunelle
Kreativní tým: Výtvarník výstavy: Marzia Pellissier
Výkonná producentka: Viviane Morin
Tvůrce digitálního obsahu: Anne-Sophie Gaudet
Technická ředitelka: Samuel Thériault
Grafický designér: Dominique Bouchard
Koordinátorka: Cynthia Bouchard-Gosselin
Asistenti technické režie: Justin Houde, Nicolas Jalbert
Překladatel: André Farhat
Stavitel scény: Productions Yves Nicol
Producent a střihač videa: Eric Bates
Kameramani: Adrien Malette Chénier, Philip Fortin
Výtvarníci: Claire Renaud, Rachel Tremblay, Sophie El-Assaad, Richard Lacroix, Lucie Bazzo, Émilie Racine, Maryse Gosselin, Antoine Bédard
Komunikace: Manon Gagnon
Prezidentka APASQ a členka výboru APASQ: Cédric Delorme Bouchard
Prezident nadace Jean-Paul Mousseau a člen výboru APASQ: Raymond Marius Boucher
Členové výboru APASQ: Sébastien Dionne, Mélanie Robinsonová
Organizace: Association des professionnels des arts de la scène du Québec
Web: https://apasq.org/exposition-du-quebec-a-la-quadriennale-2023/

Budovy Domu armády a Albánského divadla pro děti a mládež ve Skopji, místní mramorová produkce z města Prilep, a násilnost zvuků vytvářených v těchto místech/mezi nimi představovaly platformu pro (znovu)objevení města z peripatetického zážitku a ztělesnění dekolonizující flâneuse (flanérky), která využívá tělo jako místo učení, péče a účasti.

Stopy modernistické utopie nového Skopje, představované po ničivém zemětřesení v roce 1963, stále přebývají ve městě, mnohé z nich jsou opuštěné, zprivatizované nebo vymazané, jako „antické” ruiny, které zůstaly v naší městské a kulturní krajině. Město, obnovené s pomocí jugoslávských a světových fondů solidarity, bylo koncipováno jako město internacionalismu, odrážející obecnou politiku tehdejší Jugoslávie – antifašistickou, antikoloniální, antiimperialistickou a nezařazenou. Skopje se stalo mimo jiné dějištěm světové modernistické brutalistické architektury a do města vstoupilo obrovské množství poznatků, které na dlouhou dobu formovaly a emancipovaly jeho kulturní identitu

Cílem výstavy Město jako jeviště bylo poučit se z města jako zdroje, ze stop opuštěné solidarity a prostřednictvím zapojení místních lidí znovu promyslet myšlenku, jak může nadnárodní solidarita přetvořit město. Jak lze – zdánlivě ztracené – město rekonstruovat prostřednictvím zvuku, pohybu, přístupnosti a zákonných práv? Komu toto město patří? Postava flanérka se objevuje na scéně, aby nás vyzvala, abychom nebyli pasivními pozorovateli nebo poutníky v moderním městě, ale angažovanými vykonavateli v pozdně kapitalistickém městě, a abychom se posunuli od sebevědomého uvědomování si městské zkušenosti k pečujícímu a pečovatelskému přínosu v rámci re-politizace společného.

Prostřednictvím děl umělců Alembic (Viktor Tanaskovski a Iva Damjanovski), Besfort Idrizi, Viktorija Ilioska a Anastasija Pandilovska, kurátorsky připravených ve společné platformě Ivanou Vasevou a Filipem Jovanovskim pomocí jejich metody „čtení budov”, tento projekt použil město jako text pro opětovné čtení historických událostí evokující (tektonické) posuny, střety a (sebe)vykořisťování v kontrastu místních oficiálních a neoficiálních dějin.

Kurátor/ka: Ivana Vaseva a Filip Jovanovski
Kreativní tým: Zadavatel: Ruse Arsov
Umělci: Alembic (Viktor Tanaskovski a Iva Damjanovski), Besfort Idrizi, Viktorija Ilioska a Anastasija Pandilovska
Organizace: Organization for arts and culture Faculty of things that can’t be learned – FRU in partnership with Youth Cultural Center – Skopje, International Theater Festival MOT
Web: https://akto-fru.org/en/

Most byl interaktivní uměleckou instalací, která zpochybňovala hranice našeho chápání společného bytí.

