Pražské quadriennale 2011

Školní zařízení pro divadelní umění ve Spojených státech Americká divadelní architektura určená pro vzdělávací účely v oboru divadelních umění, včetně univerzitních zařízení, škol aprofesionálních divadel a divadelních center, které nabízejí učební programy.

?No!, Pasajes a Visitas Guiadas jsou tři projekty zpracovávající zhroucení „moderního přístupu“, které nejlépe dokládá barbarská architektura hlavního města Mexika. To stojí na zvrstvených ruinách porušených slibů, neúspěšných revolučních projektů a přízraků prosperujícího a demokratického národa, kterým se Mexiko nikdy nestalo. Vystavené práce se pokoušejí kriticky rozebrat tato místa, aby bylo možné dospět k pochopení jejich sociopolitické a ekonomické rality.

?No! – představuje soubor míst, na kterých se udály zásadní události mexického studentského hnutí roku 1968, jedné z nejdůležitějších událostí novodobé historie Mexika, která vedla k vytvoření třídy moderních politiků, kteří nakonec nebyli schopni požadavky hnutí naplnit.

Pasajes – se prostřednictvím happeningů, objektů, výstav, čtení a zvukových intervencí (které mají návštěvníky odstřihnout od nákupních pasáží, náměstí a nelegálních tržišť) zaměřuje na výlučnou a chaotickou podobu ekonomické reality Mexika, kterou její tvůrci často přehlížejí.

Visitas Guiadas – je název pro komentované prohlídky bývalého mexického Ministerstva zahraničních věcí, které je opuštěné a rozpadá se. Návštěva jeho budovy slouží jako cvičení individuální a kolektivní paměti. Je pro návštěvníky důležité? Jaké hodnoty představovalo při projektování a výstavbě moderní tváře Mexika pro okolní svět?

Mexická divadelní společnost Teatro Ojo zkoumá hranice, kde se prolínají různé žánry a obory. Otevírá divákům oči tím, že jim ukazuje jejich každodenní realitu. Využívá při své práci estetických prvků, které dokáží ovlivnit vnímaní času a prostoru a navodit opravdový a silný prožitek. Jejich projekty většinou rezonují s otevřenými místy, která se proměňují v čase, například veřejnými budovami, náměstími, ulicemi a obchodními domy, ale zároveň se neustále přizpůsobují kontextům, které tato místa ovlivňují. Jejich tvorba od diváků vyžaduje pohyb a dynamiku, schopnost propojit a pochopit smysl konstalace obrazů, které jim umělci předkládají.

„Stavění divadel“ se zaměřuje na vzácný jev budování nových divadelních staveb v Aténách. Z případů posledních pěti let jsme vybrali dva divadelní prostory střední velikosti, které se snaží spojit kulturní tradici se současnou architekturou a divadelní technologií. První vybrané divadlo je součástí renovovaného Národního divadla postaveného v prvním desetiletí 19. století, do jehož budovy bylo částečně včleněno nové studiové divadlo, které ji zároveň rozšiřuje. Druhé divadlo, které představujeme, získalo všechna nezbytná povolení Ministerstva kultury a čeká na zahájení stavby. Návrh této budovy se musel vypořádat s problémem, jak do stavby začlenit archeologické naleziště, aby zůstalo přístupné publiku. Máme za to, že tyto dvě divadelní budovy jsou součástí průběžného dialogu o vztahu prostoru k jeho okolí, minulosti a budoucnosti. Stavění divadel 1: Strojní divadlo Flux Office Architekti navrhli malý divadelní prostor postavený nad archeologickým nalezištěm v místě prastarého aténského hřbitova a současného archeologického parku Keramikos. Divadlo je pojato jako most klenoucí se nad archeologickým nalezištěm. Návrh umožňuje maximální využití malého prostoru pomocí tří na sobě postavených divadelních prostorů. Jsou to: 1) částečně otevřený prostor v přízemí zapuštěný pod úroveň ulice a přímo spojený s vykopávkami pod skleněnou podlahou, 2) uzavřený prostor v 1. patře s výhledem na areál archeologického parku a malou uzavřenou zadní zahradu, a 3) otevřený prostor na střeše s panoramatickým výhledem na širší okolí. Díky použití pohyblivých a skládacích panelů (vertikálních i horizontálních) se tyto tři nad sebou umístěné divadelní prostory mohou smršťovat, rozšiřovat a propojovat, čímž umožňují pořádání široké škály různých akcí. V horizontální rovině lze odstranit část podlahy a stropu hlavního prostoru, čímž se všechna tři podlaží propojí a to i s archeologickým nalezištěm. Ve vertikální rovině lze otevřít, otočit nebo odstranit část stěny prvního patra a odejmout část posuvných skleněných panelů zadní elevace, čímž se prostor zvětší a propojí s předním i zadním venkovním prostranstvím. Stavění divadel 2: Nea Skini, Národní divadlo STUDIO 75 Architects Architektura jako scénografický nástroj: Nea Skini (Nová scéna) Národního divadla je studiové divadlo postavené v letech 2006-2009. Je součástí rozšíření stávajícího Národního divadla, památkově chráněné budovy v centru Atén navržené Hernstem Zillerem v roce 1895, dokončené v roce 1901 a radikálně přestavěné v letech 2006-2009. Naším cílem bylo vytvořit variabilní architektonické prostředí, které napomáhá scénografické syntéze probíhající v počáteční fázi přípravy inscenace a umožňuje režisérovi a scénografovi vytvořit požadovanou konfiguraci divadla. Vnitřní struktura divadla, kterou zde vystavujeme, je založena na čtyřech jednotkách systému posuvného sezení navrženého přímo pro tento prostor. Tyto jednotky lze rozkládat nebo skládat a přesouvat/umísťovat v prostoru dle libosti. „Jeviště“ je celá plocha prostoru a osvětlovací zařízení je rozmístěno po celém stropě. Toto řešení dosahuje maximální variability prostorového uspořádání a vzájemné polohy „jeviště“ a „hlediště“ podle potřeb konkrétního představení. Počet míst k sezení lze upravovat od 0 do 240. Prostor má veškeré technické vybavení pro uvádění repertoáru dvou nebo tří různých představení. Proměnlivému prostorovému uspořádání je uzpůsobena i akustika a použité materiály. Z technické kabiny je výhled na celý prostor a sama se může stát výtvarným prvkem „scény“. Řecko se účastní pod záštitou Řecké národní komise pro UNESCO.

Naše chápání divadelní architektury je ovlivněno konceptem teatralizace městského prostoru. Architekturu nevnímáme jako budovu, ale jako – široce chápaný – prostor, v němž lidé žijí pospolu a navazují vzájemné vztahy. Kromě konceptu teatralizace, v jehož rámci se tyto události odehrávají, je zajímavý už sám fakt, že se umění vyskytuje v městském prostoru. Jednotlivá díla žijí spolu s ostatními městskými objekty nezávisle na záměrech svých tvůrců a vytvářejí společnou strukturu v rámci městského organismu. Výstava představí čtyři projekty jako prvky schopné ovlivnit logiku a tvar městského prostoru. Představené projekty budou analyzovány pomocí metodologie urbanistické sociologie. Budeme hodnotit jejich potenciál a užitečnost pro obyvatele Varšavy (kam jsou všechny projekty situovány). Může umění ve veřejném prostoru přitáhnout pozornost k tématu sociálního vyloučení, ke kulturním tabu, ke skrytým, zapomenutým a palčivým otázkám? Ovlivňují tyto objekty názory obyvatel, a pokud ano, jak? Mohou představovat jistý druh terapie? Mohou lidem napomoci, aby se seznámili s jinakostí?

Projekty jsou posuzovány podle jejich účinku a skutečného dopadu. To je možné díky tomu, že jsou neustále součástí veřejného prostoru coby skutečné objekty nebo jednotlivé situace, které po sobě zanechávají trvalou stopu. V obou případech se o nich široce hovoří na veřejných fórech, čímž se tyto objekty či situace vracejí, vyžadují si nové přečtení a ovlivňují město i jeho obyvatele. Zdá se, že síla vyzařující z těchto projektů je skutečným faktorem, který lze zkoumat a měřit pomocí sociologických nástrojů.

Amsterdamské městské divadlo se poprvé otevřelo návštěvníkům v roce 1894 a od toho dne je nejvýznamnějším divadlem v Nizozemsku. Domovem je zde největší a nejdůležitější holandské divadelní seskupení Toneelgroep Amsterdam.

Na konci 80. let 20. století dal soubor Toneelgroep Amsterdam jasně najevo, že tradiční kukátkové jeviště Městského divadla už nevyhovuje jeho uměleckým potřebám. Soubor budovu divadla opustil a přesunul se do opuštěné tovární haly. Časem však začal toužit po variabilnějším divadelnějším prostoru blíže amsterdamské divadelní čtvrti. Po dlouhém hledání padlo rozhodnutí postavit za Městským divadlem novou scénu.

Za Městským divadlem se nachází Melkweg (Mléčná dráha), což je mezinárodně proslulý hudební klub. „Mléčná dráha“ chtěla větší sál pro koncerty. Byla vypracována studie, která měla zjistit, zda je možné projekt koncertního sálu spojit s výstavbou jednoúrovňového divadla. Odpověď byla kladná.

Ukázalo se, že je možné Melkweg rozšířit za hranice pozemku Městského divadla a novou divadelní scénu postavit na budově Melkweg. Tím se Městské divadlo a Melkweg spojily a v centru Amsterdamu vznikl jedinečný komplex se sedmi sály celkem pro 5000 diváků.

Nové auditorium bylo dokončeno v roce 2009 a lze jej využívat mnoha různými způsoby: jako tradiční divadlo s pevnými sedadly, jako koncertní sál pro 1500 stojících nebo 850 sedících diváků, nebo jako víceúčelový prostor (black box) umožňující experimentování s různým uspořádáním hlediště a jeviště. Auditorium spojuje atmosféru „nalezeného divadelního prostoru“ se špičkovou technologií moderního variabilního divadla / koncertního sálu.

Síla USA pramení z různorodosti tamějších komunit a svébytnosti regionů, které se vyznačují vlastními tradicemi a osobitou architekturou. Architektonická expozice USITT-USA vystavuje stovky budov, které fungují jako divadla a které byly postavena od roku 2006 – jsou to prostory nejrůznějších velikostí a typů, které se nacházejí na rozmanitých místech – zastoupena jsou tradiční regionální divadla, koncertní sály, komunitní divadelní kluby, divadla základních škol, venkovní divadla i experimentální prostory.

