Pražské quadriennale 2003

V průběhu uplynulých desetiletí bylo přijato několik opatření vedoucích k rozvoji brazilské divadelní architektury. Vše patrně začalo úspěchem architekta Fabia Pentedada, který získal na PQ v roce 1967 zlatou medaili. V Brazílii se pořádala diskusní fóra, konference, architektonické soutěže a sympozia, jichž se, kromě jiných, zúčastnil lan Mackintosh. Toto úsilíi se zřejmě vyplatilo: v roce 1999 jsme opět získali zlatou medaili za architekturu. PQ pro nás vždy bylo významným stimulem, proto doufáme, že i letos poskytneme divákovi zajimavý pohled na náš vývoj v této oblasti.

Instalace se snaží doložit proměny divadelní architektury a divadelního prostoru ve zcela specifickém kontextu. Katastrofální povodně v minulem roce nám umožnily spatřit divadelní architekturu mnoha divadel jako součást razantní scénografie. Odvážné zásahy do interiérů divadel neočekávaně změnily jejich charakter a způsob užiti. Opravdivost a reálnost „instalací" má neobyčejně intenzivní účinek. Reálné prvky, materiály a prostory v tomto kontextu se dostávají do nových souvislostí a vyvolávají nečekané asociace. Zároveň zažíváme intenzitu a sugesci reálného materiálu v tomto iluzivním divadelním světě.

Zapomeneme-li na okamžik na nákladnost a dopad těchto instalaci, otevírá se nám fascinující pohled na neobyčejné (a neopakovatelné?) scénografické proměny divadelní architektury.

První část patří pracem Ramzi R. Mostafy, v nichž se odráží neobyčejná fantazie a sny o budoucnosti. Druhou část expozice tvoří projekt mladých architektů, kteří směřují k prostému, úspornému, funkčnímu, symbolickému divadlu, které lze snadno postavit kdekoli v Egyptě.

Římský Park hudby je prostor uprostřed města, který byl vytvořen pro poslech hudby. Umožňuje její prostou konzumaci a zároveň podněcuje k úvahám o hudbě. Je to několikadílná architektonická struktura obklopující tři ozvučné skříně vybudované dle projektu Renza Piana. Park hudby se nachází v místě, které má velký architektonický význam, mezi Flaminiovým stadionem a Malým sportovním palácem, jež oba projektoval Pier Luigi Nervi. Cílem Renza Piana bylo navázat na tvorbu jednoho z nejslavnějších italských architektů a konfrontovat svůj prostor určený k setkávání a vzájemnému obohacování s prostorem zasvěceným především ke sportovním výkonům.

Park hudby představuje v italské architektuře unikátní dílo, jež poprvé nabízí kulturní zážitky tak komplexně a tolika specifickými způsoby. Posláním Parku hudby je nabídnout místo k setkávání nejen lidí a kultur, ale i epoch a tradic. Centrem Parku hudby je antický amfiteátr, který nepředstavuje jen symbolický střed komplexu, ale také spojnici s obdivuhodnou architekturou Věčného města.

Tři sály Parku hudby byly pojaty jako skutečné hudební nástroje, ktoré mají své typické vlastnosti. Specifikou těchto obřích ozvučných skříní není jen architektonická podoba či funkce, ale i dokonalá zvuková izolace. Navíc jsou vybavony zcela nezávislými nahrávacími přístroji. Najdeme v nich Sál sv. Cecílle s 2800 místy, určený k symfonickým koncertům, pro představení velkých orchestrů a sborů s proměnlivou modulovou konfigurací ústřední scény. Střední sál, nesoucí jméno nedávno zesnulého slavného Mistra Giuseppa Sinopoliho disponuje 1200 místy a je ze všech tří sálů nejvíce variabilní: proměnlivé prostory pro jeviště a orchestr zde umožňují pořádat velké události současné hudby i baletní představení. Malý sál má 700 míst a podobá se tradičnímu divadelnímu prostoru. Je vybaven orchestřlštěm a vyvýšeným jevištěm a splňuje požadavky i velmi náročných divadelních úprav.

Všechny prostory, struktury, včetně vnitřního i vnějšího prostředí, byly v Parku hudby vytvořeny tak, aby co nejlépe vyhovovaly hudební produkci. Diky tomu se Park hudby Renza Piana stal živým prostředím, v němž interpreti i posluchači neustále hledají a nacházejí nové hudební výrazy a zážitky.

V Maďarsku je daleko více rekonstrukcí divadelních budov než novostaveb. V expozici představujeme výběr z těchto rekonstrukcí za poslední dobu. Nejvýznamější je přestavba Národního divadla v Miškolci, která trvala od počátku 90. let do roku 1998. Představujeme také plán na stavbu nového divadla Baltazar (Baltazar je společnost pro tělesné postižené). V podstatě je to přestavba průmyslové budovy na kulturní, divadelní a studijní centrum. V expozici též vystavujeme jevištní technologii a technické vybavení nového Národního divadla v Budapešti.

Expozice německé divadelní architektury se soustředila na jedno téma: ukázat, jak jsou používány pro divadelní aktivity budovy, ktere měly původně zcela nedivadelni určení. Různé projekty ukazují rozmanitost řešení, přístupů a podob, které jsou výsledkem individuálního chápaní genia loci adaptované budovy.

Divadelní architektura v Holandsku má velmi specifický charakter. Představení jsou putovní. Některé společnosti působí ve vlastní budově a zároveň cestují od divadla k divadlu. Divadelní architekt musí dokázat navrhnout takový interiér, aby v něm bylo možné odehrát divadlo, kabaret, muzikál apod.

Pro návrh nového hlediště ve městě Zwolle bya vybrána firma Peutz, která vytvořila model divadla akusticky. Tento model je vystaven na PQ a může být dotvořen dalšími výtvarníky ve spolupráci s experty firmy Peutz.