Jsme víc, než vidíme, spojujeme se hlouběji, než si myslíme, a komunikujeme víc než slovy. Jsme molekuly vody, vzájemně se ovlivňujeme a zasahujeme, vibrujeme a rezonujeme a žádná virtuální náhražka nemůže nahradit základní stav, kdy jsme spolu, tváří v tvář.

Pomocí různých multimediálních technologií vyzývá Most diváky, aby si šli naproti, znovu objevili hluboké spojení očního kontaktu a zamysleli se nad způsobem, jakým se naše energetická těla vzájemně ovlivňují. Přechod přes most se měl stát zážitkem, který mohl odhalit neviděné, radostnou meditaci o ideálu „pravé přirozenosti".

Rychlost a vzorce pohybu diváků, vzdálenost či blízkost mezi nimi, jejich úzkost či klid vytvářely celkový zážitek z instalace. Nic nebylo předem určeno, veškerý obrazový, světelný a zvukový obsah, stejně jako pohyb vody, byl generován diváky.

Návštěvníci, kteří balancovali mezi definicemi pozorovatele a účastníka, byli vybízeni k tomu, aby most přešli. Výsledkem bylo, že diváci instalaci viděli a zároveň byli její součástí.

Kurátor/ka: Dragos Buhagiar
Kreativní tým: Scénograf: Adrian Damian
Video & Interaktivní design: Robert Erdos
Hudba: Mihai Dobre
Zvukový interaktivní design: Grig Burloiu
Světelná design: Cristian Simon
Manažer produkce: Radu Zaharia
Organizace: Rumunský kulturní institut
Web: https://www.adrian-damian.com/thebridge

Srbská výstava představovala mnohovrstevnatý „stroj na vyprávění příběhů”, v němž se významní představitelé současného divadelního prostoru a scénografie v divadelním (i nedivadelním) světě v Srbsku podíleli na vývoji nových vyprávění založených na konkrétních artefaktech. Vybrané artefakty v kombinaci s tematickým rámcem a analyticko-forenzní složkou vyprávění vytvářily dynamický archiv, který sloužil k dalšímu zpracování dramatických textů, politickým vzdělávacím programům a propagaci společensky angažovaných postupů.

Ústředním prvkem prostoru byl Měsíční klavír, jakási hybridní „komunikační/dialogová rekvizita”, vytvořená z vyřazeného piana a mikrodestilátoru, jejíž primární funkcí bylo vytvořit rámec pro fiktivní vyprávění příběhů mezi hostiteli, hosty a diváky.

Hostující účastníci (umělci a skupiny) byli vyzváni, aby přinesli konkrétní artefakt (nemusel nutně souviset s jejich profesí), který spolu s destilátem dne poslouží jako „startér dialogu”. Kolem tohoto artefaktu se mohly rozvinout různé rozhovory a performativní postupy: divadelní improvizace, simulace veřejných debat, parlamentní zasedání neexistujících ministerstev, diskuse o životním prostředí nebo komorní koncerty...

Vůně dne byla produktem procesu destilace a byla chápána jako důležitý prvek scénografie, který spolu s hosty a jejich artefakty budoval scénu. Diváci měli možnost sledovat proces vytváření narativu ve vztahu hostitel – host, ale také se mohli možnost zapojit do dialogu a přidat svůj vlastní spekulativní narativ. Na konci procesu byli diváci vyzváni, aby se podíleli na vytvoření kolektivního vizuálního obrazu a doplnili materiál pro archiv.

Program pavilonu byl koncipován jako ucelený, vzájemně propojený a kontinuální soubor různých (kritických) pohledů na budoucnost divadla, ale především na problémy depolitizovaného publika, profesionální konformity a sebevykořisťování.

Výsledky kolektivně vytvořených vyprávění byly během výstavy i po jejím skončení pečlivě uloženy v dynamickém archivu. Tvoří jej písemné protokoly, mentální mapy, kritické mapy/diagramy, zvukové/video soubory, komponované hudební skladby nebo psané básně. Tyto materiály byly uloženy v předem připraveném systému klipboardů a v mediatéce, kde si diváci mohli prohlédnout hrubé výsledky předchozího dne.

