Pražské quadriennale 2019

Kurátoři výstavy USITT na Pražském Quadriennale scénografie a divadelního prostoru 2019 si uvědomují, že Spojené státy americké jsou národem imigrantů a této diverzity si váží. Většina lidí, kteří dnes žijí v USA, jsou potomci imigrantů. V našem divadelním prostředí tak pracují umělci s těmito kořeny i lidé s původem v jednom z více než 500 kmenů původních obyvatel Ameriky. Tato kulturní diverzita a moudrost je základem kreativity, vynalézavosti a znalosti, která nás inspiruje a o kterou se pomocí této výstavy chceme co nejlépe podělit. Kurátoři proto do výstavy zahrnuli díla, která představují to nejlepší, co američtí umělci za poslední 4 roky vytvořili, a reprezentují kulturní DNA svých autorů. Uvědomujeme si, že je důležité se zaměřit na díla samotná a plně zastoupit různorodá díla ze všech koutů amerického divadelního prostředí. Chtěli jsme, aby byla ve výstavě zastoupena díla rozmanitých autorů a žánrů, stylů, disciplín, regionů a institucí. Bylo proto nutné aktivně prohledat celou naši zemi v její plné šíři a najít co nejširší spektrum děl. Jen tak jsme se mohli přiblížit k onomu takřka nemožnému cíli zastoupit zemi tak velkou a rozmanitou, jako jsou Spojené státy. Kromě vybraných děl výstava obsahuje také orální historii z úst designérů samotných, která ukazuje jejich vztah k oboru i k vlastním dílům. V těchto ukázkách se dozvíme o biografiích designérů, jejich vztahu ke scénografii, o lidech, kteří je ovlivnili, i o lidech, které ovlivnili oni sami, a o tom, jaký měly všechny tyto věci vliv na jejich přístup k designu a jejich díla. Výstava začala vznikat v podobě abstraktních obrysů jednotlivých regionů USA – severu, jihu, východu a západu. Tím se vytvořily obrysy samotného prostoru výstavy. Centrální socha se pak skládá z citací otců zakladatelů divadelního designu. Představuje také jednotící koncept umění, myšlení a inspirace a slouží jako symbol zdroje kreativity v podobě nápadu. Více informací naleznete zde: http://pq19.usitt.org/professional/north-american-cluster Exhibit space design: Paige A. Willson, Ellen Doyle Mizener, Clint Allen, Erich Keil

Název odkazuje na frázi „6 stop pod zemí‟, která má původ ve vyhlášce z roku 1665 nařizující kopat všechny hroby nejméně 6 stop hluboké ve snaze zastavit Velký londýnský mor. Výstava Izraele se inspirovala Mrtvým mořem (v hebrejštině „Mořem soli‟) považovaným za jeden z divů světa. Nachází se asi 1600 stop (500 metrů) po hladinou moře a je nejníže položeným a nejslanějším jezerem na Zemi. Taková slanost z něj činí exotickou, biblickou a drsnou krajinu, ve které sotva mohou žít zvířata nebo rostliny. Odtud jeho jméno. Na druhou stranu má Mrtvé moře obrovskou léčivou a uchovávající sílu díky velkému bohatství minerálů. Mrtvé moře je 50 km dlouhé a 15 km široké a jeho středem prochází hranice mezi Jordánskem a Izraelem, což z něho činí politicky složitou a citlivou oblast. Nadužíváním oběma státy Mrtvé moře pomalu ubývá. Vystavené scénografie jsou umístěny do černých krabic zakopaných v písku. Sůl evokuje uchovávání a hojení, zatímco krabice připomínají rakve nebo jeviště typu „černá skříňka‟, které možná volají po záchraně umění, divadla a Země. Curator-designer: Polina Adamov Artist: Lilja Blumenfeld, Sculptor: Terje Ojaver, Wig Maker: Kerli Laaberg, Sound Designer: Markus Robam, Multimedia & Light Designer: Mait Visnapuu, Assistant of Artist: Margit Roosaar, Graphic Designer: Mari Kaljuste, Director: Maria Peterson, Actor: Lembit Peterson, Actor: Liina Olmaru, Actor: Marius Peterson, Technical Manager: Ago Märjama, Curator: Inga Vares

Afrika s 54 suverénními státy je velmi různorodá, každá země či dokonce každá část země má svou vlastní jedinečnou kulturu. Dnešní Afrika je obrovský kontinent s mnoha rušnými metropolemi, jež čelí nové éře metamorfózy. Lákadlem už nejsou safari, ale vládne jazyk, který se snaží proniknout do mysli druhých lidí. Divadelní design z nejméně šesti různých afrických zemí.

Hongkong je všeobjímající město. V historickém kontextu setkání Východu a Západu dokáží ve městě koexistovat a vycházet spolu rozmanité elementy. To platí i o divadle, kdy se ročně na tomto malém prostoru odehraje přes 9000 představení. V reakci na fenomén hongkongského divadla jsme přizvali většinu místních scénografů a umělců, aby vytvořili instalaci "vše v jednom", která by zastupovala celé spektrum hongkongské divadelní scénografie. Tato instalace bere za své myšlenky "sdíleného prostoru", "pohyblivého prostoru", "pružného prostoru" a "virtuálního prostoru", aby na pozadí hongkongského stylu každodenního využití místa ukázala realizaci divadla v tomto jedinečném městě. Díky interakci diváků s jednotlivými instalacemi vznikne improvizační číslo zkoumající fyzické schéma a smyslové impulzy hongkongského divadelního komplexu. Výstava zahrnuje i doprovodný program: 06 – 07 06 2019 14:00 08 06 2019 23:00

Scénografie jako samostatná disciplína, odlišná od pouhého využití statických kulis, se v Maroku objevila v polovině dvacátého století. Od té doby se vyvíjí exponenciální rychlostí. K jejím aktuálním tématům patří práce s objemem, materiálem a světlem, nové techniky jako videomapping a zaměření se na tělo jako na scénografický objekt. Vzhledem k mládí této disciplíny je pro nás účast na PQ velmi důležitá: chceme představit světu, jaké projekty vznikají v Maroku, a dozvědět se, co se děje v zahraničí. Naším hlavním cílem je sdílení, jehož předpokladem je vytvoření mezinárodní kooperační dynamiky. Kurátor expozice Amin Boudrika od roku 2017 důsledně podnikal řadu kroků, aby Maroko bylo zastoupeno na Pražském Quadriennale. Účast byla nakonec možná díky spolupráci se společností Reflex'Art a sdružením Corpscène, v němž sám působí.

Performance ve virtuální realitě plná architektonické poetiky. Představte si dvě města, jejichž obyvatelé žijí v paralelních realitách. Každá budova je hybrid; současně zde koexistují dva prostory a dvě funkce. V jedné a téže budově můžete být u sebe doma nebo také na hřbitově, na tržišti nebo na stadionu. Můžete se rozhodnout být na dvou místech zároveň. Uprostřed svatostánku se možná náhle ocitnete na veřejných toaletách, při procházce skleníkem můžete zároveň stanout na skládce. Městská matérie je přímým odrazem této rozpolcenosti. Ke každé funkci se připojuje druhá, stínová funkce. Prolínáním architektonických útvarů vzniká rozsáhlé hybridní město plné paradoxů a neprobádaných cest. Společnost je tvořena šířícími se zvěstmi a rituálními výměnami pravidel. Zdvojená stínová architektura je absolutním dovršením utopie, v níž města procházejí neustálou hybridizací a expanzí. Od tohoto rodícího se nového řádu věcí se bude odvíjet scénář vašeho zážitku.

Jak je všeobecně známo, v současnosti zažíváme bezprecedentní ekologickou krizi. Pokud nezměníme své chování, svět našich dětí bude těžce narušen globálním oteplováním. Cílem kurátora québecké výstavy je zkoumání hlubokých proměn, jež nyní musíme jako výtvarníci podstoupit, abychom společně navrhli scénografii budoucnosti. Otázky životního prostředí jsou nevyhnutelnou součástí celosvětových společenských debat a musí se odrážet také ve způsobu, jímž tvoříme, budujeme, produkujeme a vyučujeme divadelní profese. Pro scénografy je obtížné experimentovat s novým paradigmatem, které by zredukovalo ekologickou stopu jejich práce. Je to velká výzva, neboť jsme uvízli v pasti svých návyků, tíží nás nedostatečný prostor, z posledního dechu se snažíme udržet krok s frenetickým tempem produkce a necháváme se unášet velikostí své představivosti. Tato expozice chce vyzdvihnout jeden zanedbávaný aspekt tvorby: odpad, který po velkolepých výtvarných dílech zůstává. Prezentované návrhy jsou rozčleněny do čtyř kategorií. První z nich se zabývá problémem zastarávání scénické technologie, druhá ukazuje inscenace spojené s velkým množstvím odpadu, třetí se zaměřuje na materiály související s tělem a poslední je věnována dílům vytvořeným na základě ekologicky uvědomělého přístupu. Québecká výstava představuje úspěchy výtvarníků s rozmanitou praxí a ptá se jich na konflikt mezi jejich uměleckou vizí a jejich povědomím o životním prostředí. Zároveň nabízí přátelský prostor pro reflexi a výměnu s návštěvníky, abychom mohli společně hledat cesty k řešení. Expozice se snaží vrhnout světlo na každou jednotlivou část výrobního procesu, aby jej bylo možné revidovat. Jak přistoupit k redukování a zároveň pokračovat v inovacích? Jak pracovat s větší pokorou a zároveň dál růst? Pokud bude environmentalistika pojímána jako anti-kreativní koncept, je odsouzena k neúspěchu. Lidé jsou pracovité a vynalézavé bytosti. Tvorbu a pokrok nemůžeme vnímat jako nepřátele. A kdo ví, možná právě divadlo může být do budoucna klíčem k novým ekologickým přístupům pro lepší svět.

Jako živočišný druh jsme se naučili sbírat a zpracovávat data. Ale dokážeme tyto nové technologie využít i ve spojení se „skutečnou“ přírodou? Může taková symbiotická kombinace otevřít možnosti nových tvarů a estetiky, nového chápání a nového kritického myšlení? Do jaké míry plně rozvinutá digitalizace a nová komplexita přírodní krajiny odvádí lidi od jejich bývalého smyslového a romantického pojetí přírody? Výpočetní nástroje a digitální technologie představují novou infrastrukturu, která lidem umožňuje měřit, zaznamenávat, a zobrazovat přírodní jevy v reálném čase. Na tomto pozadí projekt vytváří performativní scénografickou krajinu a zve návštěvníky na interaktivní cestu, která zdůrazňuje, jak se v současné švýcarské krajině mísí přírodní, umělý, infrastrukturální a digitální svět. Scénografie je inspirována estetikou švýcarské infrastruktury, konkrétně estetikou stavebních prostorových maket (Bauprofile), pomocí kterých se ve Švýcarsku oznamují plánované stavby a spouští (politická) debata. Když návštěvníci vstoupí do prostoru, kde mohou pozorovat, interagovat a tvořit performance, jeho tvar se změní tak, že na textilním stropu vystoupí siluety připomínající švýcarské hory. Plná digitalizace scény promítané v reálném čase na zavěšené plátno metaforicky upozorňuje, jak lidé a infrastruktura ovlivňují podobu přírodního prostředí. Pomocí různých postupů se objevují obrazy Švýcarska otevřené různým interpretacím jako idylická a přírodní zóna oddychu, která se snaží spojit digitální technologie a ekologické povědomí.

Asi-Opa představuje scénografii tvořenou jedinečnými rysy Mongolska a poslední dochované kočovné kultury na světě. Stejný dojem vytváří i pomocí moderní scénografie, která představuje mongolskou neobvyklou a divokou přírodu, kulturní dědictví kočovného národa, mentalitu a prostor mongolské lidové fantazie. Divadelní inscenace Asi-Opa se uváděla v divadlech Mongolska a Vnitřního Mongolska (autonomní oblast Číny). Tvoří ho 12 scénografických návrhů, skic, video a vizuálních mediálních materiálů, včetně opery, činohry a hudby napsané světově proslulými umělci a mongolskými autory. Obsah kočovného divadla obvykle tvoří • Pohyb • Dopad • Vývoj. Expozice představuje jedinečnou přírodu, dědictví kočovného národa, myšlení a představivost Mongolů a prostor využívá moderní scénografické návrhy. Kočovná civilizace a kočovný životní styl nezůstávají dané a přetrvávají v pohybu, který umožňuje svobodnou reflexi nezbytných prvků každé kultury.

Na PQ2019 se islandský kurátorský tým rozhodl prezentovat návrh scény a kostýmů, které vytvořila scénografka Eva Signý Berger. Eva má výrazný a zároveň rozmanitý styl a její světy jsou vizuální zážitky, které vás nadchnou. Zdálky i zblízka je v jejích kompozicích patrné intenzivní vnímání textury. Ve spojitosti s opakující se formou strukturálních a pohyblivých prvků pak vzniká vztah mezi textem a scénografií. Na islandské výstavě Eva představí kolaborativní choreografické a vizuální dílo Atomová hvězda (Atómstjarna). Atomová hvězda vznikla během renovace ikonické budovy Ásmundarsalur v Reykjavíku jako multidisciplinární zážitek, jehož těžištěm bylo tělo a pohyb. Lidská bytost byla roztrhána a znovu sešita různými způsoby, aby vrhla světlo na svou mnohoznačnost, mnohorozměrnost a množství snů, které obsahuje. Ásmundarsalur je budova postavená v roce 1933 jako residence a ateliér dvou islandských sochařů Ásmundura Sveinssona a jeho ženy Gunnfríður Jónsdóttir. V letech 2016 až 2018 byla zásadně zrenovována a poté znovuotevřena jako multifunkční umělecký prostor uvedením inscenace Atomová hvězda. Kolektiv autorů Atomové hvězdy začal pracovat na místě již během renovací, podrobně se seznámil s budovou a její historií. Při zkoumání jádra fyzické struktury budovy umělci rozvíjeli nápady a vytvářeli umělecká díla, video instalace a performance. Vzniklé scénografie a umělecká díla se inspirovala těmito výchozími koncepty a otázkami: - nekonečně velké a nekonečně malé - lidský pohled, do hlubin vesmíru a do hlubin těla - podobnosti, opakování a nepředvídatelnosti nalezené mezi těmito dvěma různými vesmíry. Původní koncept se transformoval zároveň s budovou, její historií a životy jejích bývalých obyvatel, čímž se to vše stalo ještě zásadnější součástí díla, spolu s jeho výchozími myšlenkami, které se tak ubíraly nečekanými směry. Vznikl malý vesmír, kde se spojila minulost s budoucností. Různé prostory spojily zvuky a pohyby performerů v budově. Přesunem do Prahy toto dílo prošlo další transformací. Bylo rozloženo a znovu sestaveno pro jinou lokaci. Z performancí se staly instalace. Dílo bylo původně vesmírem samo o sobě. Teď se stalo ostrovem v multiversu výstav.

Španělský pavilon je dílem scénografa Alejandra Andujara, který pro tuto instalaci na 5x5 metrech čerpal inspiraci z prostorového plastického konceptu tradice uměleckého směru minimalismu. Krychle rozdělená několika úzkými chodbami, kterými lze procházet. V těchto chodbách, které jsou odkazem na portály divadelního jeviště, se otevírá svět zvuku v různých jazycích, který nám, procházejícím návštěvníkům, zprostředkovává sluchový vjem obrovské rozmanitosti světa, ve kterém žijeme. Návštěvníci, kteří tudy procházejí, slyší různé jazyky, a celá instalace se tak stává současnou, metaforickou, poetickou a abstraktní babylonskou věží. Hranice… Stali jsme se migranty v nevyhnutelném důsledku digitální revoluce, která stvořila globalizovanou éru, v níž žijeme. Zároveň tuto moderní dobu vnímáme jako kaleidoskopickou a roztříštěnou, rozdělenou. Žijeme uprostřed hrozeb a identit, které se navzájem vzdalují díky svému přesvědčení, že jsou vzájemně v konfliktu. Vědomosti a umělecká tvorba spolu s emocemi a lidským srdcem jsou spojenci, kteří se navzájem potřebují, a zároveň nástroje, které umožní tok komunikace a postavení nových mostů. Mnohé z možných odpovědí a řešení lze nalézt, stejně jako tomu bylo celá staletí, ve filozofii, literatuře a v divadle, což jsou studnice věčné moudrosti, moudrosti předvoje.