Kdybychom měli na otázku „Co je divadlo teď a tady?“ odpovědět podle divadelní budovy z ateliéru Pjotra Fomenka, mohli bychom říci, že divadelní „teď“ je oáza lidských rozměrů v nelidském prostoru. Zasadit divadlo do prostředí Moskvy je složitý úkol. Budova z ateliéru Piotra Fomenka se nachází v Moskvě u řeky a je obklopena obrovskou kulisou výškových kancelářských budov a hustým provozem, typickými prvky současné reality této megapole. Budova se snaží vyrovnat se svým okolím, kterému je umění cizí. Z toho důvodu se její architektura zaměřuje na performanci. Foyer je členěno pomocí divadelních a architektonických prostředků. Posvátný prostor jeviště vychází návštěvníkům v ústrety, takže se scénou může stát i samotné předsálí. Tento sdílený prostor zprostředkovává setkání návštěvníků s herci a diváky zapojuje do performance, aniž by se jí museli přímo účastnit.

Cílem makedonského příspěvku Architektonické sekci Pražského Quadriennale je rozproudit diskuzi nad oceněnými soutěžními návrhy dvou nových divadelních budov v hlavním městě Skopje. Proč soutěžní projekty?

Podle globálně známého modelu partnerství veřejného a soukromého sektoru, který se těší oblibě v oblasti městských investic, vydalo Ministerstvo kultury Makedonie (organizátor soutěže) výzvu k předložení návrhů na inovativní design budov spojující nový divadelní prostor s rozsáhlým komerčním komplexem. Toto potenciálně problematické spojení, které zasazuje divadlo do nového kontextu, lze vnímat nejen jako narušení zavedených divadelních typologií, ale také jako velikou příležitost. Představené projekty ukazují, že za předpokladu uvážlivého výběru a skloubení mohou takto spojené funkce vytvořit nové prostorové i kulturní modely, které mají potenciál proměnit divadelní budovu v otevřenější, pružnější a ve svém důsledku také interaktivnější zařízení. Na rozdíl od historické podoby divadla jako funkční singularity má kombinace různých nabídek na jednom místě šanci zplodit různé kulturní mutace nebo hybridy, které mohou inspirovat divadlo k novým reakcím a formám. Nakonec už snaha vyvinout metodologii funkční struktury jedné divadelní budovy přivedla architekty ke tvorbě nástrojů pro aktualizaci podstatně větších městských nebo dokonce regionálních celků.

Makedonská expozice je abstraktní reprezentací šesti fyzických modelů soutěžních návrhů. Její základní myšlenka je ukázat koexistenci a konvergenci divadelních budov a vedlejších funkcí. Součástí prezentace každého návrhu je maketa vyrobená (jako scénografické modely) z vrstev překližky, která zobrazuje podélný řez budovou včetně rozsáhlého auditoria a jeviště. Jednotlivé části makety jsou obarveny podle funkce: bílá znamená divadelní využití, další barvy značí jiné účely. Každá prezentace projektu obsahuje také tabuli plexiskla, na které je laserem vyrytý řez budovou s vyznačeným využitím jednotlivých částí. Výstava jako celek je dynamický soubor hmot tvořený kombinací funkcí a fyzických struktur, představující prostorové a vizuální uspořádání, které nabízí celou řadu interpretací.

Dočasnou efektní architekturu stvořenou pro konkrétní akce lze přestavět, zpochybnit a zrevidovat. Lze ji rozebrat, odstranit a předělat. Lze ji obnovit a vzkřísit jako přemalovaný detail na staré olejomalbě. Architektovi nabízí vzácnou příležitost práce s dočasností, v niž přetrvává jen myšlenka nebo prostorový předpoklad, který se vyvíjí a proměňuje v průběžném procesu zkoumání a tvorby, témat a materiálů. The Opéra-palette předkládá návrh proměny banálního, běžného předmětu (transportní palety) ve stavební kámen dočasné venkovní operní scény. Paleta je pojata jako všestranný architektonický prvek, který slouží jako stavební materiál, podpůrná konstrukce i dekorace. Využití palety je vlastně cesta: z továrny na scénu a zpět. Projekt se nachází ve dvoraně Konzervatoře v Quebec City vedle nejvýznamnějšího divadla města. Tato dvorana a Grande Théâtre byly postaveny v roce 1970 na základě mezinárodní soutěže, ve které zvítězil Victor Prus. Od té doby je využívána jen zřídka. The Opéra-palette bude postavena v létě 2011 pro 1. quebecký mezinárodní operní festival, který otevře tenor Plácido Domingo.

Stejně jako mnoho dalších zemí má i Chile anonymní performery, kteří uvádějí svou práci v netradičním prostoru a pouze za drobné (pokud si vůbec nějaké peníze vydělají). Pak tu jsou lidé, kteří se stanou performery, aniž by o to usilovali, díky spontánním představením, jež nespadají do rámce konvenčního divadla. Výběr umělců pro projekt Levné vstupenky se zaměřil na tuto okrajovou skupinu „účinkujících“, která se nechová v souladu s tradičními divadelními postupy. Možná se ptáte, co s tím má společného architektura. Všechno! Architektura se zabývá především prostorem. Hlavní výběrové kritérium kurátorů se vztahovalo k netradičnímu prostoru, v jehož rámci se tyto netradiční „performance“ (abychom použili scénografickou terminologii) odehrávají. Zdůrazňujeme důležitost jednotlivců odsouvaných na okraj, kteří „vystupují jako“ performeři na mnoha jevištích našeho každodenního života, díky nimž jsme schopni lépe porozumět životu, městu a společenskému, ekonomickému a politickému kontextu kolem nás. Nekonvenční pouliční představení „neznámých“ performerů odhalují nekonvenční divadelní architekturu, která zkoumá hranice mezi diváky a účinkujícími.

Projekt Levné vstupenky zohledňuje také nedávné závažné události v Chile – zemětřesení a záchrannou operaci na pomoc horníkům uvízlým v dole –, které ukázaly, že všednodenní život představuje nekonečnou performativní scénu. Naše výstava se skládá ze dvou videí – Survival Acts (Jednání pro přežití) a Hyper-public (Hyper-veřejnost) – s rozostřenou hranicí mezi účinkujícími a diváky.

Rádi bychom poděkovali performerům, pracovníkům a občanům, kteří přispěli ke vzniku videí představených na této výstavě. Štědré podpory se nám dostalo také od DIRAC (Dirección de Cultura Cancillería de Chile).

Performativní prostor představený na této výstavě zasahuje do prostoru pro obecenstvo, který slouží zároveň coby šatna, rekvizitárna a prostor pro herce - na rozdíl od současného divadelního prostoru/divadelních budov, jež mají obvykle pro tyto účely vyhrazeny zvláštní, oddělené prostory. Hlediště plní různé funkce, takže diváci se dostávají do těsné blízkosti herců a jevištní akce. Ocitají se tedy uprostřed probíhajícího divadelního procesu - podobně jako obecenstvo na afrických folklorních festivalech a vystoupeních -, přestávají být pouhými přihlížejícími a stávají se plnohodnotnými účastníky inscenačního procesu.

Šest španělských budov začalo plnit novou funkci.

Poté, co byly bývalé továrny zavřeny, zůstaly nějakou dobu opuštěné a vylidněné. Nyní se ale znovu otevírají, a to v podobě kulturních center sloužících potomkům mužů a žen, kteří v nich kdysi pracovali.

Jeden z projektů představených v Architektonické sekci je letos dokončené podzemní experimentální divadlo, jehož autory jsou architekti Razvan a Ioana Luscov. Nevyužívaný sklep budovy významného bukurešťského divadla proměnili v umělecký prostor, multifunkční scénu, sál a předsálí. Sklep kdysi využívala jistá divadelní společnost, ale v roce 1948 byl z politických důvodů uzavřen a do roku 2008 chátral.

Otázky týkající se takových konverzí a stavu rumunského divadla obecně představí i ilustrace historie projektu rekonstrukce Národního divadla v Bukurešti z roku 1963, ve kterém dal architekt Romeo Belea budově novou fasádu a změnil tak její estetický i urbanistický charakter. Návštěvníky seznámíme i se současnou diskuzí ohledně případné změny této fasády.

Architekt Angelo Roventa představí svůj projekt dočasného prostoru Národního divadla v Iaşi, významného kulturního střediska dokončeného v roce 2008. Jedná se o černou krychli v centru města, ve které se nachází jedna ze scén divadla, a která tak poezii divadelních her přibližuje veřejnému prostoru.

Součástí prezentací budou architektonické výkresy (plány, řezy, elevace), ruční skici, 3D náhledy interiérů a exteriérů budov, fotografie lokací „před“ a „po“, fotografie urbanistického kontextu, fotografie interiérů, exteriérů a architektonických detailů, vyjádření architektů, shrnutí vývoje projektů a vysvětlení jejich role v rumunském divadle dneška a zítřka.

Tyrone Guthrie byl britský divadelní režisér, který jedinečným způsobem přispěl k rozvoji divadelní architektury, když inspiroval vznik tak zvaného Guthrieho otevřeného jeviště.

Výstava oslavuje Guthrieho dědictví a sleduje vývoj otevřeného jeviště od prvního použití v Edinburgh Assembly hall v roce 1948 až po nedávno dokončené Royal Shakespeare Theatre ve Stratfordu nad Avonou. Vysvětlující text s nákresy a fotografiemi mapuje dějiny a vývoj tohoto specificky britského druhu jeviště. Divák se s tímto fenoménem seznámí prostřednictvím modelů divadel: Edinburgh Assembly Hall, Festival Theatre ve Stratfordu, Ontario, Crucible Theatre v Sheffieldu, Globe Theatre v Londýně a The Royal Shakespeare Theatre ve Stratfordu nad Avonou.

Výstava ukazuje sociální a kulturní performanci divadla Oficina Uzyna-Uzona, jehož vedoucí José Celso Martinez Corr?a vidí kulturu a vzdělávání jako jistý druh lidského rozvoje a způsob zapojení lidí do společenského života města. Výstava ukazuje dva důležité architektonické momenty v dějinách souboru: – Ten první navrhli v r. 1989 Lina Bo Bardi a Edson Elito, byl dokončen v r. 1995 a divadlo proměnil v ulici se skleněnými stěnami a pohyblivým stropem. – Druhý, zatím nedokončený, projekt navrhl architekt Jo?o Batista Martinez Corr?a v r. 2004 s cílem naplnit vizi režiséra pojmenovanou Teatro Oficina + Lidová univerzita + Lesní dílna + Stadionové divadlo. Návrh transformuje městský prostor a stává se součástí životů jeho obyvatel. Projekt se v roce 2010 dostal na seznam IPHAN (Národního institutu historického a uměleckého dědictví). Proměny architektury, krajiny a městského rázu kolem Teatro Oficina zahrnují Stadionové divadlo s moderní klenutou odsunovací střechou i univerzitu pojednanou ve vrstvách a stezkách organických tvarů, které mají v místě vzkřísit ztracené spojení mezi obyvateli a městskou krajinou.