Kurátor/ka: Miodrag Kuč
Kreativní tým: Zadavatelé: Biljana Jotić a Tatjana Dadić
Hostující účastníci (umělci a skupiny): LP Duo, Selena Orb, Milica Vučković, Agelast, Ministry of Space, Mirko Radonjić a Andreja Rondović, Novo kulturno naselje a Marka Žvaka
Produkce: Andrija Dinulović, Janko Dimitrijević a Zoja Erdeljan
Technický tým: Vladimir Savić, Igor Ljubić, Andreja Georgievski, Nađa Vukorep, Darko Sekulić, Nina Bogdanović, Ivan Nikolovski, Isidora Pokrajac, Mina Stojanov
Organizace: Museum of Applied Arts; Scen – Center for Scene Design, Architecture and Technology – Oistat Centre for Serbia
Web:

Projekt Obnovená vize je domovem čtyř děl: Studie doteků: Pozůstatky pandemie, re:walk Telok Ayer, Pok! a OKNO. Každé dílo se snažilo po celou dobu trvání pandemie různými způsoby navázat kontakt s diváky. Vybrané předměty, které souvisejí s prací autorů výstavy, si diváci mohli odnést domů jako připomínku nevyslovených spojení a hmatových zkušeností, které je třeba v novém, postpandemickém světě procházet a znovu zkoumat.

Obnovená vize zkoumala způsoby, jakými jsme se pokoušeli navázat spojení v době izolace a sociální distance. Dílo navržené v podobě makety skladu obsadilo diváky do role baliče, který komunikuje s předměty.

Jako jedna z prvních zemí, kterou pandemie v roce 2020 ochromila, se Singapur musel rychle přizpůsobit sociálním a právním změnám. Každý den byla zaváděna nová omezení a kvůli lockdownu se brzy vše zastavilo. Umělecká komunita musela rychle zvýšit své úsilí, aby se přizpůsobila a přepracovala výstavy v souladu se stále se měnícími bezpečnostními opatřeními.

I když se objevily nové digitální prostory, které přinesly scénické umění do domovů našich diváků, byli jsme si stále vědomi neznámého a toho, co se může stát příště. A jak se blížíme ke konci pandemie, toto zvýšené povědomí o neznámém nás informovalo o naší citlivosti při opětovném navázání kontaktu.

Kurátor/ka: Lemon & Koko
Kreativní tým: Producent výstavy: Ezzat Alkaff
Designér výstavy: Aaron Koh
Asistent produkce a technický manažer výstavy: Brent Tan
Produkční štáb výstavy: Cheryl Tan Yun Xin
Spolurežiséři výstavy Tactility Studies: Bernice Lee, Chong Gua Khee
Producenti Tactility Studies: The Public Space
re:walk Telok Ayer Designéři výstavy: Abel Koh, Stella Cheung, Ezzat Alkaff
Pok! Tvůrce: Soultari Amin Farid
WINDOW Designéři výstavy: Cheryl Tan Yun Xin, Rei Poh
Organizace: Secretive Thing
Web:

Domov je teplo – slovenský pavilon měnící se v čase a prostoru. Najdeme svůj domov a vytvoříme ho z hmoty, kterou důkladně změníme?

Hledáme ji, vytváříme ji, žijeme ji. Kostka byla kdysi celá. Její objem byl naplněn všudypřítomným tichem a bezčasím. Toto ticho však nebylo věčné. Krychli objevil blízký život a pronikl do její chladné a pevné hmoty. Krychle pocítila původní teplo. Nechtěla o toto teplo přijít, a tak se k němu chovala s láskou a vděčností. Bylo jí dovoleno otevřít zákoutí a prostory, aby se mohla pohybovat a měnit. Bylo jí dovoleno těžit a odebírat z těla krychle.

Kousek po kousku se kostce podařilo stát se domovem. Uvnitř se mluvilo, dýchalo a milovalo teplem. Mateřská hmota začala pomalu mizet a život v ní začal růst.

Kurátor/ka: DOXA: Tomáš Boroš, Pavel Bakajsa, Ondrej Jurčo, Maroš Mitro
MICHAL MACHCINÍK
DIVADLO NA PERÓNE: Peter Kočiš, Jana Wernerová
Kreativní tým: Koncept a dramaturgie: Peter Kočiš
Choreografie, režie a hudba: Jana Wernerová
Kostýmy a masky: Dáša Krištofovičová
Zvukový design: Miro Tóth
Básně: Jakub Groch (cycle Turgenev)
Performeři: Janka Balková, Zuzana Gibarti-Dancáková, Katarína Hudačková, Peter
Kočiš, Jakub Muranský, Zuzana Smetáčková, Stanislava Spišiaková, Anna Suráková, Jana Wernerová
Organizace: Divadelný ústav.
Produkce: INDIVIDUMdesign.
Výstava je vyrobena z recyklovaného a recyklovatelného materiálu.
Slovenská výstava vznikla za podpory Ministerstva kultury Slovenské republiky.
Výstava je z recyklovaných a recyklovatelných materiálů.
Web: https://www.theatre.sk/projekty/PQ-2023