Český pavilon je branou do paralelní reality. Kdo vás to tady vítá? Jsou to kustodi, nebo zaměstnanci vládní agentury? Spoj na ostrov Štvanice vyjíždí každou půlhodinu. Právě tam se nachází jádro české expozice: jiný svět – intergalaktický integrační tábor. Tato imerzivní scénická instalace je dílem generačně provázané skupiny českých scénických výtvarníků, architektů a urbanistů, kteří jsou výraznou součástí nezávislé scény. Projekt CAMPQ naživo představuje jejich specifickou poetiku. Prožijte noc na ostrově mezi mimozemšťany! Unikátní imerzivní inscenace při příležitosti 14. ročníku Pražského Quadriennale scénografie a divadelního prostoru a zároveň největší koprodukce v dějinách českého divadla. CAMPQ je jeden z mnoha táborů, v němž své útočiště našli příchozí z jiných planet: tajemné fénické ženy, přeživší civilizace technicky pokročilých Zeyris a zvířecích Attas, jež i na planetě Zemi nepřestávají uctívat svoji královnu. Mají právo na místo mezi námi? Je jejich integrace v našich možnostech? Na tyto otázky bude divák moci hledat odpovědi během návštěvy expozice nebo během samotného imerzivního představení – téměř osmihodinové návštěvy dne otevřených dveří v tomto unikátním adaptačním táboře.Český pavilon je branou do paralelní reality. Kdo vás to tady vítá? Jsou to kustodi, nebo zaměstnanci vládní agentury? Spoj na ostrov Štvanice vyjíždí každou půlhodinu. Právě tam se nachází jádro české expozice: jiný svět – intergalaktický integrační tábor. Tato imerzivní scénická instalace je dílem generačně provázané skupiny českých scénických výtvarníků, architektů a urbanistů, kteří jsou výraznou součástí nezávislé scény. Projekt CAMPQ naživo představuje jejich specifickou poetiku. Claudia Cedó, Joan Yago, Marie Nováková a David Košťák: CAMPQ

 

"Konglomerát" je supermoderní úl skládající se z šestibokých buněk, z nichž každá nese ve svém jádru vlastní data a osobitost. Jádra jsou kruhy s AR kódy. Úl je plný neustále se měnícího života, je to místo ševelící soužitím a spoluprací. Biomechanický glóbus, interaktivní datová bublina, která zahrnuje různé virtuální reality. Z uniformní sítě prostorového rámce pak vystupují duté, pevné kusy vytvářející neustále se proměňující a pohyblivý organismus. V pavilónu najdeme kombinaci parametrického designu a steampunkového stylu, která vytváří stroj pro virtuální cestování. Díky brýlím pro virtuální realitu podobným včelím hlavám se návštěvníci ocitnou na scéně s virtuálně přenášenými představeními. Tablety a AR kódy publiku umožňují si vybrat z databáze více než 50 bulharských představení rozdělených do šesti žánrů: činohra, loutkové divadlo, opera, film, tanec a performance. Systém Conglomerate se skládá z řady jedinečných děl, která odhalují povahu bulharské scénografie.

Jelikož představivost se pěstuje v životních výzvách (jako je národnost, finance, sexualita, atd.), zajímá nás, jak naše profese mění naši práci. Jak vnímá publikum inscenované představení? Jak jejich vnímání a jejich zvyky mění scénografii? Náš mnohorozměrný svět se zmenšuje v rozšířených digitálních zařízeních, která se neustále množí.

Výtvarná řešení scény existují pouze v krátkých a krásných chvílích, které představují boj o zachycení podstaty živého zážitku. V rámci výstavy se ve světě virtuální reality setkáme s designéry a jejich díly – v ateliérech i na jevišti, ve 360° vizualizacích i ve chvílích, kdy jsou jejich díla nevyhnutelně zničena.

Děj hry se odvíjí v jídelně jednoho pařížského bytu a bolestně odhaluje zákruty myšlení Andrého, který trpí Alzheimerovou chorobou. Spolu s rodinnými příslušníky se v místnosti objevují podivné postavy. Kusy dobového nábytku mizí jeden po druhém, prostor nakonec zůstává prázdný a vytváří holou, černou nejistotu. Matoucí odchody a příchody ve skutečnosti vedou do černé slepé uličky, metafory zmatené mysli. Výstava znovu inscenuje scénu, ve které démonický Muž kopne Andrého do hlavy, a zatímco Anne přichází do místnosti s pečeným kuřetem, otec se krčí v koutě a vzlyká. Místo Muže stojí v jídelně Pierre. Svým trochu démonickým pohledem se Muži zvláštně podobá. Klíčovým okamžikem ve hře je také kontrapunkt vedoucí k závěru, kdy otce postihne konečná amnézie a stane se vězněm v rukou bílé zdravotní Sestry. Znovu se objeví Muž v bílé lékařské uniformě. André se zoufale upíná k Sestře a poslední obraz hry odhaluje bílé nemocniční lůžko, jež se stává jeho posledním útočištěm. SUPPORTERS: Estonian Cultural Endowment (Kultuurkapital) Estonian Ministry of Culture (Kultuuriministeerium) Association of Estonian Scenographers (ELKL) Theatrum Estonian Museum of Architecture (Arhitektuurimuuseum EAM) Estonian Embassy in Prague

Čas je symetricky čistý a proměnlivý; umožňuje komplexní pochopení naší existence a našeho vývoje, neboť se vyvíjí, a má tedy jednoznačný původ a předurčený konec. V historii naší mysli zůstávají určité šedé zóny,které nás fascinují - pokud jde o náš původ, naše objevy a náš osud. My Egypťané vnímáme svou civilizaci jako přímé dědictví božských bytostí, které v Egyptě existovaly tisíce let před starodávnými egyptskými dynastiemi. Dlouhá tisíciletí jsme byli vystaveni invazím různých kultur, jež společně ovlivňovaly naše inteligentní chování, až se staly základními příčinami sociálních, politických, ekonomických a kulturních fenoménů charakterizujících moderní egyptskou společnost. Otázka, která je stará jako čas a která tu zůstane navždy, zní: Co přinese budoucnost tak zkušenému národu, který vynalezl klíč k životu?

Slovo „jinde“ neobvyklým způsobem naznačuje existenci něčeho jiného, dalšího místa: Jsme „tady“, zatímco dějiště představení je „jinde“. Místo popisované ve scénáři je vždy „jinde“. Scénografové ve své práci těží z rozlehlosti prostoru a času. Historie a realita, která je daleko, „jinde“, nám umožňuje zkoumat sebe samotné v širším a hlubším kontextu. Umělci jsou posedlí dokonalým řádem, transcendentním ideálem – ono „jinde“ odhaluje jejich bigotnost, zvědavost a šílenství. Výstava zahrnuje i doprovodný program v prostorech Výstaviště Praha. „Jinde“ nejenže zdůrazňuje význam slova „tady“ pro pojem „tam“, ale také zachycuje pocit věčného rozdělení času a prostoru. Když se nějaké dílo utopí v oceánu rozvláčného řečnění a vyprázdněných konceptů, ztratí svou existenciální strukturu a bezprostřednost prožitku, říkáme si varovně: tohle je „jinde“, to je jen představa, fikce. Vzniká tak protiklad k „věci o sobě“, která je silně obdařena významem, a připomíná se nám rozdíl mezi naším domnělým a skutečným já. „Jinde“ vyjadřuje také omezenost hranice a nekonečnost světa. V průběhu dějin lidstvo vždy hledalo nové perspektivy a snažilo se k věcem přistupovat odjinud, aby tak prolomilo zdánlivé limity a dosáhlo vnitřní proměny. V roce 1991 vezla delegace čínských scénografů své exponáty na Pražské Quadriennale vlakem přes Asii a Evropu a zabralo jí to devět dní. O dvacet osm let později se čínský realizační tým rozhodl absolvovat tutéž cestu vlakem a pořídit během ní videozáznamy pro aktuální výstavu. Projekce videí jsou rozmístěny podél dlouhé průchozí chodby, což lze nejlépe vysvětlit pomocí citátu vietnamského mnicha a aktivisty Thich Nhat Hanha: „Jsme tady proto, abychom se probrali z iluze o své oddělenosti.“ Podobně jako se původní cesta přes půl světa odehrávala „jinde“ v prostoru, vystavené fyzické exponáty, které dokumentují historii scénografie v Číně, a mobilní telefony třiceti čínských umělců, jež sloužily k pořízení soudobé dokumentace, jsou zase „jinde“ v čase. Čínské EXP vyskytující se na různých místech jsou navrženy jako celek založený na principu soustředných kruhů. Tím je prostor rozšířen na nekonečné „jinde“, které se podobá metafoře Zlaté Trigy a pomáhá nám představit si existenci jisté formy úplnosti.

První národní výstava Ukrajiny na Pražském Quadriennale se zaměřuje na práce pěti předních ukrajinských výtvarnic loutkového divadla, kterými jsou Olesja Iščuk, Inesa Kulčitská, Svitlana Prokofjeva, Oksana Šarij a Olha Vojtkevič‑Ševčenko. Ačkoli všechny pracují v rezidenčních repertoárových souborech, jejich tvorba pokrývá širokou škálu stylů a škol i většinu oblastí země. Výstava také představuje činnost nově otevřené Galerie scénografie v západoukrajinském Lvově a Katedry architektury Lvovské polytechnické univerzity.

Na počátku konceptu Proměnlivé scény stojí pojetí světa jako scénografické krajiny: jako jeviště, montáže a série scén. Soustředíme-li se pozorně a zbystříme-li smysly, umělecká díla zahrnutá do finské národní výstavy nám umožní vícesmyslové čtení různých vrstev existence. Proměnlivé scény se skládají ze site sensitive výstavy v Průmyslovém paláci a sedmi samostatných performativních uměleckých děl po Praze. Jejich rozmístění bude potvrzeno později. Další informace o výstavě Proměnlivé scény najdete ve finském katalogu výstavy. www.kokimo.fi Více informací vám podá personál finské prezentace přímo na místě. Fluid Stages Performance By KOKIMO Location: Starting at ECR Finland, Industrial Palace, right wing. Performances: 8 June at 12.20 & 23.00 | 9 June at 12.20 & 18.45 | 10 June at 12.20 | 11 June at 18.45 | 12 June at 12.20 & 18.45 | 14 June at 12.20 | 15 June at 12.20 | 16 June at 12.20. Acts of Care By Milla Martikainen, Kati Raatikainen, Petra Vehviläinen, Eero Erkamo, Sofia Simola Location: Containall Park Stromovka, Prague 7 Opening times: FRIDAY 7 June at 5pm-9pm | SATURDAY 8 June at 3pm - 7pm | SUNDAY 9 June at 3pm - 7pm | WEDNESDAY 12 June at 4pm - 9pm | FRIDAY 14 June at 4pm - 9pm Note: Acts of Care is a creature that needs certain heat, rain & wind conditions to perform. Our performance dates & times vary according to the weather conditions in our location. Dates & times are confirmed at midday of each performance day according to the weather forecast. See the up to date info from the Acts of Care –Facebook event: Mindscapes Landscapes By Alexander Salvesen, Eero Nieminen, Karoliina Kauhanen, Katriina Tavi and Pinja Poropudas Location: Meeting point infront of Pražské creativni centrum, Staroměstské nám. 4/1 110 00 Staré Město. Performance will end on Strelecky Island, Prague 1 Seat reservation (8 persons / performance): https://mindscapeslandscapes.wordpress.com/tickets/ Performances 7.-9.6. Fri 7.6. and Sat 8.6 Starting times 3 pm and 5 pm Sun 9.6.2019 Starting time 3 pm No Doubt By Marja Uusitalo Location: Holešovická šachta, Bubenská 14, 170 00 Praha 7 Opening times: 6 – 16 June Tue-Fri at 4-10 pm, Sat 2-10 pm, sun 2-8 pm Suck My Chair By Siru Kosonen, Hannah Maria Ouramo and Markus Lindén Location: Holešovická šachta, Bubenská 14, 170 00 Praha 7 Opening times: 6 – 16 June Tue-Fri at 4-10 pm, Sat 2-10 pm, sun 2-8 pm Robot Loves: A Little Bit Closer By Laura Sariola and Veikko Sariola Location: Skautský institut na Staromáku Staroměstské nám. 4/1, 110 00 Prague 1 Opening times: 6 -16 June at 10am ¬- 6pm daily World Space By Kalle Rasinkangas Location: Skautský institut na Staromáku Staroměstské nám. 4/1, 110 00 Prague 1 Opening times: 6 - 16 June at 10am - 6pm daily (closed between 2-3 pm daily) Sonic Presence of an Absent Choreography by Anna Nykyri, Félix Blume and Veli Lehtovaara Location: Theatre Faculty of the Academy of Performing Arts in Prague (DAMU) / Dance Studio Karlova 26, 116 65 Staré Město, Prague 1 Opening times: 6 – 8 June. at 10-18 and 9 June. at 10-17

Laboratoř procesů orientovaných na studium paměti tvůrce tváří v tvář pomíjivosti jeho díla: materiální esej, v níž se formulují záznamy v praxi reality, jež klinicky zkoumá příčiny jejího pádu. Autoři shromáždění v tomto pavilonu provádějí pitvu biografického těla estetické identity hry, a rozebírají tak anatomii našich vlastních tvůrčích procesů. Můžeme zde sledovat pozůstatky projektu, jež odhalují archiv vlastní historie, aby rekonstruovaly jednotlivé tvůrčí fáze i forenzní zdroje, a umožnily tak zachování díla do budoucna. Producer: Carolina Jiménez

Kanadská národní expozice prezentuje místní scénografy v otevřeném, neohraničeném a přístupném prostoru a zkoumá vztah mezi individualitou scénografů a kolaborativní povahou jejich práce. Zabývá se otázkou osobní identity v rámci širšího sociálního, politického a kulturního kontextu a tématem rovnosti, diverzity a inkluze v naší profesi i mimo ni. V širším smyslu pak lze říci, že kanadská výstava je meditací na téma transformace – transformace umělce v rámci kolektivu, v rámci společnosti, země nebo státu (v dnešní době celosvětové migrace). Zaměřuje se na to, jak konkrétní prostředí formuje umělce a jeho práci. Může individuální hlas umělce změnit kulturní krajinu, která jej obklopuje? Jak tvárné jsou naše hranice? Kanadská národní výstava pojímá hranici jako předěl a zároveň styčný bod. Expozice rovněž sleduje vliv moderních technologií na rozvoj múzických umění. Zaměřuje se přitom na scénografický tvůrčí proces, komunikaci s ostatními a scénické výtvarnictví obecně. Více informací naleznete zde: https://pq2019.designers.ca/north-american-cluster/ Anton De Groot, Paul Cegys

 

Najdeme ho mezi 120. a 122. poledníkem východní délky a 22. a 25. rovnoběžkou severní šířky. Dávno v minulosti však moře ještě neexistovalo. Na širém otevřeném moři se před vámi rozkládá ostrov. Je to ostrov mnoha jmen. Tolika, že si na žádné nemohu vzpomenout. O změně klimatu se mluví takřka neustále. Je však otázka, zda poslední varování Mezinárodního panelu pro změnu klimatu (IPCC) nezapadne v současné informační explozi a jestli nezažijeme konec světa. Vytvořili jsme proto „cestu v rozšířené realitě“ pro komunikaci se světem. Nekonečná povaha AR symbolizuje snahu taiwanského lidu vždy „zářit napříč hranicemi“. Ukazuje také, že globální postavení Taiwanu je stále nejasné. Příběh, který vyprávíme na taiwanské výstavě, má káravý podtón. Jeho cílem je vyjádřit obavy nad budoucností Země a ukázat, jak technologie narušuje moderní život. Přechod k virtuální realitě je nevyhnutelný, stanou-li se lidé závislými na technologii. Doufáme, že mezi těmito aktuálními tématy si publikum dokáže odnést ještě jednu myšlenku – Taiwan coby virtuální entita a „ostrov pokladů“ dále pluje na hladině, zahalen oblaky mlhy.