Spojení země s mořem, veřejně přístupný prostor zdvihající se z fjordu. Členitý terén zakrývá přímé funkční řešení. Výrazný bod v krajině s nepřehlédnutelnou, ale přesto uměřenou siluetou. Prostor se propojuje s vodou, oživuje pobřeží v centru města. Živly země, oheň, vzduch a voda zachycují vzdálené prostory. Měkkost postavená proti tvrdosti popisuje vnitřek z vnějšku. Šikmá střecha se přímo zdvihá z hladiny fjordu, její schodiště, plochy střech nad jevištěm a postranní věže definující obrovskou plochu, po které se může návštěvník dostat od hladiny moře až po nejvyšší bod budovy.

Atelier Snohetta získal 1. cenu za projekt knihovny v Alexandrii, Egypt.

Polská expozice vychází z myšlenky, že divadlo může existovat kdekoli. Navazuje na expozici na PQ 1999 a zčásti i na PQ 1991. Expozice ukazuje různá řešení divadelního prostoru. Představuje například spontánně vzniklé divadlo pod širým nebem v renesančním paláci v Krasiczyni, zříceninu upravenou pro různé použití v Zabrze, prostor vytvořený ve sklepení kostela, zmodernizované loutkové divadlo či divadlo umístěné na břehu moře. V každém z těchto divadel může vzniknout multifunkční divadelní prostor, kde za pomoci scénografie a hereckého výkonu dochází ke změně vztahu mezi prostorem a divákem.

Moskevský mezinárodní dům hudby byl postaven v letech 2000-2002 jako součást Ruského kulturního centra na Krasnoj Kolmě na moskevském nábřeží, blizko Kremlu. Budova zaujímá ústřední misto v komplexu Ruského kulturního centra, ktere se začalo budovat od roku 1995. Dům hudby má Filharmonický sál pro 1 800 posluchačů, Komorní sál je pro 600 posluchačů a Universální sál má 550 sedadel. Filharmonický sál s takovou kapacitou byl v Moskvě vybudován poprvé od vzniku Moskevské konzervatoře na konci XIX. století. Vedle vlastních sálů se v domě hudby nachází také dokonale vybavené zázemí pro hudebníky, včetně zkušebních sálů a jídelen. Také je tam výstavní síň, obchod s hudebninami a restaurace. Výstavba Moskevského domu hudby byla realizována během 18 měsiců a stejně jako celé Ruské kulturní centrum ho postavila turecká firma „ENKA" pod vedením Gursela Imaze.

Prezentace se týká malých athénských divadel. Tato divadla byla v Athénách založena během posledních pěti let podle vzoru divadla Karola Kouna a divadla společnosti „Nea Skini" (rež. Lefteris Voyatzis). V těchto prostorách působí dotované i nedotované divadelní společností mladých umělců zabývajících se experimentálním divadlem. Jde o typ flexibilního architektonického prostoru s variabilní scénou a adaptabilním hledištěm pro 150-200 diváků

Historická budova v Prešově, postavená podle projektu stavitele Arpáda Répaszkého roku 1881, patři dnes k nejstarším funkčním divadelním budovám na Slovensku. Do roku 1991 v ní působilo Divadlo Jonáše Záborského. Tehdy byla otevřena nová divadelní budova a historický objekt, který potřeboval rozsáhlou opravu, byl uzavřen. Akademický architekt Štefan Mitro se při rekonstrukci této cenné stavby soustředil na zachování charakteru, respektoval původní materiály i technická řešení. Jeho záměr je možno charakterizovat jako revitalizaci historické budovy. V prostorách, které nejsou potřebné k vlastnímu divadelnímu provozu, byly zřízeny sály připravovaného Divadelního muzea.

Institut divadelní technologie Spojených států (USITT) již deset let každoročně uděluje cenu za divadelní architekturu. Cílem tohoto programu bylo přiblížit veřejnosti a profesionálům vynikající architektonické návrhy. Tyto projekty se liší rozsahem, ale spojuje je zajímavé estetické, provozní a technické řešení starých i nových divadelních budov. Do programu se mohou přihlásit projekty z celého svéta, ale s ohledem na pokyny PQ jsme vybrali pouze vítězné projekty tvůrců z USA. Naše expozice zahrnuje vítězné projekty ze čtyř posledních let programu - 2000-2003. Ve snaze předvést možnosti nových technologií a živého uměleckého projevu a zároveň ukázat zodpovědný přístup k uchování historických divadel, jsou mezi vybranými návrhy stejným dílem zastoupeny rekonstrukce i nové projekty.

Projekt rekonstrukce Palau de l'Agricultura, postaveného v roce 1929 pro světovou výstavu v Barceloně pro stálou scénu Teátre Liure, vychází z návrhů, které na sklonku života vytvořil zakladatel tohoto divadelního souboru, scénograf a režisér Fabiá Puigserver (1938-1991). Jedno křidlo budovy je věnováno na dílny, sklady, kanceláře a zázemí, zatímco celou zbývající část zabírá divadlo a přilehlé prostory. Budova divadla má unikátní stavebnicovou konstrukci s 63 plošinami (každá má 270 x 270 cm), z nichž může byt sestaveno nespočetné množství prostor: od kukátkového uspořádání s řadami sedadel umístěnými proti jevišti o kapacitě 726 diváků, přes různé varianty centrálních a bočních prostor, které svým důmyslným technickým propojením umožňují obnovení původního, mnohem menšího divadla. Všechny dispozice v divadle (nazvaném na počest svého zakladatele Teatro Fabia Puigserver) plnou měrou využívají nové technologické postupy a zároveň respektují řemeslnou tradici divadelní výpravy.