¡Viva la montaña! se snaží do představ scénografické architektury začlenit poznání výjimečného času, který je tvořen tradicemi a folklórem daného území. Je to výkřik, který se silou a nadšením vyslovuje žena, když ji další skupina lidí společně zvedá při populárním španělském lidovém tanci Ibio. Prostřednictvím současné interpretace multidisciplinárního týmu španělských tvůrců si výstava kladla za cíl připomenout, oživit a poučit se z pomíjivé prostorové tvorby, kterou vytváří nehmotné dědictví ve veřejném prostoru

Tato výstava byla každý den během PQ vyprávěna, konstruována a vyzdvihována představením konstrukčních detailů a struktur, materiálů a tkanin, pohybů a tanců, těl, předmětů a dekorací z různých španělských festivalů, které dohromady tvoří současné cvičení v prostorové reprezentaci.

Tato výstava byla sbírkou lidových znalostí z komunit nositelů, sloužila jako inspirace a výzva všem těm různým znalostem, které spojují lidi z různých míst, měst a rodin, aby společně anonymně slavili. Ti všichni se v průběhu dějin dělili o vytváření kultury a společenství, uchovávali své znalosti neortodoxními metodami a kolektivně a nevědomě budovali územní identitu, která odděluje skupiny prostřednictvím vytváření sounáležitosti.

Tento prostorový a teritoriální výzkum vypovídal o původu scénického obřadu, o jeho výjimečnosti, cyklickém čase, opakování, pomíjivosti a lidském přenosu, který pozoruje, hodnotí a formálně tlumočí své prostředí. Dnes je vzácné společně tvořit a sdílet a tato umělecká výstavní technologie byla výzvou k tomu, abychom i nadále společně obývali, využívali a budovali veřejný prostor, a navíc chtěli obdivovat a sdílet krásu, kulturní a uměleckou hodnotu všech těchto znalostí.

Kurátor/ka: Maral Kekejian
Kreativní tým: Koncepce a design: María Buey González
Návrh a tvorba látek: Raquel Buj. Studio BUJ.
Produkce látek: Ana Delgado a Ana Millán
Návrh, tvorba struktur a performer: Javi Cruz
Dramaturgie: María Jerez
Choreografka a interpretka: Lara Brown
Ve spolupráci s: Miguel de Torres, Sebastián Bayo, Taller de Cantería de la Casa de Campo (práce s kameny), Clara Álvarez (keramika), Carlina Isabel (vizualizace struktur), Mekitron (kovář)
Organizace: INAEM, AC/E, AECID, RESAD, Instituto Cervantes
Web: http://www.pqspain.es/

Po vypuknutí pandemie a při pohledu do blízké budoucnosti bude udržitelnost klíčovým hlediskem při plánování a navrhování jevištních produkcí, a to spolu s faktory, jako je časový rámec, zdraví a měřítka ekonomiky. Tato výstava byla součástí významného úsilí o to, aby bylo Švédsko v popředí zavádění „ zelených" znalostí v sektoru scénického umění.

Jak docílíme změn v chování potřebných k tomu, aby se scénická umění stala udržitelnějšími? Jak se mohou umělci na volné noze zapojit do rozhovorů o zavádění udržitelnosti v našich institucích? Jak získáváme znalosti, které nám umožní přijímat důsledná a metodická rozhodnutí, jež nás povedou k udržitelnosti? Jak lze perspektivy udržitelnosti implementovat do produkčního procesu? Pozvali jsme návštěvníky, aby s námi diskutovali o tom, jak bychom měli pracovat v našem oboru, a zároveň abychom společně s nimi vytvořili umělecké dílo ARBOR ARTIS.

Toto umělecké dílo bylo pomalu se vyvíjející akční performancí, dílnou, v níž se přetvářel ARBOR ARTIS a byla přijímána nová řešení a inovace. Proces je RARE, strom je RARE a naše budoucnost je křehká. Náš výstavní prostor byl dílnou, kde jsme se setkávali, diskutovali a vytvářeli náš strom, přidáváli poselství a tipy, jak budovat a strukturovat změny. Inovace a spolupráce na místní, národní i mezinárodní úrovni jsou nezbytné pro přípravu vizuálních umělců a uměleckých komunit na nevyhnutelnou na změnu.