Před staletími neexistovalo nic jako země, národy a hranice. Kočovné kmeny si své tradice a kulturu předávaly pomocí adaptivních komunitních činností. Než se usídlili ve městech, museli zkoumat a analyzovat přirozené prostředí a jeho vlastnosti. Dnes dokonce hovoříme o tom, že vynalezli perpetuální energetické objekty. Z výšky 2000 m. n. m. v Andách tak do pouště tečou podzemní řeky, které vytváří nerovnou hladinu podzemní vody a pak se vlévají do Tichomořského oceánu. Vynález podzemních akvaduktů "puquios" umožnil v oblasti život. Ty pomocí matematického vyjádření obrácené spirály umožňují absorpci horkého vzduchu z pouště, který přirozeně pohání tok podzemních vod. Nedávný výzkum ukazuje, že v oblasti fungovala hierarchická společnost, ve které se však všechny artefakty sdílely napříč společenstvím. "... Znalosti se předávají ve formě mýtů podpořených rituály. K vykonávání rituálů pak slouží nutné materiály. ... tvorba obrazů a předmětů, které dnes považujeme za luxusní, si nekladla za cíl zvětšit rozdíl mezi elitami a lidem. Jedná se o společnost stratifikovanou a hierarchickou, ale nikoliv třídní... Musíme hledat paralely, podobnosti i rozdíly s jinými kulturními prostředími. Potřebujeme metodologie, které nám umožní těmto obrazům porozumět a pochopit i jejich archeologický kontext na základě konceptů a pravidel, která jim umožnila vzniknout. Dimenze nadpřirozena a lidství jsou v Nazce zcela smíšené." Krzysztof Makowski (August, 2017) The Real and the Supernatural in the Paracas and Nasca Iconographies. "Kon", aneb "Bytost mnoha očí" představuje pro naše kultury počátek civilizace. Jedná se o krutou a nemilosrdnou bezobratlou bytost, která se vynořila z moře, ráj proměnila v poušť a od obyvatel svého území vyžadovala krvavé oběti. Jeho zobrazení najdeme na řadě látek, keramických nádob i geoglyfů, což ukazuje, že jde o unikátní jihoamerický náhled na kosmos, ve kterém je nadpřirozeno součástí vší komunitní činnosti. Kon je bůh stvořitel a dárce.

Je nám ctí, že se můžeme poprvé zúčastnit Pražského Quadriennale 2019. Naše výstava nabízí modely čtyř divadelních scén ke klasickým divadelním hrám. Unikátní designový přístup využívá metaforického náhledu na dané texty.

Vyrobeno v Rakousku. Lze tvrdit, že existuje rakouské umění a design? Jaké další vlivy tvoří rakouské umění? Kolik nerakouských vlivů do něj vstupuje ve výrobě, při vymýšlení nápadů, v realizaci? V současném politickém kontextu začalo být téměř přijatelné posilovat hranice pomocí zdí. Nacionalistická ideologie, někdy maskovaná, se rozšířila po celé Evropě. Zároveň naše přežití závisí na spolupráci s ostatními zeměmi tak jako nikdy dřív: od benzínu přes jídlo až po naše oblíbené technické hračky je už všechno globální. Stejně jako umění a kulturní produkce. Stejně jako naše životy. Rakousko ležící ve středu Evropy má dlouhou historii mnohonárodnostní pospolitosti. Hranice se měnily, a to včetně hranic zemí kolem Rakouska. Ze dvou zemí se stala jedna (Německo), z jedné země se staly dvě (Česká Republika a Slovensko) a Jugoslávie se rozdělila na ještě víc zemí. Regiony se chtějí osamostatňovat (Katalánsko), lidé mluví různými jazyky v jedné zemi a mnozí z nás navštívili nebo žili v jiné zemi. Evropa se mění. Pořád. Když se na ty pohyby a změny díváme, říkáme si, proč pořád lpíme na národních státech. Co se stalo s myšlenkou spojené multietnické Evropy? Nemůžeme si vzájemně vážit svých tradic a kultur a respektovat je, aniž bychom ukazovali prstem na černé ovce a používali jejich prohřešky nebo zneužívaní systému jako výmluvu pro nenacházení lepších řešení? Výstava zahrnuje další doprovodný program v prostorách Výstaviště Praha. Writers: Christine Frei, Martin Fritz; Graphics and Design: vs.designlab | stories without words, www.vsdesignlab.com; Special thanks to: Iroler Landestheater, Innsbruck, Austria; especially to technical director Richard Gassel, production coordinator Alexander Egger and the workshops for their support. Manuela Geisler, Nina Alexandra Stillmark and Bethany Hart for the assembly, Kurt Ties and Peter Reider from HTE GmbH for the transport and assembly, Waltraud Strommer for all her efforts and support, Filippo Bassi for his support, Markus Gatt for the plinths, Diana Petrowicz, Miriam Aistleitner and Simona Rybáková for press, copy-writing and translation support, Leona Zajíčková for the quick prints.

Ve svých instalacích a představeních zkoumám vztah mezi člověkem a přírodou na základě přístupu, jenž bývá někdy označován jako „ekosofické“ divadlo: divadlo jako laboratorní asistent, který publikum staví do role pozorovatele sledujícího terárium v podobě probíhající inscenace. Vesmír, v němž se setkává člověk a zvíře, snění a materiálno, zvuky a světy, samotář a skupina. Mé projekty jsou plně prostoupeny výtvarným uměním, scénografické řešení je nedílnou součástí představení už při psaní scénáře a hudby. Ve své práci vycházím z úvah o krajině a představuji si mikrosvěty, do nichž mohu umístit herce – prostory, v nichž fungují malá společenství, která musí přizpůsobit své životy jakékoliv možné situaci. Během mé patnáctileté autorské dráhy byla má představení uvedena v různých koutech světa. Skládají se z nejrůznějších živých obrazů – od zasněženého lesa ve hře Mélancolie des Dragons (Melancholie draků) přes bažiny v inscenaci Swamp Club (Mokřad) až po podzemní chodby v díle La Nuit des taupes (Noc krtků). V tomto výstavním pavilonu se opět nechám inspirovat přírodou. Východiskem pro mé nové dobrodružství bude snový prostor s tematikou opuštěného ostrova. Budu jej koncipovat jako imerzivní instalaci/dioráma, kde diváci zakusí život v ostrovním mikrokosmu – v jakési imaginární, utopické či dystopické společnosti. Philippe Quesne Kurátor, dramatik a režisér národního divadelního centra Nanterre-Amandiers.

Miniobludy jsou navrženy jako zmenšené Muzeum historie přírody věnované vzácné živočišné třídě: chilským scénografům. Ústřední představitele našeho oboru jsme proměnili v konkrétní tvory: hybridy inspirované posedlostí a dílem jednotlivých umělců. Instalace vás prostřednictvím exponátů, například ručně vyrobených falešných vycpanin a vědeckých ilustrací, provede bohatou faunou, která tvoří divadelní a scénografickou scénu Chile. Shromáždili jsme více než čtyřicet „oblud“, vytvořených z kostýmů, osvětlení, scénografie a scénografů. Tito tvorové reprezentují ohromnou škálu vizuálních a technických jazyků, které najdete v dnešním chilském divadle. Prostřednictvím fylogenetického stromu velikosti člověka ukážeme, jak jsou všechny tyto druhy propojené, jak se vyvíjejí z předchozích generací umělců a jak na ně umělci reagují. Pro dokonalý zážitek z instalace mohou návštěvníci využít naše audioprůvodce, kteří jim o těchto živočiších i o jejich imaginárních zvucích a hlasech řeknou více. Divadelní bestiář Miniobludyje poctou našim kolegům a zároveň příležitostí ukázat jejich úžasná a inspirující díla. Pevně věříme, že chilští scénografové jsou fascinující druhy, které by měl znát a studovat celý svět.

V loutkovém divadle můžeme najít paralely s takzvaným „vizuálním divadlem“. Průkopníci vizuálního divadla jako Loïe Füller, Oskar Schlemmer, Tadeusz Kantor, Achim Freyer a Robert Wilson se snažili docílit toho, co tvůrci loutkového divadla úspěšně dělali už stovky let. Fyzické předměty tu nesou hlavní sdělení a ze všeho nejdůležitější je vizuální dramaturgie. Loutkové divadlo je založené na objektech. Potenciál loutek vyjadřují jejich těla a kostýmy, výtvarné řešení scény, osvětlení a technika. Z hmoty vznikají obrazy ukazující skrytou stránku lidství, nebeské výjevy, noční můry i záblesky možné budoucnosti. Loutkové divadlo s analogovými figurkami nabízí v našem stále digitálnějším světě něco jedinečného. Loutkové divadlo je v současných norských divadlech takřka nepřítomné. Nikde se nevyučuje a pouze tři norská divadla pravidelně nabízí loutková představení. V tomto kontextu bychom rádi poukázali na inovativní, rozmanitá a expresivní díla tří studií – Wakka Wakka, Plexus Polaire a Theater Corpus. V jejich inscenacích najdeme vizualizaci nehmotného a práci s tématy, se kterými je v divadle nelehké zacházet. Svou práci také staví na tradičních základech a rozvíjí výrazné vizuální světy. Studio Wakka Wakka bylo založeno v roce 2001 a vedou ho Gabrielle Brechner, Kirjan Waage a Gwendolyn Warnock. Najdeme ho v Oslu a v New Yorku a jeho cílem je posouvat hranice představivosti a tvořit odvážná, jedinečná a nepředvídatelná díla. https://wakkawakka.org Plexus Polaire vede Yngvild Asplid. Svou první inscenaci studio uvedlo v roce 2011. Společnost má norské a francouzské kořeny. Nacházejí inspiraci v současné literatuře a poskytují vizuální zážitek v kombinaci s hudbou, videem a jedinečným umem loutek a loutkářů. http://www.plexuspolaire.com Theater Corpus pak založil Tormod Lindgren, scénograf s 25 lety zkušeností. Svou první insceaci založil na divadelní hře malíře Edvarda Muncha. Pro společnost je zásadní výrazný vizuální svět. https://www.theatercorpus.com Na výstavě najdeme díla z různých období tvorby loutkových inscenací. Postavme skleník, ve kterém bude norské loutkové divadlo moci lépe růst!

Proč by se divadlo mělo omezovat na kukátkové jeviště? Proč kolem sebe potřebujeme "stěny"? Stěny, ať už fyzicky kolem nás nebo metaforicky v naší mysli, omezují pohyb, vývoj a tím i rozvoj. Stěny divadla, stěny scénografických staveb, stěny rasy a národa herců a stěny ve vnímání publika. Indie ke své výstavě přistoupila s vědomím "svobodného ducha" divadla posíleným vlastní tradicí klasického indického divadla, kde jeviště Natyamandap je volný prostor různých tvarů a velikostí, ale stejné základní podoby. Dává hercům kinetický prostor, který naplňují svou představivostí, přičemž nabízí pohled na celkovou osobnost herce včetně kostýmu, makeupu a rekvizit, které jsou součástí jeho hry. Změny, činnosti a dokonce i předměty přirozeného světa jsou zobrazeny jazykem gest herce, který si je napřed představí a pak je předá publiku tak, aby vybudil jejich vlastní vzpomínky a asociace. V sanskrtské herecké tradici neexistuje snaha o napodobení skutečnosti nebo snaha o to vypadat skutečně, jen o zobrazení nebo navození skutečnosti. "Sanskrtské divadlo nepovažuje vystoupení na pódiu za imitaci skutečnosti, ale za její znovuvytvoření za zvláštním účelem, který obsahuje všechny úrovně a formy: vnitřní a vnější, viditelnou a neviditelnou, vyjádřenou a skrytou, přímou a nepřímou, smyslovou a abstraktní, běžnou a nadpřirozenou."

 

Přestože státy stále jednají podle performativních strategií, aby si uchovaly své mocenské struktury, můžeme vidět rostoucí počet projevů odporu organizovaných „grassroots“ hnutí, jež spoléhají na alternativní představení prostorů a těl a začínají inspirovat a představovat výzvu pro scénografii. Očekávaná opatření (Katalánsko 2004–2018) je participativní multimediální instalace, která k této otázce přistupuje v očekávání šesti sociálních konfliktů, k nimž v posledních 15 let došlo v Katalánsku. Ukazuje silné pnutí mezi policejní kontrolou a vznikem nových forem využívání a utváření veřejného prostoru. Pozvali jsme šest katalánských scénografů, kteří začali pracovat již v 90. letech, aby nám umožnili zamyslet se nad těmito konflikty, nad postavením umění vůči politickým bojům a nad prolínáním ateliéru s ulicí. Velký kulatý stůl se stává stolní hrou, jevištěm pro potenciální akce a místem setkání dvou generací, které od sebe oddělila finanční krize a její dopady na život, pracovní podmínky a názory na svět.

Tato instalace je meditací o našem světě na hranici proměny, pozvánka k překračování hranic imaginárního světa směrem k našemu subjektivnímu vidění. I. RIEN N'EST FINI Stezka zuhelnatělých stromů. II. TOUT COMMENCE Prostor obklopený nepořádkem, který se vztahuje ke scénografickému řemeslu.

Když Thajci slyší frázi: „Stejné, stejné, ale jiné.", je jim jasné, že "Jo, je to to samé. Ale zároveň je to také jiné". Někdy se rozdíl můžeme snažit popsat, kolikrát chceme, ale stejně se nám nepodaří vysvětlit, čím se věci liší, ani rozdíl nijak definovat. Nastává trapná a zároveň směšná situace mezi mluvčím a posluchačem, způsobená především nejednoznačností komunikace s cizincem. Frázi "stejné, stejné, ale jiné" může znát každý návštěvník Thajska, ať už z restaurace, z blešího trhu, z obchodu nebo z ulice. Rčení "stejné, stejné, ale jiné" je výjimečné tím, že Thajci ho dovedou použít v rozhovoru na jakékoli téma: politiku, vztahy, vzdělání, kulturu a dokonce i každodenní život. Tato fráze je možná Thajcům tak blízká díky tomu co navozuje - nejednoznačnost, nerozhodnost a zdvořilý tón. Ačkoli tato fráze nemůže ukázat omezenost jazyka a způsobu, jak vyjádřit názor, lze ji vztáhnout ke konstrukci výrazu a nastínit, že Thajci jsou všichni stejní, ale každý úplně jiný. Stejné, stejné, ale jiné se zaměřuje na záležitosti života díky tomu, že vyjadřuje přístup Thajců ke společnosti, umění, kultuře a víře očima divadelníků, umělců, scénografů a nadšenců do umění i jejich komunit, a přitom interpretuje události nebo aspekty běžného života, které jsou motorem společnosti, vzbuzují úsměv, nebo navozují témata, která umělce přimějí pochybovat o minulosti, současnosti a budoucnosti. Pokud je život kolektivní zkušenost a performativní umění se zabývá problémy druhých, pak instalace ve sdíleném prostoru je v Thajsku formou výstavy, která zkoumá lidi a prostor pomocí sdílení prostoru mezi umělci a scénografy tak, že odráží jejich názory na události v Thajsku a trendy v tamní společnosti. Zveme návštěvníky výstavy, aby se prostřednictvím tohoto sdíleného prostoru podělili o své zkušenosti.

 

V tomto projektu je jedinečná zeměpisná poloha Kostariky vnímána jako určující faktor, od něhož se odvíjejí místní zvyklosti a charakteristické zvláštnosti. Skrze toto prizma sledujeme území překypující nesčetnými druhy zeleně, ohraničený prostor na pomezí světů, který je řečištěm a zároveň studnicí rozmanitosti. Nachází se na hranici dvou oceánů, je místem proudění, mostem mezi kontinenty a moři. Je to mezník pro starobylé civilizace a španělské místodržitele z dob kolonizace, geografický předěl mezi kontinentálními masami, místo setkávání různých forem života putujících mezi Severem a Jihem, ať už jde o lidi, živočichy, nebo rostliny. A kromě toho je také rozhraním mezi dvěma tropickými podnebnými pásy, mezi vlhkým a suchým klimatem. Je to místo, kudy procházíme a odkud možná zamíříme někam dál. Jistě tu po sobě něco zanecháme. Možná si odsud něco vezmeme. Místo, kde zůstáváme, kde žijeme, kde vytváříme společenství s těmi, kdo také zůstali, a kde se můžeme stát průvodci těch, kdo tudy jen projíždějí. Hranice, mez, předěl, most, spojnice, průchod, místo. Místo mnohých setkání. Výstava zahrnuje i doprovodný program: 06 – 16 06 2019 15:30 Gabriel Mejías, Gina Ortega, Rebeca Woodbridge

Smyjte ze sebe svou bolest. Tento koncept store nabízí jediný produkt – lidské mýdlo SELF. Mýdlo SELF vyrábějí lidé pro lidi: díky plastické chirurgii je získáván lidský tuk a zpracovává se na mýdlo. Prostřednictvím upcyklace odpadového materiálu (lidského tuku) vzniká nová hodnota a do života se uvádí udržitelný produkt. Obchod je skutečný, stejně jako celá nabídka tohoto jedinečného projektu, který spojuje umění, design, obchod a rozvojovou pomoc do jednoho zážitku. Zisk z prodeje mýdla se přímo podílí na financování projektu pitné vody v Demokratické republice Kongo. Lidský tuk zachraňuje životy. SELF za každé prodané mýdlo daruje jeden kus mýdla komunitě ve střední Africe. SELF zpochybňuje firemní sociální odpovědnost prostřednictvím podvratného potvrzení neoliberálních forem a formátů. Před zakoupením mýdla jsou zákazníci vyzváni, aby ze sebe „smyli svou vinu“. Nabídne se jim očistný rituál a mezi návštěvníkem a prodavačem se odvíjí přímá interakce související s jejich pečlivě střeženými tajemstvími. SELF je performance a instalace v podobě současného koncept storu, v němž se prolíná fikce s realitou. Umělec Julian Hetzel navrhuje jako nevyužitý zdroj „vinu“ a představuje vizionářský systém tvorby hodnot prostřednictvím transformace. SELF ukazuje, jak může performativní prostředí přímo ovlivňovat a komunikovat s hospodářstvím, charitou a politikou obecně, a vybízí diváky, aby se podívali za převládající paradigmata. --- Výběrem performance SELF kurátor scénografické platformy demonstruje, jak často scénografie, design, výtvarné umění a performance v Nizozemsku splývají s postupy současného umění. Představuje scénografii, která si osobuje formy stávajících struktur mimo divadlo, aby je kriticky zpochybnila. SELF je vrstevnatá zkušenost vyvolávající silné reakce. Scénografie performance SELF diváka vybízí, aby zaujal postoj k otázkám, které tento prostor, concept store s mýdlem, zdánlivě klade. Předpoklad, že vinu lze převést na kapitál, je přesvědčivý i rušivý.