„A když vidím v zrcadel odraz vlastních zad […],

prostupuje mnou hrůza z tajemství vlastního já.“

Fernando Pessoa, Dialog v palácové zahradě

Umělec, který reprezentuje svou zemi jako kurátor

V roce 1974 založil Jo?o Brites spolu s dalšími divadelníky, s kterými pracoval během svého politického exilu v Belgii, divadelní skupinu O Bando. Jeho umělecká praxe a teoretické formulace se již 36 let vyznačují zvláštním způsobem vytváření a realizace scénických prostorů, který se vymyká tradičním omezením scény.

Brites upřednostňuje divadlo, které překvapuje svým vztahem k neočekávanému prostoru a neobvyklým “scénickým strojům”. Hájí širší architektonickou koncepci scénografie a zároveň žádá, aby byla chápána jako skutečný “vizuální čin”, jehož se mohou zúčastnit jak umělci, tak diváci.

Brites často spolupracuje na performancích, které se konají na různých národních i mezinárodních scénách, a nachází zvláštní oblibu v portugalské lidové kultuře – jak po textové stránce (legendy, tradice, hry, divadelní hry), tak po stránce materiálních prvků (objekty každodenní potřeby, z nichž některé již nejsou používány, ale přesto jsou předměty antropologického zájmu, jenž se projevuje v této jevištní praxi). Tento přístup však Britesovi nijak nebrání v tom, aby pro show, které režíruje, neustále hledal rozličné materiály, různé technické dovednosti a nové technické formáty.

Dalším rysem tvorby Teatro O Bando je vztah, který vědomě navazuje s moderní estetikou, tváří v tvář architektonickému konstruktivismu a abstraktní zálibě v rekvizitách a figurách nebo zjevné z Britesových hravých parodií, které provokativně spojují kritiku se snem a dekonstrukci se známkami toužebně hledané společenské utopie.

Tento projekt je výsledkem umělecké cesty, na níž jsou divadlo, prostor a scénografie tvůrčím způsobem koordinovány a vzájemně přetvářeny. Výstava na PQ 11 umožňuje mezinárodní dialog, viditelně založený na originálním a dále vznikajícím díle, které prodělává neustálé změny a obnovování. Výstava podporuje přemýšlení o minulých dílech a o způsobech, jak lze dosáhnout nového estetického zkoumání a umělecké praxe.

Scénograf, jehož práci nelze oddělit od jeho divadelní skupiny

Skupina Teatro O Bando je středobodem neklidu a veselí, základnou jakékoli divadelní kreace, která v Portugalsku nemá žádnou tradici.

Skupina se od samého začátku prezentovala jako ústřední bod společenské intervence, který odmítá zděděné divadelní konvence. Po silné počáteční zkušenosti s decentralizací založené na otevřené ideji divadla pro děti a mládež, se její jazyk zformoval v souladu se současnou etno-antropologií, i když s ozvěnou Grotowského, Brooka, Barby, Schechnera a Mnouchkine. Tyto vlivy byly však od počátku přetvářeny tak, aby zahrnovaly odkazy na expresionistické malířství a sochařství, co do velikosti disharmonické a groteskní (připomínající bolševika Mejercholda), přítomnost brechtovské “epiky”, hudby, techniky a téměř intimního řemesla.

Estetika scénického konceptu Jo?o Britese – scénického diskursu založeného na PROSTORU, FORMĚ a OBJEKTU (upřednostněných i před OBRAZEM), který vytváří extrémní ztělesnění scénických akcí vyplývajících ze střetu herců s “jevištními stroji” a dalšími fyzickými překážkami – musí být postavena vedle estetiky sebereflektujícího plastického abstrakcionismu (který má kořeny v díle Maleviče, Kandinského nebo Mondriana). Zároveň tu jsou také rysy podobné surrealistickému umění, založeném na konceptu politického divadla “skrytého” v akcentované formální konceptualizaci, která se v ekozofii (Guattari) snoubí s hluboce určující ruralitou. Když se tyto dvě linie – zasvěcenců a obyčejného jednání – protnou, zobrazení lidské grotesky povstane v crescendu coby znamení tohoto kolektivu.

Projekt intervence, který se skládá ze tří částí

Portugalská oficiální účast na PQ 11 chce být interdisciplinární, chce rozvinout svá chapadla do různých stran a kombinovat v sobě nejrůznější prvky. Opírá se o dílo, které vytvořil kurátor Jo?o Brites spolu s Ruiem Franciscem, spoludesignérem a koordinátorem tohoto výstavního projektu. Portugalská intervence se vyhýbá retrospektivnímu přístupu a místo toho představuje tři vzájemně propojené projekty, které se odehrají poprvé a na různých místech, ale které se vážou ke společnému tématu: Na druhé straně.

Tři vrcholy trojúhelníku, který tak vznikne pod pražským nebem, tvoří pouliční instalace Zezadu a architektonická intervence Seshora (obě viz text dále) a prostupné dílo Zevnitř. Tyto instalace se pokoušejí každá zvlášť i jako celek rozvinout princip prostorového ztvárnění. Jejich vzájemná provázanost představuje přání, aby se dilema architektury a scénografie stalo pouze tvůrčí záležitostí.

Portugalská účast na 12. Pražském Quadriennale se po konceptuální stránce odvolává na dílo Jo?o Britese a zvlášť zdůrazňuje zjevné a hmatatelné odkazy na předchozí performance Slepota (2004), Tajné truchlení (2006), Jeruzalém (2008) a Don Quijote – opera buffa (2010).

> Jo?o Brites: Zevnitř: prostupné dílo > 3D modely, fotografie, projekce

Umělecké ztvárnění prostupné expozice upomínajá na pocity a vzpomínky z předchozích performancí ve scénických prostorech a dokládají zamýšlenou metaforu. Stěna na pozadí, vytvořená z velkých keramických dlaždic, do které jsou zapuštěná osmi palcová zrcadla, odráží sezení určené pro veřejnou intervenci „Zezadu“ pod promítanými písmeny a číslicemi, které se v průběhu času pomalu a postupně zmenšují. Na zemi je kompost. Kroky návštěvníků jsou zesíleny. Vzduchem náhle, cyklicky, probleskuje světlo.

Seshora: architektonická intervence

Praha, kostel sv. Anny – Pražské křižovatky. Na pultě navrženém kurátory Architektonické sekce, za zdí z keramických dlaždiček trůní model sídla skupiny Teatro O Bando z dílny architekta Rui Francisca. Sídlo se rozkládá na čtyřech hektarech ve Vale dos Barris v portugalském přírodním parku Arrábida. Výstava se skládá z maket dvou budov (starých prasečáků) a scénických prostorů i z „jevištních strojů“, které Jo?o Brites a jeho kolektiv vyvinuli v průběhu řady let a které se týkají definice prostoru, protože omezují nebo naopak umožňují pohyb a přesuny.

Zezadu

Nové Portugalsko

Po performanci Jeruzalém (2008) jsme navrhli instalaci na náměstí Franze Kafky v historickém centru Prahy. Tato instalace bude mít podobu příběhu se začátkem, prostředkem a koncem, přičemž začátek bude zároveň koncem a naopak.

Sezení pro publikum se skládá ze 44 židlí, které zprostředkovávají paměť: pocházejí z lisabonského kina S?o Jorge – 50 let intenzivního používání je zanechalo v poničeném stavu, takže neodpovídají technickým normám současné legislativy. Jsou uspořádány do čtyř řad naproti stěně z velkých keramických dlaždiček a čekají na obecenstvo. Na druhé straně zdi je umístěno dalších 11 židlí v jedné řadě.

Kompozičně se instalace opírá o vizuální osy okolních ulic, aby návštěvníci přicházející z různých ulic a náměstí zakusili smyslový zážitek srovnatelné intenzity. Zvolená severojižní orientace instalace bere v úvahu zeměpisnou šířku místa a snaží se postihnout okamžik, kdy na obou stranách cihlové zdi zavládne naprostá tma.

Formou instalace je náměstí. Na zemi je kompost, který plní symbolickou a zároveň performativní funkci: coby krycí, povrchová vrstva mezi kovovou konstrukcí podpírající židle a dlažbou náměstí s nerovnými, nedokonalými a neočekávanými rysy.

Nápis (Poznej svá záda) vyzývá diváky, aby se nechali vyfotit přítomným fotografem zezadu.

Ve Francii existuje silná tradice využití adaptovaných prostorů. Jejím dokladem jsou i místa, která za posledních 40 let objevili, zabydleli a průběžně modifikovali Peter Brook a Ariane Mnouchkine (Theatre des Bouffes du Nord a Theatre du Soleil). Tyto ve všech ohledech exemplární případy představujeme jako nosný pilíř naší výstavy. Takové, jaké byly v konkrétní okamžik (18.12.2010): v neustálém vývoji, neustále renovované a transformované. Odchod Petera Brooka z postu režiséra Bouffes du Nord 31.12.2010 vyvolává otázku, do jaké míry takové prostory žijí z uměleckých vizí jednotlivců: „Jak se bude prostor vyvíjet dál? Bude směřovat do minulosti nebo do budoucnosti?“

Tyto i další prostory vzkvétaly bez péče architektů. Proč se architektům nepodařilo navázat spolupráci s tvůrci divadel? Proč jsou tak posedlí touhou tvořit podle vlastních představ, ačkoli křehký, reaktivní a rychle se vyvíjející obor performance vyžaduje něco jiného? Měla by být „kultura“ pevná a kategorizovaná, uzavřená a zkoumaná jako zvíře v zoo, ačkoli tolik tvůrců baží po chaosu, nejednoznačnosti a možnosti křížení druhů?

Francie k tomuto problému nabízí zdravé, protichůdné přístupy, mezi něž patří i práce Patricka Bouchaina, který zohýbal pravidla architektury a urbanizmu, aby mohl svobodou a vitalitou naplnit „nalezené“ prostory jako jsou Condition Publique v Roubaix, Theatre du Radeau v le Mans a Lieu Unique v Nantes. S devizou neurčitosti a růstu koketují i obce, například Saint Nazaire, když rozjíždějí nehotové, otevřené projekty, jako je Le Life v bývalé německé ponorkové základně.

Naši expozici předkládáme jako objekt, který je nutno objevit a prozkoumat, který vybízí k interakci, odhalování a spolupráci diváků mezi sebou. Doufáme, že vyprovokuje úvahy o potřebných změnách v architektonické praxi, vládě i společnosti, které umožní rozkvět kulturních aktivit v „nalezeném“ kontextu, který je z podstaty občanský (protože zprostředkovává obnovu a kontinuitu) a ekologický.

Zásadní význam místa jakožto konceptu a fenoménu je pro divadlo ztracena. Současné divadlo je pomíjivé, herci, hry i diváci volně poletují po celém světě. Zbývá poslední hledisko – konkrétní umístění divadla, jeho architektonické zhmotnění, které v metafyzickém slova smyslu cestuje stejně jako jeho tvůrci, dokud nezakotví na určitém místě.