Kurátor/ka: Johan Mansfeldt a Anders Larsson
Kreativní tým: Umělci, scéničtí a kostýmní výtvarníci: Anna Ardelius a Annika Bromberg
Organizace: STTF, Svensk Teaterteknisk Förening, Swedish OISTAT center
Web:

Tchajwanská výstava zahrnovala dvě představení divadla Shinehouse – Šepot vln a Pro bojovníky – která využívala interakci s hlasovým záznamem a představovala hlavní témata pavilonu. Na výstavě byla také k vidění díla nejreprezentativnějších tchajwanských designérů, která zobrazují Loď člověka, Loď rozmanitosti a Loď technologie, aby zdůraznila sílu a význam Tchaj-wanu ve světě divadelního designu.

V historickém kontextu je politické a kulturní pozadí Tchaj-wanu utvářeno jeho postavením ostrovní země v centru ostrovního řetězce Dálného východu. Časté mezinárodní výměny vytvořily živou atmosféru demokracie a svobody, která se nebojí moci. Zatímco mezinárodní společenství bojuje za svá práva a zájmy, Tchaj-wan pokračuje v rozvoji své nezávislé kultury a zabývá se národní identitou, spravedlností v oblasti bydlení, lidskými právy, právy LGBTQ, náboženstvím a politikou.

V tchajwanské svobodné atmosféře a při neexistenci systému udělování licencí pro scénická umění září oblast scénických umění jasným světlem a zaujímá důležité postavení v asijské síti scénických umění. To ukazuje rozmanitou kulturu scénických umění na Tchaj-wanu a její dialog s mezinárodní oblastí divadelního designu.


Kurátor/ka: Po-Yuan Chung
Kreativní tým: Producent: Pu LIN
Kurátor: Po-Yuan CHUNG
Administrativní koordinátor: Wanji YANG
Kurátorská konzultace: Zeke LEE
Koordinátorka projektu: Jessamine LIN
Projektový manažer: ChungPing CHA
Koordinátor techniky: ChihFeng CHEN
Koordinátor designu: pChihHsiang LEE
Technický realizátor: YaYun KO
Techničtí asistenti: JungChing HUNG, ChuanWei SU
Účinkující: Emiko AGATSUMA, YungYuan CHEN, ChiaYi CHEN, ChengYu HSIEH, WeiChen CHEN
Grafický designér: Luta LIU
Webový designér: YingZhe QIU
Komunikátor: ChiaLin CHI
Performance design: Sy-Yu CHEN (The Eagle Has Two Heads), Hsiao-Ting HSIEH (Narcosis), Anarchy Dance Theatre (The Eternal Straight Line)
Zvukový design: Mojo WOO (Floating, Coming! Coming! Falling Heavily from the Mountains!)
Světelný design: Fang-Yu CHIEN (Unspeakable), Chih-Hsiang LEE (Chih Hsiang Lee's Lighting Design), Fang-Yu SUNG (X_X room Nolight), Yung-Hung SUNG (Ten Lines of Poetry to NK), Cheng-Wei TENG (One Fine Day), Cheng-Wei TENG (The Terror), You-Jyun WANG (The Textures on Timeline)
Kostýmní design: Tian-Cheng CHAO (Classic Love Pie Recipes), Sy-Yu CHEN (Stick Tiger Chicken), Fu-Ling KUO (Roaring from the Soul Far Away), Yu-Shen LI (Kuang-Qi), André LIN (Zuobo Tao, A Midsummer Night’s Dream, The Twelfth Night), Heng-Cheng LIN (At Aranya Temple)
Design projekce: Tung-Yen CHOU (Chronicle of Light Year: Taipei-Copenhagen), Tung-Yen CHOU (Formosa), Kuo-Han LEE (Break & Break!)
Design prostoru: Jhao-An LIN (Self-Accusation)
Scénografie: Chien-Ming CHAO (Ten Lines of Poetry to NK), Hsi-An CHEN (The Misanthrope), Jhao-An LIN (The Moment for A Loser Rocking)
Organizace: Taiwan Association of Theatre Technology
Web: https://www.pq2023taiwan.com/

Projekt Divadlo s sebou byl experimentální proces spolupráce mezi scénickým uměním a technologií, založený na překračování hranic mezi živou a virtuální performancí. Záměrem práce bylo vytvořit stabilnější a spolehlivější prostředí pro thajský ekosystém scénických umění.