V posledním díle Berta Neumanna v divadle Volksbühne na Rosa-Luxemburg-Platz nad sálem, v němž se zcela stírá hranice mezi jevištěm a publikem, visí slova BEZ OBSLUHY. Neumann v průběhu sezón v letech 2015–17 divadlo měnil v pouliční výjev. Řady sedadel nahradil asfaltem, který se postupně zvedal až do předsálí v patře. Tento proměněný prostor obklopený lesklými vodopády lamet je symbolem jeho pracovních metod. Neumann s oblibou proměňoval mobilní, dočasnou i prostorovou architekturu v otevřený systém, kterému herci, režiséři, nápověda, kameramani, kostýméři i diváci společně dávají život. Pro fungování divadla pak tato prostorová kombinace interiéru a exteriéru představovala neustálou výzvu. Neumann často využíval každodenní materiály běžné v popkultuře, jako jsou lamety, plastové židle nebo markýzy, což charakterizovalo jeho jasnou a nezapomenutelnou estetiku. Jeho vozy Láska a Nenávist jsou pak součástí pouťového prostředí i veřejného života. Původně se jednalo o cirkusové maringotky, které byly zrenovovány v dílně Volksbühne. Neumann je redesignoval a později je vyvezl ven, kde hrály roli například v součásti Ruhrtriologie nebo v Tal der Fliegenden Messe René Pollesche. Fungovaly jako garderóba, kuchyňka, ložnice i scéna pro natáčení reportáží. V roce 2018 je zakoupila Bert Neumann Association. Práce s Neumannovou pozůstalostí vyžaduje využití širokého repertoáru materiálů i mobilních formátů. Ty nám poskytují nejen pracovní metodu, ale dále také zasahují do diskurzu teorie i praxe. Zavěšené materiály jsou pak typickým prvkem v Neumannových dílech už od roku 2000. Často bývají červenobílé či černobílé a umožňují vytvářet pohyblivé divadelní prostory, které lze snadno a rychle proměnit v něco zcela jiného. Neumannova estetická rozhodnutí se často řídí přístupem, který podle něj také umožňoval spolupráci, jež neomezuje nezávislost jedince (jako jsou herci, jevištní technici, umělci, atd.): "Nedělejte věci pro ostatní, ale pro sebe."

Létající dům je umělecká organizace zaměřená na design prostorů, ve kterých mohou inovace a kreativita udržitelně vzkvétat. Reflexe/Deflexe představuje ty nejlepší práce nezávislých jihoafrických scénografů a divadelních tvůrců. Hledali jsme inovativní, nápaditá a průkopnická díla, která působí zázračně navzdory omezenému rozpočtu. Kurátoři se nechali inspirovat koncepty reflexe, deflexe, rámování, nastavení, odhalení a zachycení, a vytvořili představu měnící se krajiny v podobě instalace sestávající z odrazných panelů, které fotografové používají ke zlepšení nebo pozměnění osvětlení scény. Tento materiál přináší metaforu odrazu a odchýlení světla za účelem zachycení obrazu. Při každodenních setkáních se sebou samými, s druhými, i s našimi druhými já, zažíváme těžko zachytitelné okamžiky vykolejení, kdy význam vrávorá na půdě předpokládaného záměru a domnělých nebo nezachycených souvislostí. Řekli jsme to, co jsme chtěli? Scénografie se podobně jako fotografie snaží zafixovat plynule se měnící skutečnost do obrazu v prostoru a čase, zarámovat spektrum různých možností. Co je zachyceno a co je odchýleno od skutečnosti v momentě, kdy cvakne závěrka, kdy padne rozhodnutí v procesu tvorby inscenace? Jak vidíme jeden druhého a jak tyto pohledy plní roli filtrů, zrcadel nebo oken? Pomáhají nám tyto odrazné plochy vidět lépe nebo nám pomáhají nevidět? Jaké druhy prostorů si kolem sebe budujeme? Od oplocených rezidenčních komplexů po lágry, od hornických šachet přes mrakodrapy po improvizovaná přístřeší, všechny prostory, kterými procházíme, vypovídají o tom, kdo jsme.

Instalace Propad do neznáma je ukázkou originální multimediální tvorby výtvarníka a scénografa Ivana Marušiće Klifa v kontextu divadla, veřejných instalací a performancí. Klif přetváří prostorový a časový rámec inscenací prostřednictvím vrstvení digitálních a analogových obrazů. Ve své tvorbě se nesnaží prostor zdobit ani kamuflovat, ale naopak z něj činí aktivní faktor ovlivňující celé představení – často jej strukturuje jako prodloužení těla a činností performerů. Jeho cílem není vytvářet přesvědčivé divadelní iluze, v nichž je prostor nápodobou jiného prostoru – jeho mediální zásahy do performancí a použité technologie jsou obvykle přiznané a viditelné, a dokonce ve své občas až překvapivé jednoduchosti vzbuzují úžas. V divadelním prostředí je Klif aktivním členem tvůrčích kolektivů, nepůsobí jen jako izolovaný scénograf. Spolupracuje s umělci jako Zlatko Burić, D.B. Indoš & Tanja Vrvilo, Branko Brezovec a Ana Hušman; jeho přístup je založen na synergii se zbytkem týmu, který představení připravuje. Klif místo vymýšlení nové obraznosti raději skládá dohromady již existující výjevy: vytváří složité vizuální propletence, které ožívají spolu s účinkujícími a neustále rozšiřují divákův horizont představivosti. Předvádět scénické výtvarnictví formou výstavy je vždy výzva. Tato expozice se pokouší tohoto náročného úkolu zhostit tím, že je koncipována jako „černá skříňka“, jejíž vnitřní a vnější obsah se vzájemně doplňují. Na vnějších stěnách jsou promítány dokumentární videorozhovory o vybraných inscenacích, projektech a spolupracích, zaměřené především na tvůrčí proces a na to, jak do něj Klif pomocí mediálních prostředků zasahuje. Uvnitř instalace probíhá zvukové a vizuální představení sestavené z adaptovaných multimediálních prvků inscenací představených ve vnější části. Toto představení se vyvíjí v čase, nepřetržitě se mění a nabízí tak publiku stále nové zážitky. Ivan Marušić Klif ve své práci pro živá představení vždy přímo reaguje na konkrétní tvůrčí zadání a technické možnosti. Stejně tak i se v této instalaci přizpůsobuje novému konceptuálnímu a fyzickému prostředí.

V projektu Scene Work Ahead (Scénická tvorba kupředu) pojem výtvarného konceptu scény slouží jako nástroj pro analýzu jugoslávské a srbské politiky, které utvářely podmínky, v nichž vznikala a vzniká umělecká tvorba. Na základě rozsáhlého výzkumu proto byla vybrána série emblematických historických událostí, které byly přetvořeny na umělecké materiály tvořící celou expozici. Scene Work Ahead se zaměřuje na nejistotu, která může být vnímána jako univerzální a sjednocující aspekt práce a života, ale zároveň otevírá prostor pro nové boje. Prostřednictvím scénického výtvarnictví a performance tato expozice zkoumá, dekonstruuje a zhmotňuje dva modely umělecké produkce: státní kulturní instituce a nezávislou uměleckou scénu, ukotvené v období socialismu a obnoveného kapitalismu. Kromě pozvaných umělců kurátorský tým nabízí i výběr prací shromážděných na základě otevřené výzvy. Osm pozvaných umělců z různých oborů vytvořilo kolektivní dílo – sochařský a textový objekt, který bude během výstavy performativně oživen. Z otevřené výzvy vzešel přehled srbské scénické tvorby z období 2015–2018, prezentovaný formou dokumentace/archivu. (Scene Work Ahead, authors) Milutin Dapčević, Mirjana Dragosavljević, Dušica Dražić, Selena Orb, Vladimir Pejković, Katarina Popović, Igor Vasiljev and Tanja Šljivar (A View of the Stage) Mia David, Borderline Beauty (Izvanredni Bob, Stevan Bodroža, Goran Milenković, Željko Maksimović, Tamara Pjević and Petar Mirković), Nikola Isaković, The Applause Institute (Stevan Beljić, Luka Cvetković, Stefan Knežević, Katarina Kostandinović, Milan Nasković, Kristina Nikolić, Jakov Ponjavić, Dušan Savić, Vanja Seferović, Tamara Spalajković), Jelena Janković, Karkatag Collective, Marko Milić, group of authors (Sonja Jankov, Đina Prnjat, Janž Ormezu and Nemanja Mitrović), Sofija Mitrović, Igor Koruga and Maja Pelević, Zorana Petrov, Jovana Rakić, Aleksandar Ramadanović, Andreja Rondović, Branislava Stefanović, Veljko Stojanović, Urbanium – centre for research and sustainable development in architecture and urban planning (Natalija Bogdanović, Marija Simović, Aleksa Đurić, Petar Simović, Tihomir Dičić, Fedor Jurić, Bogdan Đokić, Ana Zorić, Miloš Kostić, Desirée Tilinger, Jovana Vidaković), Srđan Veljović, Marta Popivoda and Ana Vujanović, Nikola Zavišić.

Vytváříme fiktivní světy a neuvěřitelná prostředí na scénách, které považujeme za divadla, i na těch, které ne. Hranice naší práce jsou porézní a hierarchie našeho oboru se rozpadá. To my budujeme obsah. To my vyprávíme příběhy, díky kterým se prodávají lístky. To my vytváříme vzpomínky. V době vizuální diverzity a multikulturalismu jsme vypravěči právě my... Staging Places Studio vás zve, abyste se v živém a otevřeném prostoru zapojili do mezigeneračního společenství Society of British Theatre Designers' (SBTD). Budeme diskutovat o hodnotách a diverzitě scénografie, kterou vytváří společenství ve městech a vesnicích ve Spojeném království i na celém světě. www.stagingplaces.co.uk V průběhu celého PQ bude Staging Places Studio spolupracovat s The Future Utopias Imaginarium, výstavou vytvořenou naším dynamickým týmem studentů a začínajících kurátorů.

Cyprus Theatre Organisation (Kyperská divadelní organizace, THOC) uvádí Národní účast Kypru na PQ: Velkorozměrová instalace umělců Eleny Kotasvili a Alexise Vayianose pod kurátorským vedením dramaturgyně Mariny Maleni.Jak píše umělecká publicistka Maria Petridou: Status Quo ve Fata Morganě vytváří situaci, v níž se návštěvníci tiše střetnou (nebo ne) s mocenskými strukturami, které pozorují diváci skrz oddělující sklo. Bytelný stůl vyhrazený pro schůze mocných je téměř středobodem situace, až na to, že jím pohybuje nekonečná vlna, jejíž tok je nedefinovaný a jehož bezbřehý pohyb omývá práh funkce a autority. Status Quo ve Fata Morgáně nás vtahuje do prchavé nebo reflektující chvíle, ve které se setkáváme se záležitostmi týkajícími se účasti, demokracie, občanství, hodnoty volby v dobách krize, ale také otázek afektivity, afinity, prostředí, dalších životů, na kterých záleží, a procesů dělání vln. Rozhodnutí se činí za pevnými dveřmi, kde zvuk je odizolovaný, hlasy tlumené a těla neviditelná. Perspektiva se smlouvá a mění v závislosti na pozici, ze které se díváte. Vnitřek se zdá chráněný, oddělený od všeho a všech venku, ale proud názoru, rozvíjející se a rostoucí sval, vidí skrz oddělující sklo a chopí se hybnosti, která by mohla narušit strukturu stavu, ve kterém jsme. Koncentrované podoby byrokracie jsou kapalně vrstveny do úchvatných vizí mírně rozdílných barev, textur vodní masy a tónu. Tato aura zaplavuje dočasné obyvatele instalace, ovlivňuje je, možná tím, že je přivádí do přímé konfrontace s útlakem současného stavu. Umělci k této nestvůře v místnost vytvořili společenský a prostorový vztah a tím předkládají stav, kdy rozvlnění řádu nebo nevyhnutelný rozklad platnosti statutu quo jsou možné. Elena Kotasvili, Alexis Vayianos

Slovenská výstava Absence zázraků nás vyčerpává,kterou inspiroval projekt Zázraky (2017) Divadla Pôtoň z obce Bátovce, balancuje mezi instalací a performancí. Umožnila jedinečné spojení čtyř souborů (Divadla Pôtoň, Debris Company, skupiny Med a Prach a Slávy Daubnerové) a jejich společné noční vystoupení na slovenském venkově, jež čerpá z tradic intenzivního konceptuálního akčního umění 60. let. Podstatou této tradice byl pokus vymezit, co znamená osobní svoboda ve společnosti, v dějinách, v městském prostoru a v otevřené krajině. Noční cesta venkovem oživuje vize, sny, neznámé emoce a myšlenky, kdy na chvíli mizí hranice mezi skutečností a fantazií. Výstavní síň nabízí moment klidu, rozjímání a ticha – je důležité otevřít se nečekanému – a prostor pro náhody, setkání, dialogu a střety. Základním motivem výstavy je stan a s ním související asociace – od předběžných lidských obydlí používaných kočovníky, bezdomovci a imigranty až po volnočasové aktivity. Stan je také symbolem pro nesouhlas a zabrání veřejného prostoru pro individuální protest a odpor. Doprovodný program 8. 6. / 19:30 / Studio Alta Nezajímavý křik - Med a prach Volná umělecká asociace autorů, umělců a performerů ve výtvarném umění, divadle a hudbě, kteří vytvořili společné dílo na hraně představení, divadelní produkce, koncertu a instalace. 9. 6. / 19:30 / NoD Untitled - Sláva Daubnerová Projekt založený na práci americké fotografky Francescy Woodman, získal v roce 2013 cenu DOSKY za nejlepší performanci sezónya nominaci v kategoriích Nejlepší herečka a Nejlepší režie sezóny. 10. 6. / 19:30 / Studio Alta WOW - Debris Company Bratislava Vizuálně silná produkce, která využívá podstatu stvoření života a jeho zákonitostí. Dvě postavy – muž a žena - ztělesňují dva póly jednoho světa, kde existují pravidla vytvořená a přizpůsobená lidmi.

