Pražské quadriennale 2015

Lidé na ulici čtou dohromady a nahlas.

Takový jednoduchý způsob kolektivní demonstrace. Možná ten nejčistší způsob vyjádření společné vůle a nejjednodušší strategie převzetí prostoru. Být spolu, hrát spolu a mít společné potřeby – naivita až do takové míry, že se staneme podezřelými, pokud ne trapnými. A výjimečnými.

Už k tomu došlo v Poznani. Lidé společně stáli a četli. Nic víc. Jednalo se o veřejné čtení textu hry inscenace Rodriga Garcii s názvem Golgota Picnic a šlo o protest proti cenzuře. Tato čtení ale také byla převzetím prostoru a performancí, jež svými gesty hovořila o vlastnictví. Zároveň bylo převzetí prostoru provedeno jako divadelní představení s užitím toho nejvíce pomíjivého nástroje – lidského hlasu.

Narušení pořádku ve veřejné sféře tak neokázalým činem se může zdát příznačné. Odhaluje pozadí otázky „kdo vlastní veřejný prostor“. Jak se prostor může stát ovládnutým nebo dokonce vlastněným a jak je možné ho naplnit obsahem? Jaké existují strategie pro šíření sdělení a jeho doručení ostatním? A kdo jsou ti ostatní? Jak účinné – performativní, chcete-li – mohou být lidské hlasy? Mohou dosáhnout univerzálnosti? Mohou se hlasové strategie stát univerzálními?

Součástí projektu Voiceover je cesta po městě a živé přednesy. Jedná se o vystoupení a příběh o dvou kapitolách, který je o vlastnictví, ovládnutí a přivlastnění prostoru. Realizace Wojteka Ziemilskiho a Michała Libery bude užívat technik rekonstrukce, imitování, playbacku a různých forem elektrického a akustického zesílení zvuku, aby zdůraznila důležitosti a nejednoznačnosti hlasu, jenž si chce přivlastnit prostor. Pohrávají si s myšlenkou, že hlas je největším lidským majetkem, signaturou a důkazem o realitě. Budou zkoumat působení řečníků/reproduktorů. S odkazem na neutralitu a transparentnost vzduchu – tedy zprostředkovatele hlasu – se budeme zabývat politikou a proxemikou otevřených prostorů.

Pochod městem se bude vztahovat k vlastnění a ovládnutí a za své jeviště si zvolí jedno z nejvíce přeplněných míst v Praze – náměstí před kostelem svatého Salvátora. Můžeme převzít nějakou z hlasových strategií z inscenace Golgotha Picnic v Poznani a použít je v tomto konkrétním prostředí? Jakmile se octneme v pochodu, tato otázka se stane více soukromou a intimní.

V mezinárodním námořnickém jazyce znamená signál pěti krátkých zatroubení: „Nejsem si jistý vašimi záměry, ale jsem si jistý, že se srazíme.“ Ke sdělení tohoto varování používají plavidla zvukový signál v podobě pěti krátkých zatroubení a využijí k němu cokoli, co je zrovna po ruce – trubky, píšťaly a podobně. Performance Pět krátkých zatroubení je inspirována a ovlivněna tímto námořnickým vyjádřením nejistoty a směřuje pozornost ke sdílenému aktu plavení se v neznámém prostoru.

Městská exkurze je kritickým proniknutím na Vltavu, tedy řeku, která je zatížena historickými a kulturními významy a dnes funguje hlavně jako hřiště pro turistické lodě, které zde představují architektonicky cizí element. Ať už se plaví nebo jsou omezovány kotvištěm, reprezentují dřívější funkce a významy. Jedná se o experimentální site-specific představení, které se soustředí na zpochybnění tradiční interpretace daného místa, a které je realizováno komponovanými zvuky prolínajícími se s uklidňující akustickou atmosférou.

Výlet v malých loďkách na čtyřech jevištích: napříč rychle či pomalu tekoucí řekou, naproti zdymadlu; loďky jsou unášeny kolem Střeleckého ostrova, směrem k jezu a zůstanou stát na pod klenbou mostu. Naše malá flotila bude naslouchat zvuku náhodné, ale vnitřně propojené symfonii počasí, vody, lidí a lodí. Vzájemně se prolínající akce jsou oznamovány zvuky z rádia. Ty se tak nevysvětlitelně a nejednoznačně prolínají s okolní symfonií zvuků. Je to choreografie navzájem se překrývajících akcí s hudebním doprovodem rozličných zvuků a hlasů nějak spojených s vodou, která je zde symbolem průmyslu, komunity i rekreace. Každá scéna zhudebňuje a do kontextu uvádí sesbírané zvuky a promluvy. Akci rámují originální texty Pavla Brycze.

Pět krátkých zatroubení bylo původně vytvořeno v melbournském přístavu a v dolní části řeky Yarra v Melbourne. Pět krátkých zatroubení popře městský prostor v hranicích, které definuje zdánlivě neměnnou architekturu Starého města v Praze.

Pět krátkých zatroubení bylo poprvé uvedeno v Melbourne a produkováno City of Melbourne’s Arts Participation Program s podporou Port of Melbourne Corporation. Tato adaptace je podpořena IETM-Australia Council for the Arts Collaboration Project.

V minulosti se divadla potulovala po městě a byla průkopníky městského vývoje, protože vnášela kulturu do oblastí, ve kterých se usadila. V případě Barcelony hrála při utváření města vždy klíčovou roli – od ulice Las Ramblas přes bulvár Passeig de Gr?cia až k jedné z hlavních ulic v Barceloně, která se jmenuje Paral·lel. Avšak jakmile je jednou uspořádání města etablováno, ta stejná dynamičnost, která divadla původně přitáhla, je poté vyžene na periferii.

Cílem první části naší lekce je zmapovat divadla v Barceloně během různých historických období a shrnout hlavní epizody v šíření divadel po městě v 15.–20. století. Druhá část prezentace se bude soustředit na divadla z pozdního 20. století až po divadla dnešní doby, jež našla svá místa ve městě v tzv. „ostatních prostorech“. Skrze nejrůznější strategie našly tyto prostory místo ve městě vyhledáváním proměňujících se oblastí, unikátních míst s cenově dostupným nájemným v zastrčených koutech města a v přístupných sociálních a kulturních kontextech, díky kterým navázala divadla pouta s okolním prostředím. Zajímavé na tom je to, že tyto „ostatní prostory“ pro divadla mohou být často nalezeny ve stínu větších kulturních míst.

Tato lekce se zaměří na některé budovy v Barceloně, které prošly renovací, recyklací, transformací a nakonec byly adaptovány pro jevištní prostor. Od spolků a zainteresovaných lidí, kteří poskytli útočiště avantgardním návrhům ze 70. let ohledně mikro-prostorů, jež byly domovem pro malé společnosti na recyklovaných místech: tyto historické prostory se adaptovaly a živým uměním se otevřely veřejnosti, zatímco divadlo dobylo periferní a přehlížené městské oblasti, ať už pomíjivě či trvale. Vztah města ke všem těmto místům je odrazem (jak produktu, tak pořadatele) cyklické dynamičnosti, která v závislosti na podmínkách může zapadat do toho, co Sanchis Sinisterra definoval jako „argentinizaci divadla“.

Myšlenky a strategie, kterých na existujících místech v těchto „dalších prostorech“ užívali Peter Brook, Jean-Guy Lecat a Antoine Vitez o sobě též daly vědět, ať už explicitně nebo implicitně. Jednalo se o Saló Diana, první Teatre Lliure v hlavním sídle společnosti Cooperativa v La Lleialtat de la Vila de Gr?cia, Antic Teatre na pozemcích staré Asociace katolických dělníků, La Poderosa v domácí továrně ve čtvrti Raval, La Caldera ve staré továrně na pásky ve čtvrti Gr?cia a instalaci La Perla 29 v jedné z budov staré Nemocnice de la Santa Creu de Barcelona. Tato síť prostorů ukazuje tu nejvíc kreativní a také nejméně známou část Barcelony, velmi vzdálenou od zářivých světel a reklam.


Město a jeho chvění

Můžeme pozorovat bez konkrétního rozhledu?
Můžeme pozorovat bez konkrétního rozhledu?

Můžeme se na město podívat novýma očima?

Můžeme zažít nové zážitky v pro nás známém prostředí?

Ulice spojující Karlův most a Staroměstské náměstí se vměšuje do okolní městské sítě. Nabízí azyl pro sociální zájmy a iniciativy, pro které hlavní hlavní třída nemá žádný prostor.

Naše promenádní vystoupení Prahou odhalí jeden ze záhybů městské sítě. Ve vystoupení načrtneme jedno z hlavních městských zákoutí, které hostí řadu kulturních aktivit, jež dýchají a žijí mimo tlukot srdce hlavní třídy.

Zdědili jsme svět, kde existují zavedené názory na pokrok založený na nedostatečném rozvoji lidských kapacit, kde kontrola leckdy přesahuje z veřejné sféry do soukromé a kde se potvrzují obavy z vědeckofantastických příběhů z přelomu století, v nichž se lidé již necítí být sami sebou; tyto názory mají přehled o lidských chybách a vytvořily svět založený na škále jejich slabostí. Jejich mysl sešla ze stopy, když musela čelit takovému množství požadavků na jejich pozornost, a placebu, jež brání tělesnému prožitku.

Hlavními nástroji využitými v naší instalaci jsou lidé a městský prostor. Tato sochařská jednotka zobrazuje architektonickou nahotu lidských bytostí, kombinaci jejich tužeb a potřeb, osvobození od toho, kým jsou, a připomínku toho, že způsob, jímž se lidé nechávají vnímat, je omezeným projevem závisejícím na skutečném tělesném a časovém měřítku. Jde o varování, že se máme vzdát toho, co nás mate, brzdí a sužuje.


De Profundis je výzva, abychom se vzdali kulturních, emocionálních a duchovních předsudků. Pomocí abstrakce umožňuje vytvořit krátkou vsuvku, která nás na chvilku odvede od makroorganismu PQ'15 a zmenší ho na mikroorganismus, jenž tvoříme my, jedinci.
je výzva, abychom se vzdali kulturních, emocionálních a duchovních předsudků. Pomocí abstrakce umožňuje vytvořit krátkou vsuvku, která nás na chvilku odvede od makroorganismu PQ'15 a zmenší ho na mikroorganismus, jenž tvoříme my, jedinci.

Diváci nejsou pouhým nezúčastněným publikem: jejich přítomností vzniká zvuk, pohybem jejich těl se narušuje šíření světla a jejich vnímání významně mění způsob, jímž je dílo definováno.

Instalace není umístěna náhodně. Církevní budova je tvořena společenstvím lidí spojených se silami, jež jsou nad naše chápání. Jakmile byli lidé vybaveni vědomím, byla víra a prostory vytvořené k jejímu zachycení spojeny s jejich identitou. Existuje soustava hodnot, které naznačují, že ideálním místem pro uspořádání akce je kostel sv. Tomáše, jehož prostory instalaci doplní a umocní.


De Profundis je cestou zasvěcení z pohledu fyzična, smyslů a společenských vztahů, při níž se zážitky skupiny účastníků soustředí na nevědomé navázání kontaktu s myšlenkami ležícími mimo koncept sochařského objektu: zachycení okamžiku, světla, odrazů a temnoty.
je cestou zasvěcení z pohledu fyzična, smyslů a společenských vztahů, při níž se zážitky skupiny účastníků soustředí na nevědomé navázání kontaktu s myšlenkami ležícími mimo koncept sochařského objektu: zachycení okamžiku, světla, odrazů a temnoty.

Skupina bude sedět na zemi a provádět relaxační a meditační cvičení. Každý účastník bude mít dírkovou kameru vyrobenou z jednoduché hliníkové nádoby (k zachycení okamžiku, světla). Cílem není zachycený obraz odhalit a vystavit, ale spíše se zamyslet nad tím, že část sdíleného okamžiku byla zachycena uvnitř nádob, což je metafora naší tělesné existence.

Výrok „celý svět je jeviště“ již není jen metaforou, ale stal se realitou. Hraní a teatralizace jsou stěžejní vlastnosti současné, medializované společnosti. Nejen že využíváme dnešní jeviště (jak fyzicky existující, tak virtuální) k pečlivé konstrukci své identity, kterou pak prezentujeme ostatním, ale dobře si také uvědomujeme, že nás ostatní pozorují. Další aspekt teatralizace každodenního života spočívá v rostoucí touze být součástí různých světů a získávat nové zážitky. Veřejný prostor se stále více upravuje a stává se jevištěm, na kterém tyto zážitky mohou vznikat. Někdy se zahaluje do podoby zaručených dobrodružství, a vytváří v nás tak iluzi něčeho nového. Jindy nás mají tyto světy a zážitky překvapit či dokonce rozrušit.

S ohledem na teatralizaci každodenního života můžeme veřejný prostor pozorovat a studovat jako scénografii. Rozmnožení realit, které si představujeme, můžeme nejsilněji pocítit v městském veřejném prostoru, kde se

proplétají úrovně turismu, zábavy, konzumu, umění, práce, volného času, historie a politiky. Právě v městském veřejném prostoru můžeme pozorovat, jak lidé žijí mezi různými realitami a jak se s touto spletí realit vyrovnávají.

Rozeznáváme pak pět strategií: bojovat, utéct, ukrýt se, vyjednávat a vzdát se. Každá tato strategie/metoda s sebou nese specifický postoj k realitě. Buď vzdalování se od reality (ukrýt se či utéct), nebo zapojení se do reality (bojovat či vyjednávat) a na závěr ponoření se do reality (vzdát se).

Společně s příspěvkem Nizozemska v Sekci zemí a regionů chceme spolupracovat na mapování těchto strategií ve veřejném prostoru Prahy. S jakými příklady utíkání, ukrývání, bojování, vyjednávání a vzdávání se setkáme? A jakým způsobem scénografie veřejného prostoru tyto strategie umožňuje či znemožňuje?

Kolektivní mapování za pomoci digitálních prostředků nám umožňuje zapojit se do veřejného prostoru a zároveň s ním vyjednávat. Tento prostředek mapování je tvůrčí a participační. Kolektivní mapování nespočívá navíc v tom, že správně zobrazíme jakoukoliv předpokládanou realitu, je to způsob, jak vytvářet formy poznání, které si poradí s víceúrovňovým pohledem na realitu.

Zveme návštěvníky PQ, aby se zúčastnili série kolektivních mapování. Naším cílem je vizualizovat imaginativní strategie vyrovnávání se s realitou v určitých lokalitách. Za pomoci mapování chceme účastníky seznámit s novým způsobem zkoumání/sdílení veřejného prostoru a jeho možností. Každý den budeme mapovat jinou strategii. Po každé sérii mapování budeme moci sdílet své zážitky a zjištění.

Digitální nástroj, který byl k tomuto účelu navržen, může pomoci scénografům a návrhářům mapovat vlastnosti veřejného prostoru a zároveň zohlednit jeho prostorové uspořádání a typ postupů, které takové uspořádání umožňuje/znemožňuje. Mapují svá zjištění, zatímco návštěvníci nizozemské výstavy mohou v reálném čase pozorovat, jak vzniká archiv, a podívat se na mapu zobrazující typy strategií a jejich umístění ve veřejném prostoru.

KOKIMO připravilo pro výstavní sekci Divadelní prostor Pražského Quadriennale site-specific performativní dílo inspirované místem konání – architekturou města Prahy a mnohovrstevnatou plochou, která je obklopuje. Uskupení má zájem prozkoumat místo, kde se kříží architektura a inscenování: prostorovost, teatrálnost a prožitkovost.

Performance se bude zabývat tím, jak je architektura a prostor zažívána v různých kontextech. Budeme se věnovat například tomu, jak historické budovy a prostředí či stimulace zahraničním publikem ovlivňují naše vnímání prostoru. Dále, jaké to je nečekaně jednat v rámci určitých městských prostor? Performance se pokouší zobrazit, jak jsou různé úrovně času, prostoru, zkušenosti a představivosti přítomny na určitém místě. Klade si za cíl některé z těchto úrovní vynést na povrch a jejich vnímání prostřednictvím performativního zážitku učinit intenzivnějším.

Členové skupiny KOKIMO při všech vystoupeních zastávají práci techniků, účinkujících a spoluúčastníků, čímž je zajištěn sdílený a žitý zážitek.

Představení trvá hodinu a zúčastnit se jej může asi 10 osob najednou.

Tento projekt je součástí portugalského kurátorského projektu, který vidí identitu jako konstrukci spojenou se svým odhalením a naopak. Stejně tak kategorie živých vystoupení, která jsme navrhli, se zdá být výsledkem kompromisu mezi samotnou akcí a jejím vystavěným prostředím. Je stvořené ve stejnou chvíli, kdy je odhalené, je závislé a vždy místní, a sdílí identitu s druhem místa, které není přeneseno na místo jiné, které není přepisováno. Prostorové/časové činy mohou být formou rozporu využití prostoru pro tvorbu smyslu nebo identity.