„Prolomte všechny hranice, protože divadlo může být kdekoli." Projekt Divadlo s sebou pro PQ23 společně s thajskými umělci, designéry a vývojáři prozkoumali nový společný projekt prostřednictvím digitální platformy, která rozvinula koncept „zážitku za hranicí”, jehož cílem bylo odstranit omezení vyplývající ze sociální vzdálenosti.

Slovo „divadlo” pochází z řeckého slova „ΘΈΑΤΡΟ”, což znamená místo pro vidění. A divadlo je forma umění, která nám umožňuje vytrhnout se z vlastního každodenního života, spojit se pro magický okamžik a pobavit se a poučit se.

Během lockdownu v rámci pandemie Covid-19 bylo v Thajsku nutné každodenní cesty lidí „obohatit" o opatření zabraňující mezilidskému kontaktu, zatímco většina živých zážitků ve sdíleném prostoru se stala vzácnou a omezenou. Projekt Divadlo sebou přizval čtyři thajské umělce, dvě divadelní skupiny a tři scénografy z různých částí Thajska, kteří se v těžké době pandemie Covid-19 aktivně věnovali své umělecké tvorbě, aby přenesli živý zážitek z divadelní lóže do divadelní krabice pro domácí prostředí. Výstava představila pět digitalizovaných scénických umění v pěti různých životních polohách a sledovala, jak diváci spravují aplikační prostory pro konkrétní umění, jak sledují představení a v co se jejich zapojení do virtuálních scénických umění vyvine po uzavření světa.

Kurátor/ka: Nattaporn Thapparat
Kreativní tým: Curator / Project Director: Nattaporn Thapparat
Producer: Suranya Poonyaphitak
Graphic Designer: Papon Tanuphut
Exhibition Designer: Nicha Kiatfuengfoo
……
PRODUCTION TEAM

Single Number
Director: Tanatchaporn Kittikong
Artistic Designer: Pornpan Arayaveerasid
Actors: Jidapa Pudpeng, Panadda Imsaart, Patiyod Chansuwan, Rathakorn Pawaree, Taranitorn Sinthao
Animator & Editor: Rueangrith Suntisuk
Sound Editor: Lab5soundworks, Saranrat Sangchai, Parkpume Charoenviriya

TA-LAD PLA
Director: Surachai Petsangrot
Artistic Designer: Surachai Petsangrot
Actors: Chettapat Khueankaeo, Kris Sanguanpiyapand, Kwin Bhichitkul, Natharot Suebyam, Punika Rangchaya
Animator & Editor: Surachai Petsangrot
Animator: Kitja Seetusanee
Choreographer: Kwin Bhichitkul
Assistant Choreographer: Natharot Suebyam
Lighting Designer: Chettapat Khueankaeo
Sound Designer: Jirayu Pranee
Script Translation: Nattaporn Thapparat, Suranya Poonyaphitak

The Disappearance of A Dramatist, 2584 B.E.
Director: Chettapat Khueankaeo
Artistic Designer: Surachai Petsangrot
Playwright: Vasan Mahakiattikun, Chettapat Khueankaeo
Actors: Chanida Punyaneramitdee, Ratchai Rujiwipatna, Surachai Petsangrot
Stage Manager: Samapong Krueayu
Stage Crew & Photographer: Jira Angsutamatuch
Editor: Jira Angsutamatuch
Translator: Cholatep Nabangchang

This Plate Father Used to Wash (Another Day in May)
Director: Wichaya Artamat
Artistic Designer: Pornpan Arayaveerasid
Text: Wichaya Artamat, Parnrut Kritchanchai, Jaturachai Srichanwanpen

Actors นักแสดง: Parnrut Kritchanchai, Jaturachai Srichanwanpen, Saifah Tanthana
Cinematographer and Graphic Designer: Rueangrith Suntisuk
Director’s Assistant: Pathipon Adsavamahapong
Sound Editor: Rapeedech Kulabusaya, Saranrat Sangchai, Parkpume Charoenviriya
Production Manager: Sasapin Siriwanij
Translator: Cholatep Nabangchang