Brazilskou expozici pro Výstavu zemí a regionů na PQ 2019 nelze chápat jinak než jako politický manifest určený pro globální multinázorovou stage PQ, zdůrazňující nedávné problémy v této zemi. Expozice odráží celosvětové migrační konflikty a místní obavy a nejistotu, spolu s reflexí návrhů současných politických leaderů, které přispívají k devastaci země a především k ohrožení životního prostředí a lidských práv i k odmítání subjektivity umění. V tomto kontextu výstava přibližuje teritorialitu a hranice jako zásadní otázky a upozorňuje na místo jednotlivce v geografickém, politickém, kulturním a sociálním světě. Zdůrazňuje lidskou existenci jako středobod konfliktu a její rizika. Vyjadřuje naléhavé otázky související s identitou, xenofobií, obtěžováním, cenzurou, předsudky a nesnášenlivostí. Poukazuje na rozpor mezi neschopností pohybu a naléhavostí boje za naši existenci v tomto scénáři. Proto kurátor prezentuje dvě vrstvy: ARCHIV posledních inscenací vybraných umělců a KŘIŽOVATKY mezi jednotlivci, územími a hranicemi – řadu projektů vzniklých během uměleckých rezidencí v roce 2018. Cílem je vytvořit nová představení v kontextu daného místa a přesunout ho do neutrálních prostorů. Přitom zkoumáme působivost nonverbálních vyprávění jako nástrojů pro boj s cenzurou. Kombinace kurátorských a scénografických výstavních konceptů, jež pracují s realitou a fikcí – která umožňuje zkoumat divadlo a představení –, představuje prostor a scénografii pro představení jako výstavu – představení – instalaci a TĚLO JAKO PROSTOR SE SVÝM ÚZEMÍM A HRANICEMI. TĚLO jako provokující přítomnost, která boří bariéry, překresluje HRANICE a usiluje o TRANSFORMACI; TĚLO s cílem zpochybnit a napadnout snahy o kontrolu; TĚLO jako silný nástroj odporu, existence a tvorby; HRANICE jako místa setkání vyzývající k vnímání identity a empatie a ke sdílení kritického pohledu na svět; TĚLO jako PROSTOR, místo existence. Výstava zahrnuje i doprovodný program: 06 – 16 06 2019 10:30, 15:30 08 06 2019 17:15, 23:15

Australská expozice z roku 2015 vzala v úvahu výsledky, důsledky a důkazy o chování mas a představila díla, jejichž jádrem byl různý smysl pro akumulaci. V roce 2019 se vydává jiným směrem. Spíše než na díla, jejichž energie je výsledkem spojení řady jednotlivců v jednom snu, se letos zaměří na jednotlivce, kteří energii vyzařují - na účinkující, kteří z velké části stojí na jevišti sami, zatímco kolem nich se točí jimi vytvořené světy. Sólový perfomer. Ten, který je sice zranitelný, ale nebojácný. Jádro, kolem kterého se odvíjí děj, nebo to tak aspoň vypadá. Ve skutečnosti (a samozřejmě) to vyžaduje lidí hned několik. V centru našich čtyř klíčových děl, CARRION (Mršina), REPATRIATE (Repatriant), THE RAPTURE (Vytržení) a THE SECOND WOMAN (Druhá žena), jsou perfomativní umělci, kteří projevují odvahu a ohromující originalitu. Svou snahou představit se jako podstata daného díla, dokáží vyjádřit politické téma a sdělit je ryze individuálním způsobem. Každý z nich zcela různým způsobem projevuje svou tělesnost ve shodě s neživými předměty ve snaze dosáhnout integrované formy. Kostýmy, masky a fyzický prostor v těchto dílech nejsou jen vnější fasáda. Představení vzniká jen díky spolupráci s celou řadou jiných umělců, designérů a skladatelů. V mediální krajině, která tak ráda oslavuje jednotlivce, reagujeme na téma PQ, jež vyjadřuje, že „jsme tu, abychom se probudili z iluze své izolovanosti“. (Thích Nhất Hạnh). Vedle těchto úspěšných děl také zkoumáme neuskutečněná díla úspěšných umělců. Použili jsme nápady, které nikdo nerealizoval. Projekty, které si sice někdo představoval, ale nikdy se nestaly víc než jen skicou, obrysem nebo modelem. Ambice, jež byly příliš drahé a příliš nepraktické. Ty, které ocitly v nesprávné době nebo na nesprávném místě. Nebo nepadaly na úrodnou půdu. Máme v plánu oslavit to, čeho jsme dosáhli, a zároveň spekulovat o tom, co by mohlo být. Výstava zahrnuje doprovodný program: 06 – 09 06 2019 11:45, 16:00 12 06 2019 6:00 CARRION, Justin Shoulder, Matthew Stegh, Corin Ileto, Victoria Hunt, Ben Cisterne, Bob Scott, Jason Cross, REPATRIATE, Latai Taumoepeau, Elias Nohra, Bec Stegh, James Brown, THE SECOND WOMAN, Nat Randal, Anna Breckon, EO Gill, Future Method Studio, Amber Silk, Nina Buchanan, Sophie Roberts, Zhu Zhi-Ying, A-Wing Hsu, THE RAPTURE, Moira Finucane, Jackie Smith, Shinjuku Thief, Eleanor Nalyirrima Dixon, Jennifer Hector, William Eicholtz, Catherine Lane, Josh Weeks, Arts Project Aust Paul Matthews, Clare Britton, Chloe Greaves, Imogen Ross, Tamara Harrison

Arabská kultura zůstává jednou z nejstarších dochovaných přežívajících kultur na světě, s dlouhou a dynamickou historií zahrnující celou řadu zemí. Důležité je uvědomit si, že i když každá kultura obsahuje prvky, které působily celé tisíce let, jako celek se bude vždy měnit, aby se přizpůsobila době a společnosti, a tak se přizpůsobuje i arabská kultura. Ta dnes dělá nový krok do budoucnosti, kdy umění je zvukem poezie a hudba manifestací literatury.

Co zbyde po divadelním představení? Jen legendární vzpomínky a někdy zapomenuté náhodné předměty, které připomínají odehrané inscenace. Tyto rekvizity jsou zde shromážděny, aby znovu vytvořily svět rumunského scénografa Dragoșe Buhagiara. Speciálně vybrané fragmenty a svědectví odhalují umělcovu identitu a umožňují nám nahlédnout do vztahu mezi scénickou fikcí a imaginární životností trosek.

Gruzínský národní pavilon spojuje několik generací gruzínských scénografů/režisérů a představuje proměnu cílů v divadelním umění a scénografii. Jde o území, kde se celá řada prostorových interpretací prezentuje prostřednictvím proměn a pohybu, s vnitřní aspirací odemknout kruhy a překonat hranice. Pavilon dokumentuje divadelní postupy založené na principu dialogu – postupy, jež se vyznačují širokou škálou úvah o podstatě a příležitostech. Předměty rozhovoru nesou různé – lokální či globální – identity, od globálního paradigmatu po různé subkulturní, genderové skupiny. Součástí tohoto „dialogu“ jsou zdokumentované soudobé dějiny... Divadlo slouží jako univerzální médium, které musí tento složitý proces reprodukovat, identifikovat problém a jednotlivým stranám dialogu umožnit obnovení identity prostřednictvím komunikace, a „vytvořit“ společné nové poznání. Předobrazem tohoto aktivního divadelního procesu, který tvoří vášeň, touhy, myšlenky, hodnoty, aspirace a naděje, je umělecký prostor pavilonu. Je to území, kde se znovu a znovu objevují nové vize a obnovují osobnosti. Je to fascinující příběh umění a osvobození života, cesta k nově objevenému já skrze re-interpretaci minulosti a odraz přítomnosti. Výstava zahrnuje také doprovodný program: 06 – 15 06 2019 10:30, 12:20, 14:15, 18:00, 18:45 16 06 2019 10:30, 12:20, 14:15

V budoucnu nás nevyhnutelně čeká svoboda – neomezená svoboda. Divadlo je unikátní místo, kde se každý může vyjádřit jakýmkoli možným či nemožným způsobem. Neplatí zde žádná tabu, odhalují se zde všechna tajemství a jsou zde přítomny všechny projevy živých bytostí. Divadlo bez hranic a bez pravidel, divadlo beze studu a klamu. Divadlo jako pole a jako utrpení, divadlo, kde není žádný divák, herci ani režisér, ale jen naivní existence a nevyléčitelná touha tvořit. Instalaci Bláznovo divadlo její autor Šiškin-Hokusai věnoval památce Olega Karavajčuka (1927–2016), kontroverzního hudebního skladatele, dirigenta a pianisty, který jej významně ovlivnil. Hudební improvizátor Karavajčuk je autorem hudby k mnoha divadelním představením a filmům; složil také svou vlastní verzi hudby k legendárnímu filmu Sergeje Ejzenštejna Křižník Potěmkin. Oleg Karavajčuk byl kultovní postavou pro celý Petrohrad: tento vynikající a uznávaný skladatel byl ve skutečnosti velkým dítětem. Jeho tvůrčí osobnost a jeho angažovanost ve filmu hraničily s touhou všechno opustit, vyhledávat samotu podobnou šílenství… uprchnout do lesů.

Vymazávání, utajování či ignorování stop kolektivnosti, solidarity a odpovědnosti v kolektivní paměti místní historie není ničím jiným než krokem k rychlejšímu prosazování neoliberálního pohledu na svět, který privatizuje a hierarchizuje všechny vztahy ve společenském životě. To vede k téměř neznatelné změně místního kontextu, která ovlivňuje a transformuje celé komunity a různé společenské vrstvy. Uprostřed společného dvora a společného kina Obytného domu železničářů, dokončeného koncem 40. let, zaznívá otázka: "Jak spolu lépe žít?" Její ozvěna se čím dál více odráží v téměř rozpadlé budově, jež uchovává ideje komunity, odpovědnosti a solidarity uprostřed zajatého, zničeného a zkorumpovaného města. Právě zde mohou existující konflikty otevřít potenciální trhliny umožňující změnu obecné společenské struktury. Iniciativa "If Buildings Could Talk" (Kdyby budovy mohly mluvit) je performativní zkušenost, kterou v roce 2015 v Obytném domě železničářů vytvořila organizace Faculty of Things That Can't Be Learned (Fakulta znalostí, které se nelze naučit; FR ~ U). Rozvíjí se prostřednictvím performance: vytváří aktivní prostor jako estetický a etický proces vytváření vztahů a vazeb. Kulisy performance netvoří fyzicky postavená scéna, třebaže ta existuje v betonové budově a kinu, ale zkušenostní a emocionální (formativní a transformativní) modelace prostřednictvím uměleckého procesu, jež usiluje o vytvoření starostlivé komunity, která bude aktivní i za svými hranicemi. To s sebou nese moderní, mezioborový přístup, který sjednocuje prvky výtvarných a múzických umění, rozšiřuje jejich rozsah a rámování a hájí zachování smyslu veřejnosti a veřejného prostoru. Pražský pavilon This Building Truly Talks (Tato budova skutečně mluví) funguje v měřítku 1:100 jako kondenzovaná zkušenost minulých aktivit a archiv různých dob. V přímém přenosu nám řekne, že pokud to zvládneme tady, dokážeme to kdekoli! A právě to je záměr performativní agonistické komunity. Představení: 12 06 2019 ve 13:00

"Utopická móda" je antropologickým výzkumem vztahu mezi člověkem a kostýmem. Zkoumá, jak může kostým vytvořit novou renesanci či komunitu. Utopická móda je divadelní podívaná zaměřená na pohled do daleké budoucnosti lidstva prostřednictvím perspektivy kostýmu: kostým je nástroj, který předpovídá lidskou osobnost a roli, kterou na sebe člověk bere. Vzhledem k tomu, že je kostým často blízký lidské osobnosti, stává se nedílnou součástí její základní podstaty. Tam, kde již kostým není vnější ozdobou, stává se „ikonou“ lidstva. Kostým je funkční; jedná se o produktivnější komunikační systém. Jakmile si oblékneme určitý kostým, uvedeme tím do chodu scénář či naprogramovaný rituál. Když si oblékneme svatební šaty, spustíme mechanismus svatby s jeho scénáři a rituály. Když si oblékneme džíny a tričko, uvedeme tím do chodu scénář svobody a rovnosti a demokratizační rituály. Jaký scénář a rituály uvedou do chodu tyto kostýmy předpovídající budoucnost? Hlavním motivem je svět člověka a přírody, flóry a fauny. Člověk utváří sám sebe a dokáže se proměnit v jiného člověka. V „Utopii“ se však možnosti této proměny rozšiřují donekonečna: člověk se může stát součástí flóry jako v Arcimboldových fantaziích nebo komunikovat s faunou jako v totemických a animistických náboženstvích. Vojenský kostým například dodává svému nositeli bojové schopnosti, kostým duchovního pak schopnost konat duchovní službu. V tom se kostým přibližuje kostýmům šamanů, člověk v něm totiž znovu objevuje schopnost komunikovat s přírodními duchy v jeho „Utopii“. Jak tento kostým ovlivní lidské chování? Ať už se v něm člověk vrátí ke svému humanistickému pohledu na svět a k harmonii, nebo popře své stávající tělo a vcítí se do nového přírodního a zvířecího těla, vzdá tak hold zvířecím instinktům. Nebo se možná osvobodí od vědomých a morálních principů, ale zachová si genetické lidské vlastnosti, a zrodí se zcela nová lidská bytost, která hodí rukavici přírodě tím, že ji přinutí, aby ho přijala jako nejnovější lidský druh. Utopická móda vytváří syntézu smyslového vnímání. Tyto dýchající kostýmy umožní divákům mentální experiment, při kterém si je symbolicky oblečou a vytvoří si svou vlastní utopii. Arshak Sarkissian, Lia Mkhitaryan, Lilit Stepanian, Vardan Jaloyan

„Panna či panic je člověk, který nikdy neměl pohlavní styk. Některé kulturní a náboženské tradice panenství přikládají zvláštní význam spojený s představami osobní čistoty, cti a hodnoty. Podle evropských lidových tradic jsou panny jediné bytosti, které dokáží zkrotit jednorožce. Umějí také procházet rojem včel, aniž by dostaly žihadlo, dívat se bez újmy do přímého slunce, a obnovit plamen zhaslé svíčky. Krev panny má kouzelnou moc: je léčivá a nosí štěstí.“ Dánsko takové kouzelné stvoření přiveze na PQ 2019 – skutečného panice narozeného v roce 1987. 31letý panic, scénograf Julian Juhlin se svou osobní – a pravdivou – historií umístí své vlastní tělo do středu scénografického návrhu, jehož smyslem je pět chválu a vystavit toto čisté stvoření s neuvěřitelnými schopnostmi.2019 bude šťastný rok, kdy celý svět dostane neuvěřitelnou příležitost sledovat tuto kouzelnou bytost zblízka! Kurátoři k výběru performance „Virgin“ (Panic) pro Pražské Quadriennale 2019: V roce 2017 Juhlin procestoval Dánsko se svým „Panenským turné“ a svou zvláštní, křehkou postavu panice vystavoval v ulicích velkých i malých měst po celé zemi – ve své skleněné krabici navštívil parkoviště, nákupní střediska i zpustošený venkov. Tento projekt jsme pro prezentaci Dánska na Pražském Quadriennale vybrali pro jeho schopnost obrátit tabu panenství v pozdním věku – a to pomocí humoru a krásné estetiky – vzhůru nohama a všude je vystavit. Panenství představuje něco, co člověk nedělá. V neustále se měnícím světě, v němž jsou lidé stále nuceni se vyvíjet, se Juhlin snaží zastavit čas a rozvoj – alespoň po dobu trvání performance. Výstava zahrnuje i doprovodný program: 06 - 16 06 2019 14:00

Instalace Warped Space se skládá z prostorových forem zabalených do tělesnosti triptychu knih. Detail pohyblivých obrazů z představení se rozvíjí na podkladu bílých listů: potřeba listovat knihou umožňuje divákovi dotknout se neviditelné hmoty představivosti a současně si vzpomenout na minulé imaginárium permormancí. Artefakt představení In the Name of Mother, svět ikon od skupiny IRWIN pod názvem Capital 2018 - je "vložen" přesně na hranici / dělící čáru: čtvrtá stěna je posunuta do pozadí a herci se stávají jakýmsi repoussoirem / uměleckým dílem.

"Z půdy sklízíme bílý nefrit, ze země vyraší bílé zlato." Starověké dvojverší napsané na chrámu boha Země Tudigonga v Macau. Krajina reprezentuje zakořenění a plodnost. Tvorba a představivost jsou možné díky podpoře. Když se však prioritou pro využití půdy stane "zisk" a "efektivnost", jak si můžeme zachovat svou podstatu, aniž bychom se nechali pasivně unášet proudem společnosti? Roku 1999 bylo Macao vráceno Číně a jeho ekonomika v posledních dvou desetiletích rychle roste. Jako stavební materiál s dlouhou historií se v ulicích Macaa stále velmi běžně používá bambusové lešení. Symbolizuje výstavbu, údržbu i bourání. Používá se ke stavbě tradičního lidového divadla rekapitulujícího radosti a strasti života i komplexní městskou krajinu, kde jsou možné rozdíly. Navzdory své flexibilitě, velikosti a tradicím se zdá nevyhnutelné, že se brzy přestane používat. Současná nejistota – stav "Kdo jsme?" – je důsledkem změn způsobených různými omezeními. Nakonec se scvrkne a je uvězněna v nádherné rozlehlé krajině. Odráží naše životy v Macau, kde jsou nám vnucovány volby bez ohledu na skutečné potřeby. Jediným trendem ve vývoji města se zdá být homogenita. Najdete v něm vše, kromě sebe samých. Kdo jsme my v Macau?