Kazašské divadlo má hluboké historické kořeny. Vychází ze „stepního divadla“, které se původním jazykem nazývá „aytys“, což je pojmenování pro zvláštní druh talentového klání, které se odehrává pod širou oblohou. Výjimečnost tohoto kazašského divadelního umění podtrhuje úchvatné přírodní pozadí a nikdy neutuchající vítr. Budova má mobilní charakter připomínající jurtu, odkazuje na sémantiku historických tradic a zřetelně odráží význam daného místa. Ve struktuře budovy se prosazuje expresivní a snadno čitelná forma, která ovlivňuje i její okolí.

Návrh Ruského divadla vychází z podoby neopracovaného diamantu, drahého kamene před tím, než je obroušen do zářivého krystalu. V této formě představuje primární myšlenku uloženou uvnitř struktury, která pomalu dostává tvar. Zrcadlové a vodní plochy budovy odrážejí okolní prostředí a lidi a vytváří spojitost mezi metafyzikou formy a kontextem umístění, což je zde vyznačeno vzletnou samonosnou strukturou nad hlavním vchodem. Budova se nachází přímo naproti Prezidentskému paláci, v samém srdci města, kde se střetávají jeho pomyslné osy, což divadlu dodává ikonický charakter a pasuje ho do role přirozeného symbolu města.

Projekty litevských architektů, které byly v soutěži v kazašské Astaně v r. 2010 oceněny 1. cenou.

> Kazašské divadlo, Astana, 1. místo (Jungtin?s Architekt? Dirbtuv?s: Saulius Pamerneckis, Gintaras Čaikauskas, Tumas Maz?ras)

> Ruské divadlo, Astana, 1. místo (Trys A.M. Tvůrčí tým: Kazimieras Reimeris, Auks? Garšvait? Reimerien?, Sigita Norvili?t?, Marius Nekrošius, Aušra Siaurusaityt? Nekrošien?; SUTI Gintaras Klimavičius, asistent Marius Savickas)

Komunikace je pozvánkou k dezinterpretaci druhého. Lingvistický překlad krouží kolem nedosažitelného cíle: pokouší se smířit věrohodnou nápodobu se smyslem, přestože ví, že je mezi těmito dvěma póly uvězněn a nemůže plně vystihnout ani jedno, ani druhé. Prostor mezi různými jazyky se odráží v rozdílu mezi různými formami umělecké a prostorové praxe. Mapování heterogenní série různých záměrů (kreseb, fotografií, performancí, textů) není nikdy jednoduchou záležitostí a mapa, která takto vznikne, připomíná kartografii neprozkoumaných světadílů, plnou bílých míst a slepých bodů.

Náš projekt je hrou na „tichou poštou“ na úrovni celého města, strukturovanou kolem nemožnosti vytvořit mapu s ulicemi, která by znázorňovala lidi a jejich uměleckou praxi. Bílá místa nejsou chápána jako prázdné zóny, které je třeba přemostit, naopak: naplňuje je produktivní potenciál. Stávají se prostorem pro překlad založený na fantazii a spekulaci.

Na nejvyšší úrovni je projekt strojem na zprostředkování, záznam a distribuci. Za cíl si klade ukázat scénografický potenciál města. Na každé křižovatce je umístěn jeden účastník lapený do koloběhu pozvání, překladu a komunikace se svými sousedy. Jejich cílem je vytvořit jediný bod v rámci města.

Místo, jehož morfologii výstava zkoumá, nabízí poutavý příspěvek do možné diskuze o ideálním prostoru pro performativní umění. Jde o staveniště zatím nedokončené nové budovy Národního divadla v Subotici a zároveň místo posledního odpočinku jeho předchůdce. Působivé ostatky starého divadla odpočívají ve společnosti s kontrastujícím dynamickým, betonovým skeletem budoucí stavby. Uprostřed této téměř symbiózy slyšíme jemné hlasy minulosti a energický jásot budoucnosti.

V tomto prostoru vzájemného narušování, a nikoli v jedné nebo druhé budově o sobě samé, jsme se jali hledat směr.

Výstava ve formě trojrozměrného stereoskopického videa nabízí pitvu dvou architektonických struktur v jednom prostoru. Obě struktury, které se snaží ztělesnit ideální architekturu pro performativní umění – každá svým vlastním způsobem, jedna v minulosti a druhá v budoucnosti – jsou slity do jednoho architektonického metaprostoru. V neplánované současnosti tohoto prostoru se začínáme ptát, zda ideální architektura pro performativní umění může vůbec existovat.

Švédsko si ke své prezentaci zvolilo prostor, který byl původně postaven za zcela jiným účelem, ale posléze byl přeměněn, aby mohl být využíván tak, jak je tomu dnes. R 1 byl prvním jaderným reaktorem ve Švédsku. Šlo o výzkumný reaktor umístěný ve skále v hloubce 25 m pod Královským technologickým institutem (KTH) nedaleko Stockholmu. Reaktor byl v provozu od 13. července 1954 do 6. června 1970. Poté byl přemístěn a zbyla po něm hala, pro níž nebylo využití až do konce 90. let 20. století. Tehdy ji organizace KTH Media začala provozovat jako místo nejrůznějších performancí a k mediálnímu výzkumu.

V průběhu posledních deseti let se zde konaly různé druhy performancí přesahující hranice jednotlivých uměleckých oblastí. Veřejnost si tak mohla vyslechnout akustické a elektroakustické koncerty, při nichž flétny sváděly souboj se syntetizéry Moog. Německý hudebník Rochus Aust složil hudbu k Futuristické kuchyni, oslavě stého výročí futuristického manifestu. Švédská produkční a propagační organizace Riksteatern ve spolupráci s Cullbergbaletten zde předvedla „neslyšnou“ taneční performanci nazvanou Vibragera, při které čtyři tanečníky, z nichž dva byli hluší, doprovázely pouze nízkovibrační zvuky vycházející z beden. Později zde proběhlo experimentální představení nazvaná Mechatronická opera, při níž osm soch předvádělo robotické taneční pohyby za pěveckého nebo zvukového doprovodu.

Skutečnost, že R 1 je výtečným prostorem pro nejrůznější typy kulturních událostí, potvrdily také další divadelní inscenace. Mezi akcemi, které ukázaly možnosti tohoto prostoru, patří např. výstavy fotografií, ale konají se zde dokonce se i svatby.

KTH R 1 není pouze prostorem pro performance, ale také jedním z míst, jichž využívá interdisciplinární výzkumná skupina Design sloužící ke zprostředkování prostoru a přítomnosti, která kombinuje dovednosti z oblasti architektury, mediálních technologií, antropologie, filmu a televize. Studie této skupiny se zaměřují na prostorový a technický design, jehož cílem je umožnit vzájemné nazírání a podporovat zprostředkování přítomnosti vzdálených míst pomocí synchronizovaných videoprostorů.

Hala R 1 je důkazem toho, že prostor původně určený k vysoce technickým účelům může být přeměněn v zajímavé performativní místo pro výstavy a vystoupení přesahující jednotlivé umělecké oblasti.

P.S. Hladina radiace v bývalém reaktoru je nyní nižší než přirozená hladina radiace, která je měřena nad zemí.

Architektura v Pacifiku je performativní a reaguje na události, zatímco performativní prostor je pojímán jako pole společenské interakce. Prostupná či pomíjivá architektura Oceánie, jako je fale (dům), whare tapere (zábavní dům) nebo hakari (slavnostní pódium), a přetrvávající konstrukce v krajině, jako jsou marae (vyvýšený prostor vyhrazený poradám kmene), ztvárňují proudění času a skrze svou pomíjivost či trvání, zosobňují jeho plynutí, přičemž zároveň umožňují proudění lidí, počasí, zvuků a událostí. Jsou-li tyto otevřené nebo víceúčelové struktury využity jako místa k diskurzivní výměně, stávají se performativním prostorem: divadelní architektura Pacifiku je potom tvořena pomocí společenských aktů, jako je setkání, hostina nebo seznamovací rituály.

Novozélandská expozice v Architektonické sekci představuje díla novozélandských architektů či návrhářů působících v oblasti divadelní architektury, designu pro performance a akce. Tyto projekty (ať už postavené nebo nenepostavené, zrealizované nebo jen navržené), ovlivněné naší polohou na okraji Oceánie, zkoumají, jak lze vytvořit v Pacifiku performativní architekturu či využít performativní prostor. Architektura pro performanci je zde ukázána jako rozpínající se záležitost, která přetéká z divadla v podobě černé krychle do společenského a performativního prostoru výstavy, ze site-specific události do prostoru pro porady neboli marae.

Výstava neukazuje nové budovy sloužící jako skořápky performativních produkcí (divadla, operní domy atd.), ale místo toho klade důraz na „scénografickou“ architekturu – na projekty, které se zabývají performativními aspekty městského a přirozeného prostředí.

Slovenská výstava divadelní architektury pro Pražské Quadriennale 2011 se skládá ze tří projektů, které spojuje pojem „recyklace“.

První projekt je renovací historické budovy. V roce 2008 byla dokončena rekonstrukce Národního domu v Martině, budovy divadla, která byla postavena roku 1881 podle návrhu architekta Blažeje Bully. Projekt zachoval původní architekturu a obohatil ji využitím moderní scénografické, zvukové a osvětlovací technologie. Projekt dále zahrnoval přístavbu, s novým divadelní studiem a technickým zázemím. Tento projekt můžeme svým způsobem popsat jako recyklování minulosti pro současnost.

Druhý projekt se týká současného architektonického objektu. Stanice Žilina-Záriečie je nezisková organizace, jež přeměnila starou železniční stanici v prostor, který lze využívat k akcím alternativní kultury. Zajímavým aspektem tohoto projektu je skutečnost, že divadlo je vyrobeno z netradičního materiálu, pivních beden. Recyklací železniční stanice vznikl multifunkční kulturní objekt a recyklace bas od piva vytvořila současný architektonický objekt – divadlo.

Třetí projekt naší výstavy pochází z Košic, kde v rámci přípravy na akci „Košice, Evropské hlavní město kultury 2013“ vznikl projekt přestavby vojenských kasáren z 19. století, které se nacházejí v městském centru. Vznikne Kasárne Kulturpark, multikulturní centrum pro divadlo, koncerty, výstavy a další události. Tento projekt vytváří novou atraktivní část města a představuje podobný recyklační proces – přeměnu původně technické architektury v kulturní architekturu, jejíž design (či forma) je spjat s místem, na němž je postavena.