The (Un)Governed Body
Director: Teerawat Mulvilai
Artistic Designer: Nicha Puranasamriddhi
Actors: Sarut Komalittipong, Sasapin Siriwanij, Surat Kaewseekram
Animator & Editor: Rueangrith Suntisuk
Production Manager: Thongchai Pimapunsri
Sound Editor: Lab5soundworks, Saranrat Sangchai, Parkpume Charoenviriya
….
AR DEVELOPER: YAY.LOL STUDIO, Suchonm Prompunya, Nirintana Koomanee
….
STUDIO TEAM
Creative Content Production and Digital Experience
School of Communication Arts, Bangkok University
Co-Producer: Natthawut Lertdee
First Assistant Director: Katmanee Promnuch
Second Assistant Director: Nutnicha Rujimora
Camera Operator: Ponlawat Pimchai
First Assistant Camera: Peerasak Phonsiri
Gaffer: Ittipat Suntitunyachok, Supanut Kanjanabatr, Tinroj Hansnontchot
Boom Operator: Supanut Kanjanabatr
Police Liaison & Production Report: Anapitcha Chimngarm
Continuity & Production Caterer: Natthanicha Thiangthum
Clapper Loader: Sukhita Phuttharak
Script Supervisor: Kenika Chantong, Thunyaboon Khoumyoo
Introduction & End Credit Editor: Anapitcha Chimngarm, Parnitar Naravichaikull
Audio Record: Kittimasak Rukchartcharoen
Photographer: Monsinee Chaipitakkoon
Stills Photographer: Jira Angsutamatuch, Parnitar Naravichaikull, Parkpume Charoenviriya
Organizace: Theatre To Go Co., Ltd
Web: https://www.facebook.com/TheatreToGo.th

Projekt Zahrada živých věcí měl za cíl spojit generace, uchovávat paměť a propojovat podsvětí, pozemský a nebeský svět jako symbol růstu. V pozemské ukrajinské zahradě bylo slyšet šumění a ozvěnu posvátné zahrady, ráje zapomenuté vlasti lidstva.

Zahrada uchovávala také artefakty – svědky a účastníky dějin ukrajinského národa. Každý kus artefaktu už není pouhým předmětem denní potřeby, je to věc, která má v sobě celý kosmos a je obdařena vlastní duší.

Projekt nastolil dvě zásadní otázky: „Jakou stopu a dědictví po sobě zanecháme?" a „Jaké příběhy budou vyprávět artefakty za námi?" Umělecké objekty vytvořené ukrajinskými scénografy byly umístěny v jediném instalačním prostoru v pavilonu. Každý z těchto objektů zahrnoval určitou interakci s divákem, každý z nich předával svůj vlastní příběh.

Během války na Ukrajině se v domě zcela rozbombardovaném ruskými raketami zachovala malá kuchyňská skříňka s křehkým keramickým džbánem na polici – bezbranným proti výbuchu. Tento obrázek se stal jedním ze symbolů ukrajinského odporu proti agresi masivní jaderné síly. Každá taková věc v sobě skrývá celý svět a může vyprávět příběh, pokud jí umíte naslouchat a mluvit s ní.



Curator: Bohdan Polishchuck

Team: Project manager: Yulia Hlushko; Scenography gallery director: Oleh Oneshchak; Artists: Serhiy Rydvanetsky, Natalia Rydvanetska, Yulia Zaulichna, Maria Pogrebnyak, Olena Polishchuk, Oleh Tatarinov, Inessa Kulchytska, Lyudmyla Nagorna and Lesia Holovach

Presenting Organization: Scenography Gallery

Partners: Department of Culture of Lviv City Council, Lesia Ukrainka Lviv Academic, Dramatic Theatre

hello stranger [hɛˈləʊ ˈstreɪnʤə] pozdrav, podstatné jméno: pozdrav pro přítele, kterého jste dlouho neviděli.

Projekt hello stranger chtěl po několika bouřlivých letech přivítat designéry, tvůrce a diváky, soustředit hlasy designérů a vyzvat k náhodným setkáním, nečekaným rozhovorům a novým možnostem, které se objevují, když se sejdeme osobně.

hello stranger: prague se stalo laboratoří pro společné představy o budoucnosti performance designu. Touto výstavou Velká Británie vytvořila a poskytla svůj prostor. Návštěvníci byli vyzváni, aby se podíleli na projektu ve stádiu vývoje: probíhajícím, otevřeném rozhovoru s výsledky, které jsme ještě neznali. Prostor podporoval scénografickou výměnu, aktivovanou a rozšiřovanou prostřednictvím živých setkání a happeningů. Patřilo mezi ně: takeovers – kdy byla kontrola nad britským prostorem předána zahraničním hostům, diskuse vycházející z provokací praktických a výzkumných pracovníků ve Velké Británii a průzkumné otevřené laboratoře. Myšlenky návštěvníků byly přidány do kolektivních spekulací o budoucnosti performance designu, která se během deseti dnů PQ rozrostla a byla zveřejněna jako kolektivní vize – v autorství všech, kteří se rozhodli přispět.