 

Schiftbau je pobočka divadla Schauspielhaus Zurich. Tento divadelní prostor vznikl v západním Zurichu, v bývalém průmyslovém objektu Sulzer-Escher-Wyss. K budově staré loděnice byly přistavěny další objekty, v nichž jsou umístěny divadelní dílny, studia, zkušební jeviště a také byty a kanceláře. V samotné hale - která byla prohlášena za chráněnou památku - jsou umístěna různá kulturní zařízení: restaurace, jazz klub a velké divadlo, v němž se mohou pořádat představení, pro která je hlavní budova v centru města nevhodná. Celý tento komplex je příkladem moderního přístupu ke starým průmyslovým památkám. Tento projekt je jednak ukázkou vynikající architektury a také skvělou ilustrací současných změn ve využití evropských měst: přenesení kulturních akcí do starých průmyslových objektů má pozitivní vliv na celé okolí, které se tím mění v žádanou lokalitu. Důmyslná dramaturgie odhaluje juxta-pozici různých urbanistických přístupů a ukazuje Schiffbau v širším kontextu než je její vlastní funkce.

 

Rozpor mezi ideologií a estetikou, kterým by se dal charakterizovat vývoj divadla ve 20. století, se výrazně projevil právě v Ar-gentině, kdysi patřící mezi nejbohatší zemé světa, která se propadla mezi země nejchudši, se stále stoupajícím počtem neza-městnaných a lidí na okraji společnosti. V Argentině je těžké předvádět na divadelních jevištních jen krásu, zábavné hledáni dávných půvabů divadla. Jeviště se stala tribunami společenské reflexe a polemiky. Tato situace na nějaký čas znovu podpořila myšlenku, že výrazové je pouličním debatám nejbližší realismus či dokonce naturalismus. Zároveň se také objevila avantgarda, která opustila abstrakci a začala se vyjadřovat po svém, jinými formami. Zásadní roli v argentinském divadle hraje divák. Přichází si do divadla pro odpovědi, pro nové naději, které by nahradily ty mrtvé, které odpadly spolu s nenaplněnými utopiemi minulého století. Labyrintem je nyní divadlo postavené tváři v tvář prázdnotě bytí. Na konci tohoto labyrintu snad čeká rajský obraz lepšího života, lidského života, života naplněného láskou.

 

Pohybové divadlo bylo ve dvacátém století jedním ze zdrojů obrody scénografie. Přispělo k ní jednak hledáním nových vztahů mezi divákem a hercem, zhmotňováním a abstrakcí děje odhrávajícího se na scéně a nacházením souvislostí mezi prostorem a pohybem. Experimenty, které v letech 1911-14 prováděli Emile Jacques-Dalcroze a Adolphe Appia v Hellerau, odstartovaly dlouhý proces inovací, k nimž přispěli výtvarníci od Oscara Schlemmera (Bauhaus) přes Rudolfa von Labana a Akaravo (mezi válkami), až po Trishu Brown a Williama Forsytha po druhé světové válce. Počínaje osmdesátými léty dvacátého století začalo z pohybového divadla čerpat i flanderské architektonické myšlení. Průkopníky v tomto směru byli Anne Teresa De Keersmaeker se svým Mikrokosmem v univerzitní knihovně v Gentu (budova Henryho Van de Veldeho) a osmihodinové Divadlo, které se dalo předvídat a očekávat Jana Fabra. Tento trend rozvíjejí soubory jako Klapstuk z Leuven a De Beweeging z Antverp. Na PQ bychom chtěli ukázat jak dnes choreografové ve Flandrech - téměř po století experimentů v oblasti divadelní architektury a pohybu - zacházejí s prostorem. Při výběru jsme se zaměřili spíš na představení než na choreografy. Kladli jsme důraz na vztah mezi choreografií a prostorem. Vystavované práce svědčí o tom, že se umělcům podařilo vytvořit velmi kvalitní scénický prostor, který dává vzniknout novému a dynamickému vztahu mezi tématem a postavou.

Brazílie se zúčastnila všech ročníků PQ a oceňuje možnosti výměny zkušeností a informaci, které tato výstava skýtá. Účast na PQ se vždy odrazí v práci brazilských výtvarníků a každé čtyři roky zásadné ovlivní směřování brazilské scénografie. Na letošním PQ jsou ukázky jevištních a kostýmních návrhů, scénografických studií a cvičení k představení Krále Leara z různých koutů Brazílie.

Práce zkušených scénografů, jako je Márico Medina a J. C. Serroni, se představují vedle prací příslušníků nové generace, kteří se objevili v posledních deseti letech - například Gelson Amaral či Simone Mina. Všechny tyto umélce spojuje snaha hledat nové způsoby využití prostoru (Marco Pedroso). Všichni ctí loutkářskou tradici souboru Giramundo z Belo Horiozonte a scéno-grafickou školu lidových veselic - lidovou slavnost Parintins z Amazonie, z níž vychází mnoho výtvarníků spjatých s divadlem či přípravou karnevalů. Brazílie opět využívá příležitosti zúčastnit se všech sekcí PQ. Letos přiváží do Prahy ukázky experimentální scénografické školy ACT - Výtvarný divadelní atelier z Curibita pod vedením výtvarníka Fernanda Marése a rovněž práce vytvo-řené v Espago Cenográfico (Scénografické centrum) v Sáo Paolu.

V roce 1999 získala Brazílie zlatou medaili v sekci architektury a tentokrát představuje tři projekty reprezentující různé přístupy ke složitému procesu vzniku divadelního představení. Mezi exponáty jsou také výsledky obrovského úsilí zkatalogizovat všechny divadelní prostory a divadelní zařízení v zemi. Na PQ předvede výsledek své práce také skupina studentů, která sbírala po celé Brazílii materiály k různým nastudováním Krále Leara.