Většina z nás tráví den pohledem na monitory a obrazovky, nachází se tedy v podobné situaci jako publikum, které se díky vynálezu perspektivy dívá na divadlo velkým oknem zvaným proscénium. Dívat se na svět okny je dnes jiný zážitek než v tradičních divadlech, kde se dodnes hraje. Nástroje vyobrazení a podstata obrazů se změnily. Pro portugalskou výstavu na Výstavě zemí a regionů na PQ 2019 navrhujeme instalaci o mechanismech vyobrazení, které v době Photoshopu vytvářejí a podmiňují to, jak vidíme tradiční jeviště. Osm scén Josého Capely – jejichž tématem je to, jak je vidíme – lze vidět v šesti kontejnerech, jejichž tvar předurčují mechanismy vyobrazení použité u každé scény: axonometrie, perspektiva, trojrozměrná montáž apod. Velikost kontejnerů je sice racionálně vypočítána, kontejnery však představují sošný celek, který v sobě zahrnuje obecnou krajinu výstavy, na které jsou závislé: prostor, instalace jiných zemí i návštěvníci se zrcadlí na kontejnerech a na dlažbě.

Imerzivní instalace ZRwhdZ byla vytvořena speciálně pro Pražské Quadriennale a jejími autory jsou Krista a Reinis Dzudzilo, duo mladých lotyšských scénografů a výtvarníků, jejichž tvorba se vyznačuje čistotou prostoru a pronikavostí myšlenky. ZRwhdZ vychází z ústředního tématu letošního Quadriennale – reflexe, imaginace a proměny. Inspiruje se obdobím, během nějž skladatel Richard Wagner pobýval v Rize a pracoval na vzoru dokonalého hudebního divadla, který později plně realizoval v Bayreuthu. Můžeme návštěvníkům Quadriennale o Wagnerovi přinést nějakou novou informaci nebo něco nového zdůraznit? Co spojuje dva tak odlišné póly, jako je mladý umělec a proslulý Wagner? Instalace čerpá ze slavného citátu z Wagnerovy poslední opery Parsifal: „Zum Raum wird hier die Zeit“ neboli „Prostorem stává se zde čas.“ Umělci vnímají prostor jako časový okamžik, kdy se rodí a umírá nový svět, kdy začátek a konec splývají v jedno. Autorská dvojice spolu se skladatelem Kristsem Auznieksem a výrobcem hudebních nástrojů Aleksandrsem Maijersem zkoumá principy Wagnerova divadla – v němž hudba vychází zpod nohou a odtud proudí až do zpěvákových hlasivek – a přetvářejí je na svou vlastní verzi ideálního divadla, do nějž lze vkročit a nechat se plně strhnout zvukem.

Studenti výtvarného řešení scény a kostýmního designu z Drážďanské akademie výtvarných umění představí instalaci u příležitosti Pražského Quadriennale 2019. Umělecký tým se zabývá různými významy pojmu "tábor" a kondenzuje různé přístupy ke konceptu prostoru, do kterého lze vstoupit. Tábory jsou organizované, strukturované a fungují podle určitého systému. Koncentrační tábory, uprchlické tábory, zásoby, noční tábory, odpočívadla, arzenály, sklady. Tábory jsou trvalou součástí naší společnosti, a přesto nemají jasnou definici. Vícesmyslový prostor vytvořený pro Prahu návštěvníky fyzicky i psychologicky oslovuje a nutí je rozhodovat o jejich vlastním systému. Po vstupu do instalace je v kiosku přivítá přátelská osoba za pultem. Pak jsou pak vyzváni, aby spořádaně vešli do prostoru. Při procházení instalací se hosté rozhodují pomocí volitelného sdílení informací o tom, do které další místnosti vstoupí. Návštěvníci se tak stávají součástí systému a sami určují svou zkušenost s jednotlivými místnostmi. Ve spirálovitém uspořádání místností se hosté znovu ocitnou za pultem kiosku, který označuje začátek a konec cyklu procházky instalací.

Útočiště bude na PQ 2019 sloužit jako místo pro tvorbu. Prostor bude obsahovat přístřešek obklopený dvěma zdmi připomínajícími vlny, ve kterém bude umístěno společné dílo kanadských a québeckých studentů. Každý den bude útočiště oživovat tým studentů, kteří vytvoří scénografii inspirovanou okolními zdmi ve formě spojených a překrývajících se bílých kruhů, z nichž každý obsahuje nějaké umělecké dílo. Zúčastněné školy byly vyzvány, aby vytvořily maketu uměleckého díla inspirovaného divadelním textem, který je v posledních pěti letech obzvlášť oslovil. Některé kruhy mohou také představovat práce scénografů, performativních umělců, nových umělců nebo firem pohybujících se v oboru méně než pět let (bývalých studentů) nebo vycházejících québeckých umělců. V kruzích budou také různé materiály pro tvorbu a vývoj interaktivní scénografie v útočišti. Návštěvníky zveme, aby s v této interaktivní laboratoři přidali ke studentům! Každý den natočíme "Making of" video, které na konci dne odprezentujeme. Obor performance čím dál více zkoumá virtuální realitu a propojuje se s ní a scénografové mění způsoby ztvárnění prostoru. Naše výstava se ve stejném duchu bude snažit hledat nové způsoby jak studenti a noví scénografové mohou digitálně obohatit svou práci. Účastníky jsme požádali, aby kromě svých hmatatelných děl zaslali i krátké video nebo audiokompozice, ve kterých dále rozvinou základní myšlenku své práce. Tyto digitální audiovizuální příspěvky mohou mít různou formu, může to být například vizuální nebo zvuková báseň, krátký animovaný film, deník z tvorby, sled příspěvků ze sociálních médií (např. Instagramu), panoramatické video, experiment s virtuální nebo rozšířenou realitou, argument nebo provokace. Může to být skoro cokoli! Všechny audiovizuální kompozice budou prezentovány v rámci sekce rozšířené reality projektu, která má za cíl inovovat přístup ke scénografické praxi. Tato digitální díla se zároveň stanou prvními příspěvky internetové databáze, která spojí scénografy z celé Kanady.

Stejně jako se ulice definovaná urbanisty proměňuje jednáním těch, kdo se po ní procházejí, v prostor, i čára na mapě, která vymezuje území dané země, se jednáním druhého, cizince a „outsidera“ proměňuje v hranici. Cílem je upřednostnit logiku dvojznačnosti, logiku, která hranici promění v křižovatku, řeku v most, dveře, které se zavírají, ve dveře, které otvíráme: naším přesvědčením pak je, že každý prostor proměňuje činnost. Pomocí této logiky a tohoto procesu hranice, tedy dělící čára, vytváří vedle separace také komunikaci. Začíná fungovat jako třetí osoba, místo mezi dvěma místy, hra interakcí a příčných pohledů, symbol výměn a setkání. Návrh pavilonu se skládá ze dvou vedle sebe postavených scén. Všeobjímající statická scéna mapy pokrývající podlahu kontrastuje s vnější scénou konkrétního každodenního působení přistěhovalců, kteří jako ptáci na elektrickém vedení čekají, než budou smět překročit hranice z Maroka do španělských měst Ceuta a Melilla. Podlahu tvoří satelitní pohled na Gibraltarský průliv a Středomoří. Cílem je orientovat zobrazení či mapu naší modré planety spíše ve směru východ-západ, než ve směru sever-jih, jak je běžné na moderních mapách, a nabídnout tak novou perspektivu. Plášť pavilonu vymezující „území“ tvoří lehká kovová konstrukce s řadou siluet mužů, kteří sedí na symbolickém plotu: symbolickém, protože je dutý a prostupný. Zrcadlově odrážené antropomorfní siluety představí divadlo odrazů jednání a hry, přičemž divák se bude moci identifikovat sám se sebou i s ostatními. Do interiéru pavilonu se vstupuje dvojitými dveřmi, které napodobují brány středověkého města a jsou umístěny těsně nad Gibraltarskou úžinou.

Zaměřujeme se na dva způsoby, kterými se naše zkušenost s hranicemi projevuje. U prvního projektu ukážeme, jak hranice vznikají, když si jednotlivci a společnosti utvářejí svůj smysl pro identitu, a jak jsou v přítomnosti těchto hranic jednotlivci a společnosti vzájemně propojeny. Pomocí různých vrstev rekonstruujeme způsoby prožívání různých úrovní hranic s cílem přimět diváky, aby okusili imaginární situace a zabývali se vlastními zkušenostmi. Ve druhém projektu hranice odkazuje na bod, v němž se vzájemně dotýkají a vytvářejí vztah dvě nebo více věcí různého charakteru. Hranice nejsou skutečné, přesto je lidé vnímají jako objekty. Během tohoto procesu lidí vnímají své vlastní hranice a objevují jednotlivé rozdíly. Naše vlastní zkušenosti a představy o hranicích jsme vytvořili v místnosti připomínající budovu. V moderní společnosti lidé žijí uvnitř hranic, jež mají různou podobu. Na hranice se lze dívat různými způsoby, a každý zahrnuje jiný soubor definic a týká se konkrétních oblastí. Snažili jsme se vyjádřit různé způsoby vnímání a chápání hranic, se kterými se setkáváme každý den. Diváky zveme, aby si při pohledu na naše dílo vybavili své zkušenosti.

• Divákům umožníme volně procházet mezi všemi našimi hranicemi, a oslavíme tak autonomii a osobitost každého regionu. • Překračováním hranic se dozvídáme něco o způsobu života druhých lidí a potažmo i o sobě. • Uznáváme, že umění a spolupráce je víc než politika, a vítáme tak možnost vidět a zakoušet naše společné lidství. Spojené státy americké se proto hrdě spojujují s Kanadou, Mexikem a Québekem, aby vytvořily SEVEROAMERICKÝ výstavní prostor pro PQ 2019. Pro nás je divadlo vrcholná forma umění a slovy velkého dramatika Oscara Wildea „... ten nejvíce bezprostřední způsob, kterým může člověk s někým sdílet pocit, jaké to je být člověkem“. Ve studentské expozici z USA je toto společné lidství ztělesněno ve tvaru dvojité šroubovice DNA, tedy něčeho, co nese život a spojuje všechny příslušníky lidské rasy. Zakroucený tvar spirály naznačuje pohyb, vývoj a vzrušení – tři atributy, které se vztahují i na mladé začínající scénografy. Životní jiskra tvůrčího procesu odráží víření lidské existence, jež má energii, nesčetné možnosti a smysl pro naději, a přejeme si, aby tyto ideály ztělesňovala i naše expozice. Divadelní proces začíná INSPIRACÍ, a tou začíná i naše podlaha – chaotická, energická a pokrytá stránkami z různých scénářů, příběhů a inspirací vystavovaných projektů. Když se začínají formovat myšlenky a začíná SPOLUPRÁCE, při přemýšlení se začínají využívat představy o procesech návrhu (skici, ztvárnění, grafiky, plány a grafy). Jakmile přejdeme k PRODUKCI a začínáme tyto myšlenky sdílet s publikem, sdílejí se i obrazy v podobě fotografií z různých uvedených inscenací. Vybrané návrhy v této expozici dodalo 33 scénografů (27 žen a 6 mužů). Tito scénografové působí ve 12 různých městech v 19 různých státech a pocházejí z osmi zemí. Stále ještě existují způsoby, jak Amerika může (a potřebuje) být tavícím kotlíkem, a jsme na to hrdí.

Do sekce studentské výstavy zahrneme práci studentů, která může odrážet jejich představivost a interpretaci tance, divadla, muzikálu a opery. Další vybraná díla kusy představují inscenační práce vzniklé ve spolupráci s Fakultou čínské opery, Fakultou tance, Fakultou dramatu a Hudební fakultou a ukáží jejich pochopení a přispění k realizaci celého uměleckého díla.Hongkongská akademie múzických umění, založená v roce 1984, je přední institucí terciárního vzdělávání v oblasti múzických umění v Asii. Poskytuje odborné vysokoškolské vzdělání (BFA) a praktické postgraduální studium (MFA).

Projekt D-Press zkoumá podstatu a jedinečnost scénografie. Každá divadelní inscenace začíná textem, který scénograf interpretuje ve třech rozměrech pomocí materiálů, jako je dřevo, kov a tkanina. Kromě hmatatelných předmětů tvořících scénu musí scénograf zprostředkovat také to, co je nehmotné – například náladu a období –, a vytvořit působivý zážitek, jenž probouzí smysly. Umění divadla se musí potýkat s parametrem „času“. Mělo by vyvolávat intelektuální a emocionální reakci diváků současnosti. Svět výtvarné scény je mostem mezi prostorem a časem a nikdy neobnovuje něco starého, využívá spíše skutečné obrazy k vytváření jedinečné skutečnosti, který budeme vnímat z nové perspektivy. Do jaké míry je scénograf vázán pravidly a do jaké míry je může porušovat? Může se Shakespearův Macbeth odehrávat v Čechovově Višňovém sadu? Kritérium je pořád stejné: zájem by mělo budit to, co je mezi X, Y a Z.

Navrhování divadelní iluze je jako hra imaginárních světů. Bulharská studentská expozice prezentuje 3D interaktivní instalace zvané Hra, Iluze a Představivost. Instalace představí veřejnosti nejnovější generace scénografů a jejich pohled na scénické umění. Nejmladší scénografové vytvářejí divadelní světy s talentem, zvědavostí a nejrůznějšími dovednostmi.

Představivost studentů je klíčem k transformaci. Představivost jako středobod tvůrčího procesu vytváří vazby mezi skutečností a utopií. Proto kurátoři brazilské výstavy přiměli studenty, aby formulovali tvůrčí taktiky vyjednávání pro časoprostorové situace, v nichž se denně nacházíme. Vybrané projekty, jež se měly vejít do běžné poštovní schránky, zahrnují tvůrčí a interaktivní návrhy proměn lokálních či globálních kontextů prezentované ve 3 kategoriích: Kategorie SPACE[ex]POSITIVE zahrnuje práce studentů, kteří poprvé navrhli výstavní prostor a měli prozkoumat pozitivní a novátorské způsoby vystavení děl z druhých dvou kategorií. Díla v této kategorii jsou odrazem konceptů imaginace, transformace a interakce. Kategorie EXPO[form]ACTION zahrnuje projekty studentů různých institucí vytvořené pod vedením školitele a pokrývají jednotlivé oblasti scénografie: scénu, kostýmy, osvětlení, ozvučení, líčení, architekturu, technologii apod. Porota pro tuto kategorii vybrala 16 projektů. Kategorie [talk]ACTIVE je sdílené osobní anebo virtuální setkání, jež představuje osm vybraných pracovních metod a postupů. Program bude probíhat každý den v rámci výstavy ve vyhrazeném prostoru. Díla byla vybrána prostřednictvím video seminářů motivovaných otázkou: Co je základem uměleckého vzdělávání v oblasti scénografie?Představivost studentů je klíčem k transformaci.

Společnost United Playgrounds vám s potěšením představuje svůj nejnovější projekt "Theatre Box" (Divadelní lóže). Jde o první krok našeho plánu začlenit divadlo do každodenního života. Naše společnost je připravena přinést vašemu městu novou síť divadel, které mohou vaši občané navštívit na jakékoli ulici, a to díky naší speciálně vybavené divadelní lóži. Tvůrci projektu si jsou jisti, že právě toto divadlo zachytí ducha naší doby. Snažili jsme se, aby bylo co nejpohodlnější, nejpřístupnější a nejdostupnější – a nyní je na dosah ruky vždy, ať už jste kdekoli. Pro prezentaci projektu na Pražském Quadriennale 2019 společnost United Plаygrоunds poskytla ukázku své původní divadelní lóže, kterou mohou návštěvníci vyzkoušet již dnes. Stanou se součástí publika, jež bude přihlížet inscenaci vytvořené ve spolupráci s mladým ruským režisérem Andrejem Stadnikovem speciálně pro Quadriennale. Režisér o své hře TEHDY SE JEDEN MUŽ V PRAZE POKUSIL UPÁLIT říká: "Inscenace je špatný sen o moderní spoutané společnosti a v konečném důsledku nevyjadřuje nic víc než její přání uložit se ke spánku." Guy Debord Naše inscenace je poctou situacionistům 20. století a představuje putování pražskou historií – a historií celého lidstva – za posledních 50 let. Naším východiskem je událost, která se v Praze odehrála před 50 lety, v roce 1969: sebeupálení Jana Palacha na Václavském náměstí. Na místě jeho legendárního činu naše představení zahájí svou cestu prostorem a časem. Čtyři obrazovky budou diváky přenášet mezi minulostí a současností se zastávkami po celém městě, a umožní jim tak srovnat přítomnost s minulostí a skutečnost s iluzí.