Celý projekt byl založen na zásadách udržitelnosti, včetně závazku nepoužívat žádné nové materiály. Materiály a vybavení v britské expozici byly získány zodpovědně: pronajaty nebo recyklovány – převážně od dodavatelů v Praze – s minimálním nákladem přepravovaným do a z Velké Británie.

hello stranger: prague byl součástí rozsáhlejšího projektu výzkumu a výměny poznatků, který zahrnoval katalog britského designu z let 2019—2023, britský festival performance designu a spekulace o budoucnosti, které vydalo nakladatelství Performance Research Books. Na jaře 2023 poskytl britský Festival of Performance Design platformu pro diskurz a diskusi prostřednictvím rozmanitých živých akcí, které od základu vedli designéři žijící a pracující ve třinácti regionech a zemích Spojeného království i mimo něj. hello stranger: prague navázal na tyto základy v mezinárodním měřítku a vytvořil prostor pro praktiky, výzkumníky, studenty a vždy zvědavé lidi, aby společně hovořili, uvažovali a znovu si představovali budoucnost.

„Hello stranger, jsi zde vítán."

Kurátor/ka: Kathrine Sandys a Lucy Thornett
Kreativní tým: Kurátorská konzultace: Simon Banham
Produkční tým: Francesca Graville, Josefine Meyer, Lauren Patman, Sophie Andrews, Sam Smith, Josh Sparks a Leshaun Williams
Organizace: Society of British Theatre Designers
Web: https://www.hellostrangernationalexhibition.org.uk/

Spojené státy americké se skládají z mnoha fragmentů – geografických, etnických, jazykových, chudých i bohatých. Spojené státy nejsou monolitem, který lze vnímat z jednoho úhlu pohledu; lze je pochopit pouze prostřednictvím těchto kontrastů a vzájemných vztahů.

Tato výstava, ojedinělá stavba podobná domu, byla postavena ze zachráněných materiálů, poskytovala prostor pro srovnání a vykopávky rozmanitosti, které tvoří krajinu divadelního designu v USA. Práce vybraných umělců a jejich odpovědi na podněty týkající se tématu DOMOV byly prezentovány na přilehlých obrazovkách a vytvářely dialogy mezi estetikou a identitou. Domov jako označení místa, sounáležitosti, identity, jazyka a kultury je vlivnou optikou, skrze kterou lze nahlížet na design.

Proces výroby této struktury byl neoddělitelně spjat s designem; přičemž pocházely ze sběren, vyřazených kulis a zbytků materiálů darovaných divadly po celé zemi. Rozvoj ekologicky uvědomělých přístupů ke sběru materiálu prostřednictvím shromažďování a opětovného využívání předmětů, které představují estetické bohatství země, měl za cíl vyzvat diváky, aby uvažovali o designu jako o aktu kritické angažovanosti vůči světu. Projekt naznačoval, že i ten nejvšednější materiál se může stát vzácným předmětem, pokud je prodchnut historií performance.

Kurátor/ka: Kevin Rigdon
Kreativní tým: Hlavní kurátorka: Tatiana Vintu
Kurátor, předseda mezinárodních aktivit: Patrick Rizzotti
Digitální kurátor: Ian Garrett
Kurátoři: Loyce Arthur, Scott Blackshire, Alejandro Fajardo, Rafael Jean, Josafath Reynoso, Jim Streeter, Susan Tsu, Soledad Sanchez Valdez
Spolupracující kurátoři: Richard Bryant, William Kenyon, Adam Mendelson, Rob Eastman-Mullins, Sabrina Notarfrancisco, Joe Pino, Carl Walling
Technický ředitel: Jim Lile
Designéři výstavy: Yoon Bae, Scott Bolman, Luke Cantarella, Anna Driftmier, Richard Hoover, Stan Mathabane, Tanya Orellana
Organizace: USITT
Web: https://pq23.USITT.org