Národní expozice představuje díla tří generací bulharských scénografů. Od známých výtvarníků po začínající umélce, od profesorů po studenty. Tento výbér autorů umožňuje dvojí pohled na současnost i budoucnost bulharské scénografie a nastoluje zajímavé otázky. Tato expozice je zároveň důkazem rozsáhlých zmén, které se v Bulharsku béhem posledních dvanácti let odehrály.

Expozice představuje práce vybraných autorských týmů s podobnými přístupy k divadlu a scénografií. Autorem není pouze scénograf, ale celý kolektiv v cele s režisérem, který vytvoří celkovou podobu díla. Můžeme sledovat hledání společných obra-zů, společného jazyka a promény vzájemné spolupráce. Různé varianty složení skupin tvůrců umožňují vznik nových, vlastních forem vyjadřování.

Výstava ukazuje určité společné, ale i rozdílné znaky téchto týmů, soustředěných okolo několika osobností režisérů jako jsou Jan Nebeský, J. A. Pitínský, Jiří Pokorný, Vladimír Morávek a Michal Dočekal. Jsou to jak konkrétní obrazy osobních světů, tak i cesta k intimitě a čisté formé i skládání - partitura jednotlivých obrazů.

 

Dánská expozice představuje širokou škálu dánských scénografů, u nichž klade důraz na rozmanitost uměleckého výrazu, který divadlo v této zemi charakterizuje. Jejich příspěvky spolu tvoří „Kabinet scénografie", ráj, který vybízí k prozkoumání. V jeho jednoduchosti a čistých liniích se odráží tradice dánského designu. Funkčnost se zde mísí s tajemstvím divadla.

Vystavené práce jsou dílem sedmi egyptských scénografů, jejichž jevištní a kostýmní návrhy měly velký úspěch u diváků i u kritiků. Jejich práce se vyznačují jednotou a propojením děje s výtvarným provedením představeni.

 

Finská národní expozice reflektuje téma „Scénografie a národní identita". Ukazuje, jak jsou v práci finských scénografů využity typicky finské motivy: krajina, stavby, folklor, zvířata a přírodní materiály - dřevo a papír.

Hlavní nádvoří Papežského paláce v Avignonu se proménilo v mytický divadelní prostor - stalo se jím, když se zde v „tomto nemožném prostoru, kde hraje historie příliš významnou roli," rozhodl hrát divadlo Jean Vilar.

Expozice představuje hlavní promény ve scénografickém řešení tohoto prostoru od nového uspořádání Hlavního nádvoří z roku 2002 a scénický návrh k Čechovovu Platonovovi, kterým se tato scéna po přestavbě otevírala.

Hongkong prošel od své posledni účasti na Pražském Quadriennale v roce 1995 významnými politickými a společenskými zménami, které mély zásadní vliv na rozvoj uměni a kultury. Vzrůstá zájem o mistni specifika, dochází k propojeni čínské estetiky a sensuality se západním vzděláním a technologiemi. Základní pojmy čínské estetiky - forma (xing), duch (shon), význam (yi) a obraz (xiang) ilustruji stav prázdnoty a hojnosti v čínské filozofii, která se vzájemné ovlivňuje a doplňuje so západními idojomi jako je realismus, předstíráni, fragmentace. Toto prolínáni kultur vede současnou generaci ovlivněnou Západem i Východem k utvářeni obrazu světa vycházejícího z místních zvláštnosti a hodnot. Tento trend se odráží i v expozici skupiny čínských scéno-grafů, kteří studovali na Západě a kteří pracuji s moderními technologiemi.

 

Exponáty nabízejí prostorovou ozvénu, která je odrazem filozofie nelineárního časo-prostorového kontunua. Nejsou popisné, spíše přibližují prostředí a éthos. Výtvarný návrh hry Nagamandalam, která vychází z lidové pohádky, připomíná vnitřek chrámo-vého svatostánku, navozující pocit klidu. Nalezneme v ném prvky malířského sméru tanka, vnášejícího do obrazů pocit rovnováhy a harmonie. V asijské filozofii se čas a prostor chápou cyklicky, mají počátek a konec. Z této myšlenky vychází i pojetí prostoru, který má mnoho různých podob.

Indická scénografie je ješté stále na samém počátku svého vývoje, protože vétšina původních divadelních forem žádné scéno-grafické prvky nepoužívá. Klasické divadelní útvary Kudiattam a Kathakali se hrály v malém, prázdném čtvercovém prostoru, což vedlo k rozvoji scénických postupů, při nichž má využití prostoru metaforický obsah.

Labyrint svéta a ráj divadla je v našich exponátech všudypřítomný v dilematu člověka žijícího v harmonii s přírodními živly. Odráží se také ve spletitém vztahu člověka k sobě samému a k vesmíru - nejen k fenoménu příčiny a následku, ale k čemusi hlubšímu, reprezentovanému mýtem a iluzí - Maja.

Pro současného výtvarníka je nejobtížnéjším úkolem interpretovat tyto myšlenky na scéné a znovu je objevit v moderní podobě prostřednictvím scénografických forem, které nejsou narativní ani přímo symbolické.

Naše expozice je odpovědí na několik otázek: odráží divadlo národní identitu? Kde hledá islandské divadlo inspiraci? A koho se snaží inspirovat? Je humanita nebo identita hnací silou divadla? Diváci se ve skutečnosti identifikují s obyčejnou lidskostí, s běžnou lidskou zkušeností. Vlivy, které na divadlo působí, jsou tudíž bez hranic bez ohledu na naše místní podmínky. Národní identita je na jevišti spíše hostem a pro někoho, kdo se v divadle pohybuje, je těžko identifikovatelná.

Čím je islandské divadlo charakteristické a jak to představíme na PQ? Za posledních 5 let bylo v islandských profesionálních divadlech nastudováno na 200 premiér. V každé z nich se jisté skrývá národní identita, ať již v islandských hrách napsaných místními dramatiky či v hrách zahraničních, moderních i klasických.