V roce 1986 byla v Maroku zavedena akademická výuka scénografie na Higher Institute of Dramatic Arts and Cultural Animation. Studenti institutu obohacují performativní umění a současné umění obecně. Součástí různorodého vzdělání v oboru architektura je i městská scénografie. Nastupující generace jsou samouci a učí se nejnovější techniky související se scénografií, ať už ve vztahu k performativnímu umění nebo k urbanismu.

Náš stín se nám podobá. Představuje tu nejabstraktnější formu nás samých. Ukazuje nám, kým jsme a jak vypadáme. I když na něj zapomeneme, stejně je s námi pevně propojen a během dne se mnohokrát objeví – jako naše záměry.

Zkoumejte vnímání svého já a jak toto vnímání utváří interakce a prostor. Expozice Kolo (Doupě) zve diváky, aby zakusili rozpor mezi soukromým okamžikem a rušným prostředím. Vyzýváme vás k všímavosti.Potřebujeme obnovený pocit intimity a propojení? Tato práce se zabývá mírovými zónami a oslovuje přitom smysly v multimediálním prostředí. Jak můžete na zdánlivě hektickém místě cítit klid a samotu? Do života jsme všichni vstoupili bezbranní, tento stav si však nemusíme pamatovat. Dokážete zůstat otevření, když vaše okolí ovlivňují jiní lidé? Jak probíhá komunikace mezi dvěma světy? Kývněte hlavou, a dejte tak najevo porozumění. Nasaďte zmatený výraz, pokud nechápete. Došlo ke komunikaci, nebo to byla jen iluze? Zvýšené povědomí vyžaduje větší odpovědnost.

Hlavními postavami tohoto reálného/virtuálního divadla jsou uprchlíci a návštěvníci. Máte možnost volby – být či nebýt hrdinou hry, sledovat či spolupracovat. Vyprávění představuje různé jazyky a různé lidi v "nedefinovatelné vzdálenosti a nezměrném čase"** a studenti jsou průvodci na cestě do paměti a představivosti. *Celý proces se bude sdílet na interaktivní sociální mediální platformě – MEDEA/MEDIA – vytvořené speciálně pro tuto výstavu a spravované studenty nejen během PQ, ale i před ním a po něm. ** David Kakabadze (gruzínský avantgardní umělec a scénograf). Dvě koncepce prostoru. Tbilisi, 1983. "V nedefinovatelné vzdálenosti a nezměrném čase" Gruzínská studentská výstava vychází z historických a mytologických kořenů současné Gruzie a zároveň je spjata s tématem PQ 2019, inspirovaným jeho nejvyšším oceněním, Zlatou Trigou. Kolchida – země zlatého rouna, cíl Argonautů a domov Médey – leží v dnešní západní Gruzií, jejíž část – Abcházii – v současné době okupuje Rusko. Začínající scénografové z Gruzie vytvářejí novou imaginární realitu na základě historické i osobní paměti. Smíšený, vícevrstvý systém sjednocující minulost a budoucnost, přirozené a umělé, lokální a globální, spojuje epochy, sjednocuje lidi a vytváří společné místo mezi realitou a virtualitou.* V procesu hledání forem odpovídajících dané epoše je pro mladou generaci zásadní pojetí ovládnutí času a sjednocení prostoru jako způsob modelování nové reality. Studenti s ohledem na situaci a pod vlivem technologického rozvoje využívají způsoby a metody, které zásadně mění obvyklé časoprostorové kontinuum, a tvoří nový estetický narativ – zcela novou provázanost textu, objektu, obrazu, pozadí, účinkujícího a příjemce... Tento narativ kombinuje požadované pozadí s živou akcí v popředí, spojuje imaginární prostředí, ztracené krajiny, řadu fotografií a videí, antický text (Médeu) a příjemce i umělce nutí ve zvláštním prostoru vnímat víc než samotné vyprávění. Prezentuje se jako dynamický systém, který může transformovat a narušovat a který se začíná šířit, rozšiřovat a zapojovat hru s fantazií, časem a hranicemi. Project Manager: Vata Mataradze, Project Coordinator: Shota Bagalishvili

OTOÑO je intimní prostor doteku mezi kolektivními a individuálními představami. Prostřednictvím centrické a periferní dialektiky využívají naše vzpomínky z dětství a dospělosti technologické či analogické formy k hledání přirozených, teritoriálních a ohromující obrazů ve snaze nasytit náš imaginativní cyklus. Přijďte a prohlédněte si naše zkušenosti svým pohledem, uvnitř organických a betonových zdí.

Expozice Setkání v pohybu Andrey Lindeneg zkoumá provázanost prostoru. Pomocí akustické dekonstrukce – izolováním – zesilováním – opětovným sestavením – se snaží vystihnout a klást si otázky týkající se mechanismů pohybu v prostoru. Ptá se, jak vytvořit prostor, který je v neustálém pohybu – a zkoumá přitom nejen to, co existuje v pohybu, ale i to, co po něm zůstává: prostor, který se neustále vytváří a smazává – a zanechává po sobě stopy. Co je v souvislosti s pohybem opakování? Co znamená zůstat či odejít? Musí být prostor, aby byl prostorem, jednolitý? Může scénografie pramenit z akce – a z interakce? Dílo se stane prostorem pro vnímání toho, co jej obklopuje. Expozice Setkání v pohybuzve diváky ke vstupu do zvukově izolovaného boxu, kde mohou po jednom zkoumat akusticky zesílené fragmenty pohybů na větší výstavní ploše. Vystoupením z výstavní plochy – tím, že se v boxech vizuálně izolují – se diváci vystaví zvukovému prostoru, jehož součástí se mohou stát jen když se znovu vrátí do výstavní plochy. V důsledku setkávání tak bude dílo v neustálém pohybu – a diváci se stanou katalyzátory provázanosti prostoru a jeho tvůrci. Diváci mohou v boxech zůstat jak dlouho chtějí a mohou se vrátit kolikrát chtějí.

Výuka na ENAT – Národní škole divadelních umění v Mexiku – je strukturována v programu, který zahrnuje pokročilou odbornou přípravu v oblasti výtvarného řešení scény, kostýmního výtvarnictví, světelného designu a scénografie. Vystavené dílo představuje materiál dvou absolventů školy, Natalie Sedano a Aurelia Palomina. Oba navrhovali s velmi rozdílnými přístupy a v různých stylech výtvarné scény, osvětlení a kostýmy pro řadu inscenací. Výstava se zaměřuje na jejich tvůrčí procesy a ukazuje jejich práci z období studia i to, jak se stali profesionály. V zájmu podpory jejich profesní kariéry jsme se rozhodli sledovat práci, kterou tito studenti dělali po skončení studia.

Čeká nás velké dobrodružství! Kosmický dialog nám bude vyprávět příběh, který se v tak velkém měřítku ještě nikdy nevyprávěl: příběh o nás. Odhodlali jsme se pozvat každého, kdo má pocit, že může mluvit za sebe. Nikdo nás nereprezentuje, reprezentujeme se sami. Cílem je vytvořit moderní pozdrav určený jiným civilizacím v neznámých oblastech vesmíru. V rámci mezinárodní otevřené výzvy jsme shromáždili obrázky, zvuky, videa a pohyby, které odešleme Jim, neznámým v prostoru, ve vesmíru. Tyto rozmanité vzkazy budou uloženy v ohromném, a přece zásadním médiu – ve vodě. V extrémní době roku 2019 jsme se rozhodli odchýlit od omezení, obsáhnout svět v celém jeho rozsahu a uložit ho do kapek tekutiny. Až přijde ta pravá chvíle, vyšleme ji do vesmíru, nebo se vrátí zpět do přírody – aby Oni (a s nimi i my) věděli, kým jsme byli. Polský projekt je příležitostí vytvořit rovnostářské poselství našeho světa a naší doby, a vidět tak dvojí obraz naší současnosti. Snad v tomto zrcadlovém odrazu dokážeme najít odpovědi na své odvěké otázky...Čeká nás velké dobrodružství! Kosmický dialog nám bude vyprávět příběh, který se v tak velkém měřítku ještě nikdy nevyprávěl: příběh o nás. Odhodlali jsme se pozvat každého, kdo má pocit, že může mluvit za sebe. Nikdo nás nereprezentuje, reprezentujeme se sami. Cílem je vytvořit moderní pozdrav určený jiným civilizacím v neznámých oblastech vesmíru. V rámci mezinárodní otevřené výzvy jsme shromáždili obrázky, zvuky, videa a pohyby, které odešleme Jim, neznámým v prostoru, ve vesmíru. Tyto rozmanité vzkazy budou uloženy v ohromném, a přece zásadním médiu – ve vodě. V extrémní době roku 2019 jsme se rozhodli odchýlit od omezení, obsáhnout svět v celém jeho rozsahu a uložit ho do kapek tekutiny. Až přijde ta pravá chvíle, vyšleme ji do vesmíru, nebo se vrátí zpět do přírody – aby Oni (a s nimi i my) věděli, kým jsme byli. Polský projekt je příležitostí vytvořit rovnostářské poselství našeho světa a naší doby, a vidět tak dvojí obraz naší současnosti. Snad v tomto zrcadlovém odrazu dokážeme najít odpovědi na své odvěké otázky...

Jsme kruh. Stojíme ve středu našeho vesmíru, upřeně se díváme na naše hranice a nepoznáváme žádný začátek ani konec. Své životy obcházíme v nepřetržitém proudu cyklických pohybů, které odcizují naši produkci. Rozhodli jsme se otevřít kruh vejpůl, aniž bychom ho rozlomili, rozšířit naše vnímání a rozvinout naše vrstvy. Kruh se stává ptákem nakresleným dětmi, který létá na obloze představivosti. Osvobozuje naše myšlení a mozek zbavuje chaosu.

Působivá zkušenost/instalace se zaměřuje na téma migrace a mobility pomocí kabiny pro vyřizování žádostí o vízum, která je prvotním základem celé zkušeností. Při znovuprožívání procesu žádosti o vízum lze uvažovat o tom, jak prostory a jejich atmosféry ovlivňují nejen tělesný kontext, ale i naše emoce a duševní stav. Toto osobní setkání se mimo jiné zabývá tématy, jako je kontrola, manipulace, dohled a etika a tím, jak něčí účast ovlivňuje představa moci. V rámci politického kontextu různé míry privilegií vycházející ze stavu našich zemí, pokud jde o migraci, zaznívá vždy otázka důvěryhodnosti – směrem k autentičnosti, soukromí a motivu. Prostor tvoří černá kabina o rozměrech 2,5 x 2,5 m tvořená panely, která má buď jedno kontaktní místo, nebo je zcela průchozí. Zkušenost umocňuje kombinace zvuku, videa a projekce v reálném čase. Panely slouží také jako příčky mezi účastníkem a dotazovaným. Později poslouží jako exponát a vlastní instalace. Proces projde obvyklou rutinou rozhovoru pomocí vybraných, předem nahraných otázek ovládaných sluchátky; k žádnému přímému kontaktu mezi jednotlivými stranami nedojde. Rozhovor se poté odvysílá kamerou průmyslové televize na monitor, na kterém jej mohou sledovat diváci. K "poslechu" rozhovoru mohou posloužit další sluchátka. Celý proces je také zdokumentován pomocí živých videoprojekcí, jež tvoří hyperrealistické prostředí pro účastníka v kabině a statické snímky pořízené v průběhu setkání. Tyto obrázky se později vyvěsí na stěnách, případně i s uvedenými jmény, zeměmi původu, čísly pasu a podobně.

Projekt Pavilion (Pavilon) byl koncipován jako koncept. Konstrukci lze přejít z obou konců. Smontovaná stavba, viditelná i v okolí, vítá návštěvníky a nabízí jim panoramatický pohled na svět umění a živé vystoupení. Paměť Historie Monackého knížectví popsaná v rámci živého vystoupení je působivá: v minulém století řadu let hostilo Ruský balet Sergeje Ďagileva. Při vymýšlení pavilonu se sešli umělci z různých uměleckých oborů, a vznikl tak model, který inspiruje i dnes. Historické části vznikly skutečně v Monte Carlu. Zvláštní osvětlení využívá ještě dnes baletní společnost Monte Carla. Pavilon uvádí rozmanitá díla, protože k produkci vysoce kvalitních představení jsou zvání choreografové všech stylů. Představivost Dynamika sdílení funguje i při práci s Pavilonem Bosio, a to díky spolupráci s baletem Monte Carla. Jeho ředitel a choreograf Jean-Christophe Maillot již více než deset let zve studenty scénografie, aby se přidali k tanečníkům, a na okamžik se tak stali choreografy. Společně s pedagogickým týmem Pavilonu Bosio vymýšlejí sérii choreografických děl. S veřejností se setkávají během akce s názvem Imprévus _ Unforeseen Events (Imprévus _ Nepředvídané události). Nejčastěji se představení konají v ateliérech společnosti, a pak se přetvářejí v divadle. Cílem je vybudovat prostor pro setkání, experimentování a sdílení prostřednictvím náročného scénického a choreografického projevu. Tato výzkumná laboratoř dává prostor velkému počtu děl a stojí na začátku kariéry mladých autorů. Transformace/Vzdělávání Cílem projektu Pavilion (Pavilon) je znovu oživit divadelní zážitky a v rámci výstavy je posunout dál. Projekt představuje prostor, který oživují nahrávky, fotografie a archivy. I kdyby tvar pavilonu neodpovídal, jedno je jisté: představení budou živá a zaměří se na současnou tvorbu.

Expozice „Praha není Česko“ prezentuje scénografii jak ve výstavním prostoru, tak v prostředí okolní krajiny. Návštěvník se nejprve setká s prodejním stánkem fiktivní cestovní kanceláře. Tedy s instalací výstavně-veletržním prostorům přímo vlastní. Zde jsou mu nabízeny poznávací výlety, které mají za cíl představit prostředí českého maloměsta, vesnice či venkova. Přijme-li návštěvník nabídku, stane se z něj spolu-aktér v druhé úrovni expozice – v kurátorované realitě vybrané lokality. Les, kotlík, holínky, jahody, továrna, pivo, hospoda a obchod … to vše může být scénografií. Snahou autorů expozice je představit (především zahraničním) návštěvníkům Pražského Quadriennale autentické Česko formou fyzické přítomnosti na zvoleném místě mimo Prahu a navázat tak dialog s reálným prostředím a skutečnými lidmi. Performer se stává divákem a divák performerem a jejich vzájemná interakce vytváří proměnlivý obraz daného místa. Scénografie je uskupením Intelektrurálně chápána jako prostředek k vytvoření kontextu samotné akce, bez něhož by zvolené prostředí nedisponovalo kýženými významy. Jednotlivé výlety expozice „Praha není Česko“ představují svébytné scénografické realizace, které mohu být nahlíženy optikou divadla jako zážitku. Scénografie se v tomto podaní „ukazuje“ smyslům diváka a „staví se“ do role něčeho, co má být viděno, slyšeno, osaháno či ochutnáno. Projekt Praha není Česko vzniká za finanční podpory Janáčkovy akademie múzických umění v Brně. Více informací a prodej lístků na www.prahanenicesko.cz

Čínská studentská výstava má název Projekty v šuplíku. Zaměřuje se na nápady mladých scénografů, které přesahují rámec profesní praxe a úsudku. Byť nedoceněné a bez možnosti realizace, po nějaké době odložení do šuplíku získávají tyto nápady značný potenciál. Výstava chce vyzdvihnout hodnotu "neúspěchu". Scénografie je vysoce technický a praktický proces, který vybízí ke spolupráci. Nicméně téměř každý scénograf má pár nápadů, které se nikdy nedostanou na veřejnost a zůstanou v šuplíku. Téměř každý student scénografie má výstřední a nepraktické nápady, které končí právě takto. Tyto nemožné nápady jsou extrémní projevy fantazie. Ale právě jejich nemožnost je nabíjí utopickým významem a hodnotou. Ačkoli jsou neuskutečnitelné, ovlivňují budoucí práci svých autorů. Šuplík je metafora, která nám připomíná možnou cenu tvůrčí práce. Šuplík je soukromý prostor, ve kterém schováváme vlastní dějiny, takže charakter šuplíků odráží současný stav umění. Vystavené studentské práce jsou definované jako "umělecká představivost, která přetekla ze stinného šuplíku". Klíčová slova "šuplík", "stín" a "přetéct" nám slouží jako základní struktura, která podtrhává neustále rostoucí energii, která se v temnotě šuplíku skrývá. Tato instalace je zároveň jevištěm inscenovaného představení, jehož videozáznam se na výstavě promítá. Stejně jako čínská národní výstava je i ta studentská uspořádaná v soustředných kruzích. Opakováním tohoto vzoru lze prostor rozšiřovat donekonečna.