Součástí projektu je prezentace s názvem Podle knihy nebo podle prostoru: „nekonferenční“ mítink v klasickém prostoru (učebna), který je veden stejně jako prohlídka s průvodcem, pobízí diváky k zamyšlení nad prostorem, zatímco vytváří sérii fyzických manifestací. Jak můžeme pomocí předmětů, obrazů, činů a jiných rozptýlení rozbít mluvené slovo, které je pro takový druh prostoru typické? Dokážeme tento model natolik rozšířit, že obsáhne i hybridní formát, který bude podobně jako prohlídka s průvodcem prezentovanou materiálnost měnit pomocí slov? Co se změní, když změníme to, co hledáme, i když posloucháme pojednání o tom samém? Lze pomocí scénografie stvořit identitu? Druh performativní konference silně propojený spíše s vizuálním prožitkem a ne s poslechem, což je v tomto případě obvyklé.

Další akcí je prohlídka s průvodcem nazvaná Podle knihy nebo podle prostoru: prohlídka „bez průvodce“, prožitek, který se podobá spíše skutečnému rozhovoru, například prezentaci nápadů, prožitek, kdy trasa není definitivním účelem na rozdíl od rozvoje bloků myšlenek zasazených v různých aspektech toho samého prostoru. Jde o vnitřní prohlídku Clam-Gallasova paláce a o zvláštnosti jednoho vnitřního prostoru a setkání s jednou vnitřní osobou. Nejde o prostor jako takový, ale o to, jak ho využít, abychom vytvořili zážitek slov, vytvarovali identitu zapojením všech smyslů; pozvánka k odhalení menších architektonických rysů v dialogu s koncepty. Performativní prohlídka s průvodcem, která diváky neprovádí, ale nabízí možnost stvoření reality.

V oblasti performativní architektury se zajímáme o rozhraní prostorů společenské konstrukce. Rozhodli jsme se, že nebudeme usilovat o zlepšení obecného pochopení fyzické materiálnosti architektury, a místo toho jsme si zvolili širší aspekt síťového prostoru. Pozorujeme, jak fungují úžasné člověkem vyrobené systémy, jež vedou k pochopitelnému, univerzálnímu uspořádání prostoru. Pokud se zaměříme na součástky potvrzující zavedenou strukturu, dokážeme pochopit jejich funkci v celkovém obrázku.

V prosinci 2013, když jsme pobývali na majáku v norském Homlungenu, jsme se rozhodli převést umístění jediného majáku, daleko uprostřed oceánu, do zvukové podoby, jaká by odpovídala osamělé atmosféře architektury majáku, jak jsme ji sami vnímali. Za tímto účelem jsme vytvářeli různé zvuky a naše těla reagovala na vzhled okolních majáků, čímž vznikl systém námořních signálů.


Popis procházky:

Pro procházku po Praze navrhujeme vytvořit multimediální platformu. Pro zajištění požadované interakce jsou zásadními informacemi poloha jednotlivých účastníků a mapa centra Prahy. Na platformu nahrajeme různé typy předem zaznamenaných zvonění zvonů, čímž vytvoříme základ symfonie. Každý má možnost se projít centrem Prahy podle svého uvážení. Jak se návštěvník pohybuje, neustále se vytváří symfonie, která zní podle toho, jakou trasu si účastník zvolil. Každá skladba ze zvonění zvonů bude nakonec zcela jedinečná, stejně jako každá loď vnímá vlastním způsobem různé blikající majáky v oceánu, protože popisuje čas a prostor, v němž se jedinec pohybuje.
Pro procházku po Praze navrhujeme vytvořit multimediální platformu. Pro zajištění požadované interakce jsou zásadními informacemi poloha jednotlivých účastníků a mapa centra Prahy. Na platformu nahrajeme různé typy předem zaznamenaných zvonění zvonů, čímž vytvoříme základ symfonie. Každý má možnost se projít centrem Prahy podle svého uvážení. Jak se návštěvník pohybuje, neustále se vytváří symfonie, která zní podle toho, jakou trasu si účastník zvolil. Každá skladba ze zvonění zvonů bude nakonec zcela jedinečná, stejně jako každá loď vnímá vlastním způsobem různé blikající majáky v oceánu, protože popisuje čas a prostor, v němž se jedinec pohybuje.


Popis prezentace:

V naší prezentaci se zabýváme potenciálem performativních prostorových možností, které toto téma představuje. V našem projektu se velmi zajímáme o jednotlivce a jeho vlastní prostor a o to, kolik toho může díky tomu vnímat. Žijeme a pohybujeme se v systému referencí a my umíme tyto reference, díky nimž si rozšiřujeme okruh získávaných informací, číst. Dalším krokem je to, co s těmito informacemi děláme a jak je převádíme do osobního života. Využívání zvuku při popisu prostoru je možnost, kterou bychom rádi dále rozpracovali.
V naší prezentaci se zabýváme potenciálem performativních prostorových možností, které toto téma představuje. V našem projektu se velmi zajímáme o jednotlivce a jeho vlastní prostor a o to, kolik toho může díky tomu vnímat. Žijeme a pohybujeme se v systému referencí a my umíme tyto reference, díky nimž si rozšiřujeme okruh získávaných informací, číst. Dalším krokem je to, co s těmito informacemi děláme a jak je převádíme do osobního života. Využívání zvuku při popisu prostoru je možnost, kterou bychom rádi dále rozpracovali.

Při prezentaci ukážeme námořní mapu oblasti okolo Homlungenu v Norsku a přiblížíme místa, kde jsou vyznačeny majáky. Při ukazování míst, kde jednotlivé majáky leží, vytvoříme sbor, který převede námořní značky do zvuků. Složitý systém námořních signálů převedeme z dvojrozměrné mapy do fyzického prostoru. Také poskytneme informace o tom, jak vznikala první fáze projektu v Homlungenu, a představíme různé druhy síťových systémů v kontextu Prahy s důrazem na jeden konkrétní příklad. Ze zvuků vytvářených na majáku Homlungen vzniká jakási píseň popisující naši specifickou lokalitu. V případě Prahy – jak může vytvořený zvuk popsat prostor? Napadly nás proto zvuky zvonů. Domníváme se, že je to něco více než jen atmosférická zvuková paleta: zvony vyjadřují prožitou performanci a nesou určité sdělení. Náš koncept proto popíšeme ve vztahu ke stověžaté Praze.

1. Film: Rezonující město: nepostižitelné cesty

Potenciál krajiny na Novém Zélandu dramaticky způsobit rozkol a otřást se, je jemně vnesen do novozélandské architektury. Naše budovy a města jsou herci v potenciálním hrozivé inscenaci.

Krátký film prozkoumá myšlenku radikálně přeměněného města. Vycházet při tom bude z proměny, ke které došlo ve městě Christchurch po zemětřeseních v roce 2011. Film bude zkoumat přechodné podmínky ve městě skrze evokující vizuální médium, což umožní divákovi střetnutí s nestálými performativními podmínkami, ve kterých jsou Krajina, Architektura a Tělo v komplexním vztahu. Záměrem je, aby se otřesy samy o sobě staly prostorovým materiálem s nestabilním potenciálem. To bude strukturováno přechodem města, které odhalí změny v hmotnosti. Také se střetneme s betonem, prachem a s náhodnými rostlinami, které osídlí opuštěná místa.

Nejedná se o barvitý katastrofální film, ale o alegorickou, zamýšlející se meditaci o okupování, obývání a o kráse kolektivního pohybu. Hromada materiálu a vegetativní podmínky hovoří o skrytém stavu půdy, rostliny se vynoří na místech, na nichž byly vodní toky dříve zakryty městskou zástavbou, budovy se naklánějí a rozpadají se na rozmáčenou, dříve bezpečnou zemi; dramatické zrychlení půdy přemění budovy na mraky prachu.

Film je překročením přes konstelaci materiálů z města Christchurch. Miniaturní kusy krajiny: kámen, prach, mokrý písek - a architektura: beton, ocel a prach – se vznášejí uvnitř dočasnosti vizuálního vyprávění. Ukazují na momenty změny a rezonance v představení architektury, krajiny a lidí.


2. Výlet po Praze: Rezonující město: linie nejmenšího a největšího odporu

Výlet po městě povede účastníky k překročení pražského říčního potenciálu. Členové procházky se stanou součástí aktivního čerpání dynamiky záplav, která je odhalena a nově vytvořena jejich kolektivním pohybem skrze prostory. Zažijí alternativní dimenzi města skrze procházení se a kolektivní gestikulování v kritických momentech procházky a způsoby, které se vztahují nebo evokují transformaci města prostřednictvím dramatického a vzdorujícího přílivu vody. Účastníci se střetnou s městem v podobě záplavy, zatímco linie poslední odolnosti a jejich kolektivní a individuální pohyby budou nahrávány jako připomenutí této dynamické události.

Divadlo Cchao-lu je unikátní formou budovy ve tvaru Cchao-lu. Nesídlí v chaotickém centru města. Sídlí v horách daleko od něj.

Divadlo je ušité na míru pro první čínské živé drama ve velkém měřítku, Cchao-lu Ču-ke Liang. Je to jediné velké divadlo na světě postavené z bambusu a trávy. Divadlo jako celek má perfektní kruhový tvar. Je otevřeným amfiteátrem. To přirozeně znamená, že každé vystoupení musí použít systém pro zesílení zvuku. Divadlo Cchao-lu je obklopeno patnácti žebříky z bambusu a trávy. Divadlo se skládá z deseti Cchao-lu budov, které mohou být zformovány do oblouku o 180 stupních. Krásné hory jsou scénickým pozadím a staly se nedílnou součástí divadla. Scénografie a představení jsou rozšířeny až na kopec. Jeviště má 28 metrů v průměru a obsahuje velký bazén a zvedací platformu.

Kruhový bazén je obklopen dvěma vodními kanály a vnějším jezerem. Pozice 128 na sobě nezávislých projekčních ploch může být kdykoli změněna podle potřeb projekce.

Hlediště (včetně řídící místnosti) tvoří čtyřpatrová budova ve stylu Cchao-lu, do které je možné usadit 1500 lidí. Třetí a čtvrté patro hlediště obsahuje čajovnu a vyhlídku. Hlediště a jeviště jsou utvořeny v naprosto stejném Cchao-lu stylu. Divadlo je rovněž důležitým turistickým cílem.

Divadlo je 23 metrů vysoké, vnější průměr budovy činí 70 metrů. Exteriér užívá bambus, dřevo a trávu. Dvojitě se stáčející struktura kupole divadla nabízí jednoduchou eleganci a styl (připomínající orientální klasický architektonický styl ve velkém měřítku). Kromě toho, že je zde uváděna hra Cchao-lu Ču-ke Liang, má divadlo ambici stát se mezinárodním festivalovým centrem.

 

Přednáška přibližuje způsob, jakým dočasná výstava uspořádaná v roce 2012 představila zvláštní umělecké dědictví rumunského divadla: jedno z prvních významných děl mladého umělce Gustava Klimta, které se věnovalo performancím. Rumunský král Karel I. požádal Klimta, aby navrhl freskovou výzdobu divadla v jeho letním sídle, na zámku Peleş. Při této zakázce bylo poprvé předvedeno ve skutečné velikosti dílo nazvané Múzy, masky, alegorie a emblémy, jež vytvořil umělec, který se posléze stal nejvýznamnějším představitelem Vídeňské secese. Thaleia (Thalie), Melpomené, Terpsichoré a Kalliopé se zde prolínaly se symboly Apollóna, Dionýsa a ročními obdobími. Zdi divadla zdobily malby hudebních nástrojů a symboly počasí odpovídající estetickým požadavkům a nové politické atmosféře tehdejší doby. Díla vznikala v letech 1883 až 1886 v rámci spolku Künstler-Compagnie a byla první vlaštovkou předznamenávající hnutí secese i Klimtova pozdější díla, vytvořená o 16 let později. V tomto divadle uváděl své hry nejvýznamnější rumunský dramatik Ion Luca Caragiale.

Na výstavu z roku 2012 nahlížíme tak, že se snažíme ukázat, co nebylo kvůli politické situaci během komunistického režimu známo. Zámek Peleş má v sobě stále cosi „současného“, neboť informace o uměleckých dílech, která se v něm nacházejí, byly dlouhodobě tajeny. Nějakou dobu pak trvalo, než se na ně podařilo upoutat pozornost veřejnosti, nyní tak máme příležitosti určit, jaké politické okolnosti se podílely na tvorbě, skrývání a odhalení tohoto divadelního prostoru.

Výstava o Klimtovi ukazuje podrobnosti o tomto zapomenutém divadelním prostoru vytvořeném v zámeckém areálu, který byl v té době vybaven moderními technologiemi. Šlo o první plně elektrifikovaný zámek v Evropě (s vlastní elektrárnou na řece Peleş), kde bychom našli výtah, ústřední topení, vysavač s vodním filtrem, tekoucí vodu a odvětrávací systém. Byl dílem Johannese Schultze, Carola Benesche a českého architekta Karla Limana, jenž byl jmenován dvorním architektem rumunské královské rodiny. Královna Marie prohlásila, že Liman „nikdy neopomněl žádný detail a jeho návrhy byly vždy duchaplné“. Snažíme se napojit na specifické prostředí českého paláce prostřednictvím zámeckého prostoru, který v Rumunsku navrhl český architekt, a Klimtových děl vytvořených pro zámecké divadlo.

Projekt Pneuma se volně inspiruje dílem současného slovenského umělce Stana Filka, který se již několik let zabývá interakcí mezi transcendencí a hmotnou realitou a jejich vzájemným přesahem. Filko vytváří originální syntetické dílo zkoumající přesah mezi jeho životem a dějinami světa / umění, a spojuje tak meta-dějiny se svým vlastním životním příběhem. Díky vlastním zkušenostem (dvěma klinickým smrtím) a studiu různých filozofických a náboženských systémů dospěl k osobitému uchopení světa skrze umění. Vytváří, rozšiřuje a skládá svůj vlastní jazyk – systém hodnot, které může divák vnímat prostřednictvím rozmanitých environmentálních instalací. Pro Filka jsou múzická umění příležitostí, jak představit vlastní výstavbu informace (Pierre Restany). Přestože je jeho práce tak trochu uzavřená, představuje vlivný umělecký materiál i pro současné umělce.

Využili jsme zadání PQ určující u každého specifického prostoru velikost, váhu a materiál (hliníková konstrukce), i načrtnuté prostorové rozměry zrcadla jako příležitost promluvit jednoduchou filozofickou formou – dýcháním – a navodit životadárnou atmosféru. Naším cílem je dostat za pomoci živých pohybů hylozoistickou formu před zraky diváků.

Dílo vychází ze šesti hlavních čaker. Každá část má svou barvu: červenou, oranžovou, žlutou, zelenou, modrou a černou. Barvy objektu v nafouknutém stavu vyplňují zadanou hliníkovou konstrukci – rám. Objekt dýchá, což způsobuje, že mění svůj tvar; při výdechu jsou viditelná dosud skrytá pole, kterých se lze dotknout. Ve spodní části instalace zároveň vyniká spermatozoidní sdělení v zrcadle.

Z textilu je vytvořený jediný předmět, a to z několika kusů látky. Napevno přichycená epoxidová koule se nachází uvnitř objektu. Velikost koule nepřesahuje hliníkový rám. V horní části se nachází technické vybavení (kompresor, časový spouštěč, ventilátor).

Projekt Zmrzlá města přežijí konec světa se skládá z přednášky a exkurze městem. Jeho cílem je uchovat památku na nejnásilnější města Mexika. Tato města jsou prostřednictvím divadelního ztvárnění zmrzlá, což jim dává prostor pro přežití.

Projekt vznikl v kontextu násilí spojeného s kriminalitou a na města se snaží působit v několika ohledech. Zdůrazňuje architektonickou stránku města, historii a také společenství, která k jeho vývoji přispěla a obývala je.

Všechny tyto aspekty je potřeba uchovat jejich zmražením v paměti města, které se provinilo vysokou kriminalitou a násilím. Je potřeba zaměřit myšlení lidí

na proces postupného vyhynutí, které dnes některá světová města zažívají, a připomenout dávné myšlenky minulých civilizací, jejichž prioritou bylo vyhynutí vzdorovat a přežít konec časů.

Exkurze městem: Jedná se o trasu městem označenou čtyřmi malebnými ročními obdobími. Na čtyřech místech po městě budou umístěny čtyři ledničky. Uvnitř ledniček budou návštěvníci moci najít podstatu jednoho z nejnásilnějších měst Mexika a společností, které jej obývaly. Účelem je do každé ledničky zavést zařízení, které každému okamžitě vyjeví podstatu výše zmíněných měst.