 

Téma PQ - národnost a nadnárodnost, zeměpisná poloha a kořeny - je pro příslušníky izraelského národa otázkou každodenní existence, otázkou proklatou a bolestnou. Geografické hranice, morální hranice, kořeny a vykořeněni, přistěhovalci a uprchlici, okupace, osvobozeni, národní a náboženská identita - to pro mnohé z nás znamená bojovat, krutě platit svými životy a krvi. Pro některé dobrovolně, pro některé ze strachu či odporu.

Může se s tím vypořádat divadlo? A scénografové? Naše expozice přináší několik pokusů našich divadelníků, žijících v této rozpolcené společnosti Židů a Arabů, křesťanů, muslimů věřících i nevěřících, bezpočtu „kultur" a „domovin". Vždy máme u sebe zavazadla napěchovaná vzpomínkami na minulost, připraveni znovu balit. A zase novi příchozí, navrátilci, uprchlici, posedli „turisté." Klíče jsou schovány na tajných a bezpečných místech. Klíče od domovů, skutečného domova. Ty domy už mnohdy neexistuji, vlastnictví je nejasné. Pokoušíme se chránit svou lidskou identitu, aby so nerozplynula v násilí. Do-káže divadlo spojovat tam, kde národnost rozděluje?

Téma PQ 2003 „Labyrint světa a ráj divadla" nabízí širokou škálu výkladů. Rádi bychom představili japonskou scénografii jako nadnárodní uméní inspirované různými tématy - například rasismem či nacionalismem. Scénografie pomáhá bořit hranice a tím napomáhá míšení světových kultur, otevírá nové možnosti a rozvíjí fantazii. Právě proto, že žijeme v rozděleném světě, chceme zdůraznit, že divadelní umění překonává hranice a doufáme, že tak světu lépe přiblížíme naše nové výrazové postupy. Proto vystavujeme práce vzniklé v mezinárodní spolupráci.

 

 

Korejští scénografové, podobně jako scénografové v ostatních částech světa, usilují o zlepšení divákova vnímání. Pokud dojde k dokonalému propojení scénografa s divákem, máme divadelní ráj na dosah ruky. Korejská divadelní scénografie používá síly obrazu k transformaci textu v rituální prostor, v němž může divák prožít neopakovatelný vizuální vjem. Korejská expozice se pokouší stát slavností, kde se spojí tradiční korejské postupy se západními, dojde k setkání a výměně kulturních inspirací mezi Západem a Východem.

Labyrint. Ariadnina nit. Pro nás na Kypru je nepochybné, že na konci tohoto vlákna, které vede skrze labyrint svéta a ráj divadla, leží antické řecké drama, počátek naší divadelní tradice a tvorby. Na PQ jsme vybrali ukázky současného scénografického ztvárnění antického dramatu, protože tak můžeme nejlépe ilustrovat vztah mezi původem našeho národa, naší identitou a divadelní tradicí. Všechny exponáty představujeme ve světle spolupráce s ostatními kulturami, která jsou podstatným rysem našeho současného divadla. Naše expozice, inspirovaná myšlenkou labyrintu, divákovi představí práce čtyř tvůrců a jejich moderní umělecké postupy při realizaci děl největších autorů tragédií. Je třeba zdůraznit, že nastudování antických dramat jsou každoročně zařazována na divadelní repertoár a často jsou dokonce jeho vrcholem. Kyperská divadla se každoročně účastni festivalu v Epidauru v Řecku.

Současné litevské divadlo prošlo v posledním desetiletí výraznými změnami. Stávající a poněkud ustrnulá oblast státních divadel byla obohacena několika nestátními divadly, které hledají své místo nejen v kontextu současné litevské kultury, ale i v prostoru nové a multikulturní Evropy. Procházejí labyrintem nových úkolů a nesnází světa, stále věříce v objevení ráje divadla na jeho konci. V proméňujícím se kontextu současného litevského divadla se jako nejtypičtéjší jeví práce scénografky Júraté Paulékaité. Její tvorba posledního desetiletí byla spojena s prací různých litevských režisérů, ale vykrystalizovala setkáním s režisérem Oskarasem Koršunovasem, nejzajímavéjším litevským režisérem mladé generace. Stala se dokonce spoluzakladatelkou nezávislého „Diva-dla Oskarase Koršunovase", kde vytvořila své nejvýznamnější práce. Současná tvorba J. Paulékaité zahrnuje moderní taneční performance i adaptace známých literárních dél první poloviny XX. století, sahá od současného dramatu západního i litevského až ke klasické řecké tragédii.

 

Měli jsme mnoho různých nápadů a plánů na instalaci našeho labyrintu - odlehčenou, jednoduchou, hravou a co nejdivadelnější. V některých z těchto plánů jsme sami zabloudili, jiné projekty se nedaly transportovat a další byly příliš nákladné. Nakonec jsme dospěli k jedné z nejjednodušších forem, k symbolu řádu - ke krychli. Pro diváka sice není nejsrozumitelnějši, ale dovede ho k pochopení tajemství svých tvůrců. A pokud bude divák hravý, může nám na povrchu krychle zanechat vzkaz, obrázek nebo symbol. Snad se tak podaří uskutečnit setkání vystávajících s návštěvníky, herců s diváky

Mexiko se naposledy zúčastnilo PQ v roce 1975. Abychom tuto dlouho odmlku napravili, zahrnuli jsme do expozice ukázky práci šesti scénografů a výtvarníků světel za posledních pět let. Těchto šest výtvarníků představuje nejvýznamnější mexické scénografické trendy. Alejandro Luna zanechal za čtyřicet let své kariéry v mexickém divadle nesmazatelnou stopu. Diky jeho přispění zaznamenala scénografie v Mexiku výrazný vzestup. Každý z těchto výtvarníků pracuje samostatně, a proto bude jistě zajímavé vidět jejich práce shromážděné na jednom misté a porovnat vlivy a rozdíly, styčné body i různé přístupy, Na základé výzvy, abychom naši expozici koncipovali jako scénický objekt, jsme se rozhodli pro výstavu vytvořit scénografii, kde divák může se vším, co před sebou uvidí, vejit v kontakt. Může si pohrát s kladkami, lany a tlačítky a projit labyrintem chodeb, oken, paravánů a dveří. Může si rozhrnout oponu či pohybovat kulisami, chvilku si zahrát divadlo. Tato černá schránka - Labyrint - skýtá mnoho možností...