Švédskou studentskou výstavu, „Reflecting Space“ (Odrazy prostoru), vytvořilo pět studentů scénografie z Akademii dramatických umění ve Stockholmu. Představuje nejen jejich uměleckou tvůrčí činnost, ale i to, jak přemýšlejí o své práci ve vztahu k současnosti. Zkoumají témata, jako je kontinuita, variabilita, vědomí či udržitelnost a vyjadřují svou touhu po spřízněnosti a nepochopitelném. Tyto prezentace ukazují příklady toho, jak scénografie překračuje hranice nebo si hraje s prostorem, a příklady pracovních metod, jež vytvářejí obsah pro participativní díla a vztah mezi diváky a inscenací.

"Barva na stole stále představuje nejasné množství barviva, pigmentu a pojiva, jež se brzy promění v obraz. Fascinuje mě okamžik, kdy k této proměně dochází. Pokud barva není obrazem, může se zdát nahodilá. Na začátku jakéhokoli obrazu je abstrakce, pohled na první nános barvy. Lidé znázorňovali lepší život už od dob jeskynních maleb. Všechno, co máme, jsme získali díky představivosti našich předků. To, co přijde v budoucnosti, vzniká právě teď." Liisi Eelmaa se ve svých scénografických návrzích pro inscenaci Hory (Estonské činoherní divadlo, 2016) snaží skloubit fotografii a malbu. Při spojování těchto dvou různých médií využívá obraz a barvu, která na něj stříká. Možnosti obou médií zkoumá prostřednictvím transformace objektu do jiného měřítka, s jinou hmotností a z jiné látky. Vyjadřovací schopnost barev je důležitá z fyzického hlediska i na fotografii.

SASAGERU v japonštině znamená čin, jímž projevujeme svou oddanost a lásku k druhým. Na základě tohoto konceptu vytvořili studenti a mladí designéři svá vlastní díla. Skrz jejich kreativní proces a výstavu nahlédnete do naší společnosti, kultury a vzdělávání.

Výstava vychází z běžného kurátorského konceptu samo-/sebetvorby a zkoumá stavbu komunity a společnosti skrz tvorbu jedince a jeho samého. Houpačka je prvek dětských hřišť a funguje díky spolupráci nejméně dvou lidí v silném vztahu vzájemné závislosti a protiváhy, ze kterého vzniká pohyb. Jako slovní hříčka je anglický výraz pro houpačku seesaw složen z přítomného času (see) a minulého času (saw) slovesa vidět a tím odkazuje na střetávání různých zkušeností, které ovlivňují proces samo-/sebetvorby a otevírají otázky "kdo jsem?", "kdo jsem byl?", "proč se pořád měním?" a "jak se mění svět kolem mě?". Každá část našeho bytí i našeho prostředí je předmětem neustálé změny. Nepřetržitá změna nás konfrontuje s minulostí, kterou jsme opustili, i s budoucností, která přichází. Reflexní objekty v prostředí s našima očima, ve kterých si uvědomujeme, že dětská podoba zůstává pouhou vzpomínkou. Často na všechno, co nás zformovalo, zapomeneme, ale při setkání s důvěrně známými věcmi je možné zpětně si vzpomínky vyvolat. Hra jako prvek výzkumu byla v mnoha uměleckých oborech dlouho nespravedlivě vykázána z tvůrčího procesu. Tento jev se na jednu stranu intuici příčí, pokud uvážíme, že většina dnešního umění je čistě intelektuální tvorba, a v každém výzkumu, tedy i intelektuálním, je hra nenahraditelným východiskem pro objevování. Ve všech profesích a v umění obzvlášť vznikají nejlepší výsledky z úplné rezignace na práci tak, že hranice mezi "vážnou" prací a dětskou hravostí je naprosto smazána. Práce a hra se stávají jedním a tím samým.

Projekt Katedry scénografie Divadelní fakulty Vysoké školy múzických umění v Bratislavě STELLA Levitující kus látky spojující - Minulost se současností - Produkci se scénografií - Řemeslo s uměním - Nutnost s fantazií - Nápady se stylem - Obchodní aspekt s individualismem - Přehlídková mola s divadelní produkcí - Starověku s budoucností POZOR - NEPOUŽÍVAT "AKADEMIE" - JE TO "VYSOKÁ ŠKOLA"

„Swag“ – v australské angličtině „karimatka“, ale i „ranec, tlumok“; běžný termín: spací podložka, do které se zabalí osobní věci; karimatka či spací podložka používaná při kempování. Zujte se a vlezte si s námi do postele... Lehněte si pod večerní australskou oblohu na naší podložce, ručně vyrobené ze vzpomínek a textur ze zahrady za domem, podívejte se na útržky vzpomínek z dětství, jež se vznášejí nad vámi. Tři australské akademie múzických umění se spojily, aby vám umožnily na vlastní kůži zažít ambivalentnost australského snu. Studenti scénografie a kostýmního výtvarnictví na National Institute of Dramatic Art v Sydney, Victorian College of the Arts v Melbourne a West Australian Academy of Performing Arts v Perthu se pustili do sladkobolné celostátní spolupráce, při které zkoumali aspekty dětské zkušenosti – zvláštních míst, radostí a sounáležitosti, pocitů nepatřičnosti a ztráty.

Živá rostlina Ro a Ju (Romeo a Julie) - Mladí scénografové zjistí, že „Ro a Ju“ promlouvají prostřednictvím přírody, stromů a rostlin. - "Ro a Ju" vyjadřují své pocity pomocí světla a zvuku. Jejich rozhovory jsou melodické, čisté a posvátné - Tato umělecká expozice představuje jejich vřelé city, melancholii, osud a nekonečný prostor, jejich silné stránky, odvahu i pravou vášeň... - Je jemná a rychlá, jasná, ale ne nablýskaná, je přirozená, ale neživá.

Te āhua tū wātea: NZ Emerging Designers představují práci umělců a designérů z Aotearoa (maorsky Nový Zéland). Vystavené práce reflektují současnou aktivitu, proces a progresi každého designéra v průběhu PQ a odrážejí tak témata místa, prostoru a příležitostí k setkávání.

Předpokoj navržený studenty a absolventy IADT je imerzivní instalace, která spojuje fyzickou a digitální scénografii a vytváří tak interaktivní digitální zrcadlo v trojrozměrném prostoru. Dílo vzniklo spoluprací umělců z oborů fyzické scénografie a tvůrčího programování. S odkazem na Platónovu alegorii jeskyně tato instalace zkoumá myšlenku zprostředkovaných nerealit. V tomto prostředí podobném jeskyni existují různé úrovně skutečnosti a neskutečnosti zároveň. Velká část našeho současného prožívání světa k nám přichází skrz vizuální reprezentace ovlivněné různými ideologiemi, technologiemi, firmami a algoritmy. Toto dílo nabízí prostor pro sebereflexi a získání nové perspektivy na použití obrazu účastníků. Cuid z dílny studentů a absolventů IT Sligo je multikanálová umělecká videoinstalace. Změny v Irsku v posledních letech se nesly ve znamení protestů. Postoje k sexualitě v Irsku byly imunní vůči hodnotám západních společností a vytvořily dusivou kulturu násilné přetvářky a tiché podřízenosti v prostředí ovládaném muži. Pohled na irské ženy je zkoumán pomocí digitálního obrazu a vyjadřuje jejich pozici v patriarchálních strukturách katolické církve i destrukci tohoto stavu protestními hnutími volajícími po lidských právech. Výsledkem byl jistý pokrok. Předpokoj/Cuid představuje několik prací různých vycházejících divadelníků pracujících v Irsku. Jsou prezentovány společně jako součást postgraduální sekce Irské společnosti pro divadelní a filmovou scénografii (ISSSD) a podpořil je Institut uměleckého designu a technologie (IADT) a Technologický institut Sligo.

Projekt The Future Utopias Imaginarium (Imaginarium budoucích utopií) na PQ je kinetický, experimentální laboratorní prostor, který přímo souvisí s britským prostorem Staging Places Studio na Výstavě zemí a regionů (www.stagingplaces.co.uk). Působit v něm bude dynamický studentský tým začínajících kurátorů vybraný na základě odpovědí na řadu online a osobních provokací, které v zemích a regionech Spojeného království v období od listopadu 2018 do června 2019 uspořádaly organizace Society of British Theatre Designers (Společnost britských divadelních designérů) a Performance Design Education Collective. Jak lze konceptualizovat vztah mezi virtuálním a reálným, mezi imaginárním a realizovaným? Jak můžeme promýšlet utopii z hlediska prostoru a prostor z hlediska utopie? Jak by mohly různé druhy médií zmapovat nové formy utopických prostorů? Lze ke scénografii, umělecké formě zkušeností, přistupovat jako k aktu vytváření prototypů imaginární budoucnosti, které zpochybní stávající realitu?

The Changing Room (Šatna) je propracovaná interaktivní výstava zaměřená na představivost a způsob její interpretace. Představivost hraje v divadle významnou roli. Scénografové a umělci se stávají překladateli a pomocí své představivosti oživují jednotlivé postavy a scény. Tchaj-wanská studentská výstava si klade za cíl upozornit na tento romantický proces tvorby návrhu a vzít návštěvníky na cestu. Expozice obsahuje dvě části: první je prezentována jako převlékárna a návštěvníci si v ní mohou vyzkoušet kostým postavy. Jakmile do šatny vstoupí, začnou se vciťovat do příběhů, a čím víc se budou angažovat, tím hlubší bude jejich porozumění. Druhá část představuje skutečnou scénu ze hry, takže diváci mohou zjistit, jak scénografové interpretovali scénář. Prezentované dílo napsal mladý dramatik. Jde o místní příběh, který odráží moderní společnost v Tchaj-wanu. Je nám ctí, že koncept imaginace můžeme představit s příkladem živého příběhu.

Útočiště nápadů: fantazie je místo, kde je všechno možné a nic se nesoudí. Studenti z Québecu spolu se školami ze zbytku Kanady a vycházejícími umělci z celé země uvedou scénografickou výstavu inspirovanou texty, které je za posledních pět let nejvíc oslovily. Útočiště nápadů je inspirováno společnou minulostí anglické a francouzské Kanady jako dějinami kultur importovaných buď v naší době nebo v časech našich předků. Základem je přístřešek představující místo, ve kterém jako Kanaďané žijeme. Bude to tvůrčí a proměnlivý scénografický prostor, který mohou doplňovat naši studenti i návštěvníci výstavy. Bude tam pracovní stůl s jednoduchými nástroji. Vyzvali jsme všechny školy, aby přivezly materiál, se kterým by mohlo být zajímavé si v tomto prostoru hrát. Tato práce a vývoj podoby našeho prostoru bude dokumentována na video, které se na místě bude průběžně přehrávat.

Francouzský pavilon škol navrhuje společný pracovní proces, který podněcuje tvořivost prostřednictvím setkání s jinými lidmi a realizuje program otevřený celému dnešnímu světu a rozmanitosti scénografického vzdělání, a tím i performativnímu umění budoucnosti. Jak zhmotnit nemyslitelné, rozpoutat nečekané, vymanit se ze struktur, které obcházejí vědomí, a uniknout do kreativního pohybu? Jak vytvořit prostup, který nabídne možnosti v úzkém rámci mezinárodní výstavy? Jak se podělit o experimentální proces, hledání nových konceptů a často zmatenou intenzitu imaginárnosti? Proč místo vybírání nejnadanějších studentů a začínajících umělců a prezentace jejich závěrečných prací nejprve nevytvoříme prostor, v němž osvobodíme představivost a budeme tvořit společně? Pod záštitou Národního centra pro cirkusové umění, pouliční umění a divadlo (ARTCENA) si pedagogičtí ředitelé osmi francouzských škol vyučujících scénografii vysnili „novou“ (Devátou) školu, utopii, která spojuje studenty všech oborů. Ti pak vytvořili tým, který navrhl koncepci pavilonu a následně jej i postavili, a to za přispění Philippa Quesnea, scénografa a ředitele Centre dramatique national Nanterre-Amandiers.

Imaginární svět kazašských příběhů Ertegi je zdrojem představivosti našeho pohledu na svět, síly a potenciál lidského ducha, který umožňuje lidem povznést se nad fyzickou a racionální úroveň. Symbolismus světa fantazie otevírá nebývalé příležitosti k udržování energie a síly ducha, harmonie a víry v zázraky, a vítězství spravedlnosti. Imaginární svět kazašských příběhů Ertegi transformuje lidské vědomí a plodí nové obrazy, z nichž vzniká nová skutečnost. Ve světě příběhů Ertegi je Tvorba nejvyšší hodnotou. V tomto světě nevídaných možností se rodí víra ve vlastní sílu a neomezenou volnost.Imaginární svět kazašských příběhů Ertegi se vyznačuje nejvyšší mírou nespoutané tvořivosti a svobodné fantazie. Dovoluje nám vystoupat nad hmotnou a fyzickou úroveň a nabízí povznášející "záměr" překračovat hranice (které nejspíš vlastně ani neexistují) a realizovat své sny nebo procházet branami k uskutečňování těchto vyšších úrovní v naší mysli. Tyto příběhy otvírají prostor možných nápadů. V příběhu Ertegi každá postava ztělesňuje nějakou neobvyklou a úžasnou magickou proměnu. V terminologii kvantové fyziky je to "nadprostor nových možností". Není to fikce ani sen, je to magická realita. Práce našich studentů s příběhy Ertegi používají principy "hyperboly", "supersíly", "deformace" a "transformace". Vstup do imaginárního světa příběhů Ertegi otevírá mysl důkazům existence jiného světa, který čeká, až bude objeven, a fantazii vypouští k volnému letu. Mýty, představivost a magie nejsou alchymie nebo čarodějnictví. Jsou to stavy a prvky, ze kterých se skládá lidské vědomí.

IMAGINOMETRICKÁ SPOLEČNOST je pyšná na to, že se se všemi účastníky a návštěvníky PQ19 může podělit o svůj PRAŽSKÝ EXPERIMENT. Nová věda imaginometrie umožní v rámci našeho PRAŽSKÉHO EXPERIMENTU detekovat a měřit představivost návštěvníků. Pro splnění tohoto nemožného úkolu bylo nutné vymyslet nový vědecký nástroj: imaginometr. Díky němu se s návštěvníky podělíme o první princip imaginometrie: imaginace může vznikat pouze prostřednictvím mezilidských vztahů. Návštěvníci budou moci sledovat fungování imaginometru, přispět k jeho podobě nebo se plně zapojit do našeho experimentu a získat personalizovaný zážitek. Pomocí sluchátek se speciálních technologií pro přenos zvuku lícní kostí může každý návštěvník zkoumat jedinečný, mnohovrstevnatý zvukový prostor. Sonifikace biometrických parametrů se zkombinuje se sonifikací ohromné tvůrčí energie Quadriennale, získané prostřednictvím našich záznamníků lidských údajů. Individuální představivost návštěvníků pak bude reagovat s neustále se měnící představivostí našich umělců podle druhého principu imaginometrie: imaginace roste tím, že se odráží. Každý akt imaginometru bude jedinečný a neopakovatelný, návštěvníci však získají přístup k paměti experimentu, a budou tak svědky třetího principu imaginometrie: imaginaci lze pouze obnovit. www.imaginometricsociety.com/thepragueexperiment

Vycházíme ze Shakespearova pojetí divadla ("Celý svět je jeviště") a snažíme se najít způsob, jak oživit dávná představení prostřednictvím předmětů a vzpomínek, které přežily staletí. Nejde nám jen o "přežití" scény, ale rádi bychom jí vdechli nový život. Pomocí její transformace chceme dosáhnout znovuzrození posvátnosti divadelního představení.

THEÁOMAI pojímá pohled jako tvůrčí akt. Pohled jako společný bod procesu umělce a diváka. Náš blok (který představuje umělecký sochařský objekt) vyzývá návštěvníky ke vstupu do jeho konkrétní stavby. A jako by přitom shazoval svou kůži, aby odhalil jen stánek a jeho nejdůvěrnější tajemství. Stánek se rozšiřuje. Vchodem diváky provází verš básně, který je vyzve, aby si vytvořili vlastní dramaturgii. Jakmile si návštěvník verš spojí s tím, co najde uvnitř, stane se na několik minut dramatikem. Ve stánku najde reprezentaci stárnutí a všeho, co tento pojem znamená: historie, nahromaděných znalostí, mateřství (jako dokonaného tvůrčího aktu) a anonymity tisíců žen, které tvoří ve svém volném čase: i když mají (či nemají) konkrétní cíl, i když jsou (či nejsou) umělkyně... Náš prostor označuje ženskou postavu za středobod tvorby. Zastavíme čas, abychom diváka proměnili ve svědka jedné z nejhypnotičtějších zkušeností, jakou známe.