Divadlo je oknem kultury, zosobněním společnosti. Design a založení divadla nevyhnutelně určuje povahu a styl kulturní krajiny. V roce 1987 bylo v centru Tchaj-pejee slavnostně otevřeno Čankajšekova národní kulturní centrum, které má fyzickou podobu klasického evropského operního domu propojeného s tradiční čínskou palácovou architekturou. Přes četné rozpory, které tato forma divadelního prostoru vyvolává, centrum dominuje kulturní scéně Tchaj-wanu již přes dvacet let.

V současnosti sílící společenská nálada podporující vyrovnaný rozvoj severní i jižní části ostrova nakonec vedla ke zrodu dalšího divadla světové úrovně, umístěného mimo tchaj-wanskou metropoli. K jakému pokroku v designu divadelní budovy a zakládání divadla došlo za dvě desetiletí? Víme doopravdy, jaký typ divadla potřebuje dnešní Tchaj-wan?

Na této výstavě divadelní architektury Tchaj-wan představí budovu Wej Wu Jingova centra pro umění. Návrh budovy Wej Wu Jingova centra vzešel z mezinárodní architektonické soutěže, kterou vyhrála nizozemská architektka Francine Houben. Design uměleckého centra se neomezuje na orientální obrazotvornost. Je směsicí místních rysů s vizí stát se výrazným urbanistickým monumentem, který bere v potaz individualitu a styly místních uměleckých souborů a s ohledem na ně plánuje různé funkce nové divadelní budovy. Její design chce být odrazem jedinečné krajiny moderního tchaj-wanského divadla. Coby příklad nové divadelní architektury Tchaj-wanu 21. století bezpochyby zrcadlí rozhodné tchaj-wanské modernizační kroky a je výrazem sebevědomí a skvostné vyzrálosti.

v nehybném bodě světa, jenž se točí

: objem, hustota a prázdno

Dánský příspěvek Architektonické sekci PQ 2011 se zaměřuje na nestálost – na performativní akt, který odhaluje a rozkrývá nekonvenční prostory. Představuje poetické ztvárnění čtyř prostorů pro performance, které je výzvou jednotlivým žánrům a které přetváří definice prostoru. Povaha výstavy odráží dualitu mezi hustotou archivu a prázdnotou holého plátna tvořícího jeviště pro dočasné stopy a vzpomínky.

Výstava má podobu neustále se točícího, kruhového archivu. Nikdy nesetrvá u jednoho obrazu, ale mapuje prostorové přeměny za použití techniky staromódní kreslené knihy, jejíž obrázky ožívají při rychlém listování. Příběhy jsou vyprávěny za pomoci tradičních nástrojů architekta: tužka, plán, řez – a listů papíru o velikosti A4, které jsou zmapovány, přeloženy a rozřezány. Kruhový archiv se skládá ze čtyř archivních rolí, jedné pro každý z vybraných performativních prostorů. Každá role je prostorovým vyjádřením, dynamickým objektem, který zohledňuje povahu každé z performancí – její prostorové vlastnosti a typologii.

Cílem dánského příspěvku je představit architekturu jako přímý prostorový a strukturální prožitek. Vytvořit instalaci, která odráží povahu prostorové nestálosti a nejednoznačnosti – nikoli pouze ztvárnit architekturu s odstupem, jak se to na architektonických výstavách často děje.

1. Hotel Pro Forma:

Hotel Pro Forma přenáší pojem divadla na nová území, která leží mezi uměním a neuměním, divadlem a nedivadlem, mezi fyzickým a metafyzickým výrazem. Pro koncept inscenace je bytostně důležité, aby se architektura a tradice místa konání staly součástí performance. Prostor je spoluhráčem.

Představení: Ellen, 2010

2. Madelines Madteater (Divadlo s bufetem Madelines):

Interaktivní performance s večeří, která se koná každých několik měsíců v blízkosti skladu na Islands Brygge (Islandském nábřeží). Zážitek z jídla je hlavní součástí večerního představní: je to umění prožívané všemi pěti smysly.

Představení: Kropumulig, 2009

3. Festival Mellemrum (autor Kit Johson X-Act):

Festival site-specific divadla, který se koná jednou za dva roky v Kodani. Řada inscenací, které si přivlastní jistý úsek městské krajiny a vystaví ji performativní interpretaci pomocí skrytých a neviděných prostor města. Důležitou součástí zážitku se stává cesta po městě spojující místa konání jednotlivých performancí.

Představení Mellemrumsfestival ve městě N?rrebro v roce 2010

4. Projekty v MODTARu:

MODTAR je výstavní prostor umístěný ve výstředním dvoře domu ve starém centru Kodaně. Slouží jako prostor pro projekty, jež se zaměřují na experimentální architekturu a architekturu coby uměleckou, scénografickou praxi podporující nové hybridní formy v oblasti mezi architekturou a performativním uměním. Starý dům a jeho okolní dvůr představují scénu pro díla a osoby, které je dočasně obývají.

Turecká výstava se věnuje především na hledání nových, alternativních divadelních prostorů a v tomto ohledu ji zajímají staré budovy, které lze přetvořit k jiným účelům.

Během posledního desetiletí bylo v Istanbulu zrenovováno a přeměněno na kulturní zařízení několik industriálních budov z 19. století. Typická architektonická podoba těchto struktur tak získala novou identitu kulturního prostoru. Tento trend začala muzea a výstavní síně, k jejichž snaze o nalezení alternativního performativního prostoru se později přidala také divadla. V Architektonické sekci PQ 2011 představujeme dvě divadla, která vznikla díky přeměně historických industriálních budov, a dva adaptační projekty – divadelní vlak a divadelní trajekt-, které využívají významných, tradičních prostředků hromadné dopravy minulého století.

Přestože se tyto projekty liší co do formy a rozsahu, jisté významné rysy mají společné: všechny odkazují na osobní vzpomínky obyvatel města, obsahují otisk minulosti a jedinečných prostor využívají pro tvorbu alternativních hřišť, která potřebuje novátorské, experimentální a moderní divadlo. Skutečnost, že lidé s těmito budovami sdílí společnou minulost, znamená, že se v nich cítí jako doma a jsou otevřeni novým uměleckým formám. Rozpor mezi «starým» a «novým» dodává kulturnímu a divadelnímu životu ve městě novou dynamiku a spojuje minulost s budoucností.

Vystavené projekty:

Název projektu: Státní divadla v Üsküdaru; datum projektu: 1. září 2008, datum otevření: 10 April 2009; architekt: Özgür Ecevit; místo: Paşaliman?; Üsküdar, ?stanbul

Název projektu: Divadlo KREK v Santral ?stanbul; datum otevření: 27. prosince 2010; jméno autora konceptu: Berkun Oya; architekt: Bülent Demir; jméno producenta: Nisan Ceren Göknel; místo: Santral ?stanbul; Eyüp, ?stanbul

Název projektu: Divadelní vlak – “Orient Express”; datum projektu: 14. května 2009 – 19. července 2009; autor konceptu: Mustafa Avkiran, Övül Avkiran, autor projektu: Köro?lu, Ali Cem; místo: Ankara – Stuttgart

Název projektu: Divadlo na palubě (Plovoucí divadlo); datum projektu: 2009; datum uskutečnění: nerealizováno; autor projektu: Metin Deniz

Moschea del Mondo je geopolitická architektonická performance – heterotopický prostor, v němž je možné zažít a prodiskutovat politické rozdíly, neboť podrobně analyzuje středomořskou hranici mezi Východem a Západem. Je to jakýsi postkoloniální Orient Expres, který projíždí vnitřními i vnějšími hranicemi a nabízí nový pohled na „Švýcarsko Východu“ a „Paříž Východu“, což jsou pojmenování, jimiž byl označován Libanon a Bejrút před tím, než zde vypukla občanská válka.

Pro samotnou expozici jsme navrhli modlitební kobereček – cestovní mešitu. Je na něm mapa, která popisuje putování Moschea del Mondo ke Středozemnímu moři. Kobereček bude ve výstavním prostoru natočen tak, aby směřoval s Mekce. Nabídne návštěvníkům prostor k modlitbě – zmenšená mešita, osekaná na holé minimum.

Projekt hraj bauhaus – inscenuj satelit zkoumá historickou i současnou roli divadla Bauhausu jakožto interdisciplinární performační laboratoře zaměřené především na rozvíjení a průzkum prostorovosti. Expozice bude mít dvě formy prezentace:

1. „sbalenou“ – budou vystaveny jednotlivé části scény a poběží vedle nich videoprojekce o historii jeviště Bauhausu a jeho současném využití s důrazem na fungování „divadelního satelitu“.

2. „rozbalenou“: v průběhu PQ „divadelní satelit“ rozbalíme v pražském veřejném prostoru a uspořádáme v něm tři taneční představení a ukázky přednášek pod souhrnným názvem hraj bauhaus – relax. To znamená, že jeviště dočasně opustí prostor expozice.

Divadelní dílna Bauhausu byla založena v roce 1921 ve Výmaru a od roku 1926 pokračovala v Dessau. Byla nedílnou součástí této slavné školy architektury a designu. Současné divadlo Bauhausu je jedním z nejdůležitějších divadelních projektů vůbec. Koncept „typizovaného jeviště“ a kostýmního tance, s nimiž přišel Oskar Schlemmer, a konkrétní taneční představení, která se v Bauhausu konala, jsou v současné době považovány za klíčové projekty tehdejšího avantgardního divadla. Stejně důležité však byly pokusy Bauhausu vytvořit „mechanizovanou scénu“, při nichž se jevištní prostor upravoval a přetvářel pomocí technických a kinetických zařízení. Živí herci pak byli z jeviště téměř vyloučeni, což byl trend, který odrážel dominantní postavení výtvarných designerů Bauhausu. Tyto projekty se do dějin divadla zapsaly jako nereálné experimenty, nicméně stále jsou pro divadelní tvůrce nevyčerpaným zdrojem inspirace, nejspíš právě proto, že nikdy nebyly dotaženy do konce.

Historické divadlo Bauhausu bylo spíše než divadelní dílnou jakousi experimentální laboratoří, v níž „jeviště“ sloužilo především k tomu, aby rozvíjelo prostorové uvažování a představivost na vysoce abstraktní úrovni. V Bauhausu se koncept „stavby“ neomezoval pouze na návrh a realizaci architektury v tom nejužším slova smyslu. Bauhaus se vědomě stavěl do opozice k tehdejším akademiím a školám užitého umění, kde se vzdělávali architekti, a definoval koncept „stavby“ jakožto elementární a univerzální návrh, který zohledňuje prostorové „uzpůsobení životních procesů“ stejně jako konstrukci základních prostorových jevů pomocí formálního uspořádání, barvy, světla a pohybu.