Divadelnost nalezená v charakteristice města hraje hned dvojí úlohu, dává minulosti podobu vize budoucnosti a připodobňuje metropoli k dávné kosmologii. Genius loci, tkvící v tomto nastaveném zrcadle, představuje klíč k současné scénografii a jako časosběrný obraz zkoumá koncept sdíleného prostoru. To, jak tyto charakteristiky jednotlivých míst komunikují v globálním kontextu, je zásadní otázka, kterou bychom si dnes měli položit všichni, zvláště po akcích hnutí Occupy, které se šíří po celém světě. Od arabského jara v roce 2010 po „Je Suis Charlie“ v březnu 2015 přes brazilské manifestace v roce 2013 či hongkongskou „deštníkovou revoluci“ v roce 2014 je zabírán veřejný prostor. Vrstevnatý charakter města je konfrontován a zkoumán prostřednictvím kolektivního vnímání běžných míst, která patří státu nebo městu. Naším záměrem je sloučit chápání historických událostí a vjemy našich smyslů ve vícerozměrové urbanistické vyprávění, které je ve vší své komplexnosti neviditelné, a přece se naším prostřednictvím jasně projevuje. Vycházeli jsme z popisu inspirativní cesty a pozvali skutečné diváky k prezentování neslyšitelných myšlenek, které v nás vyvolává experimentování s místem, na němž se nacházíme. Chtěli jsme konfrontovat chápání historických událostí a vjemy našich smyslů ve vícerozměrovém urbanistickém vyprávění, které je ve vší své komplexnosti neviditelné, a přece se naším prostřednictvím jasně projevuje. Mapování vjemů probíhalo v podobě nahrávání okolních zvuků s pomocí aplikací dostupných v osobních přístrojích, jako jsou smartphony, tablety a podobně. Vytváříme digitální úložiště, na něž bude možné nahrát zvuky zachycené jednotlivými aktéry a kde bude možné zároveň georeferencovat tento archiv a vytvářet virtuální prostor. Tyto záznamy tvoří složitou mapu lidské přítomnosti a zkušenosti z architektonických a urbanistických prostorů, které se, navzdory všemu, ukazují být divadelním prostorem. Náš SdílenýProstor: Hudba Počasí Politika – svět, který budeme všichni obývat, stvořený spojením jednotlivých pohledů na věc vyjádřených prostřednictvím dialogů tiché poezie, zachycené našimi smysly z okolního prostoru.

Projekt je realizován jako samostatná účast.

Před odjezdem do Prahy se budou Ghaith&Jad procházet po Bejrútu a pořizovat snímky prostorových momentů, které navodí pocit odpovídající jejich zážitkům. Snímek potom přiřadí k architektonickému materiálu, který nejlépe vystihuje kvalitu momentu s ohledem na materialitu, měřítko, kontext, zvuk, klima, světlo, politickou reprezentaci atd.

Po příjezdu do Prahy budou členové studia mluvit o svém přístupu během prohlídky města a ukáží sbírku materiálních fragmentů, které reprezentují jedinečný prostorový moment v Libanonu. Tato kompozice se stane odkazem pro účastníky, kteří se vydají na prohlídku Prahy s cílem vyhledat podobné momenty, vyfotit je a přiřadit k materiálu. Snímky ulic, rohů, budov, soch, pocitů z Bejrútu společně s multimediálním materiálem (nahrávky zvuků, audio průvodce, hudba, písně) budou provázet účastníky při hledání a budou stimulovat jejich smysly při odhalování skrytých klenotů města.

Prohlídka je interaktivním zážitkem, jakýmsi workshopem/performancí, kde je klíčovým prvkem účastník, který vytváří vazbu mezi prostorovými zážitky obou zemí.


Studio Ghaith&Jad

Studio Ghaith&Jad je studio architektury a designu, které věnuje zvláštní pozornost procesu designu a při realizaci svých projektů nechává prostor experimentování a volné tvorbě, přičemž zachovává věrnost materiálu a reaguje na koncept.
Studio Ghaith&Jad je studio architektury a designu, které věnuje zvláštní pozornost procesu designu a při realizaci svých projektů nechává prostor experimentování a volné tvorbě, přičemž zachovává věrnost materiálu a reaguje na koncept.

GOLEM Cube je unikátní multimediální interaktivní čtyřplátnová videoinstalace, která přímo navazuje na inscenaci GOLEM Štvanice na stejnojmenném pražském ostrově. Úspěšný a oceňovaný projekt, který se odehrával v původně opuštěné vile č. p. 858, poprvé v Česku použil inscenační metodu imerzivního divadla. Divadla, které diváka zcela obklopuje.

Dvacetičlenný tvůrčí tým proměnil tři patra klasicistní vily a její okolí v dějiště mystického detektivního románu pražského německého spisovatele Gustava Meyrinka Der Golem. Celý prostor v divadle na tři hodiny ožil, stal se alternativní realitou, ve které se odvíjely paralelní příběhy, splétaly a rozplétaly se sítě vztahů a divák si musel, jako detektiv a voyer, sám nalézat situace a skládat si svůj nezaměnitelný příběh. Inscenace byla poprvé uvedena v září 2013 a třicítka herců se do objektu vrátila znovu i v dubnu 2014; tehdy také byla tato událost přetvořena do své výstavní podoby. Propojením audiovizuální záznamu, divadelní i filmové režie, herectví, scénografie, designu a polyekranové instalace se divákovi zprostředkovává původní divadelní zážitek pomocí všeobklopující projekce. Díky GOLEM Cube je možno přehledně sledovat jak celé dramatické situace, tak ta nejjemnější herecká gesta a scénografické detaily, jedinečnou atmosféru, prostor a výtvarnou podobu původní inscenace.

Instalace je vystavena v nově otevřeném kulturním prostoru VILA Štvanice, který byl objeven, získán a rekonstruován právě díky inscenaci GOLEM Štvanice.

„…je to podivné, dráždivě neuspořádané a obtížně sledovatelné divadlo-nedivadlo, a právě to je jeho hlavním půvabem.” (Vladimír Mikulka, 7. 9. 2013).

Informace o instalaci GOLEM Cube: www.golemcu.be

Informace o divadelní produkci GOLEM Štvanice: www.golemstvanice.cz

Informace o VILE Štvanice: www.vilastvanice.cz

Toto je příběh o snech a zodpovědnosti.

Mým snem je stát se divadelním režisérem, ale povoláním jsem scénograf. Jsem manžel, a tak 5. listopadu roku 2009 připravuji dárek pro svého potomka, kterým je „Rekviem 2009“, které jsem sám režíroval. Devatenáct dní po premiéře se narodil můj syn. Ale má žena mému chování nerozuměla. Nyní, o pět let později, pořád vlastním židli z „Rekviem 2009“, mému synovi je pět let a občas se mě zeptá na rozdíl mezi touto židlí a těmi ostatními. Říkám mu, že až vyroste, tak se to dozví. Po dokončení „Rekviem 2009“ jsem se rozhodl s režií přestat, ale stále pracuju jako scénograf.

NÁZEV: Rekviem 2009

V PODÁNÍ: MG Theater Studio

DATUM PREMIÉRY: 5. listopadu 2009

UMĚLECKÝ DESIGN: Liao Shifu

VYPRAVĚČ: Liao Shifu

Létající prase patřilo mému příteli a kolegovi Rodgeru Hendersonovi, choreografovi a režisérovi, který mnoho let bojoval s rakovinou. Rodger prohlašoval, že až začnou prasata létat, on si poradí s rakovinou.

Chile/USA

Tento stůl lze jednoduše přeměnit na pódium, na podstavec pro vyzdvižení člověka. V mém případě má za úkol vytvořit performanci: linii jednoho sta osob podél hranice mezi USA a Mexikem. Čas ubíhal a mně se nepovedlo svůj záměr uskutečnit, ale stůl byl stále v mém studiu…

Pro inscenaci Ionescova Nosorožce z října 2012, kterou režírovala Marianne Kubik v Helmsově divadle Virginské univerzity, bylo vytvořeno deset masek. Návrh a výroba: Jason Randolph. Příběhem tohoto předmětu je chemická reakce mezi zahřátou akrylovou barvou a polypropylenovým plastem. Barva nejen že se na plast chemicky váže, během procesu se natáhne a vytvoří přirozenou texturu a vzor.

Předmět byl vyroben ze sádry zubním technikem v Aténách.

Je to přesná kopie úst umělce a poprvé byla představena během představení „Protézy“. Je to hlavní rekvizita hry.

Inscenace se jmenuje „Protézy“ a jde o osobní příběh používání protéz. Představení, které je vedeno jako monolog jediného herce, proběhlo v Athens School of Fine Arts a ve veřejném parku v portugalském Portu. Aténská premiéra se uskutečnila 19. února 2011. Výtvarnicí a zároveň vypravěčkou je Elina Niarchou a uměleckou asistentkou je Christina Karotseri.

Brocchetta je železný hřebík, který byl omylem natřen na červeno, když ho v laboratořích Teatro dell’Opera di Roma použili k připevnění kulis hlavní produkce k zemi, aby na nich mohli pracovat malíři. Vypravěčka Susanna Clemente nám prozradí příběh tohoto zvláštního svědka tradičních italských scénických malířských technik.

Výstavní sekce 'Mexiko' představuje dva ikonické kousky z jiné doby a jiného prostředí. Prvním je starověky kamenný mlýnek, v jazyce Nahuatl známý pod jménem 'Metate', jež byl použit jako hudební nástroj a který vyvolává ztracené vzpomínky. Druhým je symbolická láhev 'Soldado de Chocolate', místní limonáda z Méridy, Yucatán, která se v nedávné době po neúspěšné stávce pracovníků společnosti Sidra Pino přestala vyrábět. Oba předměty pocházejí z odlehlých míst a časů a spojují je jejich vlastní zpodobnění vzpomínek, připomínají konzumní pozadí dvacátého století.

Předmět je certifikovanou pupeční šňůrou z neznámé epizody seriálu Akta X, kterou společně koupili spolupracovnice Katie Williams a Emma Hicks. Předmětu díky jeho velké „rekvizitálnosti“ schází neměnná identita. Představuje zástupný znak, ale také to, díky čemu jsme na pokraji zhroucení, jedná se o materiální pouto, které nikdy zcela nezchřadne, je zapomenutým a těžko postižitelným objektem. Pro nás je ztráta součástí naší DNA, já jsem potomkem „Ukradené generace“ a Katie je dítětem z éry nucené adopce. Tyto ztráty zanechávají mezery, ať už v definitivní genetické historii nebo v konstrukci neměnné identity.

Scénografická zpověď. Když se připravovala hra „Racek a jiní ptáci“ na svou čínskou premiéru, divadlo Pan Pan si vyžádalo dvě identické vycpané kočky. Rekvizitářský spolek se zeptal na preferenci barvy předtím, než kočkovité šelmy odchytí a zabije. Divadlo Pan Pan tuto variantu z etických důvodů odmítlo a požádalo spolek, zdali by případně mohl zajistit kočky, které jsou již po smrti. Jak zemřely? To nevíme, ale tady jsou.

Jednoduše řečeno, Dilly taška je pletená taška. Tuto konkrétní tašku upletla Frances Djulbing v tradičním stylu jejího kmene Yolngu ze severovýchodní Arnhemské země. Techniky užité při pletení tašky zdědila Frances v nepřetržité linii nejstarší kultury na světě po svých předcích a na oplátku je učí ostatní.

V inscenaci The Shadow King (radikálně pozměněná verze Krále Leara, kterou společně adaptovali Michael Kantor a Tommy E Lewis, a v níž herci hovoří pěti prapůvodními australskými řečmi a také anglicky) v Malthouse Theatre nosí tuto Dilly tašku Edmundova matka, kterou hraje právě Frances (postava nahrazuje Shakespearova Kenta a chytře zdůrazňuje důležitost starších žen pro komunitu). Taška představující repozitář tajných znalostí a předmětů je během představení při scéně zajetí Leara a jeho matky Gonerilem a Reganem symbolický roztržena ve dví a odhozena .

Dilly taška, její místo vně vyprávění Krále Leara a její vztah jak k pravdě, tak k mylnému výkladu původní australské kultury, společně formují řadu fascinujících a hluboce komplikovaných příběhů. Součástí naší radosti z produkce je příběh, který zkoumá tradiční bílý symbol (Leara) a to, jak západ chápe svádění bojů o vlastnění a prodávání půdy v protikladu k tradičnímu obývání půdy původním obyvatelstvem. Problematická se však ukázala tvůrčí výměna mezi městským kreativním týmem a řemeslníky z Beswicku, Katherine a Raminginingu a potřeba výroby takové Dilly tašky, která bude moci být roztržena ve dví při každém vystoupení, a to navzdory jejímu velkému kulturnímu významu.

Dilly tašku však obklopuje ještě větší příběh. Příběh, který má v každé kmenové skupině napříč Austrálií odlišný význam. Taška z inscenace The Shadow King je z kraje Frances Djubling a její příběh je nejpravdivější, pokud je vyprávěn jí samou a z perspektivy jejího kraje, tedy místa, odkud pochází její kultura. Prolínají se zde způsoby, jakými byly příběhy australských domorodců vyprávěny bílými tvářemi, jako by se staly včera. Bez kontextu neustále se vyvíjející a živé kultury.

A nakonec tu máme příběh Dilly tašky, kterou začala Frances splétat v období, v němž začaly probíhat zkoušky představení v Melbourne a kterou dokončila během čtvrté sezóny produkce v Perthu na druhé straně této rozlehlé země.

Duha (Tęcza) je umělecká instalace navržená polskou umělkyní Julitou Wójcik a je zhotovená z více než 16 tisíc umělých květů. Vznikla jako projekt Institutu Adama Mickiewicze u příležitosti polského předsednictví v Radě EU v roce 2011. Po prezentaci v Bruselu byla umístěna na náměstí Zbawiciela, které patří k nejrušnějším ve Varšavě.

Část varšavských obyvatel a turistů „Duhu“ přivítala, došlo však i k několika případům vandalismu i neúmyslnému poškození. Do konce roku 2013 instalace několikrát hořela. Po posledním vandalském činu v listopadu 2013, k němuž došlo během přehlídky na Den nezávislosti Polska, byla obnovena za podpory varšavské městské rady.

Podle umělkyně měla být „Duha“ apolitická, přesto se stala předmětem celonárodní diskuze. Kontroverzní je v Polsku díky spojitosti s hnutím LGBT. Paradox spočívá v tom, že autoři vybudovali další „Duhu“, a ta byla svými oponenty opět zničena.

Částečně ohořelá konstrukce s černými místy odráží společensko-politickou situaci v Polsku, napětí, které duha jako symbol vyvolává.

Polský novinář a fotograf Marcin Wziontek fotografoval nacionalistickou demonstraci v Den polské nezávislosti 11. listopadu 2013.

„Najednou jsem řekl: ‚Tu Duhu každou chvíli zapálí. Jdeme!‘ S tím jsme se vydali na náměstí Zbawiciela. ‚Koukněte, vždyť už hoří!‘, zvolal jeden z fotografů. Zahlédl jsem plameny a dal se do běhu. Se vším tím těžkým vybavením, zadýchaný a zpocený, jsem se dostal na náměstí dřív než ostatní...“

Každý rok pohltí Nizozemsko na tři týdny od listopadu do 5. prosince mikulášská horečka. Všude probíhají slavnosti a všichni to společně hrají tak, aby děti na Mikuláše věřily. V každém obchodě, domácnosti i v každé škole se o něm zpívá, všude visí obrázky zachycující Mikuláše se služebníkem Černým Petrem. Je to vlídný svátek, kdo byl hodný, dostane odměnu.

Mikulášové připlouvají i s Černými Petry za krátkých pošmourných dnů na lodi ze Španělska. Pro přistání projede na bílém koni městem Mikuláš, stařec s bílým vousem a červeným pláštěm. Je doprovázen několika Černými Petry, kteří kolem něj poskakují, hrají písničky nebo rozhazují sladkosti. V následujících týdnech se v noci prohání na koni nad střechami a Petrové lezou do komínů a schovávají dětem do bot malé dárečky. Udržují dětské nadšení celé tři týdny.

Uvěřit není nic těžkého; v Nizozemsku všichni spolupracují, dospělí se chovají, jako by Mikuláš skutečně existoval, vyprávějí stejný příběh a vysvětlují případné nesrovnalosti. Včetně starostů, kteří Mikuláše vítají v přístavu. Nikdo dětem nesmí prozradit pravdu. Ty začnou postupem času samy pochybovat. Pomalu vnímat, že jde jen o hru v kostýmech. Od té chvíle se však musejí na největším nizozemském divadelním představení podílet i ony. Tento úkol berou často velmi vážně.

Černý Petr je u dětí oblíben pro své veselé hopsání, akrobatické kousky, schopnost vyskočit na střechu a vlézt dovnitř komínem. Jako jediný si smí tropit z Mikuláše žerty. Původně představoval Černý Petr maurského prince v nádherném sametovém šatu se zlatou výšivkou. V těch časech se jeho i Mikuláše děti trochu bály.

Mikuláš vždycky věděl, které dítě zlobilo, protože to stálo v jeho velké knize hříchů. A pytel, který nosil Černý Petr, byl nebezpečný. Ten, kdo zlobil, v něm mohl snadno skončit nebo dostat proutkem. Rodiče tím děti strašili celý rok. Hříšníky, kteří skončili v pytli, si Mikuláš odvezl s sebou do Španělska.