 

Nizozemí na letošní Quadriennale vybralo scénografy, kteň se zabývají divadlem v netradičních prostorách. Tento druh divadla hraje v posledních deseti letech v Holandsku významnou roli. Režiséři s výtvarníky si vybírají místa mimo tradiční divadelní budovy. Nejčastěji se hraje pod širým nebem, ve zříceninách, starých pevnostech, v kostele nebo na lodi. Prostředí, v němž se inscenace odehrává, na diváka působi stejně jako samotné představeni, a divadelníkům poskytuje nové dimenze a silu výrazu.

Holandsko na PQ vzdává hold kostýmni výtvarnici Tesse Lute, která zde vystavuje mimořádně zajímavé návrhy z posledních čtyř let.

Koncem podzimu roku 1997 se s Olavem Myrtvedtem procházíme Dunaújvárosem, méstem asi hodinu jízdy od Budapešti, procházíme spolu jeho širokými dlouhými ulicemi, kterými jen občas projede néjaké auto, a kdykoliv uvidíme nějaký obchod, hledáme figurky koček, protože moje malá dcerka je sbírá a já jí vždy pár ze svých cest přivezu. Chodíme a chodíme. A ať se koukáme jak chceme, nikde ani figurka, a tak jdeme dál, možná už začínáme být trochu unavení a ještě jsme nezahlédli ani stopu po figurce néjaké kočičky, a pak se dostáváme na trh, kde prodávají všechno možné, umělohmotné hračky, obnošené šatstvo, novéjší punčochy, balónky a také to, co hledáme, figurky koček. Jednu vybereme. Koupíme ji. Chladným ránem, za úsvitu, jdeme dál ulicemi Dunaújvárosu, mésta postaveného kolem oceláren, které se ještě nedávno jmenovalo Stalinváros, Nové Stalinovo mósto, a bylo prvním socialistickým méstem v Maďarsku a nakonec, protože se dějiny vydaly jiným směrem, změnilo jméno na Dunaújváros, Nové Mósto nad Dunajem, kde bude dnes večer v Městském divadle premiéra hry Dítě, ke které Olav dělal scénu a kterou jsem já napsal. Jdeme rovnými ulicemi mésta a přes jeho náměstí. Před několika roky jsme spolu dělali jiné přodstavoní, tohdy v Bergenu, byla to hra Jméno, hráli ji v Den National Scene, ale tehdy bylo v Bergenu jaro a představení bylo pro každoroční Mezinárodní festival. A letos na podzim jsme byli ve Stavangeru, kde hrál Rogaland Teater moji hru Noc zpívá své písně, bylo to na začátku podzimu, vlastně bylo skoro ješté léto, a teď procházíme ulicemi Dunaújvárose a za pár dní budou Vánoce, přlcházímo na další trh, masný, kde to vypadá, že všechno zboží už je vyprodáno, ale ješté stále je tu stánek s tretkami a všelijakými figurkami a mezi nimi kočka s umělohmotnými květy na zádech, jasnými, jemné modře zbarvenými. Olav ji bere do ruky a navrhuje, abych ji koupil. Tak ji také kupuji. A pak jdeme zase dál a ve výloze vidíme další kočku, z umělé hmoty a Olav říká něco jako /o ta se musí také koupit A pak přicházíme na další trh a dokonce i tam je figurka kočky, kterou musíme koupit. A jdorne dál, další trh, další kočka. Nakonoc jsou kočky všude. Nikdy v životě jsem neviděl tolik figurek koček jako v Dunaújvá-rosl, nejdřív nebyla na dohled ani jedna a teď jsou všude kolem a když se vracíme před zchátralou socialistickou ubytovnu, kde bydlím, cítím so podstatně klidnější než když jsem ji opouštěl, i když do premiéry zbývá jen pár hodin a já teď vleču igelitku se spoustou kočičích flgurok, mozi nimi jednu jasné, i když jemné modrou, s umélohmotnými kytičkami vsazenými do zad jako do květináče, které kolem krku visí malý náhrdelniček z malinkých vánočních kouliček.

PART

Tato instalace byla vytvořena jako web, kam návštěvník vnáší svou vlastní zkušenost a kde se může seznámit s různými scéno-grafickými postupy a s procesem jejich vzniku. S příchodem návštěvníka se každá scénografie promění v labyrint. Návštěvník je vybízen vytvořit vlastní příběh, ze svých vzpomínek, očekávání a stopami, které po sobé zanechá. PART je konciován tak, aby se návštěvník aktivně podílel na procesu tvorby divadelní scény. Instalace je divadelní událostí, kdy dochází k propojení rolí diváka, výtvarníka a herce; stírají se hranice a otevírají se možnosti spolupráce. PART je obrazem vývoje jednotlivých myšlenkových proudů v novozélandské scénografii posledních pěti let.