Divadlo Bauhausu v Dessau je místnost umístěná ve středu monumentální budovy Bauhausu. Nachází se mezi foyerem a jídelnou, což znamená, že byla programově zasazena do celkové organizace budovy. Tím je zaručena i funkce divadla jakožto společné platformy – může se propojit s jídelnou pomocí skládacích a posuvných stěn a troje dvojité dveře umožňují i otevření do foyeru. Z toho vyplývá, jaká role byla divadlu přiřčena ve dvacátých letech dvacátého století: propojovalo vážnou a výrobně orientovanou práci (křídlo s dílnami) s družnými volnočasovými aktivitami (jídelna). Zároveň však fungovalo i jako autonomní projekt.

Tento výjimečný prostor opět slouží divadelním a hudebním vystoupením, uměleckým akcím, experimentální tvorbě a vědeckému bádání. Hlavním cílem je co nejkomplexnější pochopení toho, jak Bauhaus vnímal divadlo – jakožto laboratoř a platformu pro tvůrčí studium prostorových konceptů, metod a nástrojů.

V roce 2011 se „divadelní satelit“ vydal na turné, na němž tyto myšlenky uvádí do praxe a zároveň navazuje nové umělecké vztahy. Představení ve veřejném prostoru Prahy v průběhu PQ2011 budou společným projektem Nadace Bauhaus Dessau a tanečníků a tanečnic z divadelní fakulty Akademie múzických umění (DAMU).

Motto: „I samotná stavba bylo divadelní představení. V bytovém divadle je divadlo všechno. Sedět v kuchyni, jíst chleba se sádlem, i to bylo divadlo.“ Péter Donáth, malíř, scénograf (1938–1996) Nové performativní prostory – od soukromých bytů přes opuštěné průmyslové stavby až po socialistické kulturní domy – jsou místem setkávání různých oborů umění. Díky své pružné konfiguraci umožňující každodenní metamorfózu tato místa nabízejí širokou škálu smyslových médií a prostorů. Jejich trojrozměrné předivo také odhaluje sociální hodnoty a preference jejich tvůrců. Takto lze divadlo prezentovat jako hypermédium, domov všech umění, prostor, v němž se divadlo, opera a tanec harmonicky sladí s hraničními oblastmi výtvarného umění (fotokinetickými a elektronickými disciplínami, instalacemi, performancí a environmentálním uměním), zatímco všechny zmíněné přístupy protkávají film, video a mediální techniky. Tradiční triáda divadlo-herec-divák je zjevně odtržená od běžného života a ztrácí opodstatněnost, jelikož všechny její složky vznikají z divadelního časoprostoru. Naší povinností je také oplakat ztracené prostory, domovy umění, které byly v nedávných letech navzdory kulturní sféře „odepsány“.

V tomto případě téma splývá s designem. Italská výstava nepředstaví nic než sama sebe. Vytváří malé, tajemné pohyby. Důkazy citového vnímání. Bere na sebe přímou odpovědnost říci něco o divadle, prostoru i dalších věcech, aniž by tento úkol přenášela na vlastní obsah nebo informace prezentace. Postup, kdy začínáme se situací a danými objekty a vedeme je k nečekaným zvratům energie a smyslu, je v souladu s „teatro dei luoghi“ (s divadlem místa): tato pracovní metoda vidí místo (v tomto případě samotný výstavní prostor) jako živnou půdu a inspiraci pro zásah. Vztah mezi divadlem a architekturou mění svou definici. Místo uvádí do pohybu akci. A akce přetváří místo. Instalace je také poctou výtečnému italskému divadelnímu řemeslu, které zde zastupuje Delfini Group, jedna z nejpřednějších italských společností zabývajících se jevištní technikou. Kromě ukázky italského umu však tato výstava upozorňuje také na neblahou situaci, v níž se dnes ocitá italská kultura. Nesnáze provázely dokonce i přípravný postup vedoucí k naší účasti na této události. Také proto se výstava rozhodla vystavit sama sebe.

V roce 2010 vyhrálo západočeské město Plzeň prestižní titul Evropské hlavní město kultury pro rok 2015. Titul, který se uděluje od roku 1985, je vždy na jeden rok propůjčován Evropskou unií jednomu či více evropským městům a jeho získání má sloužit jako podnět ke kulturnímu vývoji a změnám v daném městě.

“Český stůl” reprezentuje dva jednoznačně nejdominantnější a neambicióznější projekty, které se v průběhu kandidatury Plzně na Evropského hlavního města kultury pro rok 2015 objevují jako klíčové. Jedná se o stavbu nového divadla v blízkosti historického centra v Plzni a konverzi památkově chráněného areálu bývalého pivovaru Světovar na kulturní a rezidenční centrum. Oba projekty se nacházejí ve fázi schválené architektonické studie a v případě nového divadla je již vydané stavební povolení a plzeňští radní odhlasovali zařazení stavby divadla mezi městské investice. Předpokládaná realizace nového divadla i první fáze přestavby areálu Světovar počítá s rokem 2014.

Koncepční řešení “českého stolu” vychází z vítězné ideové urbanistické soutěže na vizi rozvoje areálu bývalého pivovaru Světovar (pražský ateliér D3A) a finálního architektonického návrhu na stavbu nového divadla v Plzni (portugalské studio Contemporânea a česká architektonická a projekční kancelář Helika).

Projekt české sekce architektury „pokládá na pracovní stůl” celou řadu otázek, které nejsou určeny pouze odborníkům a expertům z oboru divadla a architektury, ale jsou záměrně zacíleny na co nejširší veřejnost.

Jaký je přístup k realizaci nových kulturních center? Jak odpovídají představám občanů záměry města a nakolik jsou o nich vedeny veřejné diskuse? Jsou projekty zřetelné a veřejné soutěže transparentní? Spolupracuje město s místní komunitou? Bude mít obsahová náplň mezinárodní přesah? Má město prioritní peníze na realizaci a zvláště provoz obou ambiciózních a nákladných projektů?

Návštěvník má možnost porovnat jak projektové vize a argumentace, tak podoby komunikace jednotlivých projektů s veřejností.

Poděkování: Světovar, o.s., architektonickému ateliéru D3A a ateliéru architektury a designu Helika.

Od nabytí nezávislosti v roce 1965 se Singapur světu prezentoval jako podívaná, multikulturní tržiště a ekonomický zázrak. Teď navíc i jako urbanistický skvost.

Město se rozrůstá do nebe i do moře a jeho budovy spolu zápasí, aby zvěstovaly moc a úspěch těch, kteří je vlastní a vládnou tomuto městskému státu.

Jako „současné divadlo“ v Singapuru chceme představit soukromé scény v hlavách obyvatel města, kteří proudí po jeho tepnách, přebývají v jeho srdci a konzumují jeho  spektákly.

spell#7 je performační soubor, který pracuje s médiem audio procházky. V praxi jsme experimentovali s různými druhy audio zážitků: statickými, putovními, a vedenými performerem. Naše práce založené na textu mají za cíl vytvářet zvuková prostředí, která mění posluchačovo vnímání okolí, prostoru a času.

Procházka s přízraky
(www.ghostwalking.sg) sestává ze 4 audio procházek a 3 videí, které si účastníci stáhnou a poté aktivují na svých chytrých telefonech nebo mp3 přehrávačích během cesty vlakem North East Line MRT v Singapuru.

Performance začíná, ve chvíli, kdy někdo klikne „stáhnout“ a zvuky a videa „vstoupí“ do zařízení, které se promění v jejich tělo. Obsah se stane jejich srdcem a mozkem.

Stisknete „přehrát“ a v prostoru mezi ušima, v prostoru mezi špičkou prstu a dotykovou obrazovkou, vzniká divadlo. V tomto okamžiku je divadlo tělo v prostředí připojené k přístroji. Prostor je aktivován. Posluchač se díky své přítomnosti stává performerem.

Scénář píšeme my.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Nové použití starých návrhů a materiálů a využívání odpadových materiálů v divadle. Jak můžeme dosáhnout trvalé udržitelnosti v tvůrčím procesu bez ztráty vizuální hodnoty?

Celý projekt je financován Eesti Kultuurkapital (Kulturní nadací Estonska).

www.kulka.ee

Napsal Tali Itzaki

Hanoch Levin byl – a je i po své předčasné smrti – nejvýznamnějším a nejvlivnějším izraelským dramatikem. Jeho bohaté dílo zahrnuje divadelní hry, poezii i prózu. Většinu svých her také sám režíroval. V oblasti divadla vytvořil nový dramatický a divadelní idiom, který provází izraelské divadlo po celé moderní a postmoderní období. Ve spolupráci s různými scénografy stvořil na jevišti světy, které předznamenaly nový standard dramatického jazyka, prostoru a místa. V jeho světě hrají důležitou roli také kostýmy, protože postavy, které jsou definovány svým divadelním oděvem, určují okolní prostředí. Levinovy postavy i místa jsou velmi přesné a konkrétní, ale zároveň i archetypální a univerzální. Levinovi se podařilo zachytit jedinečnou městskou atmosféru Tel Avivu i postmoderní pojem místa, kterému schází kontinuita v křehkém životě lidí, kteří nežijí naplno, jen jakoby procházejí kolem. Stavíme města na písku, doma a v krytech si děláme zásoby pro budoucí neklidné časy, náš ztrápený život se opírá o iluzi stability. Přesto jsme neustále připraveni na pochod, neustále máme sbaleno, protože jsme do jednoho pouze uprchlíky, imigranty či poutníky, které čeká velká cesta smrti, a ta může přijít kdykoliv, dřív, než přijde čas večeře nebo – jak praví jedna Levinova postava – «uprostřed polévky!» Levinova vize místa se zdá být výjimečným ztělesněním pohledu architekta a filozofa Paula Virilla na přenesení fyzických vzdáleností a času do nové rychlostní dimenze. Levinovo divadlo klade na scénografy paradoxní požadavek, aby ztvárnili lidskou touhu být někde jinde, stanout na jiném místě než na tom, kde se postavy nachází ve skutečnosti.

Tato expozice chce poskytnout pohled na design v rámci dramatu. Na jedinečnost prostoru, místa, postav a scénických obrazů, které vznikly na počest velkému divadelnímu novátorovi, jenž byl zároveň jejich autorem.

Zvláštní poděkování rodině a usedlosti Hanocha Levina.

Umělečtí a akademičtí poradci: prof. Nurit Ya›ari, prof. Ben-Tzion Munitz, prof. Miriam Guretzky, prof. Gad Keinar, prof. Avraham Oz; Avital Lahat- Levit.

Institut izraelského dramatu: Noam Semel (zakladatel a prezident), Gal Canneti (ředitel), Maya Tavi (styk se zahraničím a autorská práva)

Izraelskou účast na PQ podpořila umělecká správa, ministerstvo kultury a sportu, KASHTUM – odbor pro umění a vědu, ministerstvo zahraničí

V posledních letech se litevské divadlo soustřeďuje na společenské a umělecké aspekty každodenního života. Začaly se uvádět hry současných evropských dramatiků a místní divadla (státní i alternativní) se ve větší míře věnují naléhavým otázkám týkajících se litevské společnosti. Tento proces je pro tradici litevské scénografie, která se vždy zabývala spíše estetickou stránkou díla a metaforickou interpretací, velkou výzvou.