Černý Petr se ale během let změnil. Už před nějakou dobou přestal být maurským princem. Přestal děti strkat do pytle. Státní televize vysílá po tři týdny každodenní Mikulášské zprávy, přinášející novinky o putování a dobrodružstvích všech Mikulášů a Černých Petrů. Díky tomuto pořadu získal Petr nová přízviska, přibližující proměnu jeho povahy: Vylekaný Petr, Rychlý Petr, Vyšňořený Petr atd. Černou obličejovou barvu vystřídalo profesionální líčení, přidal se jíl, takže se barva změnila víc do hněda.

V dnešní multikulturní společnosti je Černý Petr vnímán také jako připomínka koloniální éry. Ne všichni Mikuláše považují za veselý a šťastný svátek, každoročně přibývá kritiků, kteří upozorňují, že jsme svou kolonialistickou minulost zatím příliš nepodrobili kritice. Neuznali jsme způsobenou bolest a neomluvili se za své činy. Pro kritiky představuje mrštný služebník Černý Petr ponižující a rasistické téma. Zároveň se však stává ikonou nacionalistů bránících svůj tradiční svátek i občanů, kteří by chtěli celou tradici s Mikulášem, Černým Petrem i pytlem zapsat na seznam kulturního dědictví UNESCO.

V roce 2014 se Mikulášské zprávy pokusily národní zvyk zachránit. Starý Černý Petr dostal vlastního koně a nosí dnes stejné oblečení jako Mikuláš. Zpátky do Španělska odjíždějí společně. http://sinterklaasjournaal.ntr.nl/#/home

Hra: Příšera Mar. Společnost Naranja Azul. Designér a vypravěč: Aarón Govea.

Maska starého moře vychází ze dvou úrovní, vizuálního obrazu a kvality pohybu. Aby bylo dosaženo té správné atmosféry a iluze, musí být vše předváděno velmi pomalu. Tato pomalost je totiž klíčovým prvkem, který vyvolává představu starého námořníka.

Režisér mě požádal o psíčka do opery Julius César. Vyrobila jsem ho, ale nelíbil se mu.

Požádal mě, abych mu vyrobila něco jiného, něco víc „jakéhosi“, víc bílého, víc stupidního… a tak jsem vyrobila tohohle pudla.

Jde o vynález Gabby Torgeira Gabrielsena, který pracuje v Národním divadle v Oslu. Našel doma v podkroví kufr z roku 1842 a v roce 2011 jej pak renovoval. Protože ve výstavním katalogu Muzea současného umění v Římě (MACRO) se jméno Torgeira Gabrielsena u performance vůbec neobjevilo, chceme mu to vynahradit. Proto jsme jeho kufr přivezli.

Jedná se o hru Ifigenie v podání souboru Ten Thousand Things Theater, režírovanou Theodorou Skipitares.

V roce 2005 jsem vytvořila inscenaci vycházející z Euripídovy Ifigenie pro minneapoliský soubor, který vystupuje v komunitách, pro něž je kultura špatně dostupná. Jedno představení se hrálo v ženské věznici. Všechno šlo dobře, ale když už jsme balili, spustil se poplach. Ztratil se jeden z klíčů od vězení. Všechny vězeňkyně byly prohledány a zamčeny do cel a náš odjezd se o půl hodiny zdržel. O měsíc později mě doma v New Yorku zlobil kuchyňský vodovodní kohout. V instalatérských potřebách jsem chtěla kohoutek vytáhnout z kabelky a místo něj jsem vylovila velký mosazný klíč s vyrytým písmenem A. Pátrání na internetu potvrdilo, že jde o vězeňský klíč značky Folger Adam. Zřejmě ho některá z vězeňkyň ukradla během představení. Možná pak dostala strach a strčila mi ho do kabelky. Pokusila jsem se s věznicí spojit, ale bez úspěchu. Nakonec jsem se rozhodla přestat hasit, co mě nepálí.

Příběh dětského kočárku, který byl vyroben, aby přehrával hudbu, měl premiéru ve Velkém divadle 21. prosince 2012. Umělkyně přišla pár týdnů před premiérou na divadelní workshop a uviděla rozpracovaný kočárek z dílny výjimečné mistryně divadelních činností Marie Eskiny. Kočárek se jí zalíbil, ale v té době neměla během hry herečka ani chodit po scéně, a tak umělkyně přesvědčila režiséra a skladatele, aby složil hudbu a herečka tím pádem po scéně mohla chodit s kočárkem. Souhlasili a o hře potom mluvili v televizním pořadu. A tak falešná věc ovlivnila celou hru.

Rakousko/Německo

Jednorožec se poprvé objevil v produkci „Vřesy“, představení z dílny Veroniky Burger, Nory Jacobs a Nicole Sabella během jejich třítýdenního turbo-pobytu na ImPulsTanz Festival ve Vídni v roce 2013. Produkce měla premiéru 5. srpna 2013. Jednorožce, který byl vyroben v Číně, našla Nora Jacobs. Ostříhala ho Veronika Burger a Nicole Sabella ho přivedla k životu.

Konvička na mléko byla použita jako rekvizita v inscenaci The Sandbox (Pískoviště), vycházející ze stejnojmenné hry Edwarda Albeeho. Konvičku původně získala Mary Parent jako svatební dar a vzorně ji opatrovala, v pozdějším věku však majitelku postihla demence a skončila v pečovatelském domě. Druhý život získala konvička jako rekvizita v sérii fotografických zátiší, kde symbolizovala postavu babičky ze hry. Konvičkou se nabíral písek z pláže, který se sypal na babiččinu mrtvolu. Z těchto fotografií posléze vznikl krátký film. Mary Parent zemřela loni v červnu.

Prštník, předmět, který byl rozložen a znovu poskládán dohromady, z premiérové performativní instalace 1,000 Faceless Eyes Staring Back (Zírání 1 000 očí bez tváří). Instalace v podobě videoperformance byla vystavena na Novozélandském festivalu ve Wellingtonu od 18. do 22. února 2014. Instalaci navrhovala a předmět vybrala Pegi Marshallová.

Kanada, USA

Tento předmět byl inspirován sérií Patria od R. Murray Schafera a jeho ontologickým stavem je divadlo. Materiál je charakterizován souhrou příběhů, které spojuje pohyb, jehož pomocí je převyprávěna minulost. Buď se valí, nebo vystupuje nehybně. Nikdy nekončí. Navrhl jsem ho já a svou premiéru měl v dubnu roku 2011 na Montreal’s Reality.

Předmět, který si vybrala dvojice warren-crow+warren-crow, se objevil v jejich představení „Polárka: Porsgrunn“ na mezinárodním divadelním festivalu v Porsgrunnu (Norsko, červen 2014). Je to stará kapesní svítilna, nalezená pod sedadlem náklaďáku v Norsku. Půjčil nám ji otec kurátora, který organizoval festival, a použil ji divák během představení, při kterém publikum sehrálo roli osvětlovačů. Když se na ni podíváme, připomíná nám, že vizuální technologie může proměnit tvorbu (i život) ve hru s nulovým výsledkem. Stydíme se za to, že jsme zlí Američané, kteří baterku zapomněli vrátit.

„Xochicuicatl cuecuechtli“ (píseň „O necudné květině“)

Opera je napsána v jazyce Nahuatl, autor: Gabriel Pareyon

Opera měla premiéru v září 2014 v Theatre of the Arts, CENART, Mexico City. Opera se může pochlubit hned dvěma prvenstvími. Jednak se jedná o první operu napsanou v jazyce Nahuatl a také jsou v ní využity výhradně původní mexické hudební nástroje. Píseň Cuecuechcuicatl (erotická píseň), jež tvoří nedílnou součást textu, byla zachycena španělským katolickým mnichem Bernardinem de Sahagunem okolo roku 1540. Operu složil Gabriel Pareyón, designérkou byla Enid Negrete, dirigentem José Navarro a světelným designérem Braulio Amadis.

Automat na objetí se stal součástí života umělce, když mu byly tři roky. Původ jeho jména je dodnes nejasný, ale možná pochází z francouzského slova oui (ano), jelikož má tendenci se kývat dopředu a dozadu. Nadnárodní Ouitou účinkoval ve Three, Two, One Story: Cuéntame que te cuento! (Tři, dva, jeden příběh: Říkám vám!) od The Giardino Segreto Association, společně se svetrem s rozpolcenou osobností a mizícím prstenem. Jeho příběh převyprávěla Letizia Binda-Partensky v režii Giovanniho Covelli Meeka. Představení se konalo v listopadu 2013 v italské Piacenze.

Dva barevné plastové kelímky spojené bavlněným voskovaným provázkem se staly komunikačním prostředkem. Stačí, když provázek natáhnete a začnete mluvit do jednoho z kelímků a ten druhý si někdo další přiloží k uchu.

„Projekt telepatie“, site-specific, escena en acción.

Poprvé umístěn/performován v ulicích Altey 4. 7. 2013.

Design a tvorba: Joan-Sabas Pardo a Patricia Escario

Vypravěč: Joan-Sabas Pardo

Tanec: Laura Ferrer

Konstrukce: Scénografický workshop umělecké fakulty Univerzity Miguela Hernándeze(UMH)

Produkce: Ajuntament d‘Altea a Univerzita Miguela Hernándeze

Patu Paraoa byl původně vyřezán pro inscenaci z roku 1996, následně byl využit ve třech dalších. Je to druh tradičního maorského kyje, který se používal při boji zblízka. Tyto zbraně se lišily velikostí, vyřezávaly se z různého materiálu od velrybích kostí po tvrdé dřevo, některé jsou dokonce vytesané z kamene, mimo jiné i z pounamu, jadeitu nalezeného na NZ. Některé patu byly dokonce pojmenovány tak, aby popisovaly dobrodružství svého nositele.

Při představeních se tento konkrétní kyj patu používá, jako by šlo o skutečnou tradiční zbraň. K používání maorských zbraní se váží určité rituály, které jsou zasazeny do současného prostředí. Svým způsobem přestala být tato zbraň pouhou rekvizitou, herci se k ní chovají jako ke skutečnému artefaktu. Já jako designér si nechávám všechny tradiční zbraně, které vyrobím, abych měl jistotu, že se s nimi bude zacházet se stejnou úctou, jakou zasluhují skutečné zbraně.

Islandskou vlajku dostala Thorunn (scénografka/režisérka) od svojí babičky v roce 1944, kdy Island vyhlásil svoji nezávislost. Měla ji řádně složenou v šuplíku, jelikož nevlastnila stožár. Její syn si vlajku každého 17. června, na den nezávislosti Islandu, půjčoval, aby ji vyvěsil ve výloze svého obchodu, a to až do roku 1971, kdy ji Thorunn zdědila.

V roce 1995 ji měla během performance Gudrun na sobě jako zástěru. Vzniklo podezření, že vlajka byla nevhodně použita a během premiéry Gudrun natáčeli dva policisté. Její manžel, jeden z autorů hry, byl povolán do kanceláře premiéra, aby mu použití vlajky vysvětlil, jelikož „Zákon o národní vlajce Islandu“ nařizuje, že kdokoliv, kdo vlajku zneuctí jak slovem, tak činem, musí čelit pokutě nebo dokonce vězení až na dobu jednoho roku. Výsledkem jednání bylo rozhodnutí, že vlajku je povoleno během performance používat, a přestože je již mírně opotřebovaná, Thorunn ji stále může vyvěsit na stožár při zvláštních příležitostech.

Pravý katovský meč posledního pražského kata z 18. století, kterým se sekali ruce zlodějům. Meč hrál v mnoha historických inscenací Národního divadla.

Ve čtvrtek 4. dubna 2002 došlo v samotném závěru 57. reprízy inscenace Marie Stuartovny (premiéra 30. 3. 2000) ve Stavovském divadle k pádu boční kulisy, která poranila herečku Ivu Janžurovou, představitelku královny Alžběty. Korunka, kterou měla v té chvíli na hlavě, ji zachránila před vážným zraněním.

Původní vybavení scény: Maska větší než život sám a tanečník. Představení: Kouzelný cirkus. Premiéra: 15. 4. 1977. Společnost: Laterna magika. Režie: Evald Schorm, Jan Švankmajer, Jiří Srnec; scénografie: Josef Svoboda; návrhář masek: Jan Švankmajer. Vypravěč: člen současného souboru Laterny magiky tanečník Štěpán Pechar.

Slepec v centru dění, opuštěný uprostřed podivného stroje. Nezbývá mu než čekat na podnět, který by mu pomohl dostat se z této prekérní situace. Tento zážitek vás má přimět, abyste si představili jinou realitu a zamysleli se nad způsobem naší existence. Představení vychází ze hry Maurice Maeterlincka „Slepci“, klíčového díla symbolistického divadla, které mělo premiéru v roce 1891 v Théatre d‘art, režíroval Lungné-Poe.

Lucía Acu?a a soubor INVERSO.

Tvůrci gurmánských performancí Vojcek (Madison, Wisconsin, 2013) a Slečna Julie (Chicago, Illinois, 2014) proměňují a spojují původní šestichodová menu z obou inscenací. Proměna hrášku sleduje Vojckovo sílící šílenství prostřednictvím překvapivých variací s touto zcela běžnou zeleninou. Menu z afrodiziakálních cukrovinek ve Slečně Julii zkoumá propojení mezi touhou a konzumací.

Divadlo má v Polsku zvláštní význam. Už od dob, kdy král Stanislav August před 250 lety jmenoval soubor Královského národního divadla, vnímali Poláci divadlo jako veřejnou instituci, která ovlivňuje společenské i národní povědomí. Zatímco Američané čekají na Velký román, který popíše jejich osud, Poláci vyhlížejí Velkou hru – a že jich už několik měli. Patří k nim i „Veselka“ Stanislawa Wyspiańského z roku 1901, která popisuje svatbu haličské venkovské dívky a krakovského intelektuála. Dvě skupiny hostů, zemědělci a intelektuálové, které se na svatbě sejdou, spolu nejsou schopné vyjít, dochází ke konfrontaci vzájemných předsudků a nesmyslných přesvědčení. Hra si bere na paškál slabiny a nedostatky polské povahy. Patří ke stěžejním a nejhranějším dílům polského divadla. Autor se během líčení svatební hostiny paradoxně ani jednou nezmiňuje, jak vypadala svatební tabule a co se podávalo. Přitom venkovské svatby jsou dodnes jedno velké kulinářské představení, jsou projevem společenských ambicí, naděje na lepší život. Profesorka Anna Królikiewicz z gdaňské Akademie výtvarných umění se rozhodla pustit do rekonstrukce tohoto kulinářského vesmíru. Vychází z místních haličských surovin, nastudovala si také dobové zdroje a nás tak čeká zážitek z polské svatby před sto lety, k níž se však jako diváci připojíme dávno po začátku. Kapela ještě pořád hraje, ale večírek se chýlí ke konci. Na stolech zůstávají zbytky hostiny, svatebčané jsou opilí a opojení. Celá místnost nasákla odérem alkoholu. „Kdyby byl Chopin ještě naživu, myslím, že by pil,“ prohlašuje hrdina Wyspiańského hry, jemuž se přezdívá Nos. Předlohou jeho postavy byl Stanisław Przybyszewski, polský modernistický spisovatel známý po celé Evropě. Mezi hosty se rozvíjejí vlastenecké diskuze v atmosféře dekadence, opileckých halucinací a úniku od politického realismu.

Kanada, VB, Řecko

Jídlo je vždycky stálicí, i když se vše ostatní zblázní. Že? Tento projekt se zabývá nejen touto myšlenkou, ale také feminismem, sexualitou a změnami společenských norem pomocí jídla, které nalezneme ve Strindbergově kultovní hře „Slečna Julie“. Několik bláznivých kuchařů uvaří Svatojánskou polévku společně s hudbou, živým videopřenosem a sociálními médii. Kanada, VB, Řecko

Flesh System (Korina Kordova, Przemek Kamiński, Mateusz Szymanówka) + Jadłonomia (Marta Dymek).

Kulinářská extravagance #abyss.foodposession je novým převtělením inscenace #abyss.witchroulette, vytvořené souborem Flesh System (Korina Kordova/Przemek Kamiński, Mateusz Szymanówka) v roce 2013. Tentokrát soubor spolupracuje s polskou vegankou a food blogerkou Martou Dymek (jadlonomia.com).

Jestli chcete zjistit, co bude ďábel jíst v Praze, přijďte se na nás podívat.

Francie & Kypr

Performativní výstup, který nás zve k oslavě bytí skrze aparát, ve kterém hraje každý svoji roli. Dílo je inspirováno Sartrovou hrou „S vyloučením veřejnosti“.

Výprava Alexandros Lernis & Mahana Delacour ve spolupráci s Vesnou Krebs – video/zvuk.

„Jinakost“ je pro Thajsko významným tématem, jelikož jde o zemi s tak tak multikulturní základnou, že se v ní každý někdy cítí jako „ten odlišný“. Požita bude ingredience, která se ke hře vztahuje; thajské sardinky, symbol práce, budou hrát roli hlavní přísady při přípravě okázalého pokrmu.