Tato expozice představuje práci architekta a sochaře Luise Longhiho, který dokáže při scénografické tvorbě kombinovat obě tyto discipliny. Vysvětluje to takto: „Scénografie je místo, kde se architektura a sochařství setkávájí. Jako architekt jsem vycvičen vytvářet prostor, jako sochař musím zvládnout tvar...Když obé s patřičným citem promícháte, vytvoříte zvláštní prostor, v němž se setkají herci s diváky a zažiji Ráj divadla."

Longhiho práce sahá od scénografie v malých divadlech až po scénické prostory vytvořené v ruinách nejvýznamnójšiho peru-ánského divadla, které bylo zničeno tragickým požárem.

Pojetí polské národní expozice se s ohledem na hlavni motto letošního PQ odvíjí od úvahy Leona Schillera (1887-1945), divadelníka, režiséra a reformátora moderního polského divadla: „Pokud by divadlo neusmiřovalo všechny rozpory světa a nebylo zároveň provazochodeckým uměním a kněžskou magii, kdyby nebylo tribunou pro politickou agitaci a místem naprosto nerealistického vytržení a stavů, pokud by se stejným uměleckým mistrovstvím nepředvádělo ohyzdnost každodennosti a patos heroických skutků - nebylo by hodno naší pozornosti ani našich obětí."

Výběr divadelních představeí a jejich autorů svou mnohotvárnosti odpovídá tomu, co charakterizuje moderní polské divadlo a zároveň respektuje trendy, vyplývající z tradiční životnosti polského divadla - tedy „malířskou" povahu scénického návrhu v konfrontaci se současnými výboji výtvarného umění a jeho estetickou brutalizaci, právě tak jako počiny projevující se formou divadelního obřadu.

Rumunská expozice - prostor s průhlednou podlahou, pod níž jsou rozloženy skicy, modely, rekvizity a fotografie: směsice myšlenek, pomíjivý svět naší profese. Na stěnách bude umístěno 12 video monitorů. Výstavní prostor bude obsahovat i malé jeviště oddělené zrcadlovými a průhlednými panely, které by měly vytvářet jak labyrint, tak ráj.

Na letošním PQ Rusko poprvé zastupuje jen jediný umělec. Byl vybrán Boris Messerer, aby ztvárnil motto PQ „Labyrint světa a ráj divadla". Osobnost tohoto umělce myšlence PQ 03 dokonale odpovídá. Ať se Messerer zabývá jakýmkoli tvůrčím úkolem - od scénografie, přes řešení výstavy až po literárně-uměleckou instalaci - vždy se projevuje jako „divadelník". Jeho návrhy vždy počítají s divákem. Messerer vystudoval architekturu a proto se pohybuje v rozměrech ulic a náměstí. Prázdný prostor jako by ho rozčiloval, je vždy aktivní a srší nápady. Materiál nejčastěji čerpá ze života. Předměty každodenní potřeby - lahve, svíce, gramofon či nádobí promenuje v aktéry svých každodenních dramatických akcí.

 

Prodaná nevěsta, opera velkého českého skladatele Bedřicha Smetany, je jedna z nejznámějších na svété. Přesto, že její premiéra se konala před téměř 140ti lety, je dodnes stále velmi populární i pro obecenstvo v Asii. Singapurské provedení opery zachovává Smetanovu nádhernou hudbu, ale příběh převádí z české vesnice 19. století do malajsijsko-singapurského prostředí, kde společné žijí různé etnické skupiny.

Inscenace opery se natolik inspiruje místními zvyky, tradicemi a všemi možnými druhy jejich barvitých svátků a slavností, že vlastně vypráví nový příběh sňatku mezi místním Číňanem a Malajkou, uspořádaného podle kulturních zvyklostí tzv. peranakanů (bohatí čínští obchodníci žijící v Singapuru). Veselá svatba, které se účastní nový manželský pár, členové jejich rodin, místní vesničané a komická postava dohazovačky (na rozdíl od muže Kecala v českém originále je to podle místní tradice žena), je v tomto provedení nejzajímavéjší scénou.

Záměrem scénického návrhu je na jedné strané zdůraznit unikátní rysy jihovýchodní Asie, charakterické svými zvláštními tvary, barvami, způsobem zdobení, lidovým uměním a všemi ostatními vizuálními prostředky, ale moderním pojetím toto vše potlačit, aby současné publikum vidělo moderní operu s originální hudbou. Bohaté a komplikované svatební kostýmy hýří množstvím batik, výšivek, korálků, hodvábí, saténů a jemných průsvitných látek, které věrně odrážejí bohatou kulturu peranakanů.

Základní myšlenkou koncepce předkládaného projektu je navázáni na motto 10. ročníku této výstavy - Labyrint světa a ráj divadla. Návštěvníkovi se ve třech částech expozice představí labyrint výtvarného světa Aleše Votavy, labyrint dějin divadelní budovy i ráj výchovy a uměleckého vzděláváni divadelního dorostu.

Tématem národní expozice jsou práce jedné z nejvýraznějšich osobností slovenské scénografie, Aleše Votavy, který předčasně zemřel v roce 2001. Interval od posledního PQ 1999 však patři k nejproduktivnějšímu období tvorby scénografa, kterou získal řadu významných domácích i zahraničních oceněni. Právě oceněná díla tvoři osu expozice. Architektonickým řešením expozice je „rekonstrukce" oceněného scénického návrhu k inscenaci Shakespearovy Bouře (SND 2000).

V takto vytvořeném expozičním prostoru dostanou své místo jednotlivé oceněné scénické návrhy, ale i další aktivity scénografa Aleše Votavy - šperk, knižní grafika a publicistika.

Kovovou konstrukci, 4,75m vysokou, kombinaci návrhu scény a kostýmů, vytvořil Alan Hranitelj pro představení operního oratoria Igora Stravinského Oidipus fíex v Ljubljanské opeře vsezóné 1997/98. Jedná se o působivou metaforu človéka navéky uvězněného v čase a požitkářství bohů, kteří radéji přebývají v nebi. Mytologický příběh krále Oidipa je archetypem osudu pohrávajícího si s člověkem - tragickým hrdinou, který se dopustil osudové chyby, když se vzepřel zákonům času i božským zákonům. Je potrestán slepotou, v níž konečné uzří své chyby, svou tragédii.