Prostředí litevské scénografie se v posledních letech výrazně proměnilo, a to především díky zásahům umělců z jiných oblastí – architektů, malířů a sochařů. Někteří režiséři se rozhodli proniknout na pole scénografie a někteří scénografové se pokusili vytvořit režijní prostor pro inscenace bez pomoci režiséra.

Ačkoliv litevská divadla často uvádějí klasická dramata, výtvarný náboj těchto inscenací odráží novou společenskou realitu, využívá nových prostorů, obrazů a médií, které společně vytváří kontroverzní výpověď o současném stavu společnosti.

Nicméně „skutečná“ podoba inscenací, která vychází ze spolupráce režiséra a scénografa, se snaží udržet tradiční vazby na volnou a „snovou“ uměleckou imaginaci a vyhnout se přímočarému realistickému pojetí příběhu a postav.

Během posledních let způsobila na Kypru řada náhodných i plánovaných událostí výrazné změny, které se týkají prostorů pro divadlo a performance. Divadelní soubory se stěhovaly, a to buď proto, že byla dokončena jejich nová zázemí, nebo kvůli náhlým změnám způsobeným pohromami (např. požáry, vichřicemi nebo zřícením) nebo z rozhodnutí majitelů změnit způsob využití objektů. Byla postavena nebo se staví 4 nová divadla včetně Státního divadla a velkorysého kulturního střediska. Vedle toho jsou tu méně viditelné změny, kdy se rodí nové, malé divadelní prostory buď v historicky významných budovách nebo v rámci nového trendu „bílých krychlí“. Objevují se malé, nezávislé divadelní soubory, které navzdory všem obtížím připravují podmínky pro to, aby se mohly projevit nové, mladé hlasy.

Všimněme si jedné velice zajímavé věci týkající se pohyblivých bodů divadelního prostoru, tedy procesu utváření nových trendů, nových způsobů vyjádření a odboček, které vedou od toho, co bylo, k tomu co bude. Nové divadelní skupiny potřebují nové prostory a nově vzniklé prostory potřebují alternativní přístupy. Obroda prostorů je tedy úzce spjata s obrodou činnosti a kreativity.

Tím, že se zaměříme jak na konkrétní prostory, které prodělaly důležitý posun, tak na nedávné dění v nich, klademe otázku, jaký vztah má minulost prostoru (divadla, alternativního prostoru, transformovaného nebo městského prostoru) k představením, které se v něm odehrávají. Jaké souvislosti, vlivy a odkazy pojí prostor se scénografií v něm a jejím sdělným obsahem? Jak lze vnímat a jak lze ovlivnit scénografii v městském prostoru? V některých z představených případů je spojitost zjevná, v jiných není tak nasnadě a je abstraktnější povahy.

Hlavní město Kypru Nikósie prochází zásadními politickými, geografickými i společenskými změnami. Myšlenka opětovného sjednocení severní a jižní části ostrova pod novou ústavou je nejsilnější faktor, který se rozděleného města bezprostředně dotýká. Otevírá se hranice a v místech ochranných pásem OSN vznikají nové komunikace, zatímco příliv imigrantů mění charakter metropole. Neustále se měnící prostor samotného města tak lze považovat za veřejnou scénografii. Právě za těchto podmínek vybízejí malé, nezávislé prostory umělecké skupiny a jednotlivce, aby našli vlastní hlas. Umělecká praxe se tak nachází ve stavu neustálého toku. Pohyblivý bod je most mezi protichůdnými skutečnostmi, které vidíme ve veřejném i divadelním prostoru.

Kyperský kurátorský tým se proto soustředí na „posuny času a prostoru“ působením konkrétních pnutí: konstrukce – destrukce, zavedené scény – městské instantní scénografie, ornamenty jako stopy historie – nová estetika. Myšlenku tvorby v neurčité situaci názorně ukáže společný jmenovatel děl představených scénografů, performerů, zvukových designerů a dalších umělců i zvolených her. Zvláštní oddělení pavilonu nazvané „Městská instantní scénografie“ se zaměří na hybridní scénografii, městské intervence, veřejné performance a individuální iniciativy.

Podoba kyperského národního pavilonu je založena na procesu „stěhování“, „přemísťování“ a „převozu“ z jednoho místa na druhé nebo dokonce na „přerozdělování“ míst. Nedávná výstavba spojená se zničením několika divadelních prostorů a myšlenka využití veřejného prostoru jako scény vedly k pojetí expozice, které naznačuje nakupení předmětů, nábytku, divadelních rekvizit a archivů ve sbaleném a složeném stavu. Instalace objektů, knihovna děl, hra na objevování, rozměrová provokace, kabinet kuriozit, výstava prací, interaktivní svět, vědomí pohyblivosti a prostorová transformace.

Kyperská expozice se ptá po vztahu mezi prostory/scénami, které prošly proměnou nebo změnou využití a ve kterých je cítit svoboda a očekávání. Prostor možnosti a očekávání v pohybu od toho, co bylo, k tomu, co bude.

Rakouský pavilon ukazuje využití moderních 3D technologií ve tvorbě maket a dekorací. Vystavený model scény pro operu André Chénier navrhl David Fielding pomocí trojrozměrné počítačové animace a pak jej ve 3D i vytiskl. Při výrobě obrovské busty pro jezerní pódium v rakouském Bregenzu vyřezal většinu dílů sochy robot. Tento postup práce i konečný výsledek ukazuje krátký film, zatímco kamera nás přímým přenosem spojuje s pódiem v Bregenzu, kde se chystají první zkoušky.

Se scénou opery Aida uvedené na břehu jezera v Bregenz v roce 2009/2010 nás seznámí maketa 1:50. Každé druhé léto má v Bregenzu premiéru jedna operní inscenace. Při návrhu dekorace musí scénograf brát v úvahu počasí, vlny na jezeře a stav vody v něm, za to však dostává svobodu rozlétnout se do prostoru bez předem daných omezení. Vystavená scéna byla ve skutečnosti postavena na malém, již dříve existujícím pódiu, a rozšířena o dřevěnou konstrukci na jezeře. V zimní sezóně pořádá Bregenz Festival venkovní představení v horách, kde se hrají ukázky z opery připravované na následující léto. Celá scéna i pódium jsou vysochány ze sněhu.

Plán prezentace: – Performance se zúčastní 15 až 20 lidí, kteří v Praze zůstanou od 16. do 26. června 2011. – Nechceme vystavit modely jednotlivých scénografů. – Každý scénograf / kostýmní návrhář vytvoří vlastní prezentaci, která bude vycházet z rámce stanoveného kurátorem. Své dílo vystaví nebo předvede v určeném čase ve výstavním prostoru 13A o ploše 54m2. Spojovacím prvkem jednotlivých prezentací bude materiál – PAPÍR. – Každý z těch 15-20 účastníků dostane pět minut na to, aby předvedl svou prezentaci. Ty na sebe musí navazovat, jako když se při maratonu předává štafeta, a rozvíjet příběh, který bude zasazen do určitého časoprostorového rámce. – Všichni účastníci jsou připraveni: „Ztvárnit prostor a čas, v němž jsou propojeny různé formy scénografie a výtvarného umění.“

Tématem výstavy je široce pojatý pojem „prostoru“. Prostoru mezi lidmi, vzpomínkami, dějinami, emocemi, kulturními kódy. Nejde tu o prostor mezi čtyřmi stěnami ani o prostor určený výměrou v metrech. Jde o prostor, který má jasnou identitu. Identitu potvrzenou dějinami, lidmi, kteří se v ní pohybují a způsobem, jakým ji tito lidé zaplňují. Skutečný obraz místa je formován součtem všech těchto faktorů. Někdy je autentičnost místa odhalena teprve poté, co je zbaveno vnějších vrstev, umělého epidermu a nahodilosti. Pokaždé jde o to, abychom se dostali k jádru místa. Jde o rozpoznání struktury místa a mechanismů, které řídí a ovládají naši přítomnost v jeho rámci. Jde tu o znovunabytí práva ovlivňovat stav věcí, a to nejen z pozice pasivního účastníka nějaké události, ale také z pozice legitimního tvůrce různých situací. Jde tu o pozorné a ostražité bytí.

Výstava musí mít spojitost s představovaným fenoménem. Principiálním cílem polské výstavy je poskytnout platformu pro setkání děl a jejich příjemců, poskytnout záminku k navázání společenských vazeb. Měla by mít podobu události, která rozbíjí zavedené struktury.

Podle našeho názoru bílá krychle – která je v zásadě neutrálním výstavním prostorem – ve své podstatě nejen podmiňuje umělecká díla, ale také jim dominuje, čímž činí z obsahu obsah sám, místo aby představovala obsah v rámci kontextu. Naplňuje umělecké dílo prázdnem a zabraňuje přirozeným, spontánním reakcím jeho příjemců. Bílá krychle ve Veletržním paláci Národní galerie je reflexí systému pravidel týkajících se našeho chování k uměleckým dílům a způsobu, jakým jsou tato díla vnímána v rámci umělecké instituce. Přítomnost komentáře všednodenního života v prostoru bílé krychle kontrastuje s konvenčností galerie, čímž ničí systém pravidel, která se k němu vztahují. Na objekt, který není uměleckým dílem, musí příjemce reagovat zcela jinak a individuálně. Jeho komentář se stává nejpříhodnějším způsobem prezentace tohoto uměleckého díla. Celá prezentace se uskuteční z pohledu diváka. Diváci mohou (pokud si to přejí) zpochybnit pravidla a aktivně ovlivnit tvar výstavního prostoru. Mohou probourat díru do zdi, prolomit kulturní a společenskou skořápku podmiňující vnímání a definování umění a spatřit nové možnosti, které se jim otevírají před očima.