Titotio Creative Art a Idea Consultancy a Cat in the hat; catering s plným servisem.

Inspirováno inscenací „Rosas Danst Rosas“ Anne Teresy De Keersmaeker. Hudba: Thierry De Mey, premiéru odehrál soubor Rosas v bruselském Théâtre de la Balsamine v květnu 1983. Dílo se zaměřuje na fyzický vztah mezi kuchyňskými pracemi a práci v tanečním studiu. Navazuje na původní choreografii, používá kuchyňské náčiní na různé části těla, v podstatě jde o vaření při tanci. Zprostředkovává velmi ženský a působivý zážitek pro všechny smysly.

„Višňový sad de (kon) strukce“ bude mít na PQ 2015 svoji premiéru. Tato performance má unikátní participační ráz, kde každá z ingrediencí na sebe bere roli jednoho z Čechovových hrdinů. Publikum je poté vyzváno, aby hru „kriticky“ uvařilo, možná se i rozhodlo změnit její výsledek.

Design/vývoj konceptu: Ekavi Whitlock Blundell.

Původní inscenace: „Troilus a Kressida“ W. Shakespeara, ztvárněná studenty (včetně Anastasie Puppis) Akademie dramatických umění Nica Pepeho (Udine, 11. 8. 2012).

Pro PQ Tvůrce: Kulinářský design a adaptace textu: Roberta Situlin, Anastasia Puppis; Vystupují: Anastasia Puppis, Lorenza Lombardi.

„Laskání ????“, inspirované performancí Sarah Kane „Cleansed“ (Očištěné), je nová performance gurmánského designu zachycující milostný poměr, který se vymkl kontrole. Členové souboru „Canteen 50A Lab“, I-Shun Lee, Dadiow Lin, Chien-Han Hung a Ponah Ou, nám představí tradiční tchajwanské koláčky „moči“ a zprostředkují publiku smysly provokující zážitek.

Performance divadelního spolku Paravan inspirovala jejich místně pojatá produkce „Psího srdce“ od Michaila Bulgakova, která proběhla na opuštěné kyperské klinice v dubnu roku 2014. Scénografy vystoupení jsou Harris Kafkarides a Melita Couta, režie se zhostil Paris Erotokritou s koproducenty Mariosem Kakoulli a Irene Andronikou. Dílo je doprovázeno hudbou A. Antonioua.

„Pro lásku k pomeranči“ se zabývá vztahem mezi dvěma hlavními mužskými protagonisty, kteří složitě bojují o lásku a naplnění, a který nenávratně mění nejen svět kolem nich, ale i je samé. Autoři Beth McMahon, Michael Bevitt a Gabriel Partington vytvořili od roku 2013 několik iterací, včetně rozsáhlého projektu na festivalu This is Not Art 2014.

Atmosférická, specificky pojatá inscenace černého divadla „Trumpety na nebi“ od T.I.T.S. měla 14. března 2013 premiéru v Norwegian Theatre Academy. Zkoumá myšlenku očekávání potenciální apokalypsy a emoce strachu. Umělci: Juli Apponen, Ann Sofie God?, Björn Hansson a Nela H. Kornetová.

CZ/NOR/SWE

Change of Harp (ACH) představuje „Ochutnávku not“, studii čtrnácti Beriových skladeb ze série „Sequenze“. Čtyři pokrmy a jejich příprava zachycují esenci vývoje těchto skladeb, v nichž se odráží přísný serialismus i pestrá škála dalších vlivů – od klaunů po domorodé bubnování. Inspirováno inscenací „14 Sequenze“, která měla premiéru v září 2014 v podání souborů ACH a Bowerbird ve Filadelfii.

„Una merienda“ (Madrid, srpen 2014) je inscenace souborů Caín Teatro a El Hijo Tonto, při níž se připravuje rajčatová polévka. Vaření „Královského gazpacha“, inspirované Shakespearovým „Králem Learem“, se mění v pomalou a promyšlenou inscenaci tragédie. Zavěšené sáčky s červenou. Tančící masa vroucí tekutiny.

Gurmánská instalace, která pojednává o dějinách a stravě prostřednictvím vizuálně-poetického ztvárnění literatury z období dobývání Mexika Španěly; konkrétně si vybírá symboliku zlata a amarantu (dvě mexické komodity, jimž uškodila kolonizace). Premiérově byla inscenace uvedena v roce 2012 v koprodukci centra Stroom Den Haag (Nizozemsko) a nadace Rivas Mercado Foundation (Mexiko).

Jsme odhodláni stát se herci v tragédii příprav polévek. Vývar je katalyzátorem pro diváka, který si představuje tragický čin. Ingredience: mrkev, celer, kladivo, nůž, pěsti, Euripidova Ifigenie v Aulidě, koření a mixér. Divák bude vtažen přímo do děje – hodláte jíst a tím převzít zodpovědnost za tragédii, která se odehrává na scéně? KODEX, Galerie KIV, Karlin Studios, 2015.

Ženy připravují vařené jehněčí se zeleninou. Sehnat to správní jehněčí maso je těžké, ale ženy si pamatují úryvky, příběhy a básně o ovcích a jehněčí polévce z předchozího divadelního projektu z roku 1995, v němž jedna herečka vyprávěla o svém dědictví a svém chápání života tichému muži, který seděl u jejího stolu, poslouchal rozhlas a hrál na violu.

Nyní, po dvaceti letech, se některé ženy snaží zjistit informace o podmínkách chovu ovcí na Islandu a zjišťují, jestli ženy z jejich rodiny v minulosti ovce chovaly a případně kde.

Poté, co srovnají kosti z již snědených jehňat, se setkají s diváky a vybídnou je, aby jim pomohli nakrájet zeleninu. Potom jim sdělí recept, jak upravit a uvařit ovčí hlavu podle tradiční islandské receptury. Pokrm bude podáván s výsledky výzkumu.

Geng Beng performance s názvem “Kyneme” poukazuje na performance Vannesy Beecroft / VB16 / 1996, Deitch project, New York.

Ve svých performancích Beecroft opakovaně nechává nehnutě stát živé modelky po dobu několika hodin. Dívky mají stejný dress code a totožný make-up, aby byla jejich individualita zcela potlačena. V případě performance Kyneme se skupina Geng Beng tohoto tématu dotýká, ale zároveň reaguje s humorem a nadsázkou. Divák tak může vnímat kontrast štíhlé modelky a oplácané pekařky, která mu naservíruje pečivo vykynuté na vlastním těle.

Sisters Hope (DK) (Naděje sester) bude pracovat s výsledky svého původního díla „Sisters Academy“ (Sesterská akademie) v prostoru Makers na PQ'15, kde vystoupí s představením 'Sisters Academy * Sisters eat' (Sesterská akademie * Sestry jedí). „Sisters Academy“ (Sesterská akademie) je současný živý probíhající projekt, který zkoumá a rozvíjí nové smyslové styly učení a získávání znalostí nejen ve smyslu vzdělávání. Jejich práce má kořeny v současných strategiích tvorby intenzivního divadelního zážitku a cílem aktivisty je demokratizace dimenze estetiky, kterou chápe jako pohyb směrem k smyslnější společnosti (viz. www.sensuoussociety.org).

Při představení Sisters Academy * Sisters eat (Sesterská akademie * Sestry jedí) spolek Sisters Hope (Naděje sester) převede své umělecké ambice v oblasti probouzení smyslů do bujné přehlídky jídla. Děloha, lůno ženy, má v jejich práci hlavní roli a pro tvůrce je počátečním bodem přenosu jejich vizí do hmotné smyslnosti toho, co jíme.

"Fatt" je kuchyňská performance založená na Fattush, levantinském mezze salátu, který se vyrábí z různých druhů salátu a zeleniny smíchané s kousky pity.

Inspiraci čerpá z lámání chleba a kořeny má v kontrastu celku/úlomku. Dualita se zde odráží v řeckém slově „pita“, což znamená pevný, odolný, a arabském odvozeném slově "Fatt", což znamená „concasse“ (zlámaný). Společný sdílený Fattush se servíruje jako mezze v hliněné nádobě, přičemž jednu třetinu tvoří chléb a dvě třetiny zelenina, což je poměr, který řídí celou performanci.

ZMOK – černá jako vyjádření smrti, zániku, smutku, destrukce, ale i luxusu. Černá – barva-nebarva, která nás spojuje s naší minulostí stejně jako s příběhy, které jsou naší součástí. Tak jako Zmok. Tvor, na kterého jsme již zdánlivě zapomněli, ale je stále přítomný v našich příbězích. Zmok jako námět lidových pověr, přítomný v písních, divadle, vyprávění starších. Tohle černé zmoklé kuře prý přináší štěstí. Ale jak Zmoka ulovit? Jednoduše: stačí nosit devět dní pod levou rukou vejce od černé slepice. Za tuto péči splní jakékoli přání. Zmok ale chce svou daň, proto jako protislužbu požaduje upsat duši. Zmoka je potřeba si užít, okusit jeho lákadla a pak se ho zbavit. Jak, to uvidíte v naší instalaci. Během ní chceme vlastního Zmoka vychovat a udržet na hraně minulosti a budoucnosti, dobra a zla. Černé dekadentní jídlo zabalené v bílém vajíčku, které si můžete odnést v černé krabičce. Mimochodem, vy už máte svého Zmoka?

HAPPENING je inspirován slovenskými pověrami, mýty a lidovou magií, která je bytostně přítomná ve folklóru již od předkřesťanských dob. Užitečné i škodící bytosti nacházíme v tradičních písních, divadle i vzpomínkovém vyprávění – a proto se objevuje v pramenech naší nejstarší i současné literatury. I z toho důvodu není happening založen na konkrétní divadelní inscenaci nebo dramatickém díle, ale stojí na mýtu, který se ve slovenských regionech traduje po staletí a nás zaujal proto, že i my jsme součástí kultury našich předků. Pověru o Zmokovi jsme přetransformovali do podoby, která koresponduje se zadáním projektu – je historický i současný, dráždí a inovuje. Myšlenka inscenování ZMOKA vznikla speciálně pro projekt Makers.

„Hluboká řeka: 4 postavy - stvoly z amerického jihu“ vznikla na základě spisů Jerre Dye a je oslavuje čtyři postavy amerického jihu pomocí jídla a hudby amerického jihu.

Cílem tohoto projektu je experimentování s vyobrazením hrdinské postavy Supermana ve veřejném prostoru velkým počtem starších vystupujících. Jednou z charakteristik a cílů tohoto projektu je, aby hrdinu zobrazovali obyčejní jedinci, na nichž není nic hrdinského. Toto vystoupení se soustředí na pře-kostýmované účinkující, kteří vystupují v městském prostoru a následně zmizí v krajině, čímž prozkoumává limity mezi viditelným a neviditelným. Tento projekt je zároveň extrémně parodický a hluboce lidský.

MĚNÍCÍ SE ZMĚNY ODHALUJÍ, jak se skupina filipínských studentů a kolegů spojí dohromady ve společném pouličním vystoupení. Přinesou s sebou materiály (nalezené předměty, papír taka, látku a domorodé materiály včetně barev), na rituální postupnou práci na společné přípravě dramatického street dance vystoupení.To demonstruje vztah mezi kostýmy a změnami těla a emocemi fyzické kompozice včetně plynulosti pohybů. Všechny tyto pocity se projeví jako vlivná sympatie k poselství vystoupení vůči publiku. Náčelník Kmene je zároveň režisérem představení (Basilidas V. Pilapil, Jr. je festivalovým odborníkem a učitelem z filipínského ostrova Mindanao. Je ředitelem programu Director of Sining Kambayoka Outreach Program), který bude motivovat svou skupinu k tomu, aby testovala své kreativní schopnosti a divadelní techniku k podnícení obecného poselství scénografické disciplíny.

Úpravy velikosti představují nezbytnou evoluční strategii: provádí ji mnoho zvířat, včetně ptáků.

"Nepřežije nejsilnější druh, ani ten s největší inteligencí, nýbrž ten, který se nejlépe přizpůsobí změnám." (Darwin)

Věci, na kterých při přežití záleží nejméně, z nás dělají lidské bytosti.

S využitím ulice a fyzického divadla, masek, pohybových a tanečních experimentů s hranicemi mezi publikem a umělci.

Inspirovali jsme se lidmi a kmeny, které jsou dodnes nějakým způsobem významné, a vytvořili jsme konvenční postavy, které lze potkat na ulici každého města. Osobnost těchto postav bude mít dvě stránky, což bude patrné během jejich performance.

Rituály kultury Selk’nam jsme použili, abychom diskutovali o jejím zničení. Complejo Conejo navrhlo kostýmy, které jsou vyrobené výhradně z pytloviny. Kostýmy vytváří obrysy, které představují duchy kultury Selk’nam. Jak se však postavy pohybují, začínají ukazovat zničenou kulturu a prolitou krev lidu Selk’nam.

Šedesát nizozemských studentů scénografie se bude pomalu pohybovat jako jedna velká skupina po cestě napříč Prahou, jenž pro každého z nich představuje naprosto neznámé město.

Představte si školu delfínů nebo hejno špačků, jak se organicky pohybuje různou rychlostí, ale pokaždé je pohromadě. Jako by byli vizuálně příbuzní a tvořili jedno velké tělo.

Studenti v období, které předcházelo zahájení PQ, zkoumali, co je úzce spojuje s tématem „kmenů“ a co chtějí sdílet se svým publikem, tedy s lidmi v Praze. V době psaní tohoto textu zkoumání ještě nezapočalo.

Výsledek zkoumání tak může být různorodý ve své podobě: fyzický, vokální, hudební, instrumentální, možná budou jednotlivci zatížení osobními zavazadly, to vše může být vyměněno a přepraveno, rozloženo jako transparent nebo řetěz nebo přeměněno ve zvukové konstrukce.

Možná, že bude vytvořen obraz s humorem ze šeptaných slov, které vytvoří slovo nové, slova budou napsána jedno přes druhé, papír, na kterém jsou napsány, bude roztrhán, a slova budou opět přeměněna ve slova nová, které budeme moct fyzicky vymodelovat.

Tyto druhy obrazů mohou být jako hejno špačků měnící svou rychlost a směr, rozdělující se a poté opět vytvářející jeden celek.

Jednu věc víme jistě. Kmen se bude pohybovat městem a bude úzce spojený s cestou.

Kmen lidských/zvířecích hybridů, na pohled nápadných a krásně bizarních, představuje prolínání různých kultur v australské společnosti. Každé stvoření je osobité, stejně jedinečný je i každý občan Austrálie, všichni jsou vizuálně sjednoceni za pomoci barev a textur, které zachycují naši skutečnou identitu a představují ideálního patriota.

Západní australská akademie umění: Werner, Albracht a Hodgkinson jsou studenty třetího ročníku v oboru kostýmy. Zajímají se o výrobu divadelních kostýmů a oděvů a rádi posouvají psychologické hranice lidské mysli; tato myšlenka zasahuje je samotné i jejich publikum.

Inspiraci zažehlo současné zkoumání hry Doktora Faustus od Christophera Marlowa. V návaznosti na téma letošního PQ jsme byli inspirováni k představení si pěveckého sboru ďáblů, kteří se zlomyslně snaží najít křehké duše, aby je polapili a dotáhli do věčného pekla, ale kteří také vyprávějí svůj vlastní příběh o proměně z andělů na démony.

Tento kmen je přetvořením postavy ze hry Vojcek od Georga Büchnera, která režíroval Moritz Riesewieck v rámci 21. ročníku International Festival of University Theater na UNAM. V této hře jsou kostýmy a scénografie spojeny dohromady, aby demonstrovaly způsob, při němž nadměrná a lehkovážná konzumace cukru ubližuje těm nejzranitelnějším členům našich rodin.

.

Extrakce a znásobení postavy pramení z vážnosti tohoto globálního zdravotního problému. Rychlý způsob života ve velkých městech, globalizace, fyzická nečinnost a nadměrné požívání nezdravé stravy vyrobené velkými multinárodními jídelními řetězci jsou jedny z příčin, které dovedly lidstvo k podvyživenosti, která zasahuje všechny společenské třídy bez jakékoli diskriminace.

Obezita je výsledkem nerovnováhy mezi konzumovanými a vydávanými kaloriemi, ke kterým je ještě potřeba přidat nedostatek fyzické aktivity. To vše rezultuje v přebytek energie v těle, který má za následek nárůst váhy. Tato nemoc jedná jako perfektní a indiskrétní tichý sériový vrah. Světová zdravotnická organizace považuje tento zdravotní problém za vypuknutí epidemie, která si ročně vyžádá okolo 2,6 miliónů obětí.

Kolekce kostýmů je vyrobena z obalů denně prodávaných nezdravých značek, které se samy ničí, zatímco postavy tloustnou. To má představovat kritiku společenského zanedbávání nezodpovědné nadměrné nevědomé konzumace nezdravé stravy, čímž se stává ekononomicko-enviromentální škodlivinou.