Kovový pták je žalářem tragického hrdiny a zároveň metaforou lidské neschopnosti zbavit se břemene, které na jeho slabá bedra uvalili sobečtí a přelétaví bohové. Tato lesklá kovová konstrukce tvoří jeden z vrcholů slovinské scénografie posledních let.

Design USA:

Na začátku nového tisíciletí předvádíme několik vybraných nejlepších návrhů určených pro americké produkce za posledních pět let. Ve snaze oslavit nové tisíciletí, zaměřili se jsme se letos na tři klíčová témata. Vybrali jsme si novátorské a stimulující práce, které odpovídají současným trendům americké scénografie. Návrhy provokují diváka k zamyšlení a pokouší se o jedinečné vyjádření dramatického textu v duchu nové estetiky naší doby. Také jsme v návrzích hledali vyjádření spolupráce mezi režisérem a lidmi, kteří tvořili scénu, osvětlení, kostýmy a zvukový design. Pro mnohé zde prezentované inscenace jsme shromáždili více návrhů, abychom ve výstavním formátu dokumentovali co nejkomplexněji vyznění divadelního představení. A konečné jsme též rádi, že můžeme do své expozice poprvé zahrnout i prvek designu zvuku a hudby, čím zážitek z výstavy získá další smyslovou dimenzi. Představovaný vizuální a zvukový design je názorným příkladem tendencí, které v současné době formují americké divadlo budoucnosti. Tato představení byla nastudována v divadlech po celých Spojených státech. V mnoha případech pocházeli členové týmu spolupracovníků z různých zemí a sešlí so proto, aby spojením svých tvůrčích talentů vytvořili jedinečnou vizi. Od pobřeží k pobřeží, v nové epoše a v labyrintu světa, americký divadelní design se pyšní tím, že je schopen vstřebávat vlivy různých kultur a národnosti.

Labyrint světa a divadelní ráj

V práci jevištních a kostýmních výtvarníků se odráží náš různorodý divadelní repertoár. Různé žánry a odlišné technické podmínky divadel vyžadují originální přístupy a řešení. Labyrint skutečnosti, tok života a četné sociální nepokoje, pestrost a různorodost, kterou labyrint života skýtá to vše kladné ovlivňuje bohatost našeho divadla, kterou jsme se pokusili ilustrovat koncepcí naší expozice, výběrem účastníků a jejich děl.

Představujeme vynikající práce katalánských scénogratů, z nichž mnozí se s úspěchem zúčastnili předchozích ročníků PQ. Naše expozice dále obsahuje práce mladých talentovaných tvůrců, kteří se objevili v posledních pěti letech. Všichni tito výtvarnici se rychle a dobře uplatnili v soukromých a tradičních divadlech i v alternativních produkcích. Snad ve snaze zrcadlit generace, které je předcházely, se práce těchto výtvarníků vyznačuje eklektismem a adaptabitilou k jakémukoliv typu divadla.

Švédská expozice - černý prostor s maketami, fotografiemi a rekvizitami, které přibližuji atmosféru čtyř operních představeni v Goteborgu Góteborgs Operan. Na vnějších stěnách je koláž ze skic, poznámek a zápisků z připrav a zkoušek.

Interaktivní instalace Krajina představuje tchaj-wanskou zahradu, která má zdůraznit jedinečnost tchaj-wanské kultury a divadelního uměni. Nesoustředila se pouze na vizuální vjem. Je koncipována tak, aby návštěvníka vybídla k účasti. Expozice má podobu tradiční zahrady, spojující představu „prostředí" a „kultury". „Prostředí" tvoři kombinace přírodních prvků, jako je taiwanská půda, rostliny a lidský faktor. „Kultura" označuje různé divadelní fenomény, které se na Tchaj-wanu vyskytují. Jednotlivé exponáty budou rozmístěny tak, aby lemovaly cestu zahradou jako různé přírodní prvky.

Krajina definuje výraz „identita" jako „individuálni kulturní subjekt" existující v éře globalizace a vstupující do dialogu se světem. Diváci z celého světa, kteří se budou procházet zahradou, se setkají s tchaj-wanskou kulturou a prostředím. Charakter expozice tak bude výrazně ovlivněn jejich vnímáním. Diváci budou přijímat informace, předávat informace a sami so stanou poselstvím a tím i nedílnou součásti expozice. Krajina je prvním pokusem našich scénografů o pevnou výstavní koncepci na PQ. Expozice je rozdělena na tři hlavni tématické části:

Genealogie původního je stručnou retrospektivou scénografie spjaté s vývojem naši tradiční opery a loutkového divadla. Tonto druh tchaj-wanského divadla pňmo navazuje na divadelní tradice a představuje „organický styl vyrostlý ze země". Hledání identity představuje příklady tchaj-wanského divadelního uměni, které používá tradiční formy vyjádřování, ale umělci již pracují s vlastním uměleckým jazykem. Tradiční materiál - od historických legend, lidových příběhů a umění, místního náboženství až po filozofii - se odráží v tvorbě současných umělců, kteří, s pomoci modernich postupů, vyjadřují svou představu tchaj-wanské kultury. Prolínání odlišnosti představuje současná taiwanská divadla, která absorbují vlivy jiných kultur. Právě vliv cizích prvků na tchaj-wanskou kulturu utváří její nezaměnitelný charakter. Kultura této ostrovní země se vyznačuje otevřeností a ochotou vstřebávat nové myšlenky, aniž by přitom pozbyla vlastni identitu.