Kromě pohledu na uměleckou tvorbu se věnujeme i teoretickým otázkám. Naším hlavním cílem je vysvětlit význam scénografie a poukázat na obrovské možnosti jejího využití v postmoderním a současném umění. Z našeho pohledu je scénografie technika, díky níž mohou umělci naplnit neživé věci magickým obsahem a vytvořit tak surrealistický prostor, do něhož vstupují i diváci, kteří se pak spolupodílejí na postupném rozvíjení dané myšlenky. Přechod od modernismu k postmodernismu se v Západním světě promítl i do oblasti divadla. Divadelní prvky pronikly do výtvarného umění, což u kritiky vyvolalo ostré reakce a bouřlivé debaty. Někteří kritici tvrdili, že divadlo vyhlásilo výtvarnému umění válku, a to že se musí bránit. Spojování výtvarného umění s divadlem (a literaturou) vycházelo z nové role diváka, konkrétně z jeho zapojení do tvůrčího procesu – slovy Michaela Frieda: „Konkrétní umění představuje určitý objekt v určité situaci, a to z podstaty věci zahrnuje i diváka.“ ( M. Fried: Umění a objektovost, 1967). Podobně nesouhlasná stanoviska se objevila i v souvislosti s prostorem. V Sovětském svazu se ovšem zmíněnou problematikou nikdo nezabýval, neboť na této straně Železné opony bylo avantgardní umění striktně zakázáno a tradiční autonomie jednotlivých uměleckých odvětví tím pádem nebyla ohrožena. Opona však nebyla zcela nepropustná, a tak se, díky avantgardně smýšlejícím umělcům, nové umělecké proudy dostaly i na jeviště našich divadel. Právě scénografie se stala jakýmsi „útočištěm“ avantgardních myšlenek. Georgi Alexi-Meskhishvili (1941), který Gruzii zastupuje ve Veletržním paláci, byl jednou z vůdčích osobností tohoto procesu. Nechtěl rozrušovat hranice výtvarného umění divadelními prvky, ale rozhodl se tuto problematiku pojmout odděleně – zvlášť ve scénografii a zvlášť v malířství – a zcela přirozeně do své práce vnesl aspekty nových uměleckých směrů. Ve výtvarném projevu svobodně přecházel od plátna k prostoru a naopak: divadelní rámec jeho prací mu zaručil, že mohl vystavovat i koláže nebo instalace, neboť ty byly považovány „jen“ za scénografické návrhy. Díky scénografii tak byli sovětští diváci mimoděk vystaveni zakázaným avantgardním trendům (pop-artu, konceptualismu nebo site-specific umění), a naučili se přemýšlet o objektech nabitých abstraktními myšlenkami, symboly a metaforami a pracovat s nástroji sémiologie. Georgi Alexi-Meskhishvili se snaží odhalovat lidská tajemství, což vnáší do surrealismu jeho díla zvláštní, postmoderní obsah. Místo toho, aby tajemství popisoval nebo vyprávěl, odhaluje jeho existenci, aniž by poničil jeho křehkou strukturu. Přestože abstrahuje, nikdy nerezignuje na fyzickou přítomnost těla či věci (a vždycky své objekty (včetně kostýmů) nabíjí novým významem. Proto je schopen odtrhnout člověka od prken jeviště a naučit ho létat (jedním takovým příkladem je kostým Ariela ze Shakespearovy Bouře vystavený v Nostickém paláci). Ve Veletržním paláci Alexi-Meskhishvili představuje scénografickou kompozici věnovanou gruzínskému básníkovi Vaja-Pshavelovi, od jehož narození letos uplyne 150 let, a v níž návštěvníky uvede do tajuplného světa poezie a výtvarného umění. Důležitou roli při evokaci prostředí hraje doprovodná hudba (skladatele Giorgi Janiashviliho), která instalaci zahaluje mystickou aurou. V Nostickém paláci dále představují skladatel Giorgi Janiashvili a designér David Janiashvili společnou zvukovou a vizuální instalaci na téma „Oběť“. Jde o příklad „statického dramatu“, což je koncept, který vymyslel sám skladatel. Cílem mladých umělců je zapojit diváka do hry tak, aby svým jednáním i myšlenkami přímo ovlivnil její průběh. Statické drama představuje prostor zrozený z myšlenkového procesu, z něhož vychází zas další nový myšlenkový proces či procesy. V tomto případě je scénografie pojímána jako technika, která dává myšlence tvar. Doprovodný projekt v Nostickém paláci je nesoutěžní.

Švýcarský projekt nahlíží na fotografii jako na volný prostor, který může obsadit scénografie – zpracovává prostor fotografie místo toho, aby se omezoval fyzickými hranicemi jeviště. To znamená, že fotografii nevyužívá pouze k zachycení hotové scény, ale k vytvoření prostoru výlučně pro toto médium.

Tato práce evokuje chimérický svět trosek. Fotografie odhalují křehké stopy míst, které dosud neexistují, ale zároveň už odkazují k minulosti. Körner Union v tomto projektu experimentují s nástroji a poznatky klasické scénografie a fotografie (světlo, jeviště, dekorace) a vytvářejí tak estetické putování časem. Zobrazují objekty každodenního života jakožto starobylé relikvie z jiné, pradávné doby, a vytvářejí tak zcela osobitý svět očekávání, svět, který doslova přetéká nostalgií.

Fotografie by měla uplatňovat dokumentární popisnost a díky ní vytvořit topologii těchto trosek – což vyžaduje naprosto přesný výběr stylu a formy. Projekt je zároveň svědectvím o fyzické a performativní zkušenosti s objekty v reálném prostoru, který se podobá studiu, jevišti nebo filmovému studiu.

Výsledným pocitem je dojem ztráty v prostoru, což evokuje putování labyrintem přízračného hřbitova posetého pitoreskními strukturami, z nichž je každá jakousi materialistickou ikonou obměněnou apokalyptickým dechem větru.

Expozice USITT-USA je poctou novým a zásadním scénografickým dílům, která reflektují sociopolitická témata poutající pozornost současných amerických divadelních tvůrců. Vyzdviženy jsou jak inovativní práce, které rozšiřují stávající definici „divadelního umění“, tak klíčové osobnosti a zasloužilé soubory, které se výraznou měrou podílely na formování této umělecké oblasti. Tým kurátorů ze Spojených států shromáždil ryze americká a na mezinárodní scéně zároveň nová a neotřelá díla. Expozice reflektuje palčivá témata současné společenské situace v USA – otázky identity, zacelování ran po katastrofách a posedlost smrtí a ztrátou jakožto následky událostí z 11. září a hurikánu Katrina; výčitky svědomí, které se zákonitě musí objevit v zemi zapojené do válečného konfliktu; vztek na všechny, kteří ignorují ničení naší planety; praktiky potravinového průmyslu; vyhrocení (a zároveň znejasnění) politické situace jakožto reakce na volbu prvního Afroameričana americkým prezidentem; napětí v oblasti rasových a genderových vztahů; strach z technologie; role náboženství ve společnosti a problémy nejrůznějších menšin, například imigrantů, lidí s handicapem nebo queer lidí. Spojené státy představí sebereflektivní i sebekritické práce 36 designových týmů. Název expozice odkazuje jak k odvážnému a hraničnímu aktu umělecké tvorby, tak k situaci v naší zemi, která se ocitá „na hraně“. Konstrukce, realizace a instalace této expozice je dílem The School of Drama and Dance z College of Performing and Visual Arts na University of Montana. Epozice USITT-USA na PQ 11 je věnovaná naší kolegyni Ursule Belden, jejíž nasazení, správný úsudek a vytrvalost posílily americkou národní expozici v letech 2003 a 2007.

Další spolupracovníci:


Chris Barecca - Kurátor scénického designu
Linda Cho - Kurátorka kostýmního designu
Allen Hahn - Kurátor světelného designu
Don Tindall: Kurátor zvukového designu
R. Eric Stone: Manažer expozice
Jason C. Lindahl: Designer médií
Randy Gener: Kurátorský poradce
Carolina Conte: Videografka
Konstrukce, realizace a instalace této expozice je dílem The School of Drama and Dance z College of Performing and Visual Arts na The University of Montana.
Mike Monsos: Koordinátor projektu
Alessia Carpoca: Asistentka koordinátora projektu
Daniel N. Denhart: Manažer produkce
Alexandra B. Bonds: Mezinárodní vztahy


Epozice USITT-USA na PQ2011 je věnovaná naší kolegyni Ursule Belden, jejíž nasazení, správný úsudek a vytrvalost posílily americkou národní expozici v letech 2003 a 2007.

Instalace Reinise Suhanova Prostor v prostoru rozvíjí koncept jeho scény pro inscenaci Záplava a slunovrat za zvuků Strauménů (2010, Valmiera Theatre), která vycházela z poemy U Strauménů lotyšského spisovatele Edvartse Virzy (1883–1940). Virza chtěl odhalit starodávné kořeny lotyšského národa a podstatu jeho ducha. Expozice pro PQ má však širší záběr než hledání lotyšské identity. Interaktivní instalace, která spojuje prvky scénografie a zvukového a světelného designu, se dotýká tématu rozpačité identity současné Evropy ve zlomovém okamžiku dějin, kdy staré pořádky pominuly, ale nic nového se dosud nezrodilo. Autorem lotyšské expozice na PQ 2011 je mladý a profesně vyzrálý scénograf Reinis Suhanovs (1985), který za posledních několik divadelních sezon vytvořil pro významné lotyšské scény řadu unikátních a působivých prací. Suhanovs se zabývá především principy, na jejichž základě se rodí nový prostor – ucelený svět netradičních zvuků, světel, pachů, předmětů a bytostí. Scénografie (či „prostorografie“) pro něj představuje autonomní a celistvý prostor, a ne jen pouhou část běžného interiéru. Důležitým rysem jeho tvůrčí metody je, že dává přednost týmové práci nad individuální tvorbou. Instalace Prostor v prostoru tak byla vytvořena ve spolupráci se skladatelem J?kabsem N?manisem a světelným designérem Krišj?nisem Strazd?tisem. Společná práce, která se odvíjí již od samotného nápadu na vytvoření díla, otevírá lotyšské scénografii nové obzory. Společně s divadelním režisérem Viestursem Meikš?nsem vytvořil Suhanovs scénu k inscenacím Víno a plevy, Zlatý kůň, Marionety, Záplava a slunovrat za zvuků Strauménů a Barevné příběhy – všechny byly uvedeny v Valmiera Theatre mezi lety 2008 a 2011, a dále k inscenaci Sedm Faustů z roku 2010, která byla uvedena v lotyšském Národním divadle. Jako student lotyšské Akademie výtvarných umění se Suhanovs zúčastnil PQ 2007 a získal Zlatou medaili za nejvýraznější talent ve studentské sekci za důvtip a jednoduchost. V sezoně 2009-2010 obdržel v Lotyšsku cenu pro nejlepšího scénografa.

Letošní, v pořadí již dvanáctá národní výstava Bulharska na Pražském Quadriennale, je dalším projevem symbiózy mezi tradicí a novátorstvím. Výstava poskytuje kompletní obraz tvůrčího scénografického postupu a zvláštní pozornost věnuje současným, originálním a jedinečným uměleckým stylům. Nabízí přehled novátorských přístupů a technik, které se prolínají s tradičními uměleckými metodami, a je cvičením ve vytváření obrovského divadelního obsahu na omezeném prostoru výstavy, pokusem o zkoumání nedozírného obzoru scénické tvořivosti a představivosti. V rámci tohoto interaktivního média je každému dovoleno, aby po sobě zanechal OSOBNÍ STOPU V ČASE A PROSTORU.