Postupným vývojem tohoto kostýmu se z herců stává ohleduplná, směšná a groteskní alegorie této nemoci. Představení tím doslova ukazuje celosvětový problém podvýživy způsobené špatným stravováním, deformací a degenerací lidského těla a sebevědomí.

Pokud jste si všimli pěti vojáků s mozky naruby, jak slepě, ruku v ruce poskakují ulicemi Prahy, nejspíše jste byli svědky projektu Chytrý – politická maska a klopýtání uniformy. Projekt je inspirován obrazem „Podobenství o slepcích“ z dílny Pietera Bruegela staršího a znepokojivými současnými událostmi ze světové politiky.

Bevo míří do Prahy je průzkumem univerzitních kmenových rituálů, které demonstrují to, že i když se koncept „Kmenů“ změnil, původní myšlenka je v moderním světě stále relevantní. Umělecké ztvárnění Masky s býčími rohy (Andie Day), Fotografie masky v produkci (Jaqueline Landsman), Maska lebky (Jim Glavan/Jaqueline Landsman).

USA/VB

Tyto kostýmy vytvářejí jednu sekci větší show od umělecké dvojice Gas Masqueraid s názvem Koza v uhelném dolu. Toto dílo čerpá z historických podobností ničím nespoutaného hromadění bohatství těmi nejbohatšími a jejich vlastnictví masmédií a tudíž i vlivu, který na ně mají. Toto dílo kombinuje písně, loutkařství, monology a obrazy, aby odkrylo propustnou linii mezi uměním a médii.

Cílem tohoto oblečení je pomoci lidem, kteří nemohou vyjít ven kvůli toxickým výparům a nedýchatelnému vzduchu. Kabely transformují nedýchatelný vzduch ve vzduch dýchatelný. Pevné disky umístněné na nohách umožňují nabití energie, ale také vám dávají přístup k jakémukoli počítači. Brýle vyrobené z SLR kamerových objektů vám dovolí přiblížit si velmi vzdálené objekty.

Svět se vyvíjí skrze stavby a technologie, ale vše, co patří přírodě, umírá. Lidské bytosti ztrácí morální hodnoty a stávají se z nich stroje. Nyní pomocí kostýmů ukážeme, kdo za to nese zodpovědnost, opět my, ale tentokrát jako podnikatelé a politici!

Členové týmu: Tuna Bulat, Sumeyye Mert, Bade Yavuz, Fat?ma Dogan, Anna Maria Karayorgi. Jsme studenti z Mimar Sinan Fine Arts University v tureckém Istanbulu. Studujeme program scénografie a kostýmního výtvarnictví. Je nás pět, potkali jsme se náhodou a stali jsme se součástí tohoto projektu jako tým. Také jsme autory scénografie a kostýmních designů různých divadel.

Joel Ebarb z Purdue University: Průchod je prozkoumáním ženské komunity, obřadů a rituálů, ve kterých jsou ženy pečovatelkami, válečnicemi, živitelkami a šamankami. Soudržnosti je dosaženo skrze sdílený pohyb, neverbální hlasy, zabarvení a textury indigových látek, body art a stylizovaný závoj. Kmen usiluje o opakování činností a zvyklostí v matriarchálních zvířecích rodinách.

Holandsko/Velká Británie

Pět natahovacích tvorů tráví dny psaním, zatímco jejich šéf marní čas v extázi megalomanské moci a v osamělé zoufalosti. Toto vystoupení spojuje tradiční lidové umění s využitím kostýmů vyrobených z předmětů každodenního užití a hravým způsobem zpochybňuje kancelářskou kulturu. Hummelmánie byla předvedena na Robert Wilson's Watermill Center v New Yorku.

Léto roku 2014 jsme strávili na pláži. Každou noc okolo našeho domu zatočilo světlo z majáku svým monotónním stylem. Pokud by došlo k havárii lodi, světlo by se stále pohybovalo ve stejném stylu, lhostejné k bezprostřední havárii. Eva Schippers bude produkovat čtyři objekty, které si oblékneme na tělo, abychom doslova ztělesnili (objekt) NOUZOVÉ SITUACE.

Kmen Vivi Carp se skládá ze čtyř modrobílých porcelánových kaprů. Kapr je v Číně symbolem štěstí. Masky a kostýmy představující tekoucí vodu jsou opatřeny LED světly. Herci předstírají, jak kapři plavou, když se procházejí po cestě. Při přechodu posledního pódia předvádějí v kruhové formaci tai chi a čínskou tradiční operu.

Zahalené postavy bez tváře, podobající se druidům a vytažené z popraskané a vysušené země, prochází ulicemi Prahy.

Postavy vyčnívají nad davem lidí, bývaly to působivé a kočovné kmeny hledající úrodnou krajinu.

Střízlivý pohled na dopad nekontrolované těžby přírodních zdrojů na životní prostředí.

Charlotte Gee, Madeleine Watt a Isabel O’Neill v současnosti studují na Západní australské akademii umění (WAAPA) obor design. V průběhu svého působení na WAAPA se podílely na scénografiích a kostýmovém návrhářství u známých režisérů, jakými jsou Jason Langley, Stuart Maunder a Andrew Lewis.

Nevyčerpatelné možnosti designu okouzlily a inspirovaly studentky natolik, že se nadchly pro účast v projektu v sekci Kmeny, která je součástí PQ 2015.

Náš návrh se inspiroval australskou přírodou a oslavami, při kterých se lidé schází pod jednou střechou a prožívají krásná setkání a proměny. Doufáme, že kostýmy, které se budou měnit a růst při setkání příslušníků kmenu, poskytnou Praze krásné vyobrazení jednoty ve formě kostýmů personifikujících přírodu.

The Big Head Brigade je uměleckým kolektivem, jehož misí je vytvořit velké hlavy a vystupovat v nich. Vypůjčujeme si obrazotvornost a osoby z historie, mýtů, populární kultury a z naší imaginace. Plánujeme pochodovat Prahou jako Umělec, Ďábel a Nebeský zástup andělů. Zatímco se budeme prodírat ulicemi Prahy, tato trojice spolu bude zápasit o vlastnictví umělcovy duše.

The Big Head Brigade je uměleckým kolektivem, jehož misí je vytvořit velké hlavy a vystupovat v nich. Vypůjčujeme si obrazotvornost a osoby z historie, mýtů, populární kultury a z naší imaginace. The Big Head Brigade plánuje pochod Prahou v přestrojení za Její Veličenstvo královnu Alžbětu II. s jejími dvěma pejsky plemene Korgi, kteří se jmenují Holly a Willow. Čas od času se psíci zastaví, aby si navzájem očichali zadky.

Industrializace a rychlá spotřeba nerespektuje životní prostředí a lidskou přirozenost a život posunuje negativním směrem. Snížení dodávek kyslíku společně s novými technologiemi lidi nutí nosit různé oblečení, jež je ochrání před nečistotami, kterých jsou sami tvůrci. Lidé jsou tak izolováni od společnosti a přizpůsobují novou epochu módy sterilnímu způsobu života. Mimar Sinan Fine Art University.

The Big Head Brigade je uměleckým kolektivem, jehož misí je vytvořit velké hlavy a vystupovat v nich. Vypůjčujeme si obrazotvornost a osoby z historie, mýtů, populární kultury a z naší imaginace. The Big Head Brigade plánuje pochod Prahou v přestrojení za tříhlavého tvora v kapsáčích. Tvor se bude navzájem držet za tři ruce v jednom kostýmu se spoustou kapes a zúčastní se lekce jógy.

„The Official Finnish Tourism Association (with one pair of Lapikkaat and a Pulla purse) - Oficiální asociace finského turismu (s jedním párem Lapikkaat a kabelkou Pulla), vás srdečně vítá na prohlídce Prahy. Prosím, nehlaďte soby, koušou.“

Experimentální projekt kostýmního výtvarnictví, který spojuje finské folklorní oděvy, šaty afrických kmenů a japonskou pouliční módu.

Tunkou je lidový kulturní fenomén spojovaný s taoismem v provincii Yunnan na jihozápadě Číny. Herci předvádějí tai chi v buddhistickém oděvu a maskách kmenu Tunkou.

Herci oddaně dávají dlaně k sobě a zdraví kolemjdoucí, zatímco procházejí po cestě. Jakmile se herci dostanou na poslední pódium, začnou předvádět souboj tai chi.

Performance se soustředí na kontrast mezi světem normálních a světem šílených. Téma vychází z ekonomické krize v Japonsku, označované výrazem "prasklá bublina". Puntíky představují šílenství a modřiny: fyzický projev nemocné společnosti. Tato krize byla živým příkladem náhlých změn, které mohou postihnout společnost. Kostým zahaloval herce kompletně, a stal se tak jakousi maskou. Úkolem takového kostýmu je sdělit příběh.

Setkáváme se s kmenem občanů. Každá městská postava se stará o své, spojuje je geografická blízkost. Pracují v liminálním prostoru, někde mezi každodenním světem a světem vytvořené hyper-reality, projekt Po špičkách na kolečkových bruslích se pak dívá na představy tajemného údolí, ve kterém může zkoumat hranice osobní a kulturní příslušnosti. Jak moc se od nich lišíte?

„Metafora času“ popisuje, jak hluboko zachycuje čas každé vlákno lidské bytosti. Černá "chapadla", která vystřelují z vnitřku jedince. Jakmile vystřelí nebo dojde k jejich něžnému, téměř melancholickému uvolnění, můžou navázat kontakt s ostatními lidmi. Protože život je pouze kruhem a to znamená, že si musíme myslet to samé o tom, na co nemůžeme dosáhnout.

Život je jako zmrzlina, vychutnejte si ho, než se vám rozteče mezi prsty.

"Zmrzlina je za pětku, kupte si ji a a způsobí vám sladkou otravu, ignorujte ji a umřete!" je slovinský dětský popěvek.

Vzpomínám na ní jako na první situaci, ve které jsem byla poprvé postavena před tu frustrující nutnost si vybrat.

Každopádně, všechno není jen černé a bílé.

Po životě následuje smrt, nicméně, než si pro nás přijde zubatá, budeme žít!

Potřební hrdinové - Žádný čas pro hrdinství (?) A potřebujeme vůbec nyní hrdiny? „S velkou mocí přichází velká zodpovědnost.“ Následují stále ti nejmocnější lidé naší doby tento princip? Rytíři v zářivém brnění? Ale no tak, jděte... a co víte o bezdomovci, který žije za rohem? Může vás třeba překvapit... Hledáme ztracené hrdiny.

Tři vlci odění do saka z jehněčí vlny se rvou o dominanci; kšeftaří a porovnávají svoje vizitky a hedvábné kravaty.

Tito vlci jdou ve své snaze o nadřazenost nad ostatními členy svoji smečky i přes mrtvoly a užívají veškerých dostupných prostředků.

Jedná se o novou práci této umělkyně a spolupracovníků.

Klan Para-dice Return Clan vznikl výhradně kvůli sekci Tribes. Kostýmy jsou inspirovány krásou přírody a postavy jsou pokryty vegetací, která bují z nejměkčích a nejcitlivějších částí těla.

Členové kmene Para-dice Return mají semena květin (symbolicky, ale téměř doslova) zasetá v nose, uších, očích a puse a zalévají je, dokud květiny nenaklíčí – alespoň v přeneseném významu.

Georgia/USA

Performance – groteskní část našich životů. Lidé – loutky, které hrají postavy a hry v rámci genderového kontextu. Za různými postavami existuje zakořeněná a opodstatněná lež našich každodenních životů, ale také příležitost pro kreativitu jak nás samých, tak i ostatních. S podporou OSN a Marjanishvili Theatre.

Budilova divadelní škola vysílá kmen Bouffonů do ulic.

... od outsidra k outcidru ...

Bouffoni jako hyperbola zrcadla, řevu, brutality banality - vulgarity- triviálnosti, okraje zahálky... jednoduše zkvašená jablka.

VESTYL: s 50 metry látky, neustále se vyvíjející textilní strukturou s kořeny v tradicích kreslení a malování, které dohromady proplétají naše odlišné identity. Každý člen na sobě má masku a celé tělo má pokryté kostýmem, jehož končetiny pokračují několik metrů mimo jeho/její dosah. Tyto genderově neutrální kombinézy byly roztrhány a pak zase sešity v nejrůznějších škálách kompozice. Náš procesní pochod idealizuje naši sounáležitost/separaci a polohu/dislokaci.

Tento projekt se skládá ze samostatných častí, ve kterých jsou jednotlivá slova zasazena do neobvyklého kontextu a vytvářejí novou realitu. Části od sebe nejsou vzdáleny, nejsou v izolaci, působí na ně vnitřní pouto kolektivní, historické energie lidstva; proto také aktivní využití kulturních odkazů, narážek a implicitních i explicitních obrysů.

Přísně daný černobílý oděv, ztráta identity a neschopnost být vyslyšen jim ponechává pouze slova napsaná na vlajkách.

„KOSTKY JSOU VRŽENY!“ je skupina předmětů denní potřeby v nadměrné velikosti, které se ztratily někde uprostřed Prahy. Surrealističtí a velice podivní jednotlivci se spojí a pokusí najít to správné místo, kam zapadnou. Na své cestě za tím někam patřit zpochybňují naše návyky a to, jak vnímáme svoje každodenní okolí. Pobízejí nás, abychom použili svou představivost a nabídli jim příběh, který by mohli vyprávět.

Na motivy románu "Le coeur Cousu" (Carole Martinez), náš kmen budou tvořit hybridní postavy:

z kostýmu, který patřil osobě s určitými zážitky a který bude částečně přepracován tak, že bude prozrazovat tajnou historii této postavy.

Prvním krokem bude rozdělit oděv tak, aby odhaloval její zevnějšek z každého úhlu, aby se dostalo na světlo skryté, zamlčované tabu...rodinná aféra.

Podšívku tvoří předměty z běžného života, proběhne úprava, záplatování a rozšíření částí, které reprezentují komplexnost a jedinečnost individuality.

Kostýmy jsou vzájemně provázané, aby vytvořily jakési procesí, v duchu archaických obřadů.

Kostým obsahuje dvoje červené svatební šaty. Červená barva v čínské kultuře reprezentuje radost. Výšivka na šatech symbolizuje slušnost ženy v pradávných dobách. Budeme chodit specifickým způsobem a během pochodu předvedeme některá unikátní gesta, kterými chceme vyobrazit dynamický projev taiwanské opery a zároveň světu představit její estetickou hodnotu.

Tváře z obrazovky jsou kmenem z 21. století. Narodil se na kyberskladišti selfie fotek a Twitter hashtagů. Kmen byl vychován v krajině, kterou protékala řeka Hudson za doprovodu hudby Ludwiga a za zvuků hvízdání z mobilů od Samsungu a Nokie. Žádné samohlásky. Npš zprv v 105 zncch. Neustále se otáčejí přesýpací hodiny. Neoprénové obrazovky chrání tváře z obrazovky, ale uvnitř jejich obvodů jim pulzuje elektrická krev. Co se stane, když obrazovku vypnete?

Králové buskingu je první ze série projektů, které bude produkovat Spielraum Kollektiv jako součást svého projektu BUSKING = ASKING (Archa.lab 2015-2016). Projekt je inspirován zvyšujícím se množstvím pouličního vystupování (=buskingu) v Praze a zkoumá sociální kontext různých forem pouličního umění. Králové buskingu zpochybňují stereotypy „živých soch“, které mají nadvládu nad všemi turistickými centry na světě.

Tento projekt chce zvýšit povědomí a přinutit k zamyšlení tím, že ironizuje spotřebu, která je pro mnoho lidí jedinou cestou k pokroku, nebo také ideálním způsobem života. Obrovský, deformovaný organismus se potřebuje stále více živit informacemi, reklamami a výrobky. Toto "antropofagické tělo" je metaforou pro naše chování, které postrádá vznešenost a určitá kritéria, když dojde na to, co konzumujeme a co kupujeme, jaký odpad produkujeme a jakým způsobem využíváme věci, které nikdo nechce. Za pomoci amorfního organismu ukazujeme příklad "estetiky požírání", tedy nadprodukce estetických a společenských spotřebních norem.

Nomádi cestují za soumraku. Všichni si jsou podobní, muži i ženy. Každý z nich nese srolovanou matraci. Nomádi pochodují v zástupu jako uprchlíci, jeden za druhým. Krok za krokem.

Slunce začíná zapadat. Nomádi se schází na náměstí a začínají rozbalovat svoje matrace. Nad matrací staví úkryt se střechou a potom ve svém přístřešku odpočívají.

Pomalým pohybem začínají budovat větší stan; přístřešek, který je všechny ochrání.

Tvůj domov je tam, kde máš svou matraci.

Svět, ve kterém žijeme, se mění stejným způsobem, jako mechanické a matematické symboly na hodinách. Ty nám diktují a omezují naše činy a čas je díky nim proměněn z normálního postupu ve zboží.

V našem kmenu studentů jsme všichni jednotlivci, kteří s sebou přinášíme kulturu našich domovských národů. Sjednoceni dohromady vytváříme novou formu mozaiky z našich kultur a národů. Žádný jednotlivý národ nepřemůže jiný, místo toho jsou národy přizvány k tomu, aby jeden druhému pomáhaly a tak jsou spolu navždy propleteny a propojeny. Společně tvoříme nový útvar, kmen, s unifikovaným záměrem a cílem. My, coby studenti umění, si přejeme se učit a tvořit.

Ačkoli jsme kmenem, stále si ponecháváme naše individuální charakteristiky, stejně jako si každý kostým ponechává siluetu každého jednotlivého národa, i když jsou vyrobeny z té stejné látky.

V našem vystoupení budou všichni členové kmenu tančit v kodifikované, téměř stylizované verzi svého vlastního národního nebo regionálního tance. Při každém tanci bude jeden aspekt identifikován druhou kulturou a ten pohyb bude integrován do tance prvního. První tanec se pak naučí pohyby tance druhého a oba tance tak najdou společnou řeč. Jak bude vystoupení pokračovat, pohyby se stanou více harmonickými a sjednocenými, dokud nedosáhneme plné synchronicity. Na konci se bude celý kmen pohybovat jako jeden útvar ve stylu, který bude vytvořen ze všech individuálních pohybů, které bylo možno vidět na začátku vystoupení.

Náš kmen „Země mnoha národů“ se skládá z mezinárodní skupiny studentů, kteří byli všichni vybráni ke studiu kostýmního výtvarnictví v Americe na University of Connecticut.

FUTUHERO je módní kolekcí založenou na vizi výjimečného vědce z budoucnosti, muže mnoha zájmů a vášní, jenž je zběhlý ve všech oblastech lidských znalostí. Milovník umění, který je schopný přepínat z jedné disciplíny do druhé pln sebevědomí. Tento brilantní intelektuál je průkopníkem vědeckého rozvoje.

Tento projekt oslavuje měnící se sociopolitické podmínky v Chicagu. Chce zachytit a zvýraznit magii a záhadnost všeho všedního a uvažovat nad tím, jak něco tak rutinního, jako jsou naše každodenní kostýmy, které používáme pro tvrdou práci, nomádská překročení a rituální akce, může sloužit k vzpruze funkční estetiky. Moje tělo je prvním místem mého bádání. Když ho dám do kontaktu s novými prostředími, materiály a sociálními díly, zároveň zkoumám pohyb, schopnosti proměny, kulturní znalosti a sociální vnímání, které s sebou jeho přítomnost přináší. Při mém zkoumání kmenu „Koutek“ užívám svou estetiku z opětovného hledání účelu a opětovného představení si podmínek, materiálu a historického zobrazení s komunitou spolupracovníků, abych podporoval konektivitu, sdílené zdroje a kultivaci kreativní změny. Tyto práce od umělců jakými jsou Anne Teresa De Keersmaeker, Mary Oliver a Pina Bausch mě inspirovaly k mému přístupu pro projekt Kmenů.

Kostýmy představují specifická témata inspirovaná Franzem Kafkou, commedií dell'arte a počasím. Vystoupení se budou konat před Kafkovým domem, na místě studentských expozic, tedy i DAMU. Součástí vystoupení bude dramatický pohyb a zvuková improvizace na dané téma, stejně jako interakce s turisty a návštěvníky PQ.

10 umělců putuje ulicemi, kde se zahalují a odhalují. V bouřlivé veřejné debatě zní ozvěny znepokojivého zvukového doprovodu a zvláštních postav. Dokáže dialog předejít válce?

Muž/žena, aktivní/pasivní, dominantní/ovládána... pomocí úsporných prostředků odhaluje, jak tyto binární pojmy slouží politickým aparátům, a poukazuje na násilnou dualitu, která vzniká využitím náboženských zvyklostí.

Ani muž, ani žena… existuje forma, která odmítá být na kterékoliv ze stran? Která vyplní mezery? Na tuto rozporuplnou otázku „někde mezi“ lze odpovědět typem dialogu a pohybu.

Země a město regeneruje po požáru v buši a ptáci se vracejí. Vzpomínky uzdravující se země nám ukazují tuto opětovnou obnovu. Po každé přírodní katastrofě, která zpustoší krajinu, se lidé shromažďují a vytvářejí kmeny, aby poškozená místa uzdravili. Ve městě zůstávají jizvy, ale dochází k uzdravení.

Schimmelpfennigova hra Říše zvířat tematizuje vztah herec – postava a popisuje odvrácenou stranu herecké profese. Maska divokého zvířete je součástí každodenní existence jejího nositele a postupně prorůstá do skutečnosti. Člověk jedná jako zvíře, zvíře myslí jako člověk a je potřeba si uhájit teritorium a udržet se při životě za každou cenu.

Zboží z obchodu, kde se vše prodává za dva dolary, odívá a zdobí soudobé bohy a bohyně. Zahrada levného zboží ukazuje půvab obchodu, kde se vše prodává za dva dolary a kde lze získat neomezený přístup k cenově dostupnému plastu. Zákazníci si mohou dovolit být čímkoliv, a mohou tak naplnit své touhy a uspokojit své potřeby, a to s vědomím, že jde o báječně výhodnou koupi.

Tento projekt se inspiroval umělkyní a pedagožkou Simonou Rybákovou. Tvůrci se zaměřili na postavičku, která vydržela, jako forma popkultury. "Baiana" je tradiční brazilská ženská postavička ze skutečného života, divadla a karnevalů. Kmeny: karnevalová performance; široká škála možností poetického převyprávění; pohyb a hra v kolektivu.

Náš kmen pohání krása a křehkost Velkého bariérového útesu, prostředí, které je ponecháno na milost přírodním i politickým změnám. Zaměříme se na interakci mezi lidmi a rozsáhlou korálovou kolonií už od dob kolonizace Austrálie. Kostýmy vycházejí z obrysů, které zachycují prvních 150 let evropského osídlení Austrálie, jsou vyvedeny v barvách oceánu a pokryty korálem.

Hlavní inspirací tohoto díla je vyobrazení kultury hippie v muzikálu VLASY. Kostýmy jsou multifunkční a recyklované. Tělo vytváří kostým stejně jako kostým činí tělo nesmělým. Tímto způsobem vystupuje kostým ve své vlastní spontánní hře a skrze pohyb těla se sám přeměňuje. Lidem to ukazuje tento konkrétní způsob života a přístup k tělu, ekologii, lásce a spiritualitě.

Autoři projektu Městské reflexe vás zvou k účasti ve hře, kterou Městský kmen hraje s okolním prostředím a pozorujícími. Navrhujeme kostýmy, které zrcadlí a násobí kousky města, kolemjdoucí a samotné členy kmenu. Naší myšlenkou je hrát si s perspektivami za užití zrcadlících se kostýmů, ve kterých je realita deformována. Rádi bychom vás pozvali, abyste přišli blíž do našeho kmenu a stali se součástí kostýmu.

Kmen pochází z Shakespearovy představy o hlupákovi a čerpá z elementů všech jeho her (obzvlášť se pak jedná o hry Hamlet, Král Lear, Večer tříkrálový a Jak se Vám líbí), aby ustavil standardní postavu. Hlupák se táže, zjišťuje informace a provokuje. Narušuje formu, aby odhalil pravdu. Náš kmen si libuje v objevování skrytého. Šeptá, tancuje a směje se skrze prostory, v nichž existuje.

"Dostředivý" je experiment, který využívá materiály a chilské tradiční tkaniny k výrobě divadelních kostýmů; kombinace řemesla a technologie je zachycena ve videoperformanci.

Máme pět šaten s obrovskou a různorodou kapacitou a pouze jeden společný bod; materiály jsou přikládány k tělům umělců tak, aby fungovaly jako opora a osa kompozice, dochází k DOSTŘEDIVOSTI.

Performanci zahrnující pět videí je k dispozici na www.loretomonsalve.com.

Magpie: Černobílá armáda. Toto dílo bylo navrženo pro karneval a bylo příspěvkem pro větší promenádu, která oslavovala první Karibský karneval v Londýně. Tyto slavnosti poté přerostly v karneval v Notting Hill. Rachel přistoupila k projektu osobním úhlem pohledu, odkazuje na svůj domov a oslavuje místo, odkud pochází. Slovo Magpie poukazuje na lidi z města Newcastle na řece Tyne a projekt se stejným jménem si za cíl klade prozkoumat vztah mezi fotbalovým týmem, jeho fanoušky a místem, odkud pocházejí. S využitím fotbalového dresu a fanouškovských popěvků z jejího domovského města Newcastle bylo toto dílo navrženo k tomu, aby lidé přemýšleli o své víře k fotbalu. Newcastle je známý pro svůj fotbalový klub a akcent. Obyvatelé města jsou na svou identitu hrdí, jsou spojeni svými hlasy a vzpomínkami. Dres fotbalového klubu Newcastle má černé a bílé pruhy a lidé v něm na stadionu hlasitě zpívají. Kostýmy prozkoumávají moc, kterou lidé cítí, když na sobě mají dres a také to, jak je možné, že kus oblečení s sebou nese takové pocity. Lidé z města Newcastle milují svůj tým a jeho dres až do takové míry, že se barvy dresu staly kmenovými barvami a fanouškovské popěvky přerostly ve folkovou hudbu. Jsou jako historky z minulosti, všichni je znají, všichni je zpívají a symbolizují jednotu. Být Magpie znamená se přizpůsobit skrze hlasy a oblečení. Projekt Magpie adresuje sílu mas: její moc a její hrozbu. Je inspirován sportovním oblečením a značkami a uvažuje nad tím, jak se lidé mohou sjednotit. Magpie bere každodenní aktivitu, jakou je fotbal a přirovnává jí k mystické podívané.

Roztleskávačka je inspirována dokumentem o americkém týmu roztleskávaček, který jsme viděli – byli jsme ohromeni tím, jak byl tým roztleskávaček kmenově strukturovaný – členky poslušně poslouchaly vedoucí, navzájem se chránily, byly dominující a byly ovládány. Rozhodli jsme se převést to, co jsme viděli, do uměleckého díla, a to pomocí videa a živého interaktivního vystoupení.

Inspirovali jsme se písní "Four Seasons in One Day" od Crowded House, a proto tento kmen zdůrazňuje extrémní počasí v Austrálii. V tomto kmenu se mísí dávná původní kultura (malby v dobovém stylu) s kulturou moderní Austrálie (současná móda). Tento projekt zkoumá dopad klimatických změn na australskou krajinu a společnost.

Velký bariérový útes je jedním z největších nedotčených korálových útesů na světě a kvůli lidským zásahům je pod obrovským tlakem. Australská vláda v současné době podniká kroky, aby mohla začít sypat odpad v této krásné přírodní lokalitě. Náš kmen zobrazuje tuto destrukci a využívá ji jako metaforu celosvětových politických bojů.

Kostýmy pro Kmen labutí byly vytvořeny pro Skutr (Martin Kukučka, Lukáš Trpišovský) a pro autorské zpracování hry Labutí jezero v Klicperově divadle v roce 2014. Origami labutě pro projekt Tribes speciálně vytvořil Ondřej Cibulka.

„Jmenuju se Siegfried a dneska je mi 21. Půjdu se projít do lesa, k jezeru. Každý další krok bude znít v paměti průchodem, kterým jsem se nikdy nevydal, ke dveřím do zahrady růží, které jsem nikdy neotevřel. Tak zní ozvěna mých slov ve vaší paměti. Proč ale rozviřovat prach na oblé váze plné okvětních lístků růží, to opravdu nevím…“

Voda jako krystal visí nad hlavami tanečníků v hlavní síní zámku. Rudá rtěnka, labutí pírko, kořeny vzpomínek. Odraz v zrcadle. Půda. Černá a bílá. Bezesné noci. Minulost, která vypadá jako katedrála pod vodou. Princ Siegfried, přítel Beno, Královna Matka, Rudovous, Odetta, Odilie a zakleté labutě, které se promění v iluze dívky v měsíčním svitu. To všechno jsou atributy význačného mýtu, který je známý především díky baletu Labutí jezero od Petra Iljiče Čajkovského, Valentina Petroviče Begicha a Fjodora Vasilijeviče Gelcera. Tento mýtus je blíž naším vzpomínkám než pohádka; vzpomínky se uvolní přesně v moment, kdy se zatáhne opona jako bychom otevřeli Pandořinu skříňku.

Opona se zatáhne a divadelní obrazotvornost žije dál v našich myslích. Labuť, baletka, bílá dívka, černá labuť, Modrovous, princ... Často se procházím po historickém centru Prahy a vidím, jak na Vltavě plavě spousta labutí. Obvykle jsou bílé, mláďata jsou šedivá a ty zmatené, které se vydají na cestu, jsou černé a špinavé. Ne zevnitř, ale zvenku, jak na ně padne městská špína. Někdy je jejich přistání na ulici smrtelné a jejich životy ukončí náraz auta. Jejich ladnost a nonšalantnost, s níž se pohybují, je okouzlující a pohled na ně je nádherný. Naši herci vycházejí z uzavřeného divadelního prostoru a z prostoru naší imaginace do skutečného městského prostoru, kde budeme moct pozorovat jejich setkání se skutečnými labutěmi. Pokud bude mít labuť v nebezpečí štěstí, bude zachráněna.

Návrh a realizace origami masek labutí pro projekt Tribes - Ondřej Cibulka a Evžen Dub.

Náš kmen je hybridem lidí a krys, naše charakteristiky a živočišné druhy se pomíchaly a vznikly z nás kolonie, což je patrné z našeho masa i šatů. Naše existence nás přivádí k otázce, kam posíláme to, co nás pohoršuje, a jakým způsobem je to přijímáno na druhé straně planety. Ztělesňujeme úzkost, kterou celé generace pociťují, když diskutují o tom, čím je člověk přínosný, a představujeme hloučky bojovných jedinců, které tímto dostaly formu skupiny.

Performanci tvoří hudební představení této malé formace neprofesionální hudebníků, z nichž všichni jsou studenty výtvarného umění na Accademia di Brera. Kostým budou tvořit záchranné vesty, upravené do podoby připomínající klasický oděv orchestru (frak). Soubor rovněž zahraje 22. června v barokní kapli Italského kulturního institutu.

»Utváření strachu - Překážka« vytváří rozkol v urychleném toku městského života. Je utvořen obraz těla ležícího na zemi a dochází tak ke zřejmé provokaci vůči členům ostrahy a veřejnému pořádku. Nečinnost, nehybnost a úmyslný kolaps jsou odpověďmi na myšlenku nucené sebe-optimalizace. Všechno je pod kontrolou - těla leží na zemi.

V rámci projektu je navržen poloprůhledný kostým z materiálů, které nalezli umělci v Praze během dnů před konáním výstavy. Kostým maskuje a deformuje původní tělesný objem účastníků a také buduje vztah k pozůstatkům a vzpomínkám městského prostředí, přičemž do sebe zahrnuje i známky jeho kultury.

Dally Schwarz, Aganju Oju.

Narodila jsem se v ruské Moskvě v roce 1983. Když mi bylo sedm let, přesídlila jsem se do Ameriky.

Můj mix identit a osobní historie přestěhování měl za následek to, že jsem fascinována maskováním. Proto často experimentuji s maskováním ve veřejném prostoru v pokusu rozmazat hranice mezi díváním se a viděním, mezi voyerstvím a podívanou. „Dočasný kmen“ byl poprvé předveden v Detroitu jako způsob dočasného opětovného obývání ztracené krajiny. Projekt přenesl kmen žen do krajiny, která byla proměněna v surreální prostor pro činnost: bylo vymyšleno krátké vyprávění, které bylo začleněno do příběhu. Pro Quadriennale znovu vytvořím „Dočasný kmen“ v Praze, v husté městské látce usnadňující tkaní v krátkém příběhu několika maskovaných lidí, kteří kráčí po nacvičené cestě. Členové kmenu budou oděni v ručně vyrobených kostýmech a maskách a ponesou několik dvojsmyslných rekvizit. Na konci své cesty zatančí. Objeví se a pak zase zmizí jako návštěvníci z budoucnosti a minulosti.

Nejsme schopni vidět nic jiného, než obrazovky našich počítačů v místnostech, jež jsou vězením, ve kterém trávíme svůj čas. Když nás někdo v dětství požádal, abychom nakreslili svět, malovali jsme modrou a zelenou barvou na papír. Jenže tyto barvy jsme začali ztrácet.

Západ slunce zakrývají obrovské budovy. Budovy pro koho? Kdo v nich pracuje? Kdo je autorem obrazu světa, kdo před námi skrývá západ slunce? To my. My za svět považujeme náš moderní svět, jehož součástí je budit se v ranních hodinách, nosit kufřík a chodit do práce jako kmen, který každodenně mlčí.

A kvůli této situaci vidíme v rámci tohoto projektu jít čtyři surrealistické postavy do práce, kde fungují jako součástka stroje.

Latex: Latex se v přírodě nachází ve formě mléčné tekutiny, která tvoří 10% všech kvetoucích rostlin.

Polyetylen: Polyetylen je termoplastický polymer, který se skládá z dlouhých uhlovodíkových řetězců.

Látky a akrylové barvy.

A nyní mé krásy!

Něco, co v sobě obsahuje jed,

ale je atraktivní pro oči,

a konejšivé pro čich.

Vlčí máky, vlčí máky,

vlčí máky je uspí, uspí.

Nyní budou spát.

"Papaveraceae" je dynamická socha od irské umělkyně Emily Aoibheann.

"Papaveraceae" je pomalu se hýbající anti-průvod,

spící kytice krásných žen s dlouhými vlasy, které se vznášejí na stabilních balonech!

Dílo si původně objednal Festival Dnu svatého Patrika pro Patrick’s Festival Big Day Out, Dublin, Irsko, 2013.

"Někteří lidé se domnívají, že luxus představuje protiklad chudoby. Nepředstavuje. Představuje protiklad nevkusu." Coco Chanel. Tento projekt je založen na snu, který se mi zdál. Pracovala jsem v Národním divadle (ne poprvé), táhla jsem právě kostýmy vyrobené z těžkých látek, když tu kolem mě prošlo něco, co vypadalo jako malý papírový tetřívek. Zůstala jsem stát a pozorovala jsem ho a pociťovala jsem, že jsem se nějakým záhadným způsobem octnula ve společnosti skutečné krásy.

Projekt "Syntetičtí Skotové" prozkoumává význam tradičního oblečení v oblasti Skotské vysočiny pro skotskou identitu. Kdysi to byl zakázaný oděv rebelů, poté ho rehabilitoval Sir Walter Scott, načež si ho přivlastnila britská armáda. Nyní je populární jako oděv pro speciální příležitosti. Protože Skotsko v roce 2014 odmítlo nezávislost, je tento projekt instinktivní a očividnou odpovědí na "Hudbu Počasí Politiku".

Příběh kostýmů, je odvěkým bojem dobra a zla o světlo. Z velkých dálek se na cestu na svém kazuáru vydává princ, aby pomohl tajemné princezně ohrožené zlým Světlocucem. Princezna ve světle své lampy, hledá v denním tisku poslední dobré zprávy. Světlocuc jí sleduje a zprávy pohlcuje. Čím je blíž, tím větší je nebezpečí, že o své světlo přijde.

Toto dílo reflektuje improvizované umělecké dílo z vlákna, jehož výroba byla inspirována a vyrobena v průběhu Pražského Quadriennale v roce 2007. Zkoumá ho ve větším měřítku a prostředí pro vystoupení. Vytváříme šaty, které se budou při pochodu členů kmenu skrze město rozpadat a pár kroků za pochodem budou okamžitě přepracovávány a znovu složeny. Tato regenerace odkazuje na pokrok a evoluci kultury, která je ustavičná. Svědčí o aktivním zapojení formující se neschopnosti členů komunity se plně odpoutat od své vlastní historie a o elementech, které je formují: tedy o jejich kořenech.

SAMOSTATNĚ MLUVÍCÍ KOSTÝM

Harakanay bude individuální/kolektivní událost v podobě spolčení 25 až 30 osob, které budou vystupovat jako jeden kmen z celkových pěti kmenů vzniklých na HURAKAN•EYETHE (působení kostýmu, hudba, počasí, politika), workshopu uskutečněném v rámci Space Lab ve dnech 23. - 28. června. Hlavní myšlenkou je spojit "jedno" s "mnoha v jednom", s neznámými účastníky z celého světa, pod vedením MER se členy CDG. Odhalené emoce těchto lidí vybudují kostým kostýmů, který bude fungovat jako společné, rozmanité dílo v pohybu a bude maskovat a odhalovat jejich proděravělá "těla i duše" v nápadném, vířícím se vnitřním/venkovním SAMOSTATNÉM KOSTÝMU.

Více než insignie (Beyond Regalia) představí tvorbu penzistů z pražského Domova pro seniory Malešice a umělkyně Riitty Ikonen. Ti se společně vydají do pražských ulic, kde představí své ručně vyrobené insignie, které dokazují, že krása, věk a kreativita mohou jít ruku v ruce. V rámci tohoto mezižánrového programu, spojujícího vizuální umění a performanci, uvidíte zářivé barvy, neobvyklé materiály a inovativní módu.

Projekt Insignie (Regalia) přímo navazuje na kurzy Dekorativního nositelného umění (Wearable Art Class), které vznikly v roce 2013 díky spolupráci mezi členy centra pro seniory Hamilton Madison House City Hall Senior Center v New Yorku a mezinárodním týmem umělců, jehož členy jsou Riitta Ikonen (Finsko), Alison Kuo (USA), Yue Lin (Čína), Wei Xiaoguang (Čína), Karoline Hjorth (Norsko) a Annie Collinge (VB). Myšlenka projektu vznikla během setkání kostymérky a performerky Riitty Ikonen s Alison Kuo, autorkou blogu Accidental Chinese Hipsters (Čínské módní peklo), kdy se shodly na záměru tvořit s dynamickými staršími obyvateli newyorské čínské čtvrti, kteří drží krok s módou.

Francie/Japonsko

Módní návrhář Hideki Seo využívá svých multidisciplinárních zkušeností při tvorbě, která spojuje módu a umění s ohromujícím účinkem. Jeho práci charakterizují dokonale provedené módní couture detaily. Projekt „Skoč“ se hodí k průzkumu výzvy módního návrháře Hideki Sea dostat se za rámec tvorby, rozostřit hranice mezi módou a uměním.

Na tomto kmeni se odráží vášnivá honba za krásou a výsledky plastické chirurgie, v níž si lidé nyní libují. Jeho členové v botách na vysokých podpatcích jsou všichni oděni do úzkých přiléhavých kostýmů. Ty napomáhají zploštění hrudníku, což vnáší zmatek do genderové identity a poukazuje na dnešní univerzální využití plastických operací.

Objemná hlava, botoxem vyhlazený obličej, jemuž vévodí ohromné svůdné rty.

Tykají si s plastikou. Jsou plasticky krásní.

Tento kmen má místo obličeje větrník. Když fouká vítr, větrník se točí a kmen se pohybuje kupředu. Foukají do obličeje performerů a tím vzniká akce, přičemž se zásah publika stává motorem, který performanci pohání. Výrok, který zdůrazňuje odcizení přístroje: pokud se větrník netočí, kmen nemůže pokračovat dál.

Inspirováni květem lilie Calla, členové tohoto kmene jsou zahaleni do bílého sukna s reflexním rubem, který odráží své okolí, čímž prezentuje svět uvnitř performera.

Experimentální móda se snaží překračovat tvůrčí hranice a přesáhnout tradiční zavedenou roli a konvenční vnímání kostýmního návrhářství. V rámci tohoto projektu student Národní umělecké univerzity, oboru Textilní a módní návrhářství, zkoumá různé netradiční materiály a snaží se symbolicky vyjádřit mechanismy současného životního stylu.

Vzdělání a úspěch se staly pro každého alfou a omegou života. Při tomto kariérizmu ale zapomínáme na naše vášně a touhy. Děláme si plány jako při řízení letového provozu. Nepřijímáme neohlášené návštěvy, omezujeme mladé tím, že jim nepovolujeme přestávky ve studiu a myslíme si, že by naši opatrovníci a příbuzní měli své návštěvy předem plánovat. V dnešní době dokonce i naši starší příbuzní chápou situaci a navštěvují nás jen pokud se nám to hodí.

Život se stal příliš mechanickým.

Pochopíme to, až také zestárneme, a naše děti nás začnou vnímat jako nevítané vyrušení.

Umer Hameed, Saima Umer

Výstava Vladislava Nastavševa staví na scénografii k inscenaci Slečna Julie (2012, Valmiera Theatre), jejíž předlohou byla hra Augusta Strindberga. Interaktivní dílo v sobě spojuje scénografii, zvukový design a živé představení, v němž je zásadní interakce mezi objektem a umělcem. Dřevěné prkno v horizontální poloze balancuje na kovové tyči, která je vertikálně připevněna k podlaze. Na dřevěném prkně se vzájemně vyvažují kusy nádobí. Tento objekt symbolizuje kuchyň coby místo, kde dochází k rovnovážnému stavu, jde o prostor definovaný základními fyzikálními zákony, v němž se Kristina a Jean zoufale snaží udržet rovnováhu a zachovat řád, jímž se řídí.

Lotyšská expozice na PQ'15 pochází z ruky Vladislava Nastavševa, jenž svým režisérským debutem v lotyšském divadle v roce 2010 započal nový vztah mezi jazykovou a vizuální složkou díla. Napětí mezi těmito složkami se stalo dominantní silou jeho tvorby a narušilo scénografickou tradici v Lotyšsku. Zdá se, jakoby v Nastavševově díle soupeřil režisér o vedoucí pozici spolu se scénografem i hudebníkem. Každá z těchto osob naštěstí na konci dosáhne svého vítězství. Nastavšev si dává záležet, aby vytvořil integrované umělecké dílo, v němž umělci, objekty, scéna, zvuk i světlo sdílí prostor stejnou měrou. Využívá minimální, avšak efektivní prostředky, a prázdné, neupravené jeviště proměňuje v iluzorní prostor, v němž padají všechna relativní omezení. Nastavšev dává ve svém díle prostor pečlivě zvolené, propracované a radikálním způsobem minimalistické estetice, ať už jde o čajovou konvici, jež začne náhle chrlit písek, či zastaralý reflektor, jenž povyšuje realistické výkony umělců na vizuální metafory. Tyto metafory mají prakticky univerzální dopad; mají dopad na každého, i když si diváci jejich vliv třeba neuvědomují nebo se jim nezamlouvá.

Od roku 2010 působí Nastavšev v Rize, Tallinnu, Petrohradu a Moskvě, kde inscenuje hry významných klasických dramatiků, jakými jsou Shakespeare, Tennessee Williams či August Strindberg, klasických ruských autorů jako Daniil Charms, Michail Kuzmin, Jevgenij Charitonov a Fjodor Dostojevskij, a rovněž těch současných. Ve většině svých inscenací navrhuje Nastavšev scénu, kostýmy i zvukový a světelný design. V minulé divadelní sezóně získala jeho inscenace Travelers by Sea and Land uvedená v New Riga Theatre každoročně udělovanou cenu Lotyšského divadla za nejlepší divadelní inscenaci.

Co nás spojuje?

Co nás rozděluje?

Kde nacházíme společnou řeč?

Jakým jazykem se dorozumíváme?

Tyto otázky jsme si museli klást opakovaně, jelikož nastudování Antigony, klasické Sofoklovy hry, vzniklo na základě spolupráce mezi Městským divadlem v Göteborgu a divadelní skupinou Parapanda v Tanzanii.

Na podzim roku 2011 přijela skupina herců z Tanzanie do Göteborgu a začala společně se skupinou švédských herců studovat Antigonu. Po měsíci zkoušení a workshopů se celý soubor a umělecký tým vydal do Tanzanie, kde v práci pokračoval. Inscenace měla premiéru ve městě Dar es Salaam.

Výstava vypráví o společném úsilí divadelních tvůrců s odlišným uměleckým zázemím a různými zkušenostmi, kteří chtěli vytvořit představení, v němž se uplatňují různé jazyky a odráží se evropské teorie divadla i východoafrické narativní a hudební divadlo.

jazykům a kulturám jsme museli hrát ve svahilštině i ve švédštině s anglickými titulky.

Jak z pozice scénografa přistupovat k inscenaci a ke spolupráci odehrávající se v mezinárodním prostředí, za hranicemi země? Jak hledat obrazy a vizuální podněty, které by oslovily všechny, umělce i diváky, bez ohledu na jejich geografický původ?

Z odpovědí na tyto otázky a na základě všech setkání vznikla scénografie, jejímž ústředním námětem byla obrovská plastika lidské tváře vystupující ze země.

Doslova by jí mohl být Polyneikés, mrtvý bratr Antigony, jenž nesmí být pohřben. Tato skutečnost uvádí hru do pohybu.

Navíc mohla sloužit hercům jako kopec, na kterém mohli sedět či stát, tvář mohli také pohladit či udeřit.

Ukázalo se, že toto je téma, ke kterému si dokáže najít cestu každý z nás. Když herec vyšplhal na tvář a postavil se jí na ústa, byl význam jeho jednání každému jasný, kulturní ani historické pozadí v tu chvíli nehrálo roli.

Jelikož jsem k vytvoření plastiky použil odlitek své tváře, stal jsem se sám součástí scény. Je to velký rozdíl oproti většině projektů, ve kterých se scénograf může schovat za inscenaci a do určité míry se vyhnout odpovědnosti.

Svým způsobem šlo o scénografické vyjádření spoluúčasti – přijmutí odpovědnosti v této politické spolupráci, která zahrnuje mnoho různých pohledů na svět a mnoho různých možností.

Výsledkem je unikátní projekt, který přináší působivé vizuální sdělení o lidském bytí – ve starověkém Řecku, v městském Švédsku či v rozvojové Tanzanii, která v současnosti patří mezi deset nejrychleji se rozvíjejících ekonomik světa.

Jaké problémy a jaké možnosti se objeví před skupinou profesionálních divadelních tvůrců ze Skandinávie a východní Afriky, když se spojí, aby ztvárnili text napsaný před 2 400 lety ve starověkém Řecku? Nejen, že jsme museli překonat jazykovou bariéru, kterou jsme měli sami mezi sebou, ale z úcty ke svým rodným

Kurátoři brazilské expozice se rozhodli sestavit sbírku příběhů zidealizovaného prostoru. Jedná se o prostory, které nebyly prozrazeny, nebo je běžný divák jednoduše nevidí. Místo předtím, místo, které si představujeme. Připouštíme a zároveň zdůrazňujeme, že naše volba není víc, než pokus zachytit obraz stavu brazilské scénografie posledních čtyř let. Za tímto účelem vychází návrh kurátorů z pohledu scénografa, aby vznikla jakási multidimenzionální aréna, ve které několik hlasů obývá živé kinetické teritorium. Zkoumali jsme existenci pra-místa, které by se stalo základem pro vytvoření jedinečného prostoru. Cílem našeho návrhu je umožnit divákům nahlédnout do prostoru, který vytvořil a zabydlel designér, do prostoru, který tu byl předtím, než vznikl prostor samotné scény, prozradit původ nápadu prostřednictvím Tvůrčí zpovědi – formou zidealizovaného a utopického prostoru objasnit neviditelnou scénografii, která existuje a předchází scénografickému projektu. Zdůrazňujeme, že „nejde zas až tak o to vědět, kde se tu vzal, ale jednoduše přijmout fakt, že jsme tu my: kolem nás neexistuje žádný specifický prostor, krásný prostor, nádherný prostor, ale miliony střípků různých prostorů.“1 Pokud je vnímání subjektivních prostorů tvůrců scény čitelné, vytváří společné dílo prostorovou krajinu. Také návštěvníci se stanou součástí tohoto prostoru, když si tyto příběhy osvojí a nechají se jimi vést. Ztotožňujeme se s Lopesovou koncepcí krajiny2. Podle této koncepce otvírá krajina řadu možností, je chápána jako předmět vědění a estetické kontemplace, poté jako předmět konzumu, sféra intervence a lidských aktivit, „kde se potkávají prvky přírody a kultury, geografie a historie, interiéru a exteriéru, jednotlivce a skupiny, prvky reálné a symbolické.“3 Když takto uvažujeme o krajině, lokalizujeme její místo před světem. Krajina „se rozpíná do každého prostoru, vždy je prezentována jako místo střetu.“4 Naším cílem je objevit neviditelnou scénografii: takovou, která nás všechny hluboce ovlivňuje, včetně a především té, která vychází od scénografů – vydat se zpět k projektu, který upozorňuje na místa, kde jsou autoritou. Prozkoumávat její místo a zdůrazňovat tím její teritoriální funkci. V souladu s tímto pohledem představujeme krajinu, jejímž cílem je přeučit naše vnímání jemnosti, ač s vědomím bezmocnosti. Prostor, který geometricky ztělesňuje každodenní vztah mezi stavem beztíže a sněním za bílého dne o tvůrčí představivosti.

1 PEREC, George. Esp?ces d’espace. Paris Galilé, 1987, s. 13.
2 LOPES, Denílson. Invisibilidade e desaparecimento. In Espécies de Espaços: territorialidades, literatura, mídia. Organizadores: Izabel Margato e Renato Cordeiro Gomes. Belo Horizonte. Editora UFMG, 2008, s. 81.
3 LOPES, Denílson. Op. cit. s. 81.; COSTA, Antonio. Invention et reinvention du paysage. Cinémas – Reveu d’études Cinematographiques, Montreal, Université de Montreal, vol. 12, no. 1, 2001, s. 7. (dossi? Le Paysage et le Cinéma)
4 LOPES, Denílson. Op, cit. s. 83., MITCHELL, W. J. T. Introdution. In: Landscape and power. Chicago: Chicago Uni-versity Press, 1994, s